Tassula Zissaki-Healey: Studená válka očima politického exilu

Živá svědectví boří všechna alibi darebáctví

Paperback Řecký politický exil a národnostní menšina v českých zemích, vydaný prvotně v řečtině, se právě dočkal i českého vydání. V řeckém politickém exilu – ač v jejím případě v Bulharsku - se narodila i jeho autorka. Tassula Zissaki-Healey je manželkou britského intelektuála (roky působil i v British Council). V Praze žijí už přes dvacet let.

Tato kniha – říká v předmluvě – dává „prostor vyprávění řeckých politických exulantů a jejich dětí, kteří prožili ve vynuceném politickém exilu v Československu a dalších bývalých socialistických zemích více než 30 let“. Lidem, kteří „odemkli dveře své skromné mlčenlivosti a promluvili o klíčových momentech svého života v Řecku, okupovaném fašisty a posléze smýkaném občanskou válkou“. O „svých prvních zážitcích a pocitech, které provázely jejich příchod do Československa“. O svém „stesku a lásce k řecké vlasti“. I o „pocitech, které je ovládly, když se po mnoha letech znovu dotkli rodné hroudy“.

Autorka nabízí čtyřicet příběhů a svědectví. Slovo dostává „veterán bojů na albánské frontě za 2. světové války“ – „bojovník ELAS i Demokratického  vojska Řecka za občanské války“ – kterému je už přes devadesát. I ten, jenž v ní nasadil kůži už od svých šestnácti. A – vedle „potomků politických exulantů, kteří se v Československu už narodili“ – také řadu žen. Hlavně v závěru občanské války – kdy už pohřbila tisíce mužů - tvořily desítky procent i tam, kde se nasazoval krk přímo se zbraní v ruce. Autorka zpovídá i ty, jimž byla – mnohdy teprve v teenage – svěřena starost o ještě menší děti, zachraňované přesunem do exilu.  

„Všechno jsou to obyčejní lidé“ – píše Zissaki-Healey – „jací o sobě  obvykle nemluví.“ Své „životy a postoje skromně považují za samozřejmé“. „Hrdinové o to větší, že si své hrdinství, které prokázali jakoby mimoděk v běhu událostí, ani neuvědomují“.

Není to nadsázka. Svědkem jsou i detailní Dějiny Řecka, publikované roku 1998 Vydavatelstvím Lidové noviny. Napsalo je pět českých historiků – Pavel Hradečný, Růžena Dostálová, Věra Hrochová, Pavel Oliva a Vladimír Vavřínek.

Za oběť nacistické okupace -  píší tu - padlo „více než 500 tisíc osob, tj. zhruba 8 % obyvatel Řecka“. „Hospodářství bylo rozvráceno“, „životní standard většiny obyvatel poklesl dokonce pod úroveň let fašistické okupace“. Duší Řecké národně-osvobozenecké armády (ELAS) - která se „výrazným způsobem zasloužila o porážku mocností Osy  v jižním Balkánu a ve východním Středomoří“ - byla KS Řecka. Koncem války měla na 400.000 členů – téměř dvakrát tolik, co Řecká agrární strana, lídr opačného politického pólu. KS Řecka „stála i v čele levicového seskupení EAM“ (Řecké národně-osvobozenecké fronty, čítající na dva milióny členů). Přestože její rivalové z „antilevicové koalice ovládali klíčové pozice ve vládě a těšili se podpoře Velké Británie“, celé „tři čtvrtiny území Řecka zůstávaly nadále pod faktickou kontrolou fronty EAM a jejích orgánů, zejména armády ELAS a tzv. Národní milice EP (Ethniki politofylaki)“.

„Levicový tábor se vyslovoval jednoznačně ve prospěch radikálních hospodářských, sociálních a politických reforem demokratického a socialistického charakteru…Vedení KS Řecka vycházelo z přesvědčení, že těchto cílů je možno dosáhnout mírovou cestou s využitím velké autority, které se fronta EAM a její vojsko ELAS těšily v nadpoloviční většině domácí společnosti.“ Naproti tomu „nelevicové politické směry se shodovaly v názoru, že zabránit komunistům v převzetí moci je třeba za  použití jakýchkoli prostředků“. K „boji proti nim neváhali – zpočátku skrytě, později však již zcela otevřeně – využít služeb kolaborantských Bezpečnostních praporů, k nimž stejně jako k ostatním quislingům zaujímali shovívavý postoj. Jen nevelký počet se musel zodpovídat za své kolaborantství.“

Přitom se „na pravdě nezakládal předpoklad odpůrců levice, že se za aktivitou KS Řecka skrývá ruka Moskvy“. Neboť „Stalin s ohledem na potřebu spolupráce s Velkou Británií v ještě nedokončené válce s Německem a v zájmu stabilizace očekávaných sovětských mocenských zisků v jihovýchodní a střední Evropě zachovával v řecké otázce velkou zdrženlivost“.

Zato Churchill – přiznává i týž titul z roku 1998 – psal už 7. listopadu 1944 Anthony Edenovi: “neměli bychom váhat ani s ni s nasazením britských jednotek“; konfliktu s EAM „se nemusíme obávat za předpokladu, že si pro něj obezřetně zvolíme terén“.

V „neděli 3. prosince 1944 se na aténském náměstí Syntagma konala levicová demonstrace“. Za „účasti několika set tisíc lidí“. Do davu „neozbrojených účastníků protestního shromáždění zahájila střelbu policie, složená ve své drtivé většině z osob, které v policejním sboru působily v letech okupace. Podle oficiálních údajů došlo k zabití 10 demonstrantů a zranění dalších 60. Skutečný počet obětí byl pravděpodobně několikanásobně vyšší.“ Vypukla „ozbrojená bitva o Atény“, „vyvíjející se zpočátku ve prospěch vojska  ELAS“ („do 12. prosince 1944 se mu podařilo ovládnout přibližně 9/10 aténské městské aglomerace“).

K „jeho protivníkům se však připojily britské jednotky dislokované v Řecku, ačkoli nebyly vojskem ELAS napadeny…Churchill, který navíc zastával názor, že řečtí komunisté postupují podle instrukcí Moskvy, dal generálu Scobiemu rozkaz, aby si při potírání ´komunistického puče´ počínal tak, jako kdyby se nacházel na nepřátelském území, na němž propukla vzpoura. Na ´aténské bojiště´ začaly být v následujících dnech přemísťovány nové britské útvary z italské fronty (počet britských vojáků dostoupil do konce prosince 1944 dokonce 25 tisíc) a proti ´komunistickým povstalcům´ byly nasazeny i tanky, těžké dělostřelectvo a letectvo.“ Jen díky tomu přešla „strategická iniciativa na stranu Britů a jejich domácích spojenců, kteří do vánoc 1944 převzali pod svou kontrolu polovinu řeckého hlavního města…“

Bouřila se však i britská veřejnost: „Churchill při hlasování o řecké politice vlády 8. prosince 1944 obdržel důvěru pouze od 279 ze 680 poslanců (371 se zdrželo hlasování a 30 se vyjádřilo proti)“. Byl však „rozhodnut vést boj proti ELAS až do jeho bezvýhradné kapitulace v duchu hesla No peace without victory“. V „bitvě o Atény padlo či bylo zajato 80 % bojovníků, jež do ní nasadila ELAS“. Také „více než 13 tisíc civilistů levicového smýšlení, podezřelých ze sympatií k vojsku ELAS a ke komunismu bylo bylo zatčeno a deportováno do britských internačních táborů v severní Africe. Francouzský historik Christophe Chiclet odhaduje celkový počet obětí válečných událostí mezi 3. prosincem 1944 a 18. lednem 1945 na 11.300 – 14.400 vojáků i civilistů.“

Mírovou dohodou, uzavřenou 12. února 1945 v lázeňském městečku Varkíza, se „vláda zavázala zajistit všem občanům bezpečnost a respektování jejich práv“, „vyhlásit amnestii“, „očistit státní aparát – civilní, represivní i vojenský – od kolaborantů a přistoupit k jejich trestnímu stíhání“, „zformovat národní armádu na principech všeobecné branné povinnosti a politické nezaujatosti“ a „v nejbližším možném termínu, tj. do konce roku 1945, uskutečnit plebiscit o státní formě a posléze i všeobecné parlamentní volby za rovných podmínek pro všechny občany“.

Jenže  „všechny vládní kabinety, které se v roce 1945 vystřídaly u moci, se sice hlásily k liberalismu a politickému středu, neuskutečnily však ani očistu státních institucí od válečných kolaborantů, ani demokratizaci veřejného života a diskriminovaly nejrůznějšími způsoby komunisty i ostatní příslušníky levice. Velký počet příslušníků EAM/ELAS byl naopak s odvoláním na spáchání kriminálních trestných činů zatčen a odsouzen. Počet vězněných kolaborantů byl naproti tomu nevelký (např. v září 1945 činil pouhých 2.896 osob z 16.700 vězňů).“       

„Dominujícím rysem povarkízského období se stal ´bílý teror´,“ jehož hlavními nositeli byly ozbrojené bandy roajalistického a antikomunistického zaměření s výrazným zastoupením příslušníků represivních složek někdejšího kolaborantského aparátu…Díky shovívavosti a často i podpoře oficiálních kruhů se mu podařilo proniknout do vojenských i represivních struktur státního aparátu, představovaly jakýsi druhý, ´stínový´ systém státní moci – stát ve státě, označovaný jako parastát (pankratos).“

Naproti tomu „podíl krajní levice na vytváření chaotických a nestabilních poměrů v zemi byl zpočátku velmi omezený. Jen malý počet někdejších bojovníků ELAS se nepodřídil výzvám komunistického vedení ke  složení zbraní, uchýlil se do hor a čelil ´bílému´ teroru terorem ´rudým´.“ Nikos Zachariadis – „staronový vůdce strany, který se koncem května 1945 vrátil z koncentračního tábora Dachau“ – „dokonce výslovně prohlásil, že o násilné uchopení politické moci proti vůli většiny obyvatelstva mohou usilovat pouze ´trockisté, anarchisté nebo hlupáci´.“                      

První parlamentní volby po válce proběhly v „dusném ovzduší chaosu, zastrašování a násilí“. Odložit je až na „příznivější politické poměry“ se „proto dožadovali nejen komunisté a socialisté, ale i většina liberálů a republikánů“. Na jejich „neprodleném uskutečnění však trvala Velká Británie“. Volby, bojkotované řeckou levicí i řadou dalších sil, vyhrál Sjednocený nacionalistický blok, vedený monarchistickou pravicí. Nová vláda vsadila na „konfrontační nedemokratický kurs“. S cílem „podlomit nejen pozice komunistů, ale i socialistů a liberálů“ (zatímco „její vztah k pravicovému extremismu byl jednoznačně pozitivní“).

„Vláda poskytla plnou podporu nelegálním parastátním ozbrojeným formacím, a dokonce je integrovala do svých represivních struktur. Parastát postupně splynul se státními institucemi. Proti nespolehlivým osobám, za které byli a priori označováni dokonce i lidé, kteří v řadách levicové fronty EAM bojovali za války, byly uplatňovány nejrůznější formy nátlaku a teroru. Státní aparát byl očišťován dokonce i od liberálů. Na uvolněná místa byli dosazováni roajalističtí konzervativci a pravicové extremisté včetně těch, kteří se zkompromitovali za války spoluprací s okupanty. Svou činnost obnovily někdejší bezpečnostní komise, které na základě doporučení policie odesílaly do ´vnitřního exilu´, na internační ostrovy, nepohodlné osoby, nezřídka i bez soudního rozhodnutí. Podle zpřísněného bezpečnostního zákona byli odpůrci režimu trestáni dlouholetým vězněním a v řadě případů i popravováni…Militantní antikomunismus spolu s vypjatým nacionalismem představoval základní součást státní ideologie, označované za nacionální smýšlení (ethnikofrosini). Její další komponentou bylo netolerantní prosazování monarchismu, sociálního konzervatismu, ortodoxního křesťanství a představ o autoritářském a centralisticky pravicovém státě.“

Druhý odboj (deftero antartiko) přesto vypukl až v říjnu 1946. Až tehdy „byl ustaven generální štáb partyzánů“, kteří se „od prosince 1946 začali označovat za Demokratické vojsko Řecka DSE (Dimokratikos stratos tis Ellados)“. Uplatňovalo „pružnou taktiku partyzánského boje a přes odpor ozbrojených složek režimu převzalo v průběhu roku 1947 pod svou kontrolu asi polovinu území řeckého státu“. Režim reagoval „deportacemi osob podezřelých z nepřátelského smýšlení na internační ostrovy“. V „zájmu izolace krajů ovládaných DSE začalo být obyvatelstvo přilehlých oblastí přemísťováno do okolí měst“.

Právě „události v Řecku se staly bezprostředním impulsem k vyhlášení Trumanovy doktríny 12. března 1947“ – a k „zahájení programu vojenské a ekonomické pomoci Řecku (a spolu s ním i Turecku) jako prvnímu kroku k praktické realizaci zahraničněpolitické koncepce ´zadržování komunismu´. Spojené státy převzaly i roli protektorské mocnosti Řecka místo Velké Británie.“ Následkem bylo „nastolení totální americké kontroly nad Řeckem“. Vedle americké ambasády – a „ekonomické mise AMAG (American Mission for Aid to Greece)“ – byl v rukou „vojenské mise USAGG (United States Army Group in Greece)“. A později rovnou „koordinačního vojenského orgánu pro přípravu a řízení vojenských operací řeckých ozbrojených sil JUSMAPG (Joint United States Military Advisory and Planning Group)“. Na 210.000 tun výzbroje dodal Washington jen od června 1948 do konce občanské války rok nato – tanky, děla i horké kanóny, 5.800 kulometů, 1.920 minometů, 70.000 pušek, 3.250 radiových stanic, 6.700 vozidel i spousty dalšího materiálu.

Teprve ve fázi, kdy státní moc vzdala i elementární suverenitu – „na Štědrý den roku 1947“ – „sdělila rozhlasová stanice Elephteri Ellada překvapenému světu, že v osvobozených částech severního Řecka byla vytvořena Prozatímní demokratická vláda Řecka PDKE  (Prosorini dimokratiki kivernisi tis Ellados)“. „Nacionalistický blok“ nasadil „drakonická policejní opatření proti obyvatelstvu ´nevlasteneckého´ smýšlení“. Vyhlásil „okamžitý zákaz činnosti KS Řecka i fronty EAM (tiskové orgány strany a ´fronty´ byly potlačeny již v říjnu 1947) a rozpoutal teror proti funkcionářům a členům KS i proti osobám podezřelým ze sympatií ke komunismu. Drakonický výjimečný zákon č. 509/1947 z 27. prosince 1947 umožňoval trestat smrtí či doživotní vězením každého, kdo projevil úmysl svrhnout stávající společenský systém či odtrhnout od Řecka část jeho území. Na jeho základě bylo v letech 1948-1949 skutečně popraveno více než 3 tisíce osob.“ Další „desítky tisíc osob byly odeslány –nezřídka bez rozhodnutí soudů a bez možnosti obhajoby – do internačních táborů na ´trestanecké´ ostrovy.“

„Zvláštní místo mezi nimi zaujal ostrov Makronisos poblíž attického pobřeží, na němž byli internováni lidé, kteří byli shledáni nespolehlivými pro výkon vojenské služby (celkově kolem 29 tisíc osob). Podmínkou propuštění z internace bylo podpis zvláštních prohlášení lítosti (dilosis metanias), vynucovaných tělesnými tresty i psychickým nátlakem a posléze zveřejňovaných denním tiskem. V těchto deklaracích se kajícníci museli zříci komunismu a zavázat se k loajalitě režimu. Občané, kteří chtěli být zaměstnáni ve státních službách, zamýšleli studovat na vysoké škole nebo chtěli získat cestovní pas či řidičský průkaz, se museli prokázat potvrzením o společenském smýšlení (pistopiitiko kinonikon fronimaton), o jehož vydání rozhodovaly policejní orgány. Zhruba 700 tisíc venkovanů, tj. 1/10 všech obyvatel státu, bylo z rozhodnutí režimu přesídleno do nejbližších měst, aby bylo vojsku DSE znemožněno doplňovat početní stav a získávat zásoby.“

Přestože „DSE nemělo letectvo, těžké dělostřelectvo ani loďstvo“, výsledky vládních sil dlouho „nebyly vůbec adekvátní početní i technické převaze“. K „polovině roku 1949 však početní síla vládních ozbrojených formací dosáhla 300 tisíc osob“. Do jejich „výzbroje byly zařazeny některé nejmodernější zbraně, například letadla typu Hell-divers a napalmové bomby“.

Tak masivní přesile se nedalo odolávat donekonečna. „Poslední bitva občanské války se odehrála v srpnu 1949 v pohoří Grammos na albánsko-řeckých hranicích. Zbytek vojska DSE v síle přibližně 12 tisíc mužů a žen se zde snažil vzdorovat vládním jednotkám, které měly pětinásobnou početní  převahu a byly podporovány těžkým dělostřelectvem a letectvem“. Právě tu „bylo proti obhájcům poprvé použito i napalmových bomb“. Až tady „vydalo velení DSE rozkaz k evakuaci“. „Poslední grammoské jednotky opustily řecké území v noci ze 30. na 31. srpna 1949.“

„Celková bilance občanské války byla katastrofální. Téměř 50 tisíc osob z řad bojovníků obou táborů i civilistů doplatilo na tento ozbrojený konflikt svými životy. Nemenší počet obyvatel utrpěl těžší či lehčí zranění. Kolem 100 tisíc lidí zemí opustilo, většinou pod hrozbou perzekuce ze strany vítězné pravice. Desítky tisíc lidí komunistického smýšlení se ocitly ve vězeních a internačních táborech. Občanská válka měla navíc svými přímými i nepřímými důsledky ovlivňovat život Řeků po řadu následujících desetiletí.“ 

Tak zní – v sumarizující kostce – holá fakta. Záměrně citovaná z titulu, publikovaného – roku 1998 – Vydavatelstvím Lidové noviny. Jen v jejich kontextu lze plně rozumět příběhům, zmapovaným Tassula Zissaki-Healey. Právem píše o politickém exilu. A ne - na rozdíl od jiných pojednání - o řeckých uprchlících, běžencích či podobných kategoriích, decimovaných  přírodními pohromami, hladem či ozbrojenými střety, jichž jsou jen kolaterální obětí.

Téma ožívá – a mění se v arénu politických střetů - i v samotném Řecku. „V posledních dvou desetiletích“ – píše autorka v předmluvě – bylo „tabu přetrvávající v souvislosti s událostmi občanské války do určité míry vymýceno (i když oficiální Řecko dává přednost tomu, aby tato etapa novodobých dějin byla zapomenuta nebo se o ní aspoň mlčelo)“. A tak i „řečtí historikové, zpočátku velmi pozvolna a dnes výrazněji, evidovat, dokumentovat a studovat osobní svědectví a vzpomínky prvních politických exulantů“. Jenže „každý z nich mé své vlastní důvody“ – a „politických exulantů, kteří promluvili, je málo“ (a „ještě méně těch, kteří žijí mimo Řecko“). „Literatury, sestávající z osobních vzpomínek a příběhů,“ je tak „už sice značné množství“, „jen málo je však příběhů, které by se zabývaly obyčejnými lidmi, řadovými ´vojáky´ strany a řadovými bojovníky a bojovnicemi Demokratické armády Řecka“.

Ambicí titulu je zmenšit právě toto vakuum. Desítky stran věnuje prvním exulantům před monarchofašistickým terorem – tisícům řeckých dětí (školního a leckdy i předškolního věku). Jen v Československu jich – vedle zemí tehdejších spojenců – našly druhý domov na čtyři tisíce. Režim, před kterým prchaly, tomu říkal „odvod dětí“ („pedomazoma“)  – prý „za účelem komunistické indoktrinace“. V iluzi, že se z něj dá třískat politický kapitál, žilo zprvu i aténské velvyslanectví USA. Jeho atašé K. Rankin psal 10. března 1948 Státnímu departmentu: „Únos řeckých dětí je totální psychologické faux pas,“ jež třeba – „jako velmi silný antikomunistický argument“ – „maximálně využít ve veřejném mínění Spojených států i v zahraničí“. Jeho kolega D. Criswold však - už pár týdnů nato - konstatoval, že jde o „skutečně neuvěřitelně silný psychologický argument, avšak proti řecké vládě“.

Vše, co pro řecké děti udělalo Československo – dokládá Zissaki-Healey - v tom sehrálo prvořadou roli. Očima pamětníků oživuje spletitý tandem požadavků, s nimiž to předpokládalo se vyrovnat: zajistit malým Řekům (a samostatně i Slavomakedoncům) nový domov v jejich rodném jazyce – ne ovšem v jakési rezervaci, ale na startu do plnohodnotného života v českém prostředí.

Až koncem občanské války – a hlavně po evakuaci Grammosu na sklonku roku 1949 – k nám zamířily i tisíce exulantů v dospělém věku (nakonec zhruba třikrát víc než dětí). Mnozí z nich se zdravím, poškozeným střety občanské války i protifašistického odboje. Většina pocházela ze severního Řecka, stíhaného nouzí i deficitem elementárního vzdělání. U nás zakotvila v té nejlepší víře, že šance na návrat potrvá maximálně pár let. Přišla až za tři dekády.

Umožnit důstojný život této generaci bylo nezřídka ještě náročnější. Tak úspěšnou adaptaci – exilu s natolik neprivilegovanými kořeny – nezvládla ani žádná z bohatších zemí, libujících si v říkánkách multikulturalismu.

Čím to, že se to povedlo – a díky jaké státní rezóně – dokládá Zissaki-Healey nanejvýš reliéfně. Lakonickou mluvou fakt – i dikcí autentických svědků.

Fanklubu darebáctví, o němž jsou zbraně i krédo studené války, tím zvedne adrenalin. Tím víc dá každému, komu už leze krkem přepisování dějin.

Paperback vydala – i díky grantu hlavního města Prahy na podporu národnostních menšin – Řecká obec Praha. Tady je zájemcům (Vocelova 3, 120 00 Praha 2, 776012065) k dispozici.