David Harvey : Záhada kapitálu. Přežije kapitalismus svou poslední krizi?

David Harvey - profesor geografie i antropologie - patří už roky ke 20 nejcitovanějším humanitním vědcům. Nezatlouká to ani Wikipedie. Sociální spravedlnost a město (Social Justice and the City) vydal už roku 1973. Následovaly Meze kapitálu (Limits to Capital, 1986), Urbanizace kapitálu (The Urbanization of Capital, 1985), Situace postmodernity (The Condition of Postmodernity, 1989), Spravedlnost, příroda a geografie rozdílů (Justice, Nature and Geography of Difference, 1996) – a pak i Nový imperialismus (The New Imperialism, 2003) a Stručné dějiny neoliberalismu (A Brief History of Neoliberalism, 2005). Až Harveyova poslední kniha (The Enigma of Capital, 2010) se však dočkala i české mutace.  Pod titulem Záhada kapitálu. Přežije kapitalismus svou poslední krizi? ji vydal SOK – Sdružení pro socialistickou literaturu spolu s RYBKA Publishers.

Startuje básníkovou kapkou rosy: „Když se Její Výsost královna Alžběta II. zeptala v listopadu 2008 ekonomů z London School of Economics, jak to, že neviděli přicházet současnou krizi (tuto otázku měli na jazyku všichni, ale jen feudální monarcha ji mohl položit tak prostě a očekávat na ni nějakou odpověď), neměli ekonomové žádnou repliku pohotově. Teprve po šesti měsících zkoumání, přemítání a hlubokých konzultací s předními tvůrci politiky, společně zaštítěni autoritou Britské akademie, byli schopni v kolektivním dopise Její Výsosti pouze doznat, že jaksi ztratili ze zřetele to, co nazvali ´systémová rizika´, a že tak jako všichni ostatní zabloudili v ´politice popírání´.“

Právě v ní ovšem vězí až po uši i celá „terapie“: „Naši ekonomové, čelní podnikatelé a tvůrci politiky“ - „ve snaze něco dělat s otřesy v samém srdci společenského těla“ - trpí „absencí jakékoli představy o systémové povaze kapitálového toku“. A tak buď jen znovu a znovu „oživují starodávné praktiky, nebo se obracejí k postmoderním koncepcím“ („vynášejících jednotlivosti na úkor myšlení ve velkých celcích“).  „Mezinárodní instituce a podomní obchodníci s úvěrem“ beztrestně „vysávají dál jako pijavice co nejvíce životní krve ze všech národů světa – byť sebechudších – pomocí takzvaných programů ´strukturálního přizpůsobování´ a nejrůznějších jiných úskoků (jako když naráz zdvojnásobí poplatky z našich úvěrových karet)“. A „centrální bankéři“ zase „zaplavují své ekonomiky a nafukují globální společenské tělo nadměrnou likviditou“ - v bláhové „naději, že takové nouzové transfúze vyléčí chorobu, jež volá po mnohem radikálnější diagnóze a zásazích“.

Ty mohou ovšem vzejít jen z „poznání toků kapitálu, jeho klikatých cest a zvláštní logiky jeho chování“. Jen to umožní „porozumět podmínkám, ve kterých žijeme. V raných letech kapitalismu usilovali o pochopení těchto roků političtí ekonomové různých směrů, a tak se začalo vytvářet kritické poznání způsobu, jakým funguje kapitalismus.“ Zato „poslední dobou jsme jsme z cesty takového kritického poznávání sešli. Místo toho budujeme sofistikované matematické modely, donekonečna analyzujeme data, vyhodnocujeme rozsáhlé tabulky, nimráme se v detailech a pohřbíváme jakoukoli představu o systémovém charakteru kapitálového toku.“

Právě tomu hází Harvey rukavici: „V této knize se pokouším zčásti obnovit znalosti toho, co je vlastně tok kapitálu. Jestliže dokážeme lépe porozumět poruchám a destrukcím, kterým jsme dnes všichni vystavováni, mohli bychom začít dospívat k poznání, co si s tím počít.“ 

Je nejvyšší čas. Už „na jaře 2009 odhadoval Mezinárodní měnový fond, že byla zničena aktiva v celkové hodnotě přes 50 bilionů dolarů (což se zhruba rovná celkové hodnotě roční globální produkce zboží a služeb). Podle odhadů Federálního rezervního systému jen domácnosti USA ztratily za rok 2008 aktiva v hodnotě 11 bilionů dolarů.“ Tak nevídané ztráty nejsou jen provozní nehodou, daní za čísi mikrospánky či přemnožení psychopatů u koryt. Neoliberalismus je skrznaskrz „třídním projektem“. Je sice „maskován spoustou rétoriky o svobodě jednotlivce, volnosti, osobní odpovědnosti a ctnostech privatizace, svobodném trhu a svobodném obchodování“. V praxi však „legitimizoval drakonické politiky, jejichž cílem bylo obnovit a upevnit kapitalistickou třídní moc“. V tomto – a jedině v tomto – směru to je nepochybně „úspěšný projekt“. Až dosud také „nic nenasvědčuje, že je mrtvý“. Právě naopak, další „upevnění a centralizaci kapitalistické moci“ totiž razí i jako „východisko z této krize“. Roosevelt a Keynes chtěli  „racionalizovat iracionality kapitalismu“. „Řešení“ dnešní krize buduje „nové formy třídní moci“. 

Tím spíš „to všechno může dopadnout špatně politicky“. Jenomže „politická třída USA zatím propadá pragmatismu a opomíjí kořeny problémů“. V čele „jsou opět ti, kdo zastávali zájmy finančního kapitálu v období Clintonovy vlády“. To sice „neznamená, že se nepustí do předělávání finanční architektury, budou  totiž muset“. Otázka zní „pro koho ji budou předělávat? Znárodní banky a promění je v nástroje sloužící lidem? Stanou se banky, jak dnes navrhují vlivné hlasy dokonce i ve Financial Times, regulovanými veřejnými službami? Pochybuji. Budou se síly, které v současnosti převládají, snažit pouze urovnat problém na účet obyvatelstva a pak vrátit banky těm třídním zájmovým skupinám, které je dostaly do maléru? Tímto směrem nepochybně půjdeme, dokud se nezvedne vlna politické opozice a nevynutí si něco jiného.“

To, „zda se dostaneme z této krize jinými způsobem, závisí do velké míry na poměru třídních sil“. Na tom, „do jaké míry masa obyvatelstva povstane a řekne ´co je moc, to je moc, změňme tenhle systém´.  Průměrný Joe a průměrná Jean mají dobré důvody, aby si to řekli. Ve Spojených státech například příjmy domácností od 70. let vcelku stagnují, zatímco probíhá nesmírná akumulace bohatství v kapitalistických zájmových skupinách. Poprvé v dějinách USA nemají pracující žádný podíl na ziscích z rostoucí produktivity. Zažili jsme třicet let stlačování mezd.“ Fakt, že už politika 80. let, beroucí inflaci útokem cestou stlačování mezd a veřejných výdajů, byla rouškou pro výprask dělníkům, přiznal ostatně i Alan Budd, šéf ekonomických poradců Margaret Thatcherové. 

Tím důležitější je pro síly, mající zájem i vůli prosadit změnu, pochopit „vztah mezi tím, jak se kapitalismus tváří, a tím, jaký skutečně je“. Zatím však „ekonomické teorie a ortodoxie, jež zjevně nedokázaly předpovědět krizi, nadále utvářejí podobu našich debat, ovládají naše myšlení a jsou podkladem politického jednání. Bez toho, že by byly nejdřív vyzvány na souboj tyto dominantní myšlenkové koncepce, nemůže existovat žádná alternativa“ - „kromě fušerského návratu k tomu typu kapitalismu, který nás dostal do dnešních nepořádků.“  

Vidět za ním jen „náhlý záchvat nakažlivé chamtivosti“ je plytké moralizování. K prazdrojům dnešní krize – a tím i cestovní mapě změny, k níž vybízí - vede jen poznání logiky, ovládající „akumulaci kapitálu“. Oné “nutnosti reinvestovat, aby člověk zůstal kapitalistou“, která „popohání kapitalismus, aby expandoval geometrickou řadou“ - aby tak, znovu a znovu, nastolovala „problém absorpce přebytečného kapitálu“. Už samy  „náklady kapitalismu“, které to přináší, jsou větší, než se obvykle připouští - „zejména když se měří životy ztracenými ve dvou světových válkách, které byly koneckonců kapitalistickými válkami“. Přesto byl „výkon, který kapitalismus podal za posledních 200 let, podivuhodně tvůrčí. Svět byl koneckonců od roku 1750 několikrát předělán a agregátní produkce stejně jako životní úroveň měřená hmotným zbožím a službami poskytovanými rostoucímu počtu privilegovaných lidí podstatně vzrostla.“ A to přitom „celkový počet obyvatel vzrostl z necelých 2 miliard na přibližně 6,8 miliardy.“ Kapitalismus se „dosud udržuje přes řadu předpovědí jeho brzkého zániku... Má dostatečnou pružnost a proměnlivost, aby překonával všechny meze, ovšem nikoli bez brutálních korekcí.“

Dnes se však „situace možná mnohem víc, než kdykoli předtím, přiblížila tomu, co popsal Marx“. A zdaleka „nejen z toho důvodu, že se prohloubily společenské a třídní nerovnosti v rámci mnohem nestabilnější globální ekonomiky“. Tím víc je to právě Marx, kdo nabízí „vhodný způsob, jak se na to vše dívat“, když „dává do vzájemného protikladu potenciální bezhraničnost peněžní akumulace a potenciálně omezující aspekty materiální aktivity (produkce, směny a spotřeby zboží)“.

Harvey vypočítává „šest potenciálních překážek akumulace, které je třeba překonávat, aby mohl být kapitál reprodukován: 1. nedostatečný počáteční kapitál; 2.nedostatečná nabídka pracovní síly nebo politické potíže s jejím zajišťováním; 3. nedostačující produkční prostředky, včetně takzvaných přírodních limitů; 4. nevhodné technologie a organizační formy; 5. rezistence nebo neefektivnost v pracovním procesu; 6. nedostatečná koupěschopná poptávka.

Sám je i originálním průvodcem celou šesticí. „Akumulace kapitálu vyvlastněním“ - jak to barvitě dokládá – nebyla jen příběhem jeho dětství a puberty. Je jeho prvořadým pramenem dodnes. Nasazuje „jak zákonné, tak nezákonné prostředky – jako násilí, kriminalita, podvody a dravčí praktiky odhalované v poslední době na trhu nekvalitních hypoték, nebo, což je ještě významnější, v obchodu s drogami.“ Naproti tomu „k zákonným prostředkům patří privatizace toho, co se kdysi považovalo za zdroje ve společném vlastnictví (jako voda a vzdělání), využívání práv vyšší moci k zabavování majetků, široce rozšířené praktiky přebírání a fúzí podniků vyúsťující v plenění majetku („asset stripping“) a zbavování se závazků třebas v důchodovém zajištění nebo zdravotní péči vyhlašováním vyhlašováním bankrotů.“ Trofejí zvlášť brutální formy vyvlastňování jsou „ztráty na majetku, které utrpělo mnoho lidí v nedávné krizi“. S gustem je „skupují spekulanti, aby je prodali se ziskem“.

Muzejním exponátem není ani odvrácená strana: „Do postavení, v němž musí pracovat pro kapitál, aby žila“ se i dnes propadá „masa obyvatelstva“, jež v tak nerovné pozici nebyla: „V posledních třiceti letech například přibyly k disponibilní globální pracovní síle zhruba dvě miliardy námezdních pracovníků“. A sice hlavně „tím, že se otevřela Čína a zhroutil komunismus ve střední a východní Evropě“. V podstatě celosvětově došlo zároveň k „začlenění venkovských a do té doby nezávislých rolnických populací“. To vše nabízí nový „masivní rezervoár pracovní síly pro kapitál“. Je výsledkem „kombinace politické represe, technologických změn, zvýšené mobility kapitálu a masivní vlny prvotní akumulace v dříve periferních zónách (a také migrace z těchto zón) po roce 1980“. K dispozici jsou i „masivní rezervy pracovní sil s vysokou úrovní vzdělání“. To vše skýtá nevídanou „výhodu kapitálu na vážkách třídního boje“.        

Zcela konkrétní kontext – zdůrazňuje Harvey - mají i „dlouhé vlny“, tažené průlomy v technologických inovacích („Kondratěvovy cykly“). Zdání, že jde o nezávislou proměnnou, klame. I jejich reálným tahounem je totiž právě snaha o „absorpci přebytků kapitálu“, sisyfovská per definitione. Proto je každá další „inovační vlna“ v pořadí nejen „rychlejší a zhuštěnější“, ale i „spekulativnější“. „Odkud k nám tedy“ - táže se autor - „přijde nová spekulativní vlna hnaná inovací?“ On sám by „vsadil na biomedicínské a genetické inženýrství“. I proto, že  „právě do těchto oblastí soustřeďují svou činnost velké filantropické organizace založené lidmi jako Bill Gates a George Soros, které částečně nahradily stát ve financování výzkumu)“ - „vedle ´zelených´ technologií (které, jak se domnívám, mají víc limitů, než se lidé domnívají)“.

Většinu „inovací ve finančních službách“ pudí ještě nearomatičtější pohnutky. „Tržní hodnotu“ různých  „derivátů“ se na prahu krize podařilo vyšroubovat na „600 bilionů dolarů“ - třebaže „celková roční produkce zboží a služeb ve světové ekonomice měla hodnotu přibližně 55 bilionů dolarů“. Následkem „inovací tohoto druhu neseme rizika pod vládou odborníků, která nemá nic společného se střežením veřejného zájmu. Naopak slouží využívání monopolní moci z této odbornosti k tomu, aby zajišťovala obrovské prémie partám obchodníků, kteří se chtějí stát do deseti let bilionáři, a tím si zajistit okamžité členství v kapitalistické vládnoucí třídě.“

„Nekonečně rostoucí akumulace kapitálu“ - a víc než kdy předtím i „přežití samotného kapitalismu“ -  však závisí hlavně na „neustálém navozování nových potřeb“. Jakkoli filigránská je magie, jejíž laťku zvedá stále výš moderní marketing, „celkové množství mezd je vždy menší než celkové množství kapitálu v oběhu (jinak by nebyl žádný zisk)“. Proto „kupování zboží za mzdy k udržení běžného života nikdy nestačí na to, aby se se ziskem prodala celá produkce“. Tím spíš za „politiky snižování mezd“, která jen dál „zvyšuje možnost krize z nedostatečné spotřeby“. Naproti tomu „osobní spotřeba kapitalistů je velmi slabým zdrojem koupěschopné poptávky“. Tím slabším, oč víc „centralizace kapitálu shromažďuje bohatství v rukou velmi malé části obyvatelstva“. Vlastní-li – jak uváděla už zpráva OSN o rozvoji roku 1996 – plných 40 procent světového bohatství pouhých 300 rodin, deficit živé kupní síly nevyřeší ani svou faraónskou konzumací. 

Legenda „ve prospěch soustřeďování bohatství v rukou horních tříd zní, že své bohatství reinvestují, a tím vytvářejí pracovní místa, nové produkty a tudíž nové bohatství, které může v konečném součtu potenciálně prospět všem“. Jenže „co v této dějové zápletce chybí, je, že kapitalisté si mohou vybrat, do čeho budou investovat: buď do rozšíření produkce, nebo do skupování majetkových hodnot, jako jsou akcie a jiné cenné papíry, nemovitosti, umělecké předměty nebo podíly v nějakém spekulativním podniku... V takovém případě jejich reinvestice nehrají v podpoře koupěschopné poptávky žádnou roli“.

A tak v podstatě „jediným prostředkem, jak pokrýt problém koupěschopné poptávky“, zůstává „úvěrový systém“. Sám koloběh kapitálu se tím stává „úvěrem stimulovanou akumulací“. „Jedině tak může dnešní expanze spolknout včerejší přebytek. Kapitál musí ve skutečnosti vytvářet a internalizovat koupěschopnou poptávku po sobě samém, pokud má kapitalismus přežít v situaci, kdy jsou vyčerpány vnější možnosti.“  Jenomže právě „toto řešení nedostatečné spotřeby v sobě ovšem skrývá dva jiné problémy. První vyplývá z prostého faktu, že se akumulace stává dvojnásob  spekulativní... Druhý problém vzniká v samotném peněžním a úvěrovém systému. Neustále mohou vznikat ´nezávislé´ finanční a peněžní krize.“

Když ale “úvěrová bublina praskne“ - a „celá ekonomika se začne propadat“ - sám kapitál musí povolat  „vnější sílu, která by jej zachránila před jeho vlastními vnitřními rozpory“. Bizarní „ekvivalent vnější feudální nebo nekapitalistické zlaté rezervy, ze které se historicky vyvinul“. „Nějakou neofeudální instituci, jíž by dal moc nekonečně vytvářet peníze“ („jako je Federální rezervní systém“). Samotné „machinace s úvěrovým systémem“ však umí deficit kupní síly „zažehnat jen na chvíli“. Úvěr sice „dokáže krátkodobě urovnat řadu drobných problémů“. Avšak „dlouhodobě má tendenci hromadit rozpory a napětí“. Sám totiž „rozprostírá rizika a současně je akumuluje“.

Souhrnný pohled na současnou krizi“ - sumarizuje Harvey - „by zněl takto: základním problémem je, že kapitalisté získali nadměrnou mocenskou převahu nad pracujícími a stlačili mzdy, což vedlo k problémům koupěschopné poptávky, které byly zaretušovány nadměrným, úvěrem stimulovaným rozšiřováním konzumerismem v jedné části světa a příliš rychlým rozšiřováním produkce nových druhů komodit v jeho jiné části“ .

Zvrat v reálném poměru sil přitom provázel – a zároveň sám posiloval - „obrovský přesun v mentálních koncepcích světa, při němž se majetnický individualismus, spojený s děláním peněz, zadlužováním spekulováním s hodnotami aktiv, privatizací vládních aktiv a všeobecným akceptováním osobní odpovědnosti stal ještě víc normou“ - naneštěstí „pro všechny společenské třídy“. A tak i většina těch, koho “postihla vlna zabavování nemovitostí“, za to „připisuje vinu spíš sobě než systémovým podmínkám“.

David Harvey je primárně geograf. Politický, ekonomický a sociální. Jedno téma ho uhranulo už v mládí: urbanizace - a „suburbanizace“. A sice právě jako dostihové dráhy, jíž se kapitál snaží uniknout mezím, jež svému zhodnocení klade do cesty sám. Vrací se k ní i v poslední knize: „Když je problémem absorpce přebytků kapitálu a růst obyvatelstva, urbanizace je jedním z hlavních způsobů, jak absorbovat obojí.... Produkce a údržba budovaného prostředí zaměstnává významnou část globální pracovní síly. V procesu rozvoje měst jsou uváděny do pohybu velké objemy sdružených kapitálů, obvykle mobilizovaných ve formě dlouhodobých úvěrů.“ Jenomže právě „tyto dluhově financované investice se často stávají epicentry vzniku krizí.“

Lesk i bídu této „absorpce“ zažilo už „druhé císařství“ ve Francii. „Republikánská buržoazie“ - píše Harvey – sice „násilím rozdrtila revoluci“, „krizi však vyřešit nedokázala“. Aby Ludvík Napoleon „politicky přežil, uchýlil se k rozsáhlé represi alternativních politických hnutí. Byl si ale také vědom toho, že musí najít způsob, jak se ziskem absorbovat přebytečný kapitál.“ Vedle řady jiných projektů – výstavby železniční sítě i Suezského kanálu – šlo hlavně o „přestavbu městské infrastruktury Paříže“. Ta sice „pohltila obrovská množství práce a kapitálu“. Stala se tak i „nejdůležitějším prostředkem sociální stabilizace“. Pak se však „přerostlý a stále spekulativnější finanční systém“, na němž byl celý projekt založen, „roku 1868 zhroutil. Napoleon III. se ze zoufalství pustil do války proti Bismarckovu Německu a prohrál. V následném vakuu vznikla Pařížská komuna, jedna z největších revolučních epizod v kapitalistických městských dějinách.“

Dnes však to, co zprvu tak „obratně řídil v Paříži baron Haussmann“, přerostlo v „globální proces“. Startoval „dohodou mezi kapitálem a prací po druhé světové válce“ v USA: „privilegovaná část pracovníků dostala podíl na přínosech plynoucích ze zvyšování produktivity“. Nejpatrnějším „geografickým“ důsledkem byla masivní  „suburbanizace“. Právě ta - „společně s militarizací“ - „pomohla absorbovat přebytky kapitálu i pracovní síly“. Vedla však i k „plýtvání půdou i energií“. K „vyprazdňování městských center, která ponechávala bez udržitelné ekonomické základny“. K „definitivní závislosti na zahraničních zdrojích ropy“. K „trvalé angažovanosti v ropné politice na Středním  východě“. Opravdu „dobře však nebylo ani v příměstích“. Sílící „individualismus, lpění na vlastnických hodnotách, bezduché rysy každodenního života se staly předmětem kritiky“. Zněla i ze strany různých „tradicionalistů“. Ještě razantněji však ústy „nespokojených bělošských studentů z příměstské střední třídy“. Právě ti koncem 60. let „přešli do fáze vzpoury“. Řeč je o studentské revoltě - „máme holé ruce“ - jejíž oběti na životech si nemusel nikdo dumlat z palce.

Krátce nato – roku 1973 – začala v Americe „praskat i bublina na trhu nemovitostí“. Víc než „příznačné“ bylo, že „zbankrotoval New York, metropole obklopená  rozlehlými a bohatými příměstími“ („ s jedním z největších veřejných rozpočtů kapitalistického světa“). Reakce státu a finančních institucí byla „průkopnickým krokem v neoliberálním ideologickém a prakticky politickém obratu“. Stala se „receptem“, jak „udržet a upevnit kapitalistickou třídní moc v celosvětovém měřítku“. Byl „docela jednoduchý: rozdrtit moc odborů, začít se stlačováním mezd, nechat působit trh a současně dát státní moc do služeb kapitálu“ - „obecně a zejména pak do služeb investičních financí“.

„Obrovské dopady“ to mělo i na „politickou subjektivitu“. „Matricí pro socializaci lidské osobnosti“ se stala „neoliberální etika individualismu a finančního oportunismu“. „Hedonistická kultura spotřebních výstřelků“, devastující i „nukleární rodinu“. Důsledkem je „individualistická izolovanost, krátkodobost všeho a neuróza uprostřed jednoho z největších urbanistických výkonů lidských dějin“.

O to „temnější stránka“ tkví v „opakovaných záchvatech předělávání města prostřednictvím ´tvořivé destrukce´“. Mají výrazně „třídní dimenzi“. Nejvíc jimi „trpí chudí, neprivilegovaní a ti, kdo mají daleko k politické moci“.  Aby se z „trosek starého uspořádání města udělalo nové“, je totiž „často třeba násilí“. Vyvlastňovacích pravomocí – formálně ve „veřejném zájmu“ - s gustem využíval už Haussmann. V reálu šlo o „odsun většiny dělnické třídy a jiných vzpurných živlů z centra Paříže“. Jenže „semeniště nemocí, nechvalně známé díry a sklepy, do nichž kapitalistický produkční způsob noc po noci zahání dělníky“ - psal už tehdy Engels - „nejsou zrušeny; jsou pouze přesunuty jinam. Tatáž ekonomická nutnost, která je vytvořila na prvním místě, je vytváří na dalším.“

Leckdy jde i o doslovně fyzické násilí. „V Soulu si stavební firmy a developeři najímaly party násilníků, aby napadali celé osady vzniklé v 50. letech, které se v 90. letech proměnily na vysoce ceněné stavební pozemky. Rváči s postavami zápasníků sumo rozbíjeli perlíky nejen obydlí, ale také všechen majetek lidí, kteří tam žili. Většina těchto svahů je dnes posázena vysokými věžáky, které nenesou žádné stopy po vyklízení pozemků, předcházejícím jejich výstavbu.“ V desítkách jiných zemí se ta špinavá práce svěřuje  přímo policii.

Ani kasta pozemkových vlastníků tak ovšem není jen „zbytkovou třídou“ („tím, co zůstalo pozemkových aristokratů a feudálního panstva“). Už Thorstein Veblen odhadoval že bohatství „zahálčivé třídy“ v USA pochází ze spekulací s půdou přinejmenším stejně, jako z průmyslu. „Role, již hrají aktiva, související s půdou a přírodními zdroji v oběhu kapitálu“ - a tím i “moc jejich majitelů“ - se „velmi podceňují“. V „mnoha pokročilých kapitalistických zemích“ na ně totiž „připadá až 40 procent ekonomické aktivity“. Oč  masivněji „kapitalisté investují do pozemkových rent, kapitalizují je a pak s nimi obchodují“, tím víc ovšem „uvalují jakýsi ekvivalent daně na všechny  ostatní ekonomické aktivity, stejně jako na všechny, kdo na půdě bydlí“. A tak „to, co by mělo fungovat jako ´bezplatné dary přírody´ (včetně bezplatných darů ´druhé přírody´ vytvořené tisíciletími lidské činnosti na přeměně země)“, vystupuje jako „nákladná přítěž produktivních forem kapitalistické aktivity“. Také „rentiéři a developeři“ se proto podílí mnohem víc, než se obecně usuzuje, jak na „vyvolávání krizí“, tak na „dlouhodobé stagnaci“. Eutanázie rentiéra, požadovaná už Keynesem, se rozhodně nekoná. Tím víc musí být také „renta vyzdvižena do popředí analýzy“.

Není to jediný parazitní tribut, jejž „předělávání prostorového uspořádání kapitalismu“ vynáší. Jeho dnešní vlna závisí – mnohonásobně víc, než všechny dřívější – na „finančních inovacích“, zajišťujících „úvěr, který ji udržuje v chodu“. Tak, aby „rozprostíral rizika a umožňoval, aby rezervoáry přebytečných úspor měly snadnější přístup k poptávce po bydlení.“ Aby „snižoval agregátní úrokové míry“ - a „přitom přinášel obrovské bohatství finančním zprostředkovatelům, kteří prováděli tato kouzla.“ Jenže „rozprostírání rizik neznamená jejich odstranění“. Právě to, že je „lze rozprostřít do takové šíře, vybízí k ještě riskantnějšímu lokálnímu chování, protože s ním spojené riziko lze přesunout jinam“. Dnes je tím větší, že „se zglobalizovaly“ jak finanční trhy, tak sama urbanizace a „suburbanizace“. Plodí to i paradoxy, jež čekal jen  málokdo: „Je urbanizace Číny hlavním stabilizátorem kapitalismu? Správná odpověď zní: částečně ano.“        

Tím širší je plocha, těhotná kolosálními ztrátami a krizovými otřesy – a to nejen ze spekulantských „bublin“. „Fixní kapitál investovaný do země“ - upozorňuje Harvey - „může usnadňovat pohyb mobilního kapitálu, ale ztrácí na hodnotě, když se mobilní kapitál nedokáže pohybovat o zeměpisných drahách diktovaných takovými fixními investicemi“. Ta past číhala už na mnohé železnice v 19. století. Byly „postaveny s nesmírnými náklady, neměly ale vždy dostatek zájemců o přepravu“. Navlas „stejný příběh dnes vyprávějí prázdná kondominia na Floridě a v New Yorku, zabedněná nákupní centra v Kalifornii nebo prázdný luxusní hotel v Karibiku“. Hlavně však osudy milionů  lidí, kteří „si vzali hypotéku podle jiné časoprostorové logiky“, než jaká pak nastala – a „někteří z nich teď žijí ve stanových městečkách, protože tato logika zešílela. Kapitál, jak to kdysi bystře vyjádřil Marx, zde naráží na překážky, plynoucí z jeho vlastní povahy.“  

Právě „v dobách krize“ - shrnuje jeden z nejcitovanějších humanitních vědců - „vychází iracionalita kapitalismu najevo před zraky všech. Přebytečný kapitál a přebytečná práce existují vedle sebe uprostřed nezměrného lidského utrpení a neuspokojených lidských potřeb.“ Je kapitalismus – táže se hned nato - „schopen přežít současné trauma? Samozřejmě ano. Ale za jakou cenu?“ Bude to „vyžadovat, aby masa lidí štědře dávala z plodů své práce těm, kdo jsou u moci“. Aby se „vzdala mnoha svých práv a těžce nabytých hodnot (všeho druhu, od bydlení až po právo na důchod)“. Aby „snášela nejrůznější poškozování životního prostředí, nemluvě o pokračujícím snižování své životní úrovně“. Bude to „znamenat hladovění pro mnohé z těch, kdo jsou už nyní na dně a bojují o holé přežití“. Hrozí i „potlačení z toho vyplývajících nepokojů“, vyžadující „větší než malou dávku politických represí, policejního násilí a militarizované státní kontroly“.

Krize sama „není koneckonců ničím menším než fází masivního vyvlastňování hodnot (kulturních stejně jak materiálních)“. Už proto mohou být „krize vyvolávány, řízeny a kontrolovány“, aby „racionalizovaly onen iracionální systém, kterým je kapitalismus.... Vnějšími silami mohou být vnuceny omezené krize některému odvětví nebo vyvolány na určitém teritoriu, Právě to umí tak dobře dělat Mezinárodní měnový fond. Výsledkem je pravidelné vytváření zásob znehodnocených a v mnoha případech podhodnocených aktiv v některé části světa. Tato aktiva pak mohou se ziskem využít lidé s přebytečným kapitálem, který nenachází příležitost jinde. Právě to se stalo ve východní a jihovýchodní Asii v letech 1997-1998, v Rusku  roku 1998 a v Argentině v letech 2001-2002. A právě to se vymklo z ruky v letech 2008-2009.“  

Už teď „jsme se vrátili k úrovním produkce roku 1989. Než to bude celé za námi, celkové ztráty mohou dosáhnout 400 bilionů USD i víc. Podle jednoho nedávného alarmujícího výpočtu jen samotné USA jako stát budou muset převzít záruky za aktiva v hodnotě přes 200 bilionů dolarů“ - tedy téměř čtyřnásobku „hodnoty globální produkce zboží a služeb za rok“. Přesto vše zatím nasvědčuje, že „problém koupěschopné poptávky“ bude řešen jen „tištěním peněz“. Odpovědí na „inflační krizi“, k níž to nepovede jen zázrakem, „bude samozřejmě to,  že se pracujícím lidem odejmou všechny skrovné přínosy, kterých dosáhli za rozhazovačných let deficitního financování, přičemž bankéři a finančníci budou dál v pohodě“.

Nehledě na „hněv nad pokrytectvím bankéřů a populistické pohoršování nad jejich prémiemi“ se však „zdá,  že v Severní Americe a Evropě není hnutí, které by požadovalo radikální a dalekosáhlé změny“. „Rozhodné a dostatečně jednotné antikapitalistické hnutí“, schopné „vystoupit ve světové aréně proti reprodukci kapitalistické třídy a udržování její moci“. Přitom je „jisté, že Leninovu slavnou otázku ´co dělat?´nelze zodpovědět bez určité představy o tom, kdo by to mohl udělat a kde. Globální antikapitalistické hnutí ale sotva vznikne bez určité inspirující vize toho, co je třeba udělat a proč.“ A tak „působí dvojitá blokáda: neexistence alternativní vize zabraňuje vytváření opozičního hnutí, přičemž neexistence takového hnutí  znemožňuje formulování alternativy“. Tuto „blokádu“ lze překonat jen tak, že „se obě tyto stránky budou navzájem posilovat“. Jinak „bude potenciální opozice navěky uvězněna v začarovaném kruhu“, který nás „vydá napospas neustálým budoucím krizím kapitalismu se stále zhoubnějšími následky“.

Harvey je respektovaný akademik. Eschatologiemi se neukájí. Největší utopií – ví s nemenší jistotou – je však víra, že „exponenciální růst kapitálu“ je „možný navěky“. Právě to – víc než cokoli dřív – ilustrují „potíže, které postihly svět v posledních třiceti letech“. Dnes lze „hranice neustálé akumulace kapitálu“  překračovat už jen „vytvářením fikcí, jež nemohou mít dlouhého trvání“. Dvojnásob ve světě, v němž „žije tolik lidí v podmínkách ponižující bídy“, „všude se ponižuje lidská důstojnost, zatímco bohatí hromadí a ovládají stále větší majetky“ - a také „páky politické, institucionální, soudní, vojenské a mediální moci jsou pod tak tuhou a dogmatickou kontrolou, že nedokáží dělat o mnoho víc než udržovat status quo“. Skutečně realistická je tak jen „revoluční politika, která dokáže kousnout do kyselého jablka nekonečné exponenciální akumulace kapitálu“ - a „časem ji odstavit jako hlavního hybatele dějin“.

Rozhodující je „osvojit si poučení, že etický, nevykořisťovatelský a sociálně spravedlivý kapitalismus, který přispívá ku prospěchu všech, je nemožný. Protiřečí samotné podstatě toho, čím kapitalismus je.“ Čekat změnu od sociální demokracie je zavádějící iluzí. Ta jako “politická síla zcela zbloudila“. I v dobách, kdy „měla hegemonii v Evropě a značný vliv dokonce i ve Spojených státech“, se omezila jen na „zmenšování nerovnosti v distribuci přebytku“. Jako svou „Achillovu patu“ však prokázala „neschopnost nastolit sociální kontrolu nadprodukcí přebytku“ - a „stát se tak skutečnou výzvou kapitalistické třídy“.

Také „obrovský počet nevládních organizací (NGO)“ se „zdržuje přímočaré antikapitalistické politiky“ - a to i v „případech, kdy se ztotožňují s progresívními myšlenkami a kauzami“. Třebaže v nich „prakticky působí mnoho radikálních a oddaných lidí, jejich práce je v nejlepším případě vylepšováním“.  I když „pomáhají otevírat prostory, v nichž se antikapitalistické alternativy stávají možnými, nedělají nic pro to, aby zabránily jejich zpětnému pohlcování dominantní kapitalistickou praxí“.

Jen velmi „špatně připravena“ je i „současná úroda akademiků, intelektuálů a odborníků v sociálních vědách“. Také „současná znalostní struktura“ je proto „jasně nefunkční a stejně jasně nelegitimní“. Tím snáz je  „odpovědí existující politické moci buď popírání, že třídy vůbec existují, nebo tvrzení, že kategorie třídy je tak matoucí a složitá (jako kdyby na tom nebyly stejně jiné kategorie, např. rasa a gender), že je analyticky nepoužitelná“. Jak v „hegemonických intelektuálních výkladech světa, tak v praktické politice se tak otázka tříd opomíjí, popírá nebo ignoruje“.

Celé „Marxovo opoziční myšlení je zejména v posledních letech terčem opakovaných represí a vylučování“ (i „odstraňování ´závadných´ míst“). Ačkoliv „Keynes opakovaně přiznával, že nikdy nečetl Marxe, byl obklopen a ovlivňován mnoha lidmi, kteří Marxe četli“. Bude „poctivé říci, že by se keynesovská  teoretická revoluce nemohla uskutečnit bez podvratné přítomnosti Marxe číhajícího v kulisách“. Dnes ale „většina lidí nemá ponětí“, „kdo byl Keynes a co znamenal“. Skutečné „pochopení Marxe je zanedbatelné“. Tak velkoplošné „potlačení kritických a radikálních myšlenkových proudů“ - „zahnání radikalismu do ohrady multikulturalismu a teorie kulturní volby“ - „vytváří v akademickém světě i mimo něj žalostnou situaci, jež se v zásadě nijak neliší od situace v ekonomice“. Jen proto „nezbývá než žádat bankéře, kteří způsobili malér, aby ho napravili pomocí přesně těch nástrojů, jejichž pomocí se do něj dostali“.   

Nemenší slabinou „soudobého antikapitalistického myšlení“ – soudí světově uznávaný erudita – je to, jak „skeptické nebo přímo nepřátelské vůči jakýmkoli představám o státu jako vhodné formě moci stojící proti kapitálu“. Poněvadž „stejným způsobem, jakým byly od sedmnáctého století transformovány předkapitalistické státní formy ve výrazně buržoazní a kapitalistické státy, musí také jakákoli přeměna opouštějící akumulaci kapitálu anticipovat radikální přeměnu a rekonstrukci teritoriální moci... Neexistuje způsob, jak vybudovat antikapitalistický společenský řád bez uchopení státní moci, bez její radikální přeměny a bez přepracování ústavního a institucionálního rámce, který je v současnosti oporou soukromého vlastnictví, tržního systému a a nekonečné akumulace kapitálu... Ignorování státu a dynamiky mezistátního systému je tedy představa, jež by u každého antikapitalistického revolučního hnutí působila směšně“.

Jakkoli naléhavé je „vyhnout se selháním minulých pokusů o budování socialismu a komunismu“, „základním cílem musí být převzetí vedoucí role v produkci a distribuci přebytků“. Má-li se opravdu „účinně vytáhnout proti akumulaci kapitálu a reprodukci třídní moci“, je “třeba čelně zaútočit na hluboce zakořeněný názor“, že „jádrem společenského řádu je soukromé vlastnictví“. A prosadit „úplně novou koncepci vlastnictví - práv na společné, a nikoli soukromé vlastnictví – která umožní, aby radikální rovnostářství  skutečně napomáhalo rovnosti“. Pokud se i „samy korporace dokázaly vyhnout anarchii otevřených trhů“ - „sjednáním optimálních harmonogramů se svými dodavateli“ - „proč by nemohla podobně jednat společnost v ještě širším rozsahu“?

Akumulace kapitálu je o permanentní, masivní expropriaci drtivé většiny. Už proto „musí  každé revoluční hnutí najít způsob, jak vyvlastnit nemovitosti, finanční majetek a moc  kapitalistů“. Příjemnou „útěchou by mohla být představa, že se všech těchto cílů dalo dosáhnout pokojnou cestou a dobrovolně. Bylo by ale neupřímné si představovat, že by to bylo skutečně možné, že by k věci nepatřil aktivní boj včetně určité míry násilí. Kapitalismus přišel na svět, jak to jednou vyjádřil Marx, v krvi a plamenech. Ačkoli není nemožné, že by si lidé pro jeho opouštění vedli lépe než při vstupu do něj, je velmi nepravděpodobné, že by přechod do zaslíbené země byl zcela pokojný.“       

Oč „víc se kapitalismus blíží k bráně smrti, tím je léčba bolestivější. Podstata hry je samozřejmě v tom, nenechat pacienta zemřít.“ Tím méně s tím pořídí samomluva, jakkoli ušlechtile míněná. „Běh lidských dějin“ změní jen „politické sjednocení různých bojů“, vedených „těmi, komu byly vyvlastněny jejich kulturní a politicko-ekonomické hodnoty,“ Jen tak lze dosáhnout „kontroly nad organizací, produkcí a distribucí nadproduktu pro dlouhodobý prospěch všech lidí.“ Pokud se už i „samy korporace dokázaly vyhnout anarchii otevřených trhů“ - „sjednáním optimálních harmonogramů se svými dodavateli“ - „proč by nemohla jednat podobně společnost v ještě širším rozsahu?“

Prvopodmínkou je, aby „byla rozluštěna především záhada kapitálu. Jakmile je mu stržena maska a jsou obnažena jeho tajemství, je snadnější vidět, co a proč je třeba udělat a jak se do toho pustit. Kapitalismus nikdy nepadne sám od sebe. Bude ho třeba popostrčit. Akumulace kapitálu nikdy nepřestane. Bude třeba ji zastavit. Kapitalistická třída se nikdy dobrovolně nevzdá moci. Bude ji třeba této moci zbavit.“

Bude to „vyžadovat houževnatost a odhodlání, trpělivost a chytrost společně s urputnou politickou angažovaností, zrozenou z morálního pohoršení nad tím, jak dopadá vykořisťovatelský exponenciální růst na všechny aspekty života, lidského i jiného, na planetě Zemi. Politické mobilizace umožňující splnění takového úkolu se v minulosti vyskytly. Mohou přijít znovu a určitě přijdou. Myslím, že už máme zpoždění,“ uzavírá vážený britský profesor.