Paul Krugman: Skoncovat s krizí

Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, přednáší na elitní Princetonské univerzitě. Dvakrát týdně publikuje sloupek v New York Times. Jeho populární blog Svědomí liberála sdílí název s knihou, která už vyšla i česky, stejně jako Krugmanův Návrat ekonomické krize. Jeho poslední titul (Skoncovat s krizí – prvotně End This Crisis Now!) vyšel letos v originále i česky v nakladatelství Vyšehrad.. 

„Ještě stále“ - zdůrazňuje autor úvodem - „žijeme ve stínu hospodářského kolapsu, který před čtyřmi lety zasáhl Evropu i Spojené státy. Hrubý domácí produkt, který za normálních okolností vzroste každoročně o několik procent, dosahuje nyní stěží úrovně předkrizového vrcholu, a to i v zemích, které zažívají poměrně výrazné oživení. A v některých evropských státech je dokonce o několik procent nižší. Nezaměstnanost na obou stranách Atlantiku přitom zůstává na hodnotách, které by se před krizí zdály nemyslitelné… Proto je nesmírně důležité, abychom učinili maximum pro nastartování skutečného a plnohodnotného zotavení. A zde je zakopán pes: víme, jak to udělat, či alespoň bychom to měli vědět. Vždyť trpíme neduhy, které se i přes všechny rozdíly v detailech, jež přineslo pětasedmdesát let ekonomických, technologických i společenských změn, významně podobají těm z let třicátých … My však naneštěstí nečerpáme z vědomostí, které máme k dispozici, protože příliš mnoho vlivných lidí – politiků, různých veřejných činitelů i publicistů a komentátorů, kteří formují veřejné mínění – se z rozličných důvodů rozhodlo zapomenout na lekce z historie i na cenné závěry ekonomických analýz několika generací badatelů a tyto tvrdě vydobyté poznatky vyměnit za ideologicky a politicky konformní předsudky.“

Krugman se s tím smířit nehodlá: „Touto knihou se proto pokouším prolomit vládu tohoto destruktivního obecného mínění a předložit argumenty ve prospěch aktivní politiky zaměstnanosti, kterou jsme měli dělat od samého počátku.“ Napřed mapuje reálný stav: „Staré rčení říká, že ekonomové znají cenu všeho a hodnotu ničeho. Vzhledem k tomu, že se zabývají převážně oběhem peněz a problematikou výroby a spotřeby zboží, mívají od přirozenosti sklon usuzovat, že právě na penězích a na zboží záleží nejvíc.“ Tím víc třeba přesunout do jádra diskuse i otázky typu „jak palčivý je problém nezaměstnanosti“. Podle statistiky, pořizované ze selektivních demoskopických průzkumů, „bylo v prosinci 2011 bez práce 13 milionů Američanů ve srovnání s 6,8 miliony v roce 2007“. Avšak podle amerického Úřadu pro statistiku práce (Bureau of Labor Statistics) „je v USA bez práce plných 24 milionů Američanů, tedy přibližně 15 procent veškeré pracovní síly – zhruba dvakrát více než před krizí... Prudce také vzrostl počet Američanů ve věkové skupině 24 – 34 let, kteří žijí společně s rodiči. Nejde o žádný náhlý výbuch oddanosti vůči rodičům; znamená to jen, že radikálně ubylo možností opustit hnízdo.“

Růžově to však nevypadá ani prizmatem ukazatelů, jež dnešní ekonomové preferují: „Některým ekonomům a politikům stačí, že jsme se vyhnuli ´naprostému kolapsu´; pravda je ovšem taková, že ...HDP během osmnácti měsíců poklesl o celých pět procent. Důležitější však je, že tentokrát nedošlo k žádnému oživení. Od oficiálně oznámeného konce recese je růst vpravdě nižší, než bylo doposud obvyklé. Důsledkem je ekonomika, která produkuje mnohem méně, než by měla... Sečteme-li celkové ztráty od chvíle, kdy recese začala, dojdeme k přibližnému číslu tři biliony dolarů. A vzhledem k pokračující slabosti ekonomiky bude toto číslo ještě mnohem vyšší. Za dané situace budeme opravdu šťastní, vyvázneme-li s kumulativní ztrátou ´pouhých´ pěti bilionů. A to přitom nejsou žádné papírové ztráty, jako byly ty, které přineslo splasknutí internetové nebo realitní bubliny – tyto peníze vůbec nebyly reálné. Tentokrát mluvíme o hodnotě skutečných produktů, jež mohly a měly být vyrobeny, o mzdách a ziscích, jež mohly a měly být vydělán, ale nikdy se nezhmotnily. Tedy o pěti či sedmi bilionech dolarů, anebo dokonce o ještě vyšších částkách, které už nikdy nedostaneme zpět.“ To vše „působí dalekosáhlé a kumulativní škody v lidské rovině“.

Nobelův laureát neskrblí ani velice expresivními titulky – Zničené životy či Ztracená budoucnost, Bankéři bez závazků i Velká lež, Realitní fiasko či Jako Zimbabwe nebo Výmar, Aušusová ekonomika nebo Velká evropská deziluze. „Problém je i v tom,“ zdůrazňuje, „že až se ekonomika zotaví, pokud se zotaví, narazí na kapacitní limity a překážky ve výrobě mnohem dříve, než by narazila, kdyby dlouhodobý pokles nevzal podnikům všechny důvody k zastavení investic do budoucnosti. To, jak špatně byla hospodářská krize zvládnuta, v neposlední řadě znamená, že obrovskou újmu utrpěly i programy veřejných investic, které též slouží budoucnosti.“  

Pak Krugman vyráží i směrem, který dobová autocenzura bere většinou velkým obloukem: „Konečná cena za Velkou hospodářskou krizi daleko přesáhla ekonomické ztráty či dokonce utrpení spojované s masovou nezaměstnaností. Krize měla také katastrofální politické důsledky.“ Jakkoli něco na způsob „Hitlerova vzestupu je dost těžké si představit“, „bylo by naivní podceňovat nebezpečí, jaké dlouhodobý pokles představuje pro demokratické hodnoty a instituce. V celém západním světě v současnosti dochází k výraznému vzestupu extremismu. Vznikají radikální protipřistěhovalecká a národovecká hnutí. Autoritářské nálady jsou celkově na vzestupu a jedna západní země, Maďarsko, už je zřejmě na nejlepší cestě proměnit se v autoritářský stát ne nepodobný těm, jaké se ve 30. letech rozšířily ve většině Evropy. Ani Amerika není vůči tomuto trendu imunní. Může snad někdo popřít, že během posledních několika let zaujala republikánská strana o poznání extrémnější postoje? V prostředí, v němž úctyhodné hlasy nenabízejí trpícímu obyvatelstvu žádné řešení, extremismus jen kvete.“

Je to tím vážnější, že „neexistují žádná významná povolání nebo profesní skupiny, které by si vedly dobře. Mezi lety 2007 a 2010 se nezaměstnanost ve všech kategoriích zhruba zdvojnásobila, ať šlo modré límečky, bílé límečky, výrobu nebo služby, lidi vysoce vzdělané i zcela nekvalifikované. Nikomu se mzdy příliš nezvýšily. Naopak vzdělaní pracovníci zažili neobvykle tvrdé snížení platů, protože byli nuceni přijmout práci, kde své vzdělání nevyužijí. Sečteno a podtrženo, kdybychom měli masovou nezaměstnanost kvůli tomu, že příliš mnoho pracujících nemá předpoklady, mělo by být v našich silách najít nezanedbatelné množství těch, kteří tyto správné předpoklady mají, což nelze. Namísto toho vidíme všude kolem sebe zbídačenost, která vyvstává, kdykoli ekonomika trpí nedostatečnou poptávkou. Máme tedy hospodářství paralyzované nedostatečnou poptávkou. Soukromý sektor se jako celek snaží vydávat méně, než inkasuje, a v důsledku toho klesají příjmy. Přesto se nacházíme v pasti likvidity: pouhým navýšením objemu peněz v oběhu FED soukromý sektor nepřesvědčí, aby více utrácel...“

Právě tu Krugman nabízí i další symptomatickou paralelu: „V polovině roku 1939 měla americká ekonomika to nejhorší z Velké hospodářské krize za sebou, nicméně deprese ještě v žádném případě nepominula. Vláda dosud neshromažďovala souhrnná data o zaměstnanosti a nezaměstnanosti, ale pokud můžeme říci, byla míra nezaměstnanosti, tak jak ji definujeme dnes, přes jedenáct procent. To mnoha lidem připadalo jako setrvalý stav: optimismus z počátečních let Nového údělu utrpěl v roce 1937 těžkou ránu, neboť ekonomika tehdy upadla do druhé vážné recese. Přesto během dvou let zase vzkvétala a nezaměstnanost klesala. Co se to stalo? Odpověď zní, že konečně začal někdo dost utrácet, by se hospodářství znovu rozhýbalo. Ten ´někdo´ byla samozřejmě vláda. Cílem vládních výdajů bylo tentokrát spíše ničení než budování: jak konstatovali ekonomové Robert Gordon a Robert Krenn, americká ekonomika vstoupila v létě 1940 do války. Vojenské výdaje ještě dlouho před Pearl Harborem strmě stoupaly, neboť Amerika ve velkém urychleně nahrazovala lodě a další vojenský materiál, jež v rámci programů spuštěných na základě smlouvy o půjčce a pronájmu odeslala do Británie a budovala vojenské tábory, kde by bylo možné ubytovat miliony čerstvě odvedených rekrutů. Spolu s tím, jak vojenské výdaje vytvářely nová pracovní místa, a rodinné příjmy rostly, začali spotřebitelé znovu utrácet (tomu nakonec učinil přítrž přídělový systém, ale ten přišel až později). A když firmy viděly, že se jejich zboží prodává,  samy zvýšily výdaje. A stejně tak byla zničehonic pryč i deprese a všichni ti ´nepřizpůsobiví a nekvalifikovaní´ zaměstnanci byli zpět v práci.“

Už John Maynard Keynes přitom věděl, že příčiny jsou hlubší povahy. Mimořádnými nedostatky ekonomické společnosti, v níž žijeme - psal ve svém Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz – jsou její neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a nahodilá a nespravedlivá distribuce bohatství a příjmů. Jenže právě vše, co od jeho dob stačila vstřebat věda i politika, se bralo vážně jen do 70. let. Pak ale – píše už Krugman - „začali mnozí zapomínat, co se ve svém oboru naučili.“ Začala „makroekonomická doba temna“. Ve 30. letech to „byla to taková ´ekonomická doba kamenná´, kdy ´umění civilizace´ ještě čekalo na své objevení“. V 21. století „bylo sice ´umění civilizace´ objeveno – ale poté zase znovu ztraceno. Na celý jeden obor lidské činnosti se sneslo nové barbarství. Jak se to mohlo stát? Myslím, že svou roli sehrála směsice politiky a scestné akademické sociologie.“

Zhruba od počátku 80. let hrozilo každému, kdo připomněl mementa z krize 30. let, „šum a pochechtávání“. Nadešla móda ekonomů, posedlých „matematickými modely“, kteří však „nedokázali vysvětlit ani základní fakta týkající se recesí“. Přesto „za sebou v podstatě spálili všechny mosty. Po tom všem šumu a pochechtávání zkrátka nemohli jen tak otočit... a tak se nořili stále hlouběji a čím dál více se vzdalovali realistickému pohledu na recese a mechanismus jejich vzniku. Většina akademické debaty o makroekonomice dnes vévodí teorie ´reálného ekonomického cyklu´ (real business cycle), která říká, že recese jsou logickou a efektivní reakcí na technologické šoky, provázenou nepříznivými dopady, které ovšem samy nevysvětlují. A že pokles zaměstnanosti, k němuž v průběhu recesí dochází, je důsledkem dobrovolného rozhodnutí vzít si načas volno, než se celkové podmínky zase zlepší. Zní-li to absurdně, pak jen proto, že to absurdní je... A teoretici reálného ekonomického cyklu mají již dlouho natolik silný politický vliv, že pro mnohé mladé ekonomy, kteří se na věc dívají jinak, je dodnes velmi těžké sehnat práci na kterékoli z velkých univerzit.“ Svou roli hrají „preference sponzorů univerzit, případně přístup k místům ve skvěle placených nadacích či lukrativním poradenským kontraktům“. Tedy „přirozené zájmy horního jednoho, či spíše 0,1 procenta“, které „zabarvily akademickou diskusi mezi ekonomy“ a „musely mnohé jedince v ekonomické branži povzbudit k tomu, aby zapomněli i na mnohé z toho, co jsme se ve 30. a 40. letech naučili“. Ostatně je těžké přimět člověka, aby něco pochopil - připomíná Krugman slavná slova Uptona Sinclaira - je-li placen za to, aby nechápal.

Takto motivovaní ekonomové, pokračuje Krugman, „si jen málokdy kladli zdánlivě samozřejmou otázku, zda jsou ceny aktiv s přihlédnutím k veličinám tak zásadním, jako jsou třeba platy, rozumné. Místo toho se ptali, zda jsou ceny aktiv ve srovnání s cenami jiných aktiv. Larry Summers, který byl hlavním ekonomickým poradcem prezidenta Obamy po většinu jeh prvních tří let v úřadě, jednou na účet profesorů a odborníků na finance zažertoval a označil je za ´kečupové ekonomy´, kteří prokázali, že se půllitrová láhev kečupu prodává vždy přesně za dvojnásobek ceny čtvrtlitrové, z čehož vyvodili, že trh kečupů je dokonale efektivní... A důsledkem toho je, že místo aby ekonomové pomohli, když krize udeřila, až příliš mnozí z nich rozpoutali svatou válku.“

„Makroekonomická doba temna“ je totiž i advokátem nahodilé a nespravedlivé distribuce bohatství a příjmů, jaká tu nebyla ani za Johna Maynarda Keynese: „Někdy kolem roku 1980 došlo ve Spojených státech, Velké Británii a do určité míry i v některých dalších zemích k výraznému politickému odklonu doprava. Tento obrat vedl ke změnám v politice, zvláště k velkému snížení nejvyšších daňových sazeb a ke změně společenských norem (polevil „tlak veřejného pohoršení“), což sehrálo důležitou roli v náhlém prudkém vzestupu nejvyšších příjmů. A týž obrat doprava vedl také k finanční deregulaci a neschopnosti regulovat nové formy bankovnictví, které v mnohém připravily scénu pro nástup krize.“ Příjmy „jednoho procenta nejbohatších se od roku 1980 zečtyřnásobily“ - „a ti úplně nejbohatší – jedna desetitisícina Američanů – si polepšili o 660 procent... Podle Kongresového rozpočtového výboru vzrostl podíl zdaněných příjmů jdoucích na účty horního jednoho procenta ze 7,7 procenta na 17,1 procenta z celkového objemu příjmů; za předpokladu, že se ostatní veličiny nezměnily, znamená to tedy zhruba desetiprocentní  pokles příjmů pro všechny ostatní.“ 

Jenže „teprve relativně pozdě mnohým došlo“ - píše Krugman pod mezititulkem Elita a politická ekonomie špatné politiky - „že jádrem všeho, co se děje v americké ekonomice a společnosti, jsou právě příjmy bohatých“. Jakmile však „ekonomové začali brát ono jedno  či 0,1 procent  nejbohatších brát vážně, zjistili, že věc je nežádoucí hned ze dvou důvodů: Už jen začít se o věc zajímat znamenalo vstoupit na politické bojiště: distribuce příjmů na špici společnosti je jednou z těch oblastí, kde se kdokoli, kdo jen vystrčí hlavu nad parapet, okamžitě setká se zuřivými útoky připomínajícími ostrou palbu najatých ostřelovačů chránících zájmy boháčů... Navíc ponecháme-li politiku stranou, nejsou příjmy na samém vrcholu tím nejvhodnějším objektem analýz pro nástroje, na jaké ekonomové obvykle spoléhají. Moje profese se většinou zabývá zákonem nabídky a poptávky... A příjemci vysokých příjmů nežijí ve světě nabídky a poptávky. Učebnice ekonomie říká, že na trhu, kde funguje konkurence, je každý pracovník placen za svůj ´marginální produkt´- tedy za sumu, jíž přispěje k celkovému objemu produkce. Ale jaký marginální produkt vytvoří ředitel korporace, manažer hedgeového fondu nebo právník takové korporace? To opravdu nikdo neví. A podíváme-li se na to, jak se odměny lidem v této příjmové kategorii stanovují, narazíme na postupy, které očividně mají s jejich ekonomickým přínosem velmi málo společného... Většinou vidíme výkonné ředitele a manažery společností, které sami nezaložili. Vlastní možná spoustu akcií či akciových opcí těchto firem, ale ty obdrželi jako součást balíků svých odměn, nikoli proto, že by ten podnik založili. A kdo rozhoduje o tom, co bude součástí těch balíků? Všeobecně se ví, že platy výkonných ředitelů stanovují tzv. výbory pro odměňování, jmenované... týmiž výkonnými řediteli, které tyto výbory posuzují!“ A tak „ti, kdo tvoří tu jednu desetinu procenta nejbohatších“, jsou  „v podstatě výkonní ředitelé společností a finanční čachráři“ („přihoďme právníky a lidi pohybující se kolem obchodů s nemovitostmi, a máme přibližně tři čtvrtiny celkové částky“).

Právě „příjmy na špici nejsou jako příjmy na nižších příčkách příjmového žebříčku; mnohem méně souvisejí jak se základními ekonomickými veličinami, tak i s příspěvkem dotyčných ekonomice jako celku... Například manažeři hedgeového fondu jsou placeni jak z poplatků za svou práci, která spočívá ve správě peněz druhých, tak z procent, která mají ze zisku. To doslova vybízí k vysoce riskantním investicím financovaným z úvěru: pokud obchody vycházejí, jsou bohatě odměněni, a když se nedaří, své předchozí zisky vracet nemusejí. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že mnohé hedgeové fondy zkrachují, přičemž investoři předem nevědí, které z nich se ocitnou na seznamu obětí, lze jen konstatovat, že se investorům těchto fondů vcelku příliš dobře nevede. Podle jedné nedávné publikace, nazvané The Hedge Fund Mirage od Simona Lucka, by se jim v předešlém desetiletí v průměru vyplatilo, kdyby své peníze uložili spíše do dluhopisů Ministerstva  financí - a nevydělali vůbec nic.“

I když „finanční čachráři investorům nakrásně nějaké peníze vydělají, ve významných případech tak neučinili tím, že by pro společnost jako celek vytvořili nějakou hodnotu, nýbrž v podstatě tak, že o něco připravili jiné hráče. Nejzřetelnější na příkladu podvodného bankovnictví. V 80. letech dosahovali majitelé bank vysokých zisků, protože hodně riskovali – a účty nechali zaplatit daňové poplatníky. V desetiletí po roce 2000 to udělali znovu a nashromáždili ohromné jmění poskytováním velkého množství nesplatitelných půjček na nemovitosti, které pak prodali nedovtipným investorům, nebo – když udeřila krize – obdrželi vládní pomoc.“

Má to však, upozorňuje Krugman, i dva další destruktivní následky. Prvý tkví v následující řetězové reakci: „Bohatí více utrácejí prostě proto, že mají o tolik víc peněz. Jejich výdaje posouvají referenční rámec, který formuje požadavky těch, kdo stojí hned pod nimi a pohybují se v překrývajících se společenských kruzích. A tak i tato druhá skupina utrácí víc a posouvá referenční rámec skupiny pod sebou, a totéž se opakuje po celé škále příjmového žebříčku. Tyto kaskády způsobují, že pro středostavovské domácnosti je stále nákladnější dosáhnout základních finančních cílů... Středostavovské rodiny se usilovně snažily pořídit si domy v lokalitách, kde jsou dobré školy, a kvůli tomu se často tak zadlužily, že byly v případě nemoci či ztráty zaměstnání snadno zranitelné“. I to patří k pozadí „velké realitní bubliny“, která už „potopila přes deset milionů vlastníků domů – více než každou pátou hypotéku – a v důsledku pokračujícího hospodářského poklesu zároveň musí mnohé další domácnosti vyjít pouze se zlomkem svých někdejších příjmů. Existuje tedy mnoho lidí, kteří nemohou ani splácet půjčku, ani doplatit hypotéku prodejem domu, což je recept na epidemii exekucí.“

Ještě destruktivnější je provázanost ekonomické a politické moci: „Bohatství zjednává přístup a přístup přináší osobní vliv. Nejvlivnější bankéři se snadno dostanou do Bílého domu i do kanceláří senátorů, kdežto obyčejní lidé ne. A jakmile v těch kancelářích jsou, mohou přesvědčovat nejen tím, s čím přicházejí, nýbrž i tím, kdo jsou. Bohatí lidé bývají jiní než vy nebo já, a nejen proto, že mají dokonale ušité obleky. Jsou sebevědomí a budí dojem, že si za každé situace vědí rady, což jsou vlastnosti, které přinášejí světský úspěch... To vše se dělo v průběhu celých lidských dějin, nicméně gravitační politický tah bohatých je tím silnější, oč jsou dnes bohatší. Představme si kupříkladu situaci, kdy politici a veřejní činitelé začnou po odchodu z funkce pracovat pro odvětví, na které původně dohlíželi. Stává se to už dlouho, ale plat, který dnes člověk může dostat, bude-li ho mít dotyčný byznys rád, je nepoměrně vyšší, než býval, a proto je pokušení do této mlýnice vstoupit a zaujmout pozici, která by z člověka po ukončení jeho politické dráhy činila žádanou figurou, mnohem silnější než před třiceti lety.“

To se ovšem – podotýká Krugman – „netýká jen politiky a dění ve Spojených státech. Mathew Yglesias ze Slate´s, který se zamýšlel na překvapivou ochotou evropských politických vůdců zavádět přísná úsporná opatření, nabídl spekulaci, že motivací mohou být osobní zájmy: Člověk by si pomyslel, že to nejlepší, co může premiér nějaké země udělat, je, že se bude snažit provádět takovou politiku, která mu přinese znovuzvolení...V éře globalizace a europeizace se však možná vedoucí představitelé malých zemí ve skutečnosti ocitají v poněkud odlišné situaci. Pokud odejdou z úřadu a osazenstvo Davosu si jich vysoce cení, existuje v Evropské komisi nebo v Mezinárodním měnovém fondu spousta míst, pro která mohou být vhodnými kandidáty i tehdy, jestliže je jejich krajané z duše nenávidí. Být hluboce nenáviděn je ve skutečnosti svým způsobem přednost. Krajním projevem solidarity s ´mezinárodním společenstvím´ by bylo provádět to, co ´mezinárodní společenství´ požaduje, i navzdory masivnímu odporu domácí politické reprezentace.   

Vytrvalost, s jakou se prosazovala politika, vedoucí k dnešní krizi – píše Krugman - „ je hned o něco méně nepochopitelná, vezmeme-li v úvahu rostoucí vliv vrstvy závratně bohatých. Už jen proto, že  nemálo  z nich na finanční deregulaci hodně vydělalo, měli na pokračujícím tažení proti regulacím  bezprostřední zájem. Navíc ať vyvstávaly jakékoli pochybnosti ohledně celkového ekonomického výkonu země po roce 1980, pro lidi na samém vrcholu šlapalo hospodářství nadmíru dobře... Za peníze se dá koupit vliv. Za velké peníze si lze koupit velký vliv. A politika, která nás dostala tam, kde jsme, a která pro většinu lidí nikdy nic moc neudělala, byla alespoň na chvíli velice výhodná pro několik  málo lidí na špici.“                                        

Adorace finančních trhů je poměrně nedávnou módou. Velice vyhraněný názor na ně měl i už citovaný Keynes. Srovnával je s takovými těmi soutěžemi v novinách, kdy soutěžící mají za úkol vybrat ze stovky fotografií šest nejhezčích tváří, přičemž cenu dostane ten, jehož volba se nejvíce přiblíží průměrným preferencím soutěžících jako celku. Každý soutěžící tedy musí vybírat nikoli ty tváře, které považuje za nejpůvabnější on sám, nýbrž ty, o nichž předpokládá, že se budou líbit ostatním soutěžícím. Za zvlášť riskantní považoval nechat diktovat závažná ekonomická rozhodnutí trhy, na nichž se spekulanti honí jeden za druhým: Stane-li se hospodářský vývoj země vedlejším produktem aktivit kasina, pak je něco špatně. Jenže postupem času to znovu vypadalo – píše už Krugman roku 2012 - „že studium finančních trhů ovládá Voltairův dr. Pangloss, který tvrdil, že žijeme v nejlepším z možných světů. Z akademického diskurzu se zcela vytratila diskuse o iracionalitě investorů, bublinách a destruktivních spekulacích. Pole opanovala ´hypotéza efektivních trhů´ hlásaná Eugenem Famou z University of Chicago, která říká, že při znalosti veškerých dostupných informací odpovídá cena aktiv na trzích přesně jejich skutečné hodnotě... A kolem roku 1980 finanční ekonomové, jmenovitě Michael Jensen z Harvard Business School, tvrdili, že dospívají-li finanční trhy vždy ke správné ceně, bude nejen pro šéfy firem, nýbrž i pro celé hospodářství nejlepší, když se budou manažeři snažit ceny svých akcií maximalizovat. Jinými slovy, odborníci na finance věřili, že bychom měli rozvoj země svěřit do rukou systému, jemuž Keynes říkal kasino.“  

„Řešení“ dnešní krize cestou „expanzívních úsporných opatření“ - zdůrazňuje Krugman znovu a znovu, pokaždé z trochu jiného zorného úhlu – vede k pravému opaku deklarovaných cílů. Jen dál přitom zrychluje i propad do dluhové pasti, jejž slibuje zastavit a zvrátit. „Slouží pouze zájmům věřitelů, tedy těch, kdo poskytují půjčky a stojí proti těm, kdo si půjčují a pracně vydělávají na živobytí. Věřitelé vyžadují od vlád, aby ze splácení dluhů učinily nejvyšší prioritu, a stavějí se proti jakémukoli kroku, který by připravil bankéře o část výnosů.... Situace je dnes navlas stejná jako v roce 1936. Naši společnost jako tehdy decimuje masová nezaměstnanost. Stejně jako tehdy je nedostatek pracovních příležitostí důsledkem selhání systému, který byl nanejvýš nerovný a nespravedlivý i v ´lepších časech´.“ 

Ekonomicky vzato se „nacházíme dočasně za zrcadlem. Kombinace pasti likvidity, kdy dokonce ani nulová úroková sazba není dost nízká, aby dokázala zajistit plnou zaměstnanost, a převisu hluboké zadluženosti nás uvrhla do světa paradoxů, v němž ctnost je zlem a úspornost hloupostí, a co je nejhorší, ´seriózní lidé´ po nás chtějí, abychom svou situaci ve skutečnosti ještě zhoršovali... Vysoká míra zadlužení totiž ekonomiku strhává do jakési smrtící spirály, v níž jakákoli snaha dlužníků o ´oddlužení´ vytváří prostředí, které jejich dluhové problémy ještě prohlubuje. Velký americký ekonom Irving Fisher tuto problematiku vysvětlil v klasickém článku z roku 1933, nazvaném Teorie zadluženosti a deflace za Velké hospodářské krize (The Debt-Deflation Theory of Great Depression), který se čte jakoby byl byl napsán včera. Představme si, říká Fisher, že hospodářský pokles navodí situaci, kdy mnozí dlužníci zjistí, že musí urychleně podniknout kroky vedoucí ke snížení vlastního dluhu. Mohou začít ´likvidovat´, tedy vyprodávat vše, co má nějakou hodnotu, nebo osekat výdaje a takto získanou hotovost použít ke splácení dluhu. Tato opatření však mohou fungovat jedině tehdy, nepokouší-li se své dluhy splatit příliš mnoho firem najednou. Pokud má ale s dluhy potíže velké množství ekonomických hráčů současně, je jejich kolektivní snaha dostat se z nich kontraproduktivní. Jestliže se miliony zadlužených vlastníků domů snaží prodat své nemovitosti, aby splatili hypotéky, anebo – dojde-li až na to – jim dům zabaví věřitel, který se pak snaží propadlé nemovitosti prodat sám, ceny nemovitostí klesají, což stahuje pod vodu další a další majitele domů a počet nucených prodejů narůstá. Dělá-li bankám starost výše španělských a italských dluhů a rozhodnou se snížit svá rizika tím, že některé z těchto dluhů prodají, pak ceny španělských a italských dluhopisů poklesnou – což ohrozí stabilitu bank a přiměje je to vyprodávat další a další aktiva. Jestliže spotřebitelé ve snaze snížit dluhy omezí výdaje, ekonomika zaznamená pokles, ubývá pracovních příležitostí a břímě spotřebitelských dluhů je ještě tíživější. A zajdou-li věci ještě dál, může ekonomika jako celek sklouznout do deflace, což znamená, že kupní síla dolaru roste a spolu s tím stoupá i reálné břemeno dluhu... Irving Fisher shrnul tuto situaci i do výstižného sloganu, který byl sice krapet nepřesný, ale obsahoval základní pravdu: Čím víc dlužníci platí, tím víc dluží.“

Tento „paradox snižování zadluženosti“ přitom provází i „paradox flexibility“: „Máme-li za normálních okolností problém něco prodat, jednoduše snížíme cenu. Proto se přirozeně zdá, že řešením masové nezaměstnanosti bude i snižování mezd. Konzervativní ekonomové často prohlašují, že Franklin Delano Roosevelt oživení ve 30. letech ve skutečnosti zbrzdil, protože politika podpory zaměstnanosti, kterou prosazoval Nový úděl, mzdy zvyšovala, zatímco je měla naopak snižovat. I dnes se často tvrdí, že co doopravdy potřebujeme, je větší flexibilita pracovního trhu – což je jen eufemismus pro mzdové škrty. Nicméně zatímco pracovník jako jednotlivec může své šance na získání zaměstnání přistoupením na nižší mzdu zvýšit, protože je tak ve srovnání s ostatními pro zaměstnavatele přitažlivější, v případě celkového snížení objemu mezd jsou na tom opět všichni stejně pouze s tím rozdílem, že nižší příjem má každý, přičemž hodnota dluhu zůstává stejná. Větší mzdová (a cenová) flexibilita tedy situaci jen zhorší.“      

Jedinou schůdnou cestou z krize – míní i laureát Nobelovy ceny za ekonomii – je proto zvýšení masové kupní síly: „Dejme lidem v nouzi do rukou peníze, a je zde vysoká pravděpodobnost, že je utratí, což je přesně to, co potřebujeme.“ Míní tím peníze, vyplácené za práci, a ne Armádou spásy. A právě v tomto kontextu je i zasvěceným průvodcem do zákulisí americké politiky: „Barack Obama byl uveden do úřadu prezidenta Spojených států 20. ledna 2009. Ve svém inauguračním projevu přiznal, že ekonomika je v zoufalém stavu, a v zájmu ukončení krize přislíbil ´konat směle a rychle´. A konal vskutku rychle – tak rychle, že již v létě 2009 se volný pád ekonomiky zastavil. Nekonal však směle. Ústřední bod Obamovy strategie hospodářského rozvoje, zákon o obnově Ameriky a nových investicích (American Recovery and Reinvestment Act, ARRA), byl vůbec nejrozsáhlejším programem na podporu pracovních míst v amerických dějinách – ale na úkol svým rozsahem tak gigantický zároveň i žalostně nedostatečným... Na jedné straně ti, kdo víceméně správně cítili, co ekonomika potřebuje, včetně prezidenta Obamy, příliš váhali a nechtělo se jim veřejně přiznávat, co všechno je třeba udělat, a později zase odmítali připustit,  že opatření, k nimž sáhli v první vlně, jednoduše nestačila. Naopak lidé s mylnými představami - a to jak konzervativní politici, tak ekonomové – byli ve svých argumentech velmi rezolutní a ani v nejmenším o sobě nezapochybovali... Ti, kdo měli pravdu, tedy postrádali potřebný zápal, zatímco ti, kdo ji neměli, byli plni vášnivého odhodlání.“

Vůči krachujícím bankám se tak přistupovalo až příliš benevolentně: „Banky bylo třeba zachránit, ale vláda měla daleko tvrději vyjednávat a za pomoc v tísni měla vyžadovat mnohem větší podíly. V té době jsem naléhal na Obamovu administrativu, aby převzala Citigroup, případně dalších pár velkých bank do konkursní správy,... a dohlédla na to, aby z jejich případného zotavení, za něž vděčily federální pomoci, měli daňoví poplatníci náležitý prospěch. Tím, že to vláda neudělala, poskytla masivní podporu akcionářům, kteří se tak ocitli v situaci, kdy slízli všechnu smetanu, zatímco ztráty zaplatil někdo jiný.“ 

Naproti tomu „zákon o obnově Ameriky a nových investicích, ARRA, který počítal s vládními výdaji ve výši 787 miliard dolarů“, na „úkol takového rozsahu bohužel nestačil. Nepochybně přispěl ke zmírnění recese, ale na obnovení plné zaměstnanosti či alespoň navození zdání pokroku byl příliš krotký. A co hůř, skutečnost, že toto úsilí nepřineslo žádné viditelné plody, celý projekt využití vládních výdajů na podporu zaměstnanosti v očích voličů znevěrohodnila... Ve skutečnosti balíček sestával z celých 40 % z daňových škrtů... Jen relativně malou část tvořily výdaje na stavby, opravy silnic a tak podobně... Nic z toho ani v nejmenším nepřipomínalo Správu pro podporu zaměstnanosti (Works Progress Administration, WPA) Franklina Delana Roosevelta. (Na svém vrcholu zaměstnávala Správa tři miliony Američanů, tedy přibližně desetinu veškeré pracovní síly. Program srovnatelného rozsahu by dnes zaměstnával třináct  milionů pracovníků.)... Obamova administrativa propásla šanci překonat krizi.“ Příčinou byl i fakt, že „Obama nastoupil do úřadu s představou, že ho v jeho úsilí o záchranu hospodářství budou podporovat obě strany. V tom se naprosto mýlil. Republikáni se uchýlili k taktice spálené země a od prvního dne sveřepě oponovali čemukoli a všemu, co navrhl.“ Obama přitom nevyužil ani parlamentní procedury, umožňující se vyhnout hrozbě obstrukce Senátu snížením potřebného počtu hlasů (ač jedině touto dokázal Bush protlačit masivní daňové škrty v letech 2001 a 2003). Ještě horší bylo, že „Obama a jeho administrativa nikdy nedali najevo, že by uvítali uzákonění větší sumy“ vládních výdajů, stimulujících obnovu růstu a hlavně podstatně větší zaměstnanosti.

Ústřední mantru “neoliberálů” bere Krugman po letech bez vytáček: “Léta s vysokým podílem daní na HDP byla zároveň léty nízké nezaměstnanosti a naopak. Cestou ke snížení nezaměstnnaosti tedy musí být zvýšení daní!” A dokládá to i následující tabulkou:

Rok                   Podíl daní v %               Míra nezaměstnanosti v %

2000                         20,6                                       4,0

2003                         16,2                                       6,0          

2007                         18,5                                       4,6

2010                         15,1                                       9,6

Za “velkou lež” má “tvrzení, že krizi způsobily vládní agentury, když se chybně snažily pomáhat chudým”.   Také Evropa “má podobně zavádějící báchorku – falešný výčet příčin krize, který stojí v cestě opravdu účinným řešením a vede k politice, která ve skutečnosti věci naopak zhoršuje.” Sám Krugman si přitom nemyslí, že by její původci byli “stejně cyničtí jako jejich americké protějšky; nevidím zde tolik svévolného manipulování s daty” - a má podezření, že většina z nich opravdu věří, že říkají pravdu”. Zatímco “řecký příběh je trochu komplikovanější”, celá “´helénizace´ diskuse v Evropě je zavádějící“. Neboť ve skutečnosti se „poměr dluhu k HDP pomalu, ale jistě snižoval“ i v „pěti zemích GIPSI (Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie).“ Takže „jejich dluh se prudce zvýšil teprve s nástupem krize“.

Tak jako každý ortodoxní liberál na prahu nového tisíciletí – a k tomu i pravověrný Keynesův epigon - je však i Krugman nepoměrně silnější v kritice „neoliberalismu“, než v konkretizaci cest k nápravě. „To klíčové, co bychom měli mít na mysli, je, že dluh ve výši pěti bilionů dolarů, který Amerika od začátku krize nashromáždila, i další biliony dolarů, o něž dluh ještě naroste, než bude tento ekonomický propad za námi, nebudeme muset splácet nijak rychle a možná ho nebudeme muset splatit nikdy. Ve skutečnosti by nebylo nijak tragické, kdyby tento dluh dále rostl, ovšem jen pod podmínkou, že poroste pomaleji než inflace a hospodářský růst.“ Sám přitom nazývá pravým jménem i jinou okolnost: „FED má totiž výsadní právo peníze vyčarovat z ničeho, kdykoli se mu zachce... Bere je z čistého nebe.“ Má tak volné ruce i kterákoli země, jež vůči svým zahraničním věřitelům nehraje velmocenskou přesilovku? Budou to finanční trhy tolerovat i komukoli z těch, kdo svým penězům nedokázali vydupat status téměř monopolní devizy obchodu s komoditami – a stále i hlavní světové rezervní měny? Může se „proutrácet k prosperitě“ („a „dluh umořit dluhem“) - tak jak to Krugman doporučuje Americe -  za srovnatelných podmínek i kdokoli jiný? Je to reálný scénář i pro samu Ameriku, aniž zásadně změní  distribuci příjmů? Je jejich demokratizace v míře, řešící kořeny dnešní krize, průchodná za stávající  struktury vlastnictví ekonomických zdrojů? Nestojí tyto otázky ještě kategoričtěji všude tam, kde se vůči věřitelům nedá hrát mocenská power play? Je toho víc, čím poslední Krugmanův titul vybízí i k polemice. Kontury dnešního marasmu – i jeho myšlenkových zdrojů – však nesporně pomáhá prokreslit.