George Friedman: Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století

George Friedman šéfuje americké STRATFOR. Naoko je to privátní centrum „strategických prognóz“ (STRATegic FORecasting Inc.). Balíky, jež za ně účtuje, jsou „absolutní rentou“. Kasíruje ji za přístup k „Top Secret“ lejstrům. Kápo takové oficíny je ingotem železné disciplíny. Bubliny, které vypouští, testují terén pro ty, kdo ho pouštějí do trezorů. O to víc stojí za to nahlédnout do jeho knihy Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století (The Next Hundred Years. A Forecast for the Twenty-First Century). Česky vyšla v nakladatelství DOKOŘÁN.   

„V Americe“ – přiznává úvodem - „je hluboce zakořeněné přesvědčení, že Spojené státy směřují ke zkáze (…) Katastrofální války, nekontrolovatelné deficity, vysoké ceny benzinu, střelba na univerzitách, korupce v obchodě a ve vládě a nekonečné litanie o dalších nedostatcích – přičemž všechny z nich jsou dost reálné – budí dojem, že americký sen se roztříštil a Amerika je už za zenitem. Pokud vás to nepřesvědčí, poslechněte si Evropany. Ti vás ujistí, že Amerika má už nejlepší dny dávno za sebou.“ Prognostik to tak nevidí: „Spojené státy jsou teprve na začátku své moci. Jednadvacáté století bude amerických stoletím.“ To přitom vůbec nezaručuje, že „Spojené státy jsou nezbytně spravedlivým a morálním režimem. Určitě to neznamená, že Amerika už vytvořila vyspělou civilizaci.“ Je „mladá a barbarská“. Přesto hodlá „definovat způsob, jak svět přemýšlí a žije“. Spojeným státům to „samozřejmě nepřinese velké sympatie. Naopak, jejich síla probudí strach.“ 

Servilní říkanka líčí bohatství a moc USA jako dílo puritánských ctností. Friedman raději čisté víno. Neředí je ani neperlivou: „Existuje dost odpovědí na otázku, proč je americká ekonomika tak silná (…) Není to ústava nebo eseje o přijetí ústavy u roku 1787 (…) Nejjednodušší odpověď zní, že za to může její vojenská síla (…) Doslova každá druhá průmyslová velmoc na světě prožila ve dvacátém století devastující válečný konflikt. Spojené státy vedly válku, ale Amerika sama nikdy tyto devastující následky nepocítila. Vojenská moc a geografická realita vytvořily ekonomickou realitu. Jiné země ztratily čas, když se zotavovaly z válek. Spojené státy nikoliv. Vlastně se díky válkám rozvíjely.“

Ostatně také „Evropa nebyla ani nejcivilizovanějším, ani nejvyspělejším regionem ve světě. V porovnání „s Čínou či s islámským světem“ byla „v patnáctém století skutečně technickým i intelektuálním zapadákovem. Tak co z ní učinilo střed světa?“ – a zabránilo, aby „upadala stále hlouběji do zpátečnictví a bídy“? Španělé, jimž se „právě podařilo vyhnat muslimy, byli na vrcholu barbarské arogance“. Od „jiných kultur si museli vypůjčit“ i know-how, jak pořídit „lodě a zbraně“. Avšak „kam dorazily, dokázaly bojovat – a vyhrávat. Lidé, kteří slyšeli palbu z děl a viděli explodovat budovy, začali být pružnější ve vyjednáváních. Když Ibeřané dorazili do cíle, stačilo jim prokopnout dveře, a získali nadvládu.“

Evropa sice „ovládala svět“. Jenomže „žádnému dobyvateli se nepodařilo podmanit si samotnou Evropu jako celek“. Ta byla „již tak dost vyčerpaná před začátkem první světové války, ve které zahynulo přes deset milionů lidí – velká část jedné generace. Evropská ekonomika se ocitla v troskách a evropské sebevědomí se zhroutilo. Evropa se z války vynořila jako demografický, ekonomický a kulturní stín své dřívější podoby. A pak se všechno ještě zhoršilo.“

Na pápěří, jímž futruje svou státní rezónu i česká kleptokracie, číhají ještě škodolibější plamenomety: „Spojené státy sice vzešly z první světové války jako globální síla“; zatím však „byla pochopitelně ještě v plenkách“. Proto „zanechaly v Evropě časovanou bombu, která zaručila Americe moc po další válce. Tou časovanou bombou byla Versailleská smlouva, která sice ukončila první světovou válku, ale nedořešila jádro konfliktu, kvůli kterému se ve válce bojovalo. Versailleská smlouva zaručovala další kolo válečných bojů. A světová válka skutečně vypukla v roce 1939 (…) Všichni si pamatujeme, že Spojené státy poskytly Británii torpédoborce a další materiál pro boj proti Němcům – na druhou část smlouvy, kdy měli Evropané půjčku vrátit, se však často zapomíná. Británie vrátila Spojeným státům téměř všechno své námořnictvo na západní polokouli (…) Britové byli přinuceni předat Američanům klíče k severnímu Atlantiku, což byla, koneckonců, dálnice z Evropy do světa. Mezitím Němci utrpěli drtivou porážku (…) Evropa se v této válce rozcupovala na kusy a národy zůstaly zdevastované. Proti tomu Američané ztratili asi pět set tisíc vojáků a téměř žádné civilisty. Na konci druhé světové války byl americký průmyslový provoz mnohem silnější než před válkou, což byl jediný případ ze všech národů bojujících ve válce.“

Američané „zaznamenali méně než jedno procento válečných ztrát. Nebyla bombardována žádná města“ (ani „obsazeno žádné americké území“). Přesto se právě „Spojené státy po druhé světové válce vynořily jako velmoc, která ovládala všechny světové oceány (…) Spojené státy prostě nechtěly, aby si Evropané nadále ponechali svou říši.“ Proto „obsadily západní Evropu“. Sami „Evropané se tomu bránili jen povrchně“. I Friedmanovi se tak „nabízí otázka: Když se Spojené státy vynořily v roce 1945 jako jasná rozhodující globální velmoc, byla to vynikající machiavelistická hra? Byl Franklin Roosevelt brilantně bezohledný? Nakonec na tom ani nezáleží.“

Přes pysky sedmilhářů mlaskají i jiné pohlavky: „Během celé studené války byly Spojené státy psychologicky v defenzívě. Korea, mccarthismus, Kuba, Vietnam, sputnik (…) a ostrá kritika Reagana ze strany evropských spojenců – to všechno vytvářelo v Americe všudypřítomnou pochmurnou náladu a nejistotu. Atmosféra ve Spojených státech neustále působila dojmem, že se vytrácí americká převaha ve studené válce. To byl jeden z hlavních důvodů, proč byly Spojené státy tak překvapené, když studenou válku vyhrály.“ Jenže „Sovětský svaz byl sice obrovský, ale v podstatě vnitrozemský. Amerika byla téměř stejně tak veliká, ale měla snadný přístup ke světovým oceánům. Zatímco Sověti nemohli obklíčit Američany, ti mohli zcela bezpečně obklíčit Sověty. A právě taková byla americká strategie: obklíčit, a tudíž potlačit Sověty. Od Severního mysu v Norsku po Turecko a až k Aleutským ostrovům vytvořily Spojené státy společně se spojenci masivní pásmo na všech hranicích Sovětského svazu – do tohoto pásma se v roce 1970 zapojila i Čína. Všude, kde měli Sověti přístavy, byli blokováni svou zeměpisnou polohou a námořnictvem Spojených států.“ Kdyby se naopak výzva, která jim hodila rukavici, „zmocnila i západní Evropy“ – a našla tak oporu i v „její průmyslové výrobě“ – „v dlouhodobém měřítku“ by získala „převahu nad Spojenými státy“.  

Friedman nezatlouká ani konečný cíl: „Kolaps Sovětského svazu v roce 1991, 499 let po Kolumbově expedici, zakončil celý jeden historický věk. Poprvé za polovinu tisíciletí ztratila Evropa svou moc a přestala být středobodem mezinárodní konkurence“. Evropská „geopolitická realita dohrála svůj part do katastrofického finále“. 

Manichejské klišé hlásá, že agrese je výlučně manýrou „darebáckých států“ („říší zla“ a jiných bubáků). A že kdekoli vládne „tržní demokracie“, je ergo vyloučena z podstaty. Smrtelnou urážkou jemnocitu je pak představa, že by si vjelo do vlasů samo „liberální“ panstvo. Friedman bere vodním dělem i tyhle bábovičky: „Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se neustále zrychluje (…) Během dvacátého století byly Spojené státy ve válečném stavu patnáct procent svého času. Ve druhé polovině dvacátého století byly ve válce dvaadvacet procent času (…) Tato statistika zahrnuje jen velké války (…) A vzhledem k tomu, že dvacáté první století začalo roce 2001, Spojené státy jsou v neustálém válečném stavu. Válka je pro americkou zkušenost ústřední a její frekvence neustále narůstá. Je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice (…) Řím nepodnikl nic, aby si podmanil celý svět. Bojovné výpady podnikal jen na svou obranu a během tohoto úsilí se z něj stala říše.“ Zato „rozsáhlá a ambiciózní strategie Spojených států“ se sice „vždycky netýká války“ (neb vstupuje do „všech procesů, které vytvářejí národní moc“). Zároveň o ní však „platí – asi mnohem víc než u jiných zemí – že se války a interakcí mezi válkou a ekonomickým životem týká. Historicky jsou Spojené státy válečnickou zemí.“ Právě to je – jak věc zcela „přirozená a jednoznačná“ - „hluboce zakořeněno v DNA celého národa“.

Geopolitika, lačná po světové nadvládě, čerpá ze dvou prazdrojů. Sládek prvého, Angličan Halford J. Mackinder, měl za to, že „kdo ovládá východní Evropu, ovládá Eurasii“ – a „kdo ovládá Eurasii, ovládá svět.“ Admirál Alfred T. Mahan zase mínil, že klíčem ke globální hegemonii je diktát na všech mořích. Amerika, odtajňuje publiku Friedman, má zálusk na oba hodokvasy: „Ovládá všechny oceány. Žádná velmoc v dějinách tohle ještě nikdy nedokázala (…) Nikdo se nikam nevydá po moři, pokud s tím nebudou souhlasit Spojené státy.“ „Námořnictvo Spojených států“ tak může pokaždé „rozhodnout, zda bude plavidlo – obchodní nebo vojenské - sledovat, zastaví ho nebo ho potopí“ (!!!). „Barbarská kultura“ za velkou louží však míří i k „pravidelným a nepředvídatelným intervencím na celé euroasijské pevnině (…) Když pomineme veškerou rétoriku, prvořadým cílem Spojených států vůbec není dosáhnout míru v Eurasii.“ Skutečným cílem „řady operací po pádu Sovětského svazu“ – „v Kuvajtu, Jugoslávii, Afghánistánu i Iráku“ – „bylo zabránit vzniku nějaké výrazné velmoci v Eurasii, která by mohla ohrozit americké zájmy (…) Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji destabilizovat region, nikoliv nastolit pořádek. V příhodnou dobu je dokonce přijatelná i přímá porážka (…) Přestože kolem toho bylo mnoho rozruchu, v Iráku, kde proběhla největší operace, použily Spojené státy armádu čítající dvě stě tisíc vojáků a bylo zabito méně než pět tisíc z nich. Pro zemi, která čítá více než čtvrt miliardy obyvatel, je okupační síla tohoto rozměru triviální“. 

Právě to bude „hnací silou americké zahraniční politiky i během jednadvacátého století. Vyskytnou se další Kosova a Iráky v nepředvídatelných místech a v nečekaných dobách. Americké akce se budou jevit jako iracionální.“ Už proto, že se „nikdy nevyvinou tak, aby dosáhly alespoň nějakého přibližného ´řešení´.“ Spojené státy navíc trpí „tendencí lehkovážně používat svou sílu v globálním měřítku. Prostě nepotřebují být opatrnější (…) Výsledky jsou pro ostatní země bolestné, ba dokonce i zničující (…) Libanonci, Panamci, Kuvajťané, Somálci, Haiťané, Bosňáci a Kosované si velice dobře pamatují konflikt s americkou mocí“. Pro Ameriku jsou to však jen „pomíjivé události“. „Národ, který si Amerika zvolí za cíl, stojí bezmocně tváří v tvář americkým akcím a z této bezmoci se rodí zášť vůči Americe. Ještě víc narůstá, když jsou Spojené státy nezranitelné a lhostejné. Jednadvacáté století uvidí jak americkou lhostejnost k důsledkům svých akcí, tak odpor světa a zlost vůči Americe.“ 

Friedman je unikátní borec. Jako obrazoborec: „Když se Sovětský svaz rozpadl, do země se i nahrnuly zahraniční síly, aby využily výhod ruské ekonomiky (!!! – J. S.), a způsobily tak tíhu chaosu a bídy.“ „Velký díl pravdy“ tak byl i v „ruském vnímání oranžové revoluce na Ukrajině (…) Kdyby se Rusko roztříštilo, vytvořilo by to v Evropě chaos – proti tomu by Spojené státy neměly žádné námitky, neboť ambiciózní americká strategie byla vždycky zacílena na rozdrobení Eurasie“. „Země, které tvořily Sovětský svaz, se mohly doplňovat a podporovat navzájem. Bylo to přirozené seskupení.“ Tím víc je americkou prioritou, aby se „nakonec bez války rozdrobilo“ i samotné Rusko. Vyvinout na ně „takový tlak“, až „se zhroutí zevnitř“. Friedman to čeká už „krátce po roce 2020“. O Rusko jde jen zpočátku. Cílem je -  píše i tu - udržet v „neškodném chaosu“ celou Evropu.    

„Každá diskuse o budoucnosti“ ovšem – ví i kápo strategických prognostiků – „začíná diskusí o Číně.“ Sám ovšem „nesdílí názor, že se z Číny stane hlavní světová velmoc“. Nevěří dokonce, že „zůstane pohromadě jako jednotný stát“. Spoléhá hlavně na dvojí gravitaci. Prvou vnímá takto: „Velká část růstu Číny je velice reálná“ – a nesporně „přináší peníze, nezbytné pro spokojenost bank“. Jenže většina čínských produktů „se prodává za výrobní náklady nebo pod cenou“. Ani „bohatství země tak neroste“. Tím vlivnějším hráčem je „prospěch bohatších vrstev“ – „stejně jako zahraničních investorů“. Víc a víc zemi dělí - tak jako „mezi příchodem Britů a nástupem Maa“ – na „pobřežní a vnitrozemské regiony“. „Mnohem chudší obyvatelstvo vnitrozemí“ - cítí v kostech i Friedman - „bude tlačit na Peking, aby uvrhl daně na pobřežní podniky a rozdal peníze chudým“. Jenže už dnes je i „aparát centrální vlády plný lidí, jejichž vlastní zájmy stojí v protikladu k centralizaci“. Tím snáz bude tahat za silnější konec „obchodník v Šanghaji“ – a jeho „společné zájmy s Los Angeles, New Yorkem a Londýnem“ (díky nimž „vydělá mnohem víc než ze vztahů s Pekingem“). Uvidíme.  

 Až budou „jak Čína, tak Rusko v chaosu“ – tetelí se Friedman bez všech skrupulí - „zhlediska Spojených států to bude představovat znamenitý výsledek“. Tím mrazivější sprchouovšem bere ty, kdo o tom sní i česky. Spojené státy totiž v „Eurasii“ – a to po „následující desetiletí“ – „budou svou nadvládu udržovat jen díky naprostému chaosu“. Nemají totiž„ žádnou potřebu proti němu zasahovat“. Hlavně ze „středu regionu“ se tak stane „ráj pytláků“. Zcela “mimořádnou příležitost“, jak si ten plezír dopřát, jim nabídne „dokonalá kombinace faktorů“ - „strach, nouze a hrabivost“. Tím snáz se z „východoevropských zemí“ stane jen „prodloužená ruka americké vůle“. A hlavně „mnohem agresivnější zahraniční politiky ve vztahu k východu“. Už dnes – proč tutlat i zvlášť choulostivé deviace - „není těžké si představit estonskou okupaci Petrohradu nebo polskou okupaci Minsku nebo maďarskou okupaci Kyjeva“. Verbálně se sice „Spojené státy budou neustále dovolávat práva na sebeurčení a demokratických hodnot“. Zato ty, kdo by jim zkřížili cestu, i pokaždé v budoucnosti  „označí za agresory, kteří podupávají národní suverenitu a pošlapávají lidská práva“. Takové všivárny se nakonec „rozhodnou nezúčastnit“ i „Francouzi a Němci“. Pak ovšem i „jejich budoucnost určí někdo jiný a oni se přesunou od dekadence k bezmoci“. „Danou věcí“ je tak i „rozpad NATO“. Tím víc si „Američané ponechají svůj vliv ve východní Evropě“. Musí „posloužit i k zablokování německé a francouzské síly“.

I tohle vše - dušuje se Friedman - bude Americe dlouho procházet jen za cenu lokálních válek, vedených tisíce mil od jejích břehů. Teprve k polovině století se proti ní zformuje koalice, „vedená Tureckem a Japonskem“. Po jistém váhání se k ní prý připojí i Německo a další západoevropské země. „V polovině roku 2052 budou americké vojenské síly připravené na masivní a zničující útok, který s podporou zdokonalených vesmírných systémů zdevastuje vojenské síly koalice na celém světě.“ Bude to „světová válka v pravém smyslu“, díky „technologickému pokroku“ však už ne tak „totální“. “Vyžádá si asi pět set tisíc životů“, samy USA „však přijdou jen o několik tisíc lidí“. S druhou světovou válkou bude „společná věc“ v tom, že „Spojené státy – jejichž ztráty budou nejmenší – nakonec získají nejvíc“. Mnohem víc obětí padne „během německo-turecké ofenzívy“ (poté, co bude z Černého moře „Turecké jezero“). Úplně nejvíc pak – „v bojích na podporu Poláků“. Právě „polský blok“  totiž bude satelitem, který Americe nahradí NATO. Bude to hlavně slepenec východoevropských zemí. Čeká ho mise vpravdě epochální: „Polská porážka Francie a Německa posune rozhodným způsobem moc v Evropě na východ (…) Německo bude zesláblé, ponížené a mrzuté“.

Právě „polský blok“ však vyplení ještě „mnohem intenzivnější devastace“. Spojené státy totiž „nebudou chtít promrhat své síly na podporu taktické bitvy v jižním Polsku“. Na celý region se tak načas dokonce „snese tma“. Polsko sice „začlení i velké části bývalého Sovětského svazu a vytvoří si značnou sféru vlivu, která zahrne Německo a další západoevropské státy“. To ale vzbudí obavy i v Anglii, která „ochotně zorganizuje vznik bloku, jenž bude nezvykle připomínat NATO a jehož úlohou bude rehabilitovat západní Evropu a blokovat pohyb Polska západním směrem od Německa, Rakouska a Itálie“. Samy Spojené státy se k němu „nepřipojí“, „vznik nové aliance však podpoří“. „Poláci se budou cítit naprosto zrazeni Američany…“ Summa summarum: „Spojené státy budou mít – jak se stává na konci globálních válek – doširoka otevřený prostor, a také si ho zaberou (…) Zbytek svět bude na Ameriku pohlížet jako na nebezpečnou, brutální a nespolehlivou zemi.“ Bude s ní ale „jednat opatrně – a bude jí závidět.“

„Z příští globální války“ – kontempluje „liberální demokrat“ – „se stane válka ve vesmíru“. Pro Spojené státy ovšem „vesmír bojištěm už je“. Nejenže z něj „identifikují taktické cíle“, ale přímo „navigují letecké útoky nebo řízené střely s plochou drahou letu“. Ve válce, mající vypuknout právě za čtyřicet let, se však „očima, ušima a pěstmi Spojených států stanou bitevní hvězdy“. Z kosmu budou „ovládat shluky satelitů i systémy na vlastní palubě a vybavení na oběžné dráze, která dokážou odpálit střely na povrch země a také na jiné satelity“ – i řídit „nadzvukové letouny bez posádek“. Vyžaduje to však vyřešit hlavolam, „jak přenášet energii z vesmíru na bitevní pole“. Zpočátku to bude „neekonomické, primitivní a nákladné“. Pak to však přinese „revoluci v energii“, zúročenou i masou civilních aplikací. 

Predátora ovšem neobměkčí: „Schopnost Spojených států poskytovat mnohem levnější solární energii vytvoří pro světovou supervelmoc dostatečnou páku, jak zvýšit svou mezinárodní nadvládu (…) Vesmír bude mnohem důležitější, než kdy byla Saudská Arábie, a Spojené státy mu budou vládnout.“ Průmysl sice „bude energii vyrábět“, místo aby ji „polykal“ tak jako dosud. „Do dvou skupin“ se přesto rozdělí i „důchodci. Ti šťastní, kteří mají majetkové rezervy, budou nuceni tento majetek prodat.“ Ostatní „nebudou mít žádný majetek“. „Tento typ lidí ponechá sociální zabezpečení“ – a to „i za nejlepších okolností“ -  „v zavrženíhodné chudobě“. „Vlády na celém světě budou nuceny buď zvýšit daně, nebo si hodně půjčovat.“ Budou tím „zvyšovat úrokové míry“. A tak - „jako v 70. letech“ – „prudce stoupne inflace“. 

Potničky nadutého hvězdopravectví však končí vachrlatě i pro USA. Ta výzva je zaskočí doma. V podobě mexických „gasterbeiterů“, kteří se „necítí občany Spojených států“. A vědí přitom, že „americký Jihozápad je okupované území“. „Ve hře bude hranice mezi oběma státy, a zatímco Mexičané nebudou mít sílu, aby zvolili vojenské řešení, americká vláda nebude schopna prosadit sociální a politické řešení (…) Vypovězení desítek milionů lidí nebude dobrou volbou“. Bylo by „z logistického hlediska neproveditelné“. Pro USA „by mělo zničující důsledky“. A tak „zatímco zbytek světa bude tajně doufat, že Mexičané dají Američanům pořádný výprask (třebaže nevyhrají), (…) Spojené státy budou zápolit s vnitřními nepokoji.“ Sice se „nevyvinou až na úroveň povstání“, značně však „odčerpají energii armády Spojených států“. Bude tak sice „ovládat nebe a moře“. „Výzva z Mexika však přijde ze země“. A co hůř, „bude se odehrávat uvnitř hranic Spojených států“. A tak „až se jednadvacáté století nachýlí k závěru, otázka bude znít: Severní Amerika je nejvýznamnějším centrem mezinárodního systému, ale kdo bude ovládat Severní Ameriku?“