Mark Fisher: Kapitalistický realismus

Mark Fisher učí filozofii na jedné z britských univerzit. Kapitalistickým realismem rozumí všeobecně rozšířený pocit, že kapitalismus je dnes nejenom jediný životaschopný politický a ekonomický systém, ale také, že je zhola nemožné byť si jen představit vůči němu nějakou koherentní alternativu. Neboli - jak v replice na Fisherovu knihu, vydanou česky Rybka Publishers, napsal Václav Bělohradský - systém, v němž se jakákoli změna zdá nemožná, protože možné je tu definováno servilně k tomu, co je.

Fisher to delirium bere brilantním útokem. Pro každý z jeho novotvarů zavádí i originální terminus technicus. Reflexivní nemohoucnost říká schizofrenii všech, kdo sice vědí, že věci nejsou v pořádku, kromě toho ale také vědí, že s tím nemohou nic dělat. Zfisklované alibi, jemuž se nad existujícím stavem věcí sice zvedá žaludek, přesto však dělá jen mrtvého brouka, tituluje sebenaplňující se proroctví. Duši leptá, tak jako každá chronická deprese, pro niž je jakákoliv naděje předem ztracenou, nebezpečnou iluzí.

To ovšem obrací vzhůru nohama i tradiční generační rozdíl. Dnes totiž reflexivní nemohoucnost napadá hlavně mladou krev, někdejší spolehlivé zázemí každé revolty. Tím častěji propadá hedonistickému nihilismu (pod heslem Snažím se na to nemyslet), ba přímo depresivní hedónii. Tedy stavu, který se sice umí těšit se z věcí, trpí však fatální neschopností dělat cokoli jiného, než se pídit za požitky. Tu provázívá i jiný defekt: Zkuste požádat studenty, aby přečetli více než pár vět, a dokonce ti nejlepší z nich vám odpovědí, že „nemohou“. Nejobvyklejší výmluvou, kterou učitelé slýchají, je námitka, že je to „nuda“ nebo „otrava“. A nejde přitom ani tak o to, o čem text pojednává, o jeho obsah; samotný akt čtení je pociťován jako „nuda“. Jde o víc než ostentativní pubertální nezájem. Dnešní masová neschopnost soustředit se nebo zaměřit na něco svou pozornost je projevem těkavé, neklidné interpasivity. Trpí jí hlavně generace zrozená do klipové kultury krátkých audiovizuálních sekvencí. Okolní svět tak vnímá vlastně už jen v prefabrikovaných digitálních mikroplátcích. Celá ta mírná narkóza, směsice otupujícího, konejšivého zapomnění u playstationu nebo celonoční televize a marihuanového rauše má ovšem i svůj „racionální“ základ. Tkví v docela pravdivé nápovědě instinktu, že právě současný vzdělávací systém, líčený jako vízum k dobrotám vzdělanostní společnosti, fakticky studenty zadlužuje i uzavírá. Zaplať si za své vykořisťování, hlásá tato logika – zadluž se a budeš moci dělat tentýž McJob, který bys byl dostal, i kdybys opustil školu v šestnácti.   

Do 80. let, píše Fisher, musel kapitalismus čelit problému, jak zadržovat a absorbovat vnější tlaky. Když se ho nakonec dokázal zbavit, okupuje s přehledem veškerý horizont myslitelného – a  podmanil si i snový svět a niterný život drtivé většiny populace. Fisher to ilustruje i zvratem, k němuž došlo v populární hudbě. Utopické a prométheovské aspirace, typické třeba pro  rock („naivní“ víra, že by mladá kultura mohla cokoli změnit), vystřídalo drsňácké přitakání „realitě“, odkazující ke smrti sociálna. Také beletrii či film ovládá stále víc jakýsi kult brutální demytologizace. Ta  jen šmíruje životní všeobecnou mizérii (sděluje banalitu „takový je život“), místo aby vypravěčskými prostředky vzbudil pocit „takový život být nemusí“. A tak jen nonstop infikuje předem zakódovaný pohled na svět, ospravedlňující společenskou nespravedlnost. Ideologie, jíž spadl do klína tak snadný monopol, se už ani nemusí explicitně něčeho zastávat, za něco bojovat. S gustem naopak inzeruje, že moc kapitálu se obejde bez jakékoli subjektivně zakoušené víry. To hlavní, co lidem sugeruje, už nejsou ani iluze, maskující skutečnou povahu věcí. Teď je to přímo prostor (nevědomé) fantazie, strukturující naši sociální realitu samotnou.

Tak všudypřítomný kapitalistický realismus si může dovolit být na hony vzdálen tomu, aby vylučoval jistý druh antikapitalismu. S gustem ho naopak mění ve vlastní hříčku. Příkladem je i ideologické vydírání koncerty typu Live Aid. Právě jimi se šíří přelud, že „lidé dobré vůle“ mohou skoncovat s hladověním přímo, bez nutnosti politického řešení nebo systémové změny. Podobně je na tom řada „alterglobalizačních“ hnutí, jež nejsou s to nabídnout vůči kapitalismu ucelený alternativní politicko-ekonomický model. Pak často působí dojmem, že cílem není nahradit kapitalismus, ale jen vznášet řadu hysterických požadavků, u nichž se ani nepředpokládá, že budou splněny.

Fisher je poučeným průvodcem i hlouběji pod povrch. Práce už není, píše, jen lidským zdrojem cizího zisku. Teď se stále víc musí doprošovat i o to: Abyste mohl efektivně fungovat jako komponent jakékoli ad hoc produkce, musíte se naučit žít v podmínkách, kde vládne totální nestabilita nebo také, jak zní ošklivý neologismus doby – „prekarita“. Období práce střídají období nezaměstnanosti. Zpravidla přecházíte z jednoho krátkodobého úvazku za druhým, aniž byste si byli schopni plánovat jakoukoli budoucnost. Pravým motivem všeho, co se dnes žehlí pojmem flexibilita, je přenést na pracovní sílu i náklady a rizika kapitálu. Všem, koho to vhání do dřív nevídaných dramat, se to vydává za nebetyčnou vstřícnost. Tady Fisher míří přesně i opačným směrem: Levice se v mnoha ohledech nikdy nevzpamatovala z toho, že ji kapitál vyvedl z rovnováhy tím, že mobilizoval a „metabolizoval“ touhu po emancipaci od fordistické rutiny. Oč méně je dnes většina dělníků s to identifikovat svého skutečného nepřítele, tím víc jsou na tom jako starozákonní Židé: osvobodili se od jařma fordistické rutiny, k němuž se už nechtějí vrátit, zároveň ale uvízli v poušti a nevědí si rady, jak postupovat dál. Dnešní pracovní síla, která už mnohdy ani nemá pevnou pracovní dobu, si de facto sama ze své vlastní iniciativy vymýšlí stále efektivnější a dokonalejší způsoby svého zotročení.

Je trpkým paradoxem, že přelomovým momentem této transformace je bouřlivý rok 1968. Revolučně naladěným studentům, kteří oslovili Jacquese Lacana, aby se připojil k jejich emancipačnímu boji za posílení autonomie, se dostalo prorocké odpovědi: „Chcete nového pána a budete ho mít!“. Přesto však odpor vůči “novému“ není něčím, co by mělo či mohlo spojovat současnou levici. Kapitál se systematicky zabýval tím, jak zlomit organizovaný odpor pracujících; zatím se ale příliš neuvažovalo nad tím, jakou taktiku zvolit proti kapitálu v podmínkách postfordismu a jaký nový jazyk bude nezbytné vytvořit, abychom dokázali tomuto stavu čelit. Tím naléhavější je překopat politický terén – a vedle tradiční orientace na výši mezd obrátit pozornost k frustracím charakteristickým pro postfordismus.

Zvlášť přesným barometrem doby, upozorňuje Fisher, je alarmující křivka poruch duševního zdraví. Není to přírodní fenomén, třeba jako počasí, dokládá autor i z řady prestižních statistik. Vůbec nejčastější nemocí, evidovanou britskou zdravotní správou, je deprese. Šílenství není přirozenou, ale politickou kategorií. Mnozí se jednoduše sesypali pod tlakem zoufale nestabilního světa postfordismu…Většina lidí, pobírajících invalidní důchody,  je obětí kapitálu. Namísto toho, abychom akceptovali rozsáhlou privatizaci stresu, musíme se ptát: Jak se mohlo stát všeobecně přijatelným, že takové množství lidí, zejména mladých, je nemocných? Vedle stále nezávratnějších důkazů, že vztah mezi kapitalismem a ekologickou katastrofou není nahodilý, je to právě i metla duševních chorob, co tak barvitě ilustruje, že kapitalismus je nepřátelský vůči jakékoli koncepci udržitelného rozvoje. A tedy systém bytostně dysfunkční, náklady na udržování zdání jehož chodu jsou velmi vysoké. Proto má-li levice čelit kapitalistickému realismu, stojí před ní naléhavý úkol repolitizace duševní choroby. .         

Mark Fisher pramálo potěší i moulu, pro nějž je přemíra byrokracie dvojčetem politické levice. Byrokratické libido - neskrblí sarkasmem ani tu – se totiž rozbujelo až za neoliberálních vlád, v kultuře pozdního kapitalismu. Naproti tomu na Východě tendenci, inherentní každé větší společenské struktuře, bránilo v rozvoji spojení se sociálním projektem socialismu. Zato dnes bobtná i nová byrokracie, jež nemá podobu specifické funkce, ale proniká do všech oblastí. Tak se i – jak prorokoval Kafka – zaměstnanci stávají vlastními auditory nucenými posuzovat výsledky své práce. To, že nikdy nevíte, zda budete sledováni, vede k interiorizaci dohlížecího aparátu. Vyhřezla z toho kuriózní postmoderně kapitalistická verze maoistického konfesionalismu, kdy se od zaměstnanců očekává účast v permanentních rituálech sebekritiky.

Příkladem bezmoci, do níž člověka zahání decentralizovaná, tržní byrokracie (mnohem kafkovštější nežli byrokracie s centrální autoritou), je komunikace s většinou telefonních call-center: monotónní opakování stále stejných informací nedostatečně vyškoleným a špatně placeným personálem – kdy svou zlost můžeme nanejvýš ventilovat nazdařbůh; je to agrese ve vakuu, zaměřená na někoho, kdo je stejně jako my obětí systému, ale s nímž se nelze solidarizovat. Stejně jako nemá žádný adekvátní objekt, nemůže mít ani žádný efekt. Ve střetu se systémem, který s námi nekomunikuje, který je neosobní, decentralizovaný, abstraktní a fragmentární, se setkáváme - tváří v tvář – s umělou stupiditou Kapitálu. 

Vnímavými postřehy srší i kapitola Kapitalistický realismus jako snová práce a porucha paměti: Jediná možnost, jak si v trvalé nejistotě současného kapitalismu zachovat zdravou mysl, spočívá v tom, že se strategií adaptace stane zapomínání (anterográdní amnézie, neschopnost vytvářet si nové vzpomínky). Jen tak lze totiž bez protestu a bez otázek akceptovat neslučitelné a nemyslitelné. Jen potlačená racionalita, opřená i o odfiltrovanou snovou práci, je s to dosáhnout konfabulované soudržnosti, která překrývá anomálie a rozpory – a netrápí nás ani traumaty. Ten diktát mění nezřídka v útrpná pimprlata i „politické elity“: Blair byl mužem bez názoru, outsiderem, jehož strana potřebovala, aby se mohla vyhoupnout do sedla moci. Jeho groteskně hysterické grimasy byly prázdnou maskou cesťáka. Gordon Brown ho střídal už za hluboké krize, do níž se „nový labourismus“ propadal samotíží. Tím náročnější harakiri musel podstoupit: Před členy Konfederace britského průmyslu prohlásil, že „duch podnikání sál spolu s mateřským mlékem“ – i proto, že jeho matka byla manažerkou. Ta se však dotěrným novinářům přiznala, že dělávala jen ordinérní úřednici (navíc roky předtím, než se stala matkou). Historie zná příklady labouristických politiků, glosuje jízlivě Fisher, kteří se pokoušeli zfalšovat svou minulost, aby prokázali svůj dělnický původ; Brown je prvním, který se veřejnost snaží přesvědčit, že pochází z podnikatelských kruhů. Tak legračně zoufalá snaha jen personifikovala cosi, čím si musela projít sama strana, když definitivně kapitulovala před argumenty kapitalistického realismu.

Po jeho dočasném triumfu, píše Fisher, rozhodně nevznikla kultura ohromující rozmanitostí. Tím, co jí vévodí, je naopak progresivní infantilizace. Kulturní politika socialismu by jednala v našem zájmu, pokud bychom jej sami nedokázali poznat – a byla s to podstoupit tento druh rizika, vsadit na neokoukané a na náš zájem o ně. Zato kapitalistická „riziková společnost“ je s to tento druh rizika podstoupit daleko méně, než údajně těžkopádná, centralizovaná kultura.  Byly to filmy jako Solaris a Stalker Andreje Tarkovského - vykrádané Hollywoodem počínaje Vetřelcem a Blade Runnerem - co tak výmluvně ilustrovalo, že právě Sovětský svaz byl svého času pro Hollywood zdrojem kulturní inspirace. A to i za Brežněvových časů. V pozdním kapitalismu, jenž této výzvě čelit nemusí, jsou převládajícími emocemi strach a cynismus. To ovšem vůbec nepodněcuje smělé myšlenky ani podnikatelské výboje - a naopak plodí jen monotónní ubíjející konformitu.                 

Kolaps kapitalistického realismu byl odvrácen jen rozsáhlým přesunem veřejných prostředků do soukromých rukou. I ten ovšem přispěl ke zhroucení rámce, který kapitalistické akumulaci skýtal ideologické krytí od konce 70. let. Díky zmírnění duchovní paralýzy, již infikoval, jsme opět v bodě nula, v němž se uvolnil prostor pro nový typ antikapitalismu. Chce to se oprostit od romantického kultu prohraných bitev. Vymanit se z pohodlné pasivity odstrkované menšiny. Skoncovat s neřestí levice, spočívající v ustavičném kříšení duchů minulosti (neustálém omílání kronštadtského povstání nebo Nové ekonomické politiky), místo aby plánovala a organizovala s ohledem na budoucnost, v jejíž uskutečnění věří. Postavit proti postmoderní nedůvěře vůči velkým vyprávěním názor, že se nejedná o izolované, nahodilé problémy, ale že jsou to všechno účinky jedné systémové příčiny: kapitálu. Každé příštipkaření, které se tomu vyhýbá, si kapitalistický realismus ochočí levou zadní. Jediné, co ho zbaví blazeované nadvlády, je když se ukáže, že je v nějakém ohledu nekonzistentní nebo neudržitelný; že jeho proklamovaný „realismus“ ve skutečnosti žádným realismem není. Že  usiluje o to, aby učinil nemožným to, co bylo (pro velkou většinu) možné a proveditelné, a proměnil v profitabilní (určené pro vládnoucí oligarchii) to, co dříve k zisku určené nebylo.

Právě světová hospodářská krize je, apeluje Fischer, pro nás obrovskou intelektuální výzvou. Impulsem k obnově, která nebude pouhým návratem do minulosti. Skutečně efektivní antikapitalismus musí být rivalem kapitálu, a nikoliv reakcí na něj. Vrátit mu s úroky i to, jak změnil k obrazu svému i kradená hesla: Pokud neoliberalismus triumfoval tím, že do sebe integroval touhy pracující třídy, měla by skutečně systémová opozice stavět na tužbách, které z neoliberalismu sice vzešly, jež však nedokázal uspokojit. Sama zformulovat novou strategii boje ve vztahu  k práci a k těm, kdo ji mají pod kontrolou. Vrátit do hry takové pojetí obecné vůle a veřejného prostoru, které se nebude redukovat na pouhý nahodilý shluk individuí a jejich zájmů. Začít veřejný prostor zbavovat podnikatelské ontologie. Naprosto sebevědomě obsazovat nový politický terén, kypřený civilizačním pokrokem i ztracenými iluzemi. Bez věrohodné a koherentní alternativy ke kapitalismu – ve stadiu jeho dnešních ničemností i nabídek - bude kapitalistický realismus i nadále ovládat politicko-ekonomické nevědomí. Při děsivé míře, v jaké drancuje lidi i přírodu, je přídělový systém toho či onoho druhu každopádně nevyhnutelný, staví se Fisher čelem i k jednomu z nejdelikátnějších témat.   Otázkou je jen to, zda bude výsledkem kolektivního rozhodnutí, nebo nám bude vnucen autoritativními regulacemi.

Fisherův Kapitalistický realismus je nejlepší současnou analýzou našeho nynějšího srabu, napsal Slavoj Žižek, další otevřená hlava, jíž srdce nespadlo do kalhot. Dlouhou, hlubokou noc konce dějin je třeba chápat jako obrovskou příležitost, končí útlá, o to však obsažnější kniha, jíž Fisher debutuje i před českým čtenářem. Trhlinu v šedivé oponě reakce může způsobit sebenepatrnější událost. Dnešní marasmus, v němž se nemůže stát nic, se může ze dne na den  změnit v situaci, v níž zase bude možné cokoliv. Právě od toho je tu skutečně systémová opozice. Aby uměla každou z těch trhlin změnit v otevřenou možnost.