Michael Lewis: Bumerang. Cesta kolem nového třetího světa

Michael Lewis je americký žurnalista, specializující se na finančnictví. Absolvoval prestižní Princeton University. Z práce pro již zaniklou korporaci Salomon Brothers načerpal inspiraci pro svou první knihu Lhářův poker (Liar´s Poker, 1989, právě připravovanou i k českému vydání). U nás mu už vyšel Dlouhý short (The Big Short: Inside the Doomsday Machine, 2011). S jehou knihou Bumerang. Cesta kolem nového třetího světa (Boomerang: Travels in the New Third World, 2012) právě přišlo nakladatelství DOKOŘÁN (pod výstižnou upoutávkou S černým humorem o finanční krizi).

“Novým třetím světem” se nemíní ráj prosperity, slibovaný heroldy “globalizace” i každé  bývalé kolonii. Řeč je o invazi poměrů, připomínajících „třetí svět“, do řady zemí, jež bývaly vitrínou prosperity. „Tato kniha“ - vysvětluje autor úvodem - „se zrodila náhodou, když jsem pracoval na jiné, o Wall Street a finanční pohromě roku 2008. Zaujala mě tehdy nepočetná skupinka investorů, kteří pohádkově zbohatli na kolapsu trhu s takzvanými subprime (nestandardními) hypotékami. V roce 2004 vyvinuly velké investiční banky z Wall Street vynález vlastní zkázy: swap úvěrového selhání na zástavní list jištěný nestandardní hypotékou (CDS – credit default swap). CDS umožnil investorům sázet na pokles ceny jakéhokoli dluhopisu, neboli ho prodávat ´nakrátko´. Bylo to jako klasické pojištění, ovšem s jedinou obměnou – majitel swapu na dané aktivum nemusel být zároveň vlastníkem tohoto aktiva. Standardní pojišťovna vám nesmí prodat pojištění proti požáru cizího domu, finanční domy vám však pojištění proti úpadku cizích investic prodat mohou a také to dělají.“

K těm, kdo „byli ve správný čas na správném místě“, patří i jistý Kyle Bass. Ostruhy získal v investiční bance Bearn Stearns. Pak ale „na sklonku roku 2006 vzal 10 milionů, které nastřádal za léta působení na Wall Street, plus dalších 500 milionů ostatních investorů, založil hedgeový fond a vsadil obří částku na propad trhu s hypotéčními zástavními listy.“ Libretem byla „zbrusu nová investiční teorie. Zní zhruba následovně: Od roku 2002 se většina vyspělého světa vezla na vlně jakési falešné konjunktury. Zdánlivě zdravý ekonomický růst byl ve skutečnosti vyživován hypotéčními, spotřebními a jinými úvěry, které si spousta lidí nemohla dovolit splácet. Přibližná celosvětová zadluženost se od roku 2002 téměř zdvojnásobila, z 84 bilionů na 159 bilionů dolarů. ´Takovou akumulaci dluhů svět ještě nezažil,´ podotýká Bass. Klíčová byla skutečnost, že velké banky, které poskytly většinu těchto úvěrů, tou dobou již nebyly normálními soukromými firmami, nýbrž se změnily na jakousi prodlouženou ruku národních a regionálních vlád. Krachu se nebály, neboť se opíraly o téměř jistý předpoklad, že je daňový poplatník zachrání. Veřejný dluh rozvinutých zemí již před krizí dosahoval kritických hodnot a po ní začal růst dvojnásobným tempem. To už ale nešlo o klasický veřejný dluh. Z praktických důvodů se do něj začaly započítávat i dluhy v rámci bankovního sektoru daných zemí, jež by na sebe v případě potřeby vzal stát. ´Ze všeho nejdřív jsme zkusili odhadnout,´ vzpomíná Bass, ´jak velké tyto bankovní dluhy vlastně jsou, zejména v poměru ke státním příjmům. Trvalo nám to zhruba čtyři měsíce...´

Bass s kolegy došel k astronomickým číslům. Kupříkladu zadluženost Irska, země s velkým a stále  rostoucím ročním deficitem státního rozpočtu, činila více než pětadvacetinásobek daňových příjmů. U Španělska a Francie to byl desetinásobek. Taková úroveň státního zadlužení v minulosti obvykle vedla k vyhlášení bankrotu. ´Těmhle zemím podle mého zbývá jediné,´ tvrdí Bass. ´Hospodařit s rozpočtovými přebytky. To ti ale dřív začnou z prdele lítat opice.´“ A tak se zrodila „nová investiční teorie – fiasko s nestandardními hypotékami bylo spíše symptomem než příčinou. Hlubší sociální a ekonomické problémy, z nichž krize vzešla, trvají dál. Jakmile se investoři probudí a dojde jim to, přestanou se na velké západní státy dívat jako na prakticky bezrizikové zdroje příjmu a začnou po nich požadovat vyšší úroky. A až státní dluhopisy začnou zdražovat, zabřednou země do dluhů ještě hlouběji, což povede k dalšímu nárůstu úrokových sazeb, a tak pořád dokola. V několika obzvlášť alarmujících případech – Řecko, Irsko, Japonsko – by stačil jen nevelký nárůst sazeb a většina národního rozpočtu by padla jen na splátky úroků. ´Tak například,´ spekuluje Bass, ´kdyby si Japonsko muselo půjčovat za francouzské sazby, úroky by přivedly japonskou vládu na buben.´ Jakmile si tohle investoři uvědomí, nálada na trzích se dramaticky změní. A jakmile k tomu dojde, předlužené státy zbankrotují. (´Jakmile přijdeš o důvěryhodnost, už ti ji nikdo nevrátí. Prostě ne.´) A co pak? Finanční krize z roku 2008 byla zažehnána, jen protože investoři uvěřili, že státy si budou schopny vypůjčit, kolik jen budou na záchranu svých bank potřebovat. Co se ale stane, když už nikdo nebude chtít půjčit ani státům?

Za humny číhá další, ještě mnohem větší finanční krize a podle Kyla Basse je jen otázkou času, kdy nás přepadne... Když jsme se setkali poprvé, pořídil si zrovna své první CDS na země, které podle něj a jeho analytiků přestanou být s to splácet dluhy jako první – Řecko, Irsko, Itálie, Portugalsko a Španělsko. Koupil je od několika obřích wallstreetských bank, u nichž bylo podle jeho názoru nejméně pravděpodobné, že by je kdy stát nechal padnout – Goldman Sachs, J. P.Morgan a Morgan Stanley. Jelikož však tušil, že ani ony by zřejmě nedokázaly ustát skutečně vážnou krizi, vymínil si, aby své obchody každý den jistily nějakou zástavou. Cena, kterou tehdy Bass zaplatil ta pojištění proti státnímu úpadku, se ze zpětného pohledu zdá až absurdně nízká. Kupříkladu pojištění proti řeckému bankrotu jej stálo 11 bazických bodů. Neboli jinak řečeno, za pojištění řeckých dluhopisů v hodnotě 1 milion dolarů platil 1.100 dolarů ročně. Bass usoudil, že až jednou Řecko zbankrotuje, bude muset svým věřitelům vyplatit zhruba 70 % dlužné částky, neboli každá sázka v hodnotě 1.100 dolarů mu přinese 300.000 dolarů... ´Nebude to sice konec světa,´ ujistil mě, ´spousta lidí ale přijde o hodně peněz. A my jen nechceme být mezi nimi.´“

Cestu, přislíbenou podtitulkem knihy, Lewis zahajuje na Islandu. Donedávna to byl, píše, „národ s mimořádně vysokou kvalitou života – 1. místo na Indexu společenského rozvoje (Human Development Index) OSN z roku 2008“. Teď však „jeho vzdělaní a historicky racionální příslušníci zničehonic propadli jednomu z nejpozoruhodnějších záchvatů kolektivního šílenství v dějinách finančnictví... Celý několikasettisícový národ bez sebemenších zkušeností s velkými financemi pohlédl na velkolepý majestát Wall Street a pomyslel si: ´To zvládneme taky.´ A zprvu se také zdálo, že to Islanďané skutečně zvládnou. Ještě v roce 2003 činila suma aktiv tří největších islandských bank pouhých několik miliard dolarů, tedy asi 100 procent hrubého domácího produktu země. V průběhu následujících tří a půl let se tato aktiva nafoukla na 140 miliard dolarů a islandský HDP převyšovala natolik, že ani nemělo smysl počítat procentuální rozdíl... zatímco hodnota americké burzy se mezi lety 2003 a 2007 zhruba zdvojnásobila, ta islandská dosáhla devítinásobku. Cena nemovitostí v Reykjavíku se ztrojnásobila... Nakonec se však ukázalo, že globální finanční ambice mají i svou stinnou stránku. Když se ony tři největší islandské banky sesypaly, islandští občané si uvědomili, že vzniklé ztráty ve výší 100 miliard dolarů... znamenají závazek přibližně 330.000 dolarů na každého muže, ženu i dítě. K tomu všemu Islanďanům z jejich bizarních spekulací s cizími měnami zbyly osobní dluhy v řadu desítek miliard dolarů a ještě větší ztráty utrpěli z propadu svého burzovního trhu o 85 procent... Když bylo vše sečteno a podtrženo, ukázalo se, že Islanďané nadělali dluhy ve výši 850 procent svého HDP.“

Ta mánie se nenarodila v jejich hlavách. Jako své „nejdůležitější poučení“ si ji „přivezli z Ameriky“ chlapíci, kteří tam absolvovali vysokoškolská studia. Importovaný kámen mudrců mínil, „že s půjčenými penězi je třeba nakoupit co možná nejvíc aktiv, jejichž cena neustále stoupá. Roku 2007 vlastnili Islanďané zhruba padesátkrát více zahraničních aktiv než o pět let dřív. Skupovali soukromé tryskáče a domy v Londýně a Kodani. Platili nekřesťanské sumy za služby, které do té doby na Islandu nikoho ani nenapadlo poptávat... Skupovali podíly ve firmách, o nichž nic nevěděli, načež jejich manažery poučovali, jak je řídit.“ Přitom „v jádru šlo o hrstku nezkušených finančníků, kteří si půjčovali desítky miliard dolarů ze zahraničí a ty pak přepůjčovali sobě a svým známým na nákupy bank, fotbalových týmů a podobně. A protože ceny aktiv na celém světě stoupaly – zčásti i díky šílencům, jako byli ti z Islandu, kteří za ně platili nehorázné sumy – vznikala iluze, že tito lidé vytvářejí zisk. A ještě další hedgeový manažer mi islandské bankovnictví vysvětlil následovně – ty máš psa a já mám kočku. Oba se dohodneme, že naši mazlíčci mají každý hodnotu jedné miliardy dolarů. Ty mi prodáš psa za miliardu a já tobě kočku také za miliardu. V tu ránu se z nás stávají islandští bankéři a každý vlastníme aktiva za miliardu. ´Prodávali si mezi sebou aktiva za přefouknuté ceny, čímž hromadili kašírovaný kapitál,´ tvrdí můj člověk z londýnského hedgeového fondu, ´A tak jejich banky a investiční společnosti rostly a rostly.´ … Prakticky celý oficiální zisk sestával z navyšování účetní hodnoty aktiv, které banka nakoupila za přemrštěné ceny.“

Na islandském příkladu Lewis sumarizuje to, co si perverzní daň nevybírá zdaleka jen tam: „Půjčíte-li hromadu peněz a vykouzlíte z nich falešnou prosperitu, v podstatě tím dovážíte kus budoucnosti do přítomnosti. A nejde přitom ani o skutečnou budoucnost, spíše o jakousi její bizarní silikonovou verzi. Za vypůjčený kapitál si koupíte krátký pobyt v luxusu, který si ve skutečnosti nemůžete dovolit, který jste si nezasloužili.“

Druhou zastávkou je Řecko. Vykazuje podobnou statistiku: „Řečtí cifršpióni totiž spočítali, že kromě aktuálního (a rostoucího) státního dluhu ve výši zhruba 400 miliard dolarů dluží jejich vláda více než 800 miliard dolarů svým občanům na budoucích důchodech, celkem tedy 1,2 bilionu. Sečteno a podtrženo, každý pracující Řek byl 250.000 dolarů v minusu. Vzhledem k těmto sumám bylo tedy i oněch slíbených 145 miliard spíše gestem než řešením.“ Tady ovšem do hry vstupuje mnohem víc i jeden „národní sport“: „Šíře daňových podvodů je v Řecku přinejmenším stejně šokující jako jejich peněžní vyčíslení. Zhruba dvě třetiny řeckých lékařů přiznávaly příjmy necelých 12 tisíc euro ročně, a protože jsou příjmy pod tuto hranici osvobozeny od daně, tak ani plastičtí chirurgové s milionovými výdělky neplatili státu ani cent.“ A tak jediné garantovaně zdaněné jsou – navzdory jiné z tvrdošíjných legend – platy milionů námezdních Řeků.

Navíc „roku 2001 vstoupilo Řecko do Evropské měnové unie, nahradilo drachmu eurem a na svůj dluh získalo implicitní evropskou (či německou) záruku. Řekové nyní mohli prodávat dlouhodobé obligace za přibližně stejné úrokové sazby jako Němci – místo 18 pouhých 5 procent. Teoreticky museli držet deficity pod 3 procenty HDP, pokud chtěli zůstat v eurozóně, ovšem v praxi jim stačilo jen dál falšovat výkazy. A tak roku 2001 vstoupila na scénu investiční banka Goldman Sachs, která pro řeckou vládu provedla pár zřejmě legálních, ovšem vysoce nemorálních operací, které dovedně zaretušovaly skutečnou výši řeckého dluhu. Za to si údajně banka... naúčtovala 300 milionů dolarů na poplatcích. Aparát, jehož prostřednictvím si Řecko mohlo půjčovat a utrácet dle libosti, se v principu podobal aparátu, který byl vytvořen za účelem praní peněz z amerických nestandardních hypoték, přičemž američtí investiční bankéři hráli v obou představeních tutéž roli. To oni naučili řecké politiky, jak sekuritizovat budoucí příjmy s národní loterie, dálničních a letištních poplatků, a dokonce i z dotací Evropské unie. Všechny představitelné budoucí zdroje Řekové rozprodali a získanou hotovost okamžitě utratili. Každý, kdo neměl v hlavě piliny, musel tehdy vědět, že Řekové si uchovají iluzi solventnosti, jen dokud:

a) budou věřitelé spoléhat na to, že půjčka Řecku je stejně bezriziková jako půjčka Evropské unii (či Německu);

b) bude zbytku světa dál jedno, co se v Řecku děje.“

Za třetí exemplář, ilustrující sešup z prosperity do „nového třetího světa“, si Lewis vybral Irsko. „Keltský tygr“, po němž se radno snaživě opičit, to býval i pro rychlokvašené „analytiky“, přeplácené českými médii. Už roku 2010 však „dluhy irských bank braly dech. Jedna z postižených institucí, Anglo Irish Bank, o níž irská vláda o dva roky dříve prohlašovala, že má jen ´problém s likviditou´, přiznala ztrátu ve výši 34 miliard eur. Abychom si my Američané představili, jak tato částka zní irským uším, museli bychom ji vynásobit alespoň stokrát – 3,4 bilionů dolarů. A to byla jen jedna banka. Suma celkových úvěrů poskytnutých Anglo Irish Bank, většinou irským stavebním developerům, činila pouhých 72 miliard eur, takže banka přišla o rovnou polovinu všech svých investic...Celkové ztráty všech irských bank související s developerským byznysem se pohybují kolem 106 miliard eur (představte si 10,6 bilionu dolarů)... Irové po dlouhé době znovu opouštějí svou zemi, spolu s armádami gasterbeiterů. Na konci roku 2006 se míra nezaměstnanosti pohybovala těsně nad 4 procenty. Dnes přesahuje 14 procent... Roku 2007 Irsko vyrobilo přebytek státního rozpočtu. Letos má deficit ve výši 32 HDP, což je zdaleka nejvíce v dějinách eurozóny.“

Ještě „v 80. letech žil milion Irů (z celkových 3,2 milionu) pod hranicí chudoby. Ovšem to, se v Irsku začalo dít pak, nemá v ekonomických dějinách obdoby. Do přelomu nového milénia klesl počet lidí žijících pod hranicí chudoby na 6 procent a Irsko bylo podle Bank of Ireland druhou nejbohatší zemí na světě... Když se bystrý mladý Ir, který na konci 90. let odešel pracovat do New Yorku či Londýna pro Bear Stearns, po pár letech vrátil do vlasti, musel si připadat jak nuzák. Po většinu minulé dekády se velké peníze daly vydělat rychleji v irských nemovitostech než v americkém investičním bankovnictví. Čím to? Poprvé v dějinách Irska se peníze hrnuly ozlomkrk do země, místo ven. Nejdramatičtěji to bylo vidět na případu Poláků... Od vstupu do Evropské unie odešel za prací do zahraničí asi milion Poláků a na vrcholu, v roce 2006, jich asi 250 tisíc žilo právě v Irsku.“ Na počátku nového století „začaly finanční trhy nabízet prakticky neomezené půjčky všem zájemcům“. Taky byly „celé národy zavedeny do místnosti plné peněz a dotázány, jak by s tím jměním naložily, kdyby se najednou zhaslo“. Také „Irové se nacházeli v poněkud neobvyklé situaci“. Krátce nato je „více než pětina veškeré irské pracovní síly zaměstnána ve stavebnictví a buduje rodinné domy. Irský stavební průmysl se nafoukl na bezmála čtvrtinu HDP (ve srovnání s nějakými 10 procenty běžnými pro normální ekonomiku) a v Irsku se stavělo dvakrát více nových domů ročně ne v celém Spojeném království, které má patnáctkrát více obyvatel... Od roku 1994 vzrostla průměrná cena domu v Dublinu o více než 500 procent. V některých městských částech klesly ceny nájmu pod 1 procento prodejní ceny, takže jste si mohli pronajmout milionový dům za nějakých 800 dolarů měsíčně. Návratnost investic do nemovitostí byla směšně nízká; přitom zahraniční kapitál proudil do irských developerských projektů zcela nepochopitelně dál. Při nepolevujícím tempu růstu cen domů by bylo Irsko za pětadvacet let třikrát bohatší než Spojené státy. Poměr ceny k zisku byl vyšší než u akcií Googlu. Konkurenceschopnost jako by už nebyla důležitá. Všichni věřili, že od teď budeme bohatnout jen tím, že si budeme navzájem stavět domy.“

Celá ta „nemovitostní bublina se podobala rodinné lži do kapsy – udržitelná byla jen potud, pokud ji nikdo nezpochybňoval, a nikdo ji nezpochybňoval, dokud vypadala udržitelná“.  Přitom „železné pravidlo zní, že čím výš stoupne tržní cena domů vůči příjmům a nájmům, tím prudčeji se dříve či později zhroutí“. Ještě v roce 1997 „stál veškerý kapitál domácích bank na domácích vkladech“. Avšak už „v roce 2005 pocházela většina bankovního kapitálu ze zahraničí... V roce 2007 irské banky půjčovaly jen samotným developerům o 40 procent více peněz než celé irské populaci o pouhých sedm let dříve.“ Následky vyčíslil už audit irského ministerstva životního prostředí z roku 2009. Přezkoumal 2.846 developerských projektů. Z mnoha „zbývala už tehdy jen města duchů. Vláda vydala stavební povolení na 180.000 nových domů, z nichž více než 100.000 zůstalo neobydlených. A některé z těch neobydlených jsou dodnes nedokončené. Prakticky veškerá nová výstavba ustala. Irsko nemá a nikdy nemělo tolik obyvatel, aby naplnilo všechny nové domy.“

„Zatímco Islanďané“ - dopřává si Lewis sarkasmů - „dobyli pomocí vypůjčených peněz zahraničí, Irové s cizími penězi dobyli Irsko. Když zůstali o samotě s hromadami peněz, rozhodli se, že si koupí svou vlast. Jeden od druhého.“ Tím víc potěší, že boží mlýny fungují aspoň v rodišti svatého Patricka: „V Americe sice velké banky zkrachovaly, jejich kápové však přesto pohádkově zbohatli.“ Naproti tomu „neexistuje mnoho irských finančníků či realitních makléřů, kterým by dnes zůstalo něco jiného než oči pro pláč. V Irsku kápové zkrachovali se svými bankami. Sean Fitzpatrick, který se na bankéře a vybudoval AIB víceméně na zelené louce, se obecně považuje za hlavního strůjce irského neštěstí. Dnes není jen finančně na dně, ale nemůže se ukázat ani na veřejnosti... Irská developerská komora napočítala od začátku krize devětadvacet sebevražd svých členů, a to prosím v zemi, kde se sebevražda často nehlásí a reálný stav je vždy o dost vyšší... Irští noveau riche možná zosnovali Ponziho schéma, od jiných šíbrů se však liší tím, že svému vychytralému plánu sami uvěřili.“

Poněvadž „pokud v Americe někdo zjistí, že nemovitost přeplatil, může prostě bance odevzdat klíče a jít doslova o dům dál. Ne tak v Irsku. Tam lidé osobně ručí za vše, co si půjčili, a dnes se nikdo nemůže svých závazků jen tak zbavit. Irové vám řeknou, že vzhledem k tomu, jak tradičně bezbranní jsou v Irsku nájemníci, lidé hromadně kupovali vlastní domy nejen proto, aby nemuseli platit nájem, ale také jako záruku svobody. Neuvědomili si však, že si místo svobody vybudovali vlastní vězení. A jejich volení představitelé jim k tomu dopomohli.“ 

Michael Lewis - sám zvyklý na americké poměry - se však nestačil divit i něčemu jinému: „Každá banka se nejvíce bojí toho, že střadatelé, kteří si u ní ukládají peníze, mohou své prostředky kdykoli vybrat a banka se ocitne na suchu. Oproti tomu investoři, kteří drželi dluhopisy irských bank za přibližně 80 miliard, byli v pasti. Oni si své peníze vybrat nemohli. A jejich 80 miliard eur pokrývalo téměř přesně sumu ztrát irských bank. Tito soukromí věřitelé neměli sebemenší nárok na jakékoli odškodnění od irského státu, natož v plné výši. Před nedávnem jsem mluvil s bývalým vysoce postaveným dluhopisovým makléřem Merrill Lynche, který se 29. září 2008 pokusil prodat svůj stoh dluhopisů jisté irské banky za 50 centů za dolar. Byl tedy ochoten akceptovat obří ztrátu, jen aby se dluhopisů zbavil. Dalšího dne ráno se však probudil a zjistil, že jeho papír má hodnotu 100 centů za dolar. Irská vláda se za ně zaručila! Nevěřil svému štěstí. A totéž se toho dne dělo napříč celým finančním trhem. Lidé, kteří si zkrátka vsadili na špatného koně a vůbec nečekali, že je za to někdo odškodní v plné výši, dostali všechny své peníze zpátky – od irského daňového poplatníka. Ze zpětného pohledu, když je teď známo, že ztráty irských bank jsou historicky rekordní, se rozhodnutí zaručit se za ně jeví nikoli jen zvláštní, ale vyloženě sebevražedné. Hrstka irských bankéřů nasekala prakticky nesplatitelné dluhy ve výši nějakých 100 miliard eur, přičemž se souvisejícími riziky a důsledky takového jednání si zjevně příliš hlavu nelámala. A třebaže byly tyto dluhy výhradně soukromé – věřiteli byli investoři z celého světa – irští občané je stejně vzali na svá bedra, jako by šlo o závazky státu.“ Tady už božím mlýnům vyschl náhon i v katolickém Irsku.

Čtvrtým Lewisovým zastaveníčkem je v Německu: „Němci si bezesporu mohou dovolit umořit dluhy svých evropských spoluobčanů, leč učiní tak? Přerodili se už v Evropany, nebo zůstávají stále Němci?... Co je však ekonomicky reálné, je podle všeho politicky neprůchodné... Situace už zašla tak daleko, že se kancléřka Angela Merkelová, která je prý na veřejné mínění mimořádně citlivá, ani nepokusila své občany přesvědčit, že pomoc Řekům je v jejich vlastním zájmu. Proto se dnes problémy jeví nikoli jen vážné, nýbrž prakticky neřešitelné. A proto také evropští lídři nenavrhují skutečná řešení, nýbrž jen shánějí další a další půjčky, jimiž ucpávají stále větší díry v řeckém, irském, a portugalském rozpočtu, a přitom se modlí, aby se neukázalo, že jsou na tom Španělsko, Itálie a Francie podobně.“ Hodně pravdy je jistě i na tom, že zatímco z „německého ratingu“ načas profitovaly i jiné „země eurozóny“, v „samotném Německu k žádnému úvěrovému boomu nedošlo“. Tady se „ceny nemovitostí se ani nepohnuly“  - a nekonalo se ani „žádné hromadné půjčování na spotřebu“.

Celá mozaika je však barvitější. Přesně opačně, než běžný občan, totiž jednali „němečtí bankéři“ - „během boomu se mohli přetrhnout, aby se ušpinili. Půjčovali americkým vlastníkům domů, irským realitním baronům a islandským bankovním magnátům na chování, které sami považovali za hanebné. Německé ztráty stále nejsou plně vyčísleny, zatím však sestávají z 21 miliard dolarů utopených v islandských bankách, 100 miliard v irských bankách a 60 miliard v nejrůznějších amerických dluhopisech, krytých nestandardními hypotékami. Spoustu peněz mají samozřejmě i v řeckých státních bondech, nikdo však zatím neví, kolik přesně. Zdá se, že Němci v posledních deseti letech propásli jedinou finanční katastrofu, a to masivní investice do společnosti Bernieho Madoffa (což je zřejmě jediná výhoda skutečnosti, že v německém bankovnictví nepůsobí žádní Židé).“

To, „co mezi lety 2003 a 2008 s levnými penězi provedly německé banky, by v jejich vlasti nebylo možné, protože němečtí občané na tu spoustu nesmyslných nabídek a zdánlivě výhodných investic zkrátka nereagovali“. Zato téměř „vše, čeho se dotkly“ v zahraničí, „se proměnilo v gigantické ztráty, od amerických nestandardních hypoték po řecké dluhopisy“. A tak se - ví i americký novinář - „o evropské dluhové krizi dokonce povídá, že jde o rafinovaný pokus německé vlády vrátit svým bankám rozpůjčované peníze bez toho, aby se veřejnost dozvěděla, že k takovému transferu vlastně došlo. Němci dají peníze záchrannému fondu Evropské unie, který je předá irské vládě a ta je přepošle irským bankám, aby ty měly z čeho splatit své půjčky německým bankám. Hrají vlastně takový biliár. Jednodušší by bylo dát německé peníze německým bankám a nechat ty irské padnout.´“

Poslední štací Lewisovy túry do „nového třetího světa“ jsou – pod titulkem Dluhová obezita – Spojené státy. Když v srpnu 2011 „ratingové agentury poprvé v historii snížily hodnocení bonity Spojených států, vypukla na trhu s americkými dluhopisy nákupní horečka. Během následujících čtyř dnů spadly úroky u desetiletých dluhopisů na rekordně nízkou úroveň 2,04 procenta. Zlato rostlo, ale cena prakticky všech ostatních aktiv v bohatých zemích zažívala volný pád.“ A v konečném důsledku tak „downgrade Spojených států snížil náklady na půjčování Američanům a zvýšil je pro všechny ostatní. To byla jednoznačná odpověď všem, kdo si kladli otázku, jak dlouho si budou ještě Američané moci žít nad poměry. Celá země dostala v podstatě bianko šek. Zdálo se, že čím vratší finanční situace Washingtonu je, tím levněji si může půjčovat. Že se dosud nemusí bát dluhové spirály, která naleptává finanční zdraví mnoha evropských zemí – chvilka nejistoty na trzích vede k vyšším nákladům na dluh, což vede k hlubší nejistotě a ještě dražším úvěrům a tak dále, až je z vás najednou Řecko. Možnost, že Spojené státy vypůjčené peníze nesplatí, stále nikdo nebral vážně.“

Čárymáry typu „kvantitativního uvolňování“ - a tedy „tisku“ tisíců miliard dolarů, krytých jen „řídkým vzduchem“ („out of a thin air“) - si ovšem může dovolit jen Federální rezervní systém. Zato na nižších stupních hierarchie to povážlivě drhne už teď. Meredith Whitneyová, jedna z uznávaných burzovních analytiček, upozornila už v roce 2010, že „státní a samosprávné rozpočty vykazují celkový deficit zhruba půl bilionu dolarů a mezi budoucími mandatorními výdaji na státní důchody a očekávanými daňovými výnosy zeje mezera dalšího půldruhého bilionu“. I tato čísla jsou podle ní „příliš optimistická, neboť příslušným úřadům se do zveřejňování přesných údajů a jejich finanční situaci příliš nechtělo“. Lewis k tomu dodává: „Bylo zkrátka jisté, že američtí penzisté se svých důchodů ve slíbené výši nedočkají“. „Oficiální státní bankroty sice nehrozí“ - jen ale „proto, že státy mohou přesouvat své problémy na okres a města. Ovšem na těchto úrovních, kde se odehrává skutečný život, už nastanou vážné problémy.“

„Mezi lety 2002 a 2008“ - pokračuje Lewis - „americké státy hromadily dluhy spolu se svými občany. Míra jejich celkové zadluženosti se téměř zdvojnásobila a veřejné výdaje vzrostly o dvě třetiny. Ve stejné době státy rovněž systematicky podfinancovávaly své důchodové rozpočty a další budoucí mandatorní výdaje. Snad i v reakci na to začali lidé spořit na penzi prostřednictvím investic do stále rizikovějších aktiv. V roce 1980 dosahoval podíl státních důchodových prostředků vložených do akciových trhů pouhých 23 procent. V roce 2008 to bylo již 60 procent. A jako by to nestačilo, penzijní fondy do jednoho podlehly iluzi, že jim jejich investice ponesou pohodlných 8 procent ročně, a to prosím v době, kdy Fed držel úrokové míry prakticky na nule. Přičtěte k tomu podfinancované zdravotní pojištění, snížení podílu na federálních daňových příjmech a celkový propad daňové výtěžnosti vinou churavé ekonomiky a dojdete k mnohabilionovému deficitu, z něhož vedou pouze dvě reálná východiska – masivní škrty, nebo bankrot. Nebo obojí...´Kdybych byl krvelačný spekulant,´ svěřil se mi manažer jistého hedgeového fondu, ´nakroutil bych si kníry a pomyslel si: Tohle stádečko by se dalo krásně nahnat z útesu dolů.´“

A tak si i sama „Whitneyová zatipovala, že Spojené státy se nakonec rozdělí na zóny finančně zajištěné a zóny krizové. A čím lépe se budou lidé orientovat v tom, které jsou které, čím větší napětí bude mezi nimi panovat (´Taková Indiana nebude chtít o nějakém bailoutu New Jersey ani slyšet.´), tím víc se budou problémy prohlubovat. ´Ti, kdo budou mít peníze, se budou stěhovat,´ napsala Whitneyová do zprávy pro své wallstreetské klienty. ´A ti, kdo si stěhování nebudou moci dovolit, zůstanou na místě a budou čím dál závislejší na státní a místní pomoci. Bude to učiněná tragédie nízkopříjmových skupin.´“

Že nejde o zdivočelou spekulaci – ani problém, hrozící teprve za řadu let – zachycuje i kniha Johna Mathewse a Marka Paula California Crackup (Kalifornský kolaps). „Průměrný Kaliforňan“ - píše se tu - „měl v roce 2011 příjem 43.000 a dluh 78.000 dolarů“. Také s financemi státu Kalifornie to jde s kopce natolik, že i „podíl státního příspěvku na rozpočtu Kalifornské univerzity se za posledních třicet let propadl ze 30 na 11 procent, a to ještě zdaleka nemá být konec. V roce 1980 platili její studenti školné 776 dolarů ročně. V roce 2011 to už bylo 13.218 dolarů. Kam se člověk podívá, je dlouhodobá budoucnost celého státu kladena na oltář krátkodobým partikulárním zájmům... Uveďme alespoň ten nejdramatičtější příklad za všechny – k květnu 2011 dal Nejvyšší soud Spojených států za pravdu stížnosti, že podmínky v kalifornských věznicích jsou nepřiměřeně kruté, a porušuje se tím Osmý dodatek federální ústavy. Soud Kalifornii přikázal buďto postavit více věznic, nebo propustit na třicet tisíc vězňů. Stát se rozhodl zbavit se vězňů a s nimi odpovídajících nákladů. To pravděpodobně vyústí v nárůst zločinnosti a vyšší závislost na místních sociálních službách, to už ale zaplatí města a obce.“

Siamské dvojče dluhové pasti a rozpočtového deficitu přitom nejde po krku jen nějakým vylidněným Zapadákovům. „San José“ - píše Lewis - „vykazuje ze všech amerických měst druhý nejvyšší příjem na hlavu, hned po New Yorku. Má nejlepší úvěrový rating ze všech kalifornských měst nad 250.000 občanů. Přesto se San José potácí na pokraji bankrotu. Se starostou Chuckem Reedem se setkávám v podvečer v jeho pracovně na vrcholku radniční věže. Pod námi se dav demonstrantů dal znovu do křiku. Městští zaměstnanci proti svému starostovi už zase protestují... Město dluží svým zaměstnancům na penzích o tolik víc, než jim může reálně vyplatit, že by mu hrozil bankrot, i kdyby své závazky seškrtalo na polovinu... Proto se dnes o chod města stará místo dřívějších 7.450 pouhých 5.400 zaměstnanců... Zbývající zaměstnanci museli skousnout desetiprocentní snížení mezd, ani to však k pokrytí závazků města nestačí... Reed si spočítal, že v roce 2014 se o chod města s milionem obyvatel, desátého největšího města v USA, bude starat pouze 1.600 zaměstnanců. ´S takovým stavem personálu se takováhle metropole řídit nedá,´ varuje... Pokud to prý s propouštěním půjde takhle dál, zůstane nakonec na radnici jediný zaměstnanec, který bude mít jediný úkol – vyplácet důchody. A tento scénář podle Reeda ´není zas tak vzdálený´. V takovém případě zbude z magistrátu v San José pouhý převodový mechanismus k vyplácení penzí bývalých zaměstnanců.

´Jak k tomu u všech všudy došlo?´ nechápu.

´Vysvětluji si to jedině tak,´ odpovídá starosta, ´že jsme ty peníze utratili jen proto, že byly k dispozici. Myslím, že jsme všichni podlehli celé sérii hromadného mámení.´

Příliš jsem nepochopil, jak to myslí, tak jsem ho požádal o objasnění.

´Že všichni zbohatneme, že všichni budeme žít navěky. A všechny mechanismy ve státě byly nastavené tak, aby chránily status quo. Aby to mámení držely při životě.´“

Lewis však navštívil i město, kde právě takové „zítra“ už „znamená včera“: „Vallejo je jediné město v oblasti sanfranciského zálivu, kde můžete zaparkovat, kdekoli se vám zlíbí, aniž byste se museli bát pokuty, jelikož ty už tu tak nemá kdo vypisovat... Roku 2008 se město nedohodlo se svými mnohými věřiteli a bylo  nuceno vyhlásit bankrot... Mezi lety 2006 a 2010 klesla hodnota vallejských nemovitostí o 66 procent... Vestibul radnice zeje prázdnotou. Je tady recepce, leč bez recepční. Místo ní stojí na pultu cedulka: Účastníkům dražby zabavených domů – Neobchodujte, prosím, v prostorách radnice... Město dnes řídí starosta a má jednoho zaměstnance – právě jsem se s ním seznámil. ´Když jde na toaletu, musí zamknout, poněvadž já jsem obvykle na jednání a nikoho jiného na hlídání nemáme.´“

„Není náhodou“ - uzavírá Lewis - „že dluhy měst a států se vymkly kontrole ve stejnou dobu jako dluhy občanů. Když Američané zůstali sami v potemnělé místnosti s hromadou laciných peněz, zatoužili po okamžitém zbohatnutí, od nejvyšších vrstev až po ty nejnižší. Odmalička je jim vtloukáno do hlavy, že v životě musejí urvat, co se dá, bez ohledu na širší společenské dopady, na dlouhodobé důsledky. V soukromí pak bankéři z Wall Street odsuzovali bídnou morálku svých méně majetných spoluobčanů, kteří nespláceli hypotéku, a běžní lidé se zase bouřili proti lidem na Wall Street, kteří si vypláceli astronomické bonusy za výrobu a prodej zmetkového zboží.“

„Jak to dopadá“ - táže se Lewis závěrem - „když společnosti ztratí schopnost seberegulace a rozprodává svou dlouhodobou budoucnost za laciné cetky bez trvalé hodnoty? Jak takový příběh končí?“ Sám si dokáže představit jen dva „scénáře“. Ilustrací prvého je jakýsi bažant, který zůstal naživu sám v širém okolí. „Čerstvě zaseté pole tak měl celé jen pro sebe. Mohl tak spořádat, co se do něj vešlo. Nakonec ztloustl tak, že se ostatní ptáci na jeho pole vůbec neodvažovali. I obézní bažant se jedl pořád stejně, nemohl už ale létat. A pak, jednoho dne, byl ten tam – sežrala ho liška.

Druhý scénář je pouze trošičku nadějnější – že narazíme na úplné dno... Neboli jinými slovy – smysluplnou změnu našeho chování přivodí až tvrdá lekce zvenčí.“

Jak tvrdá bude tentokrát?