Ľuboš Blaha: Matrix kapitalizmu. Blíži sa revolúcia?

PhDr. Ĺuboši Blahovi, PhD. se rohy „staré struktury“ přimalovat nedají. Na sklonku 80.let  chodil teprve do základní školy. Je poslancem za slovenský Smer. Předsedou parlamentního výboru pro evropské záležitosti. Stačil už vydat i několik zajímavých knížek. Za Späť k Marxovi? (2009) dostal Cenu literárního fondu SR – a pak i Cenu prezidenta SR za přínos k rozvoji filozofických věd. I jeho poslední titul – Matrix kapitalizmu. Blíži sa revolúcia? – vyšel ve vydavatelství AV SR VEDA.

Autor tu míří Gramsciho stopou. Ta sice plně doceňuje i váhu ekonomické – a „tvrdých“ složek politické – moci majetkových elit. I ty ovšem - má-li přežít jejich liberálně demokratická fazóna – stojí a padají se zachováním „kulturní hegemonie“. Právě to, píše Blaha s jistou dávkou nadsázky, v „Gramsciho teorii implikuje převrácení historického materialismu naruby,  jakoby kultura a ideologie byly východiskem, na kterém stojí ekonomická a politická nadstavba. Důraz byl rázem položen na kulturní a ideologickou základnu, o niž se opírá ekonomické a politické panství.“

Autor pak čtenáře provází hlavními myšlenkovými proudy, jež tuto inspiraci rozvíjejí dál – kritickou teorií „frankfurtské školy“ (počínaje Horkheimerovou a Adornovou „Dialektikou osvícenství“ až po Herberta Marcuse a Ericha Fromma), tvorbou Louise Althussera, Nicose Poulantzase a Michela Foucalta. Do shodného kontextu zdařile řadí i představitele tzv. britských kulturních studií (R. Hoggart, R. Williams, E. P. Thompson a S. Hill), aspirujících i na určitý koncept aktivní sebeobrany proti indoktrinaci. Zvlášť publikum, jež do tématiky vstupuje nově, jistě ocení i sumarizaci přínosu Michaela Hardta a Antonia Negriho (hlavně jejich dodnes živě komentovaného díla „Impérium“).

Jádro problému tématizuje především jeden pojem - „výroba souhlasu“ („manufacturing consent“). Copyright na něj má - navzdory rozšířené představě – už Walter Lippman, známější z panteonu „realismu“ (coby rivala „idealismu“ v americké zahraniční politice). Blaha však shrnuje hlavně příspěvek, za nějž otázka vděčí dílu světoznámého amerického lingvisty a sociálního kritika Noama Chomského (jemuž se mnohdy omylem připisuje i sám pojem „manufacturing consent“). Chomsky tuto „výrobu“ odmítá redukovat jen na cílenou indoktrinaci. Zkoumá ji v celém kontextu faktorů, vstupujících reálně do hry. „Demokracie se“ – jak to dokládá i svou častou publicistikou - „redukuje na právo rozhodovat, co si chceme koupit. I obchodníci tak věnují obrovské úsilí tomu, aby občan přijal za svou ´filozofii marnosti´ a aby v životě přestal hledat jakoukoli logiku. Postupně se jim podařilo přesměrovat zájem populace na povrchnější záležitosti, které jsou součástí konzumního přístupu k životu. Jsou-li lidé vystaveni takovéto masáži od útlého dětství, není divu, že propadají pocitu nemohoucnosti, podřizují se systému a zapomínají, že nikdo nemá právo rozhodovat o jejich životech. Takto zpracovaní lidé svěřují svůj osud manažerům PR průmyslu a svůj politický potenciál přenechávají samozvané ´elitní menšině´, která celý systém organizuje a spravuje.“

Sama média přitom neplní jen funkci „konstruktivní“ („vnášení účelových hodnotových vzorců v zájmu vládnoucích elit“) a „destruktivní“ („démonizace a bagatelizace alternativního myšlení“), ale také „inhibiční“ (produkující „atomizovanou masu konzumentů, lhostejných k politickým problémům“). „Moderní komunikační média,“ zdůrazňuje Chomsky, mají především „izolující efekt. Lepší je vytvořit takový svět, kde se lidé chovají individualisticky a kde mocní vyhrávají. Cílem je taková společnost, kde základní sociální jednotkou jste vy a váš televizor. Je-li dítě od sousedů hladové, není to váš problém, investovali-li manželé na penzi v sousedství špatně své peníze a teď hladoví, ani to není váš problém.“

Celá tato infrastruktura se rozpadá do dvou základních komponent. Metodou prvé – adresované zhruba 20 procentům populace, aspirující na skutečně samostatné, kritické myšlení – je „manipulace inteligence“. Děje se tak především cestou „selekce témat, třídění událostí, filtrování informací, falzifikace kontextu, udržování diskuse v ´jistých mezích´“. Následkem je i bizarní paradox: „Mnohem častěji,“ píše Chomsky, „najdete porozumění mezi lidmi, kteří se učí přímo z vlastních zkušeností, než mezi těmi, kdo se o světě učí jen v rámci doktrinálního systému, jemuž jsou vystaveni, a od kterých se očekává, že budou považovat za svou profesionální povinnost ho propagovat.“ Nosnou metodou „výroby souhlasu“ u zbylých zhruba čtyř pětin populace je „diverze pozornosti od skutečných problémů“ („Dosáhnout, aby sledovali jen Národní fotbalovou ligu, aby se zajímali o matku, jíž se narodilo dítě se šesti hlavami a cokoli jiného, co se jim právě předhodí.“).

I podle Chomského třeba plně docenit už fakt, že „moderní nástroje kontroly veřejného mínění, v minulosti nazývané propaganda – předtím než toto označení začalo být nepopulární vinou asociací s totalitními režimy - mají původ v nejsvobodnějších společnostech. Bylo to v Británii, kde vzniklo ministerstvo informací (Ministry of Information), jež na sebe vzalo roli ´usměrňování myšlenek velké části světa´.“ Právě „propaganda je pro demokracii tím, čím je pro diktaturu násilí“. Svou indoktrinační funkci přitom zastírá především zdáním „pluralismu“. Jenže právě sama „realita pluralismu“ – jak psal už Herbert Marcuse v „Jednorozměrném člověku“ – „se stává ideologickou, podvodnou.“

Sama demokracie, jež pluralitu stále víc jen předstírá, je tak vůbec „nejvýkonnějším systémem panství“. A tak i „totalitní“ – řečeno znovu už s Marcusem – neznamená jen „teroristickou politickou organizaci společnosti, ale i neteroristickou ekonomicko-technickou organizaci, která se uplatňuje manipulací potřeb prostřednictvím tradičních zájmů. Vyhýbá se vzniku účinné opozice proti celku. Totalitarismus znamená nejen zvláštní formu vlády nebo stranického panství, ale i zvláštní systém výroby a rozdělování, který je celkem slučitelný s ´pluralismem´ stran a novin.“

Druhá část Blahovy knihy míří do ještě hlubšího podloží. Řeč není už jen o indoktrinaci optiky, jíž lidé vnímají své místo ve světě, nýbrž o přímou manipulaci jejich vlastních potřeb. Už Daniel Bell, jeden z klasiků „postindustrialismu“, upozorňoval – v knize „Kulturní rozpory kapitalismu“ z počátku 70. let – že klíčovou v ní hraje „bohapusté mrhání zdroji na zbytečné výrobky, určené pro okázalou spotřebu, signalizující status – velké, drahé automobily, extravagantní balení spotřebního zboží a podobně“. Slovinský filozof Slavoj Žižek upozorňuje i na jiný paradox: „Extrémní individualizace se obrací ve svůj opak, protože vede k zásadní krizi identity: subjekty se vnímají jako radikálně nejisté, bez ´pravé tváře´ a mění se od jedné přiložené masky k druhé, protože pod maskou nakonec není nic, než děsivé prázdno, které se subjekty zuřivě pokoušejí vyplnit nutkavou aktivitou, anebo útěkem mezi čím dál víc idiosynkratické koníčky, nebo způsoby oblékání, jež mají zdůraznit jejich individuální identitu.“

Blaha však čtenáře provází i literaturou, jež u nás zatím vešla jen do užšího povědomí. Například tvorbou amerického filozofa a kulturologa Fredrika Jamesona. Právě ten totiž zasáhl, tak jako málokdo, samu achilovku tzv. postmoderny, fanfarónsky relativizující vše, co lidem dává kognitivní i hodnotové základy orientace. Krédem „postmodernismu“ je „konec velkých vyprávění“ – a ráj ničím nevázané spontaneity. Jenže „kontrakultura“, opojená tímto sebeklamem – dokládá Fredric Jameson – se tím snáz stává vlastně jen hříčkou loutkohry, jíž si ji znovu a znovu ochočí právě establishment, proti němuž se bouří. A nakonec i nástrojem skrznaskrz „ideologického aparátu státu“ (Louis Alhusser) – tím dotěrnějšího i tam, kde o žádnou politiku či ideologii zdánlivě vůbec nejde.

Chomsky je renomovaný americký profesor – a autor řady objevů ve svém prvotním oboru. V klíčové otázce má však jasno stylem, jemuž u nás stále hrozí interdikt: „Kromě ideologie, akademické oblasti a tisku si nikdo nemyslí, že kapitalismus je životaschopný systém a nikdo si to nemyslí už šedesát či sedmdesát let – pokud si to kdo vůbec kdy myslel“. Chomsky je intelektuál liberálního střihu. I on však otázku, zda lze „výrobní prostředky souhlasu“ demokratizovat, hodnotí skepticky: „Je to, jako bychom se tázali, zda je možné, aby byly demokratickými korporace. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je zbavit se jich (…) Skutečně ovlivnit strukturu moci nemůžete. To by vlastně znamenalo sociální revoluci.“

Mužem korektní vědy je i Ĺuboš Blaha. Nepíše eschatologie, plandající mimo prostor a čas. Pomáhá dešifrovat mizérie, které vyřeší jen zásadní změna. O tom je i jeho poslední kniha.