John Cassidy: Jak selhávají trhy. Logika ekonomických kalamit

John Cassidy (ročník 1963) není žádný levičák. Od roku 1995 působí v The New Yorker. Tady řídí i website Racionální iracionalita. Do The New York Review of Books připívá jako recenzent. Za „finanční komentáře“ ho honoruje i BBC. Už názvem umí provokovat i jeho poslední kniha – Jak selhávají trhy. Logika ekonomických kalamit. Originál vyšel poprvé už v roce 2009. Český překlad letos v Nakladatelství Academia.

Impozantní je už nástup:

„Starý prošedivělý muž měl ustaranou tvář. Během téměř dvou desetiletí, která strávil jako předseda Federálního rezervního systému dozíráním nad finančním systémem Ameriky, se k němu členové Kongresu, kabinetní ministři i prezidenti, chovali s uctivostí,jež hraničila s patolízalstvím. Tohoto dne – 23. října 2008 – byl však Alan Greenspan, který odešel na odpočinek v lednu 2006, zpět na Capitol Hillu za naprosto odlišných okolností. Jelikož se trh s cennými papíry zajištěnými rizikovými hypotékami v létě 2007 zhroutil a zanechal finanční instituce v situaci, kdy byly obtížené majetkem v hodnotě desítek miliard dolarů, který se nedal prodat za žádnou cenu, demokratický kongresman Henry Waxman, předseda výboru pro dohled a vládní reformu (House Committee on Oversight and Government Reform), zorganizoval řadu slyšení za přítomnosti televizních kamer, na nichž vystupovali přední představitelé z Wall Street, výkonní představitelé hypotéčního byznysu, vedoucí ratingových agentur a regulátoři (…).

´Doktore Greenspane,´ řekl Waxman, ´byl jste nedéle sloužící předseda Federálního rezervního systému, a během této doby jste byl zřejmě předním zastáncem deregulace našich finančních trhů…byl jste zapřisáhlým stoupencem toho, aby se trhy regulovaly samy. Dovolte, abych ocitoval některé z vašich výroků.´ Waxman začal číst ze svých poznámek: ´Na federální regulaci není nic, co by ji nadřazovalo nad regulaci tržní´. ´Zdá se, že derivativní transakce probíhající mimo burzu není potřeba z vládní strany regulovat´. ´Věříme, že neexistuje žádný případ z veřejné politiky, který by tuto vládní intervenci ospravedlnil´ (…) Když Waxman dočetl Greenspanova slova, obrátil se k němu a řekl: ´Mám na vás jednoduchou otázku: Mýlil jste se?´

´Částečně ano,´ odvětil Greenspan a pokračoval: ´Udělal jsem chybu, když jsem předpokládal, že je ve vlastním zájmu organizací, konkrétně bank a dalších institucí, umět se postarat o ochranu svých akcionářů a kmenového kapitálu firem…Problém je v tom, že co vypadalo jako velmi bytelná stavba a jako vskutku důležitý sloup tržní konkurence a volných trhů, se položilo. A právě to mě – jak jsem řekl – šokovalo. Stále ještě zcela nechápu, proč k tomu došlo, a samozřejmě podle toho, jaký názor si vytvořím o všem, co a proč se přihodilo, své smýšlení změním.´ (…)

Waxman se podíval na Greenspana. ´Bylo ve vaší pravomoci předejít nezodpovědným úvěrovým praktikám, které vedly ke krizi se subprimovými hypotékami. Mnozí další vám radili, abyste to udělal. A nyní za to platí celá naše ekonomika. Cítíte, že vás vaše ideologie tlačila do rozhodnutí, o nichž si přejete, abyste je neudělal?´ (…) Waxman se dozvěděl dost na to, by se příští den v titulcích listu The Financial Times objevilo: ´Udělal jsem chybu,´připouští Greenspan – avšak tím to ještě neskončilo. ´Jinými slovy, vy jste zjistil, že vaše pojetí světa, vaše ideologie nebyla správná,´ řekl. ´Totiž že nefunguje?´ ´Přesně tak,´ odvětil Greenspan. ´Právě to mnou tak otřáslo. Měl jsem totiž po čtyřicet či více let za to, že funguje neobyčejně dobře.´“

Cassidyho kniha, řečeno jeho vlastními slovy, „sleduje vzestup a pád ideologie volného trhu, která – jak řekl Greenspan – je více než pouhou sbírkou názorů. Jedná se dobře rozvinutý a všezahrnující způsob myšlení o světě.“ Proto se autor „pokusil skloubit dějiny idejí, vylíčení finanční krize a volání do zbraně“. A „na rozdíl od jiných knih na stejné téma nesoustředil na firmy a postavy“. Terčem je hlavně „intelektuální a historický kontext“. „Skrytá ekonomická stránka krize“, umožňující „vysvětlit, jak ji vytvořilo a prodloužilo“ právě samo „racionální sledování vlastního zájmu, jež je základem ekonomiky volného trhu“.

Téma klepe na dveře už dlouho. Často a stále akutněji: „Jen za posledních čtyřicet let se po celém světě odehrálo 124 systémových bankovních krizí. Během osmdesátých let 20. století alespoň jednu takovou krizi prožily mnohé latinskoamerické země. Koncem osmdesátých a v devadesátých letech 20. století byla řada nemnoha rozvinutých zemích včetně Japonska, Norska, Švédska a Spojených států. Rozpad byznysu se spořením a úvěry vedl Kongres k ustavení dočasného vládního výboru Resolution Trust Corporation, jenž převzal stovky případů neúspěšných spořitelen. Později v devadesátých letech 20. století zažilo vážné finanční výbuchy mnoho rychle se rozvíjejících asijských zemí včetně Thajska, Indonésie a Jižní Koreje. V letech 2007-2008 byla řada opět na nás, a tentokrát se krize dotýkala velkých bank v centru finančního systému.“

Mrákoty, s nimiž kříží kordy, Cassidy nešetří ani názvem prvé kapitoly – „Utopická ekonomie“. Ví, že má „dlouhou a zvučnou historii“. A proto dřív, než začne „doktrínu volného trhu“ grilovat, vyráží jako „stopař jejího vývoje“ - „porozumět její přetrvávající přitažlivosti“. Její dnešní tálibové se, jak známo, rádi schovávají za Adama Smithe. Cassidy jim tu bábovičku s gustem rozkopává. Metafora „neviditelné ruky“ mířila proti feudálním parazitům. Kuchtit z ní alibi parazitům, okupujícím dnešní „finanční trhy“, je pustá demagogie. Protože už „Smith a jeho následovníci“ – zdůrazňuje právem Cassidy – „věřili, že vláda má povinnost chránit veřejnost před finančními machinacemi a spekulativními panikami, které byly tak běžné v Británii osmnáctého a devatenáctého století (…) V druhé knize svého díla Bohatství národů (The Wealth of Nations) Smith, aby se předcházelo opakovanému výskytu úvěrových krachů, doporučoval bankám, aby se vyhýbaly vystavování úpisů spekulativním věřitelům. ´Takováto opatření mohou být bezpochyby – v určitém ohledu - považována za porušování přirozené svobody,´ napsal. ´Avšak takovéto uplatňování přirozené svobody několika jednotlivců, které by mohlo ohrozit bezpečnost celé společnosti, je a mělo by být potlačováno zákony všech vlád, jak těch nejdemokratičtějších, tak těch nejdespotičtějších. Povinnost stavět společné zdi za účelem ochrany společenství před ohněm je narušování přirozené svobody, přesně stejný druh jako opatření týkající se bankovního obchodování, jaká se zde navrhují.´“

Zato na adresu těch, koho se bílá hůl tržního fundamentalismu dovolává větším právem, se Cassidy k žádnému jásavému díkůvzdání nenutí. Zdánlivě kopernikánské převraty, jež do poznání vnesli postavy typu Friedricha Augusta von Hayeka, Ludwiga von Misese, Leona Walrase, Stanley Jevonse či Karla Mengera, převádí docela zdařile „na drobné“, otestované praxí - a konfrontuje i s kritikou, již sklízeli už ve své době. Povinný obdiv si neukládá ani k „hédonistickému kalkulu“ Jeremy Benthama, slohovým cvičením na téma, co je či není „Pareto optimální“, či „zákonu nemožnosti“ (zjistit společenskou poptávku jinak, než cestou slepého tržního chaosu), jímž chtěl do dějin vstoupit Kenneth Arrow. Například Hayek, připomíná Cassidy právem, propadal už někdy koncem 60. let „hlubokým a paralyzujícím depresím“. „Chyběla mu energie k dělání čehokoli,“ jak přiznával i Hayekův syn. To, že „se mu nedostává takového ocenění, v jaké doufal“, rezonovalo ještě pádnější příčinu. „Deprimoval ho sám stav světa,“ tehdy ještě mířícího přesně opačně, než jeho nutkavé vidiny.

Kategorický - tím spíš na aktuální české poměry – je i autorův závěr: „Pojetí finančních trhů jako racionálních a samoopravných mechanismů je  vynálezem posledních čtyřiceti let. Předtím většina ekonomů sympatizovala s Charlesem Mackayem, novinářem a někdejším kolegou Charlese Dickense, jehož kniha Neobyčejné populární bludy a šílenství davů (Extraordinary Popular Delusions and the Madness of Crowds) z roku 1814 přirovnávala spekulativní posedlosti jako ´tulipánománii´, jež zachvátila Holandsko ve třicátých letech 17. století, a ekonomickou bublinu v obchodní společnosti Jižní moře (South Sea Company) v Londýně dvacátých let 18. století k čarodějnickým procesům, k třeštění kolem přelomu tisíciletí a k dalším příkladům kolektivního šílenství. Přechod od Mackayho pesimistického pohledu na finance k optimistickému pohledu Greenspanovu trval dlouho, a alespoň částečně se zakládal na nesprávné interpretaci teorie neviditelné ruky, kterou Smith neměl nikdy v úmyslu aplikovat na finance.“

Kámen úrazu byl v tom, že „mnozí ekonomové, kteří své vzdělání získali v posledních čtyřiceti letech, měli naneštěstí málo času na studium historie, a na studium dějin myšlení ještě méně“. Tím snáz uvěřili jedni v to, že „ekonomická teorie je matematika a cokoli jiného je jen povídání“. Všechno to „matematické pózování a fantazírování však spočívalo na starém konceptu tržní ekonomie jakožto stabilního, samovyvažovacího mechanismu“. Zcela však „opomíjelo mnohé z problémů a patologií, které kapitalismus za dobu své existence zplodil. Uprostřed dvacátého století se jako nejdůležitější z nich jevila masová nezaměstnanost. Keynesovská ekonomie byla výslovně navržená tak, aby zamezila opakování třicátých let 20. století.“ Poválečných „zlatých třicet let“ bylo - kromě dobových mezinárodních faktorů - právě její zásluhou. A právě to rodilo paradox, jejž známe sami „v bleděmodrém“: „Když se situace vyvíjí dobře (…) – pokud zůstává drtivá většina obyvatelstva zaměstnaná, zdravá a má střechu nad hlavou (…) - je mnohem snadnější lidem servírovat nejnovější výklad neviditelné ruky a ignorovat nepohodlné záležitosti jako stoupající nerovnoprávnost, chronický deficit rozpočtu, mezery v systému zdravotní péče a potenciál pro finanční nestabilitu. Takovým problémům trvá dlouho, než se objeví (…) Za takových okolností si zastánci deregulace a kritikové vlády, financovaní obchodními kruhy, které na tom mají zájem, nevyhnutelně podrží iniciativu“ (a „kontrarevoluce si vybere svůj čas“).

Druhá kapitola – nazvaná kontrastně „Ekonomie založená na realitě“ – je průvodcem koncepcemi, které módním vábničkám nepodlehly. Tedy mozaikou „závad a nedokonalostí trhu“, jak je pedanticky dešifroval britský ekonom Arthur Cecil Pigou, či „anatomie tržních selhání“ v podání harvardského profesora Francise Batora. Autor sem právem řadí i Johna Kennetha Galbraitha, který – ve známém bestselleru Společnost hojnosti z roku 1958, vydaném v 60. letech i česky – krotil tržní fanatismus i panoramatem naléhavých veřejných potřeb, jež soukromý sektor systematicky nezvládá: „Existují tu rozsáhlé, předem připravené potřeby škol, nemocnic, asanace slumů a modernizace měst, kanalizace, parků, hřišť, policie a dalších naléhavě potřebných veřejných služeb. Téměř nikoho není nutno přesvědčovat, že jsou potřebné. Existují, protože – jak veřejní činitelé všeho druhu a ze všech úrovní zkušeně vysvětlují každý den – peníze, které by se na ně musely poskytnout, nejsou k dispozici… Ekonomika se orientuje na nejméně naléhavý soubor lidských hodnot. Bylo by mnohem jistější, kdyby se zakládala na paletě potřeb.“              

I znalý čtenář ocení zasvěcený i čtivě podaný obraz střetu myšlenkových světů, zosobněných z jedné strany hlavně Johnem Maynardem Keynesem - a z druhé Miltonem Friedmanem, jeho předchůdci i epigony. Cassidy je i kvalifikovaným průvodcem „informačních kaskád“ a „stádního chování“ („herd behaviour“), zmítajících finanční trhy – a rozbíjejících mytologii   o chladnokrevně „racionálním“ jednání entity, zvané „homo economicus“. Už právě Adam Smith, často docela neprávem zatahovaný do káry tržního fanatismu, ve svém jiném památném díle - Teorii morálních citů (The Theory of Moral Sentiments) – psal o dvou hemisférách lidské duše. Ta, kde sídlí rozum – říkal jí „nestranný divák“ – není zdaleka všemocná. Mnohem tektoničtější vliv totiž mívají emoce a afekty: „Vyskytnou se situace, jež na lidskou přirozenost dolehnou tak těžce, že ani nejvyšší stupeň sebeovládání není schopen úplně potlačit hlas lidské slabosti, či oslabit divokost vášní na takový stupeň umírněnosti, v němž do nich může vstoupit zcela nestranný divák.“

Že právě to hraje neobyčejně důležitou roli i v ekonomických úvahách a rozhodování, věděla dobře i řada myslitelů po Smithovi. Například John Stuart Mill přišel s teorií „mentální chemie“, porovnávající myšlení s kombinací chemických prvků ve sloučeninách. Alfred Marshall, interpretovaný tržními táliby neméně tendenčně jako sám Adam Smith, rozebral často až dominantní dopad společenských konvencí na tzv. zboží na reprezentaci (tehdy např. i hedvábné klobouky a, tak jako dodnes, hlavně pompézní bydliště). Už zmíněný Arthur Pigou doložil, že právě honba za okamžitou, okázale demonstrativní spotřebou je s to z gruntu   deformovat „celou naši teleskopickou schopnost“. Jenže „po druhé světové válce“, konstatuje právem Cassidy, se tématem ekonomů „stal výhradně ´homo economicus´, tj. člověk ekonomický, a povýšili racionalitu na princip téměř posvátný. V sedmdesátých letech 20. století se už ekonomové sami zamkli do svěracích kazajek a musela přijít pomoc zvenčí, aby je odtamtud vyprostila“.

Nabídli ji i dva izraelští experimentální psychologové – Daniel Kahneman a Amos Tvarsky – zkoumající, jak lidé volí mezi nejistými výsledky. Což, jak poznamenává právem Cassidy, „byl předmět, který se etabloval ve čtyřicátých letech, kdy John von Neumann a Oskar Morgenstern, zakladatelé  teorie her, přišli s ´hypotézou očekávaného užitku´.“ I tu čtenáři nabízí jak sumář těchto nových poznatků, tak jejich inspirujících aplikací – v podobě analýz „arogance v korporátních fúzích“ (z nichž mnohé žádný reálný užitek nepřinesly), „katastrofální krátkozrakosti v mezinárodním bankovnictví“ („Disaster Myopia in International Banking“), již na zcela konkrétních příkladech z praxe Citibank a Bank of America prokázali už v roce 1996 profesoři Jack Guttenberg a Richard Herring. Anebo „averze k nejednoznačnosti“, výrazný duševní rys zkoumaný už Keynesovým Pojednáním o pravděpodobnosti z roku 1921 – a pozoruhodně aktualizovaným i Danielem Ellsbergem (tedy právě tím harvardským ekonomem a vládním úředníkem, který později vynesl médiím tzv. Pentagon Papers, usvědčujících americkou vládu z toho, že rozpoutala agresi proti Vietnamu pod záminkou provokace, již sama zinscenovala).

Blazeovaný „mainstream“ trkla - tak jako ostatně vše skutečně podstatné - i dnešní krize teprve ze stránek bulváru. Jedním z těch, kdo ji naopak dokázali předpovědět, byl washingtonský profesor Hyman Minsky. Ač zemřel už roku 1996, do lesku a bídy „pyramid“, hroutících se od září 2007, nahlédl velmi přesně. Jeho kniha „Stabilizace nestabilní ekonomiky“ („Stabilizing an Unstable Ekonomy“) se na podzim 2007 prodávala za stovky dolarů. „Světová finanční centra typu Wall Street“ – píše tu – „vytvářejí destabilizující síly a čas od času vedou finanční procesy k vážným hrozbám ekonomické nestability“. Žábou na prameni je už to, že zisk se – zejména jeho klíčovým beneficientům – vyplácí ne až ve fázi, kdy byl skutečně vytvořen, ale „předem na oplátku za příliv peněz v budoucnu“. Právě to ovšem násobí i masu „nové formy peněz“ – tedy úvěrů, za něž se na finančním trhu nakupují akcie a jiné tituly, jejichž výnos má teprve přijít. Právě v jejich poskytování stále víc soupeří i samy banky. To vede k inflaci „obligačního financování – zpočátku slabého, neboť ještě doznívají vzpomínky na předcházející finanční těžkosti“. To je však jenom „přechodný stav, protože spekulace s pasivy všeho druhu a s novými finančními aktivy vede ekonomiku k investičnímu boomu“. Oč víc to vyhrocuje konkurenci mezi věřiteli, tím nebezpečněji roste i masa zcela „spekulativních financí“.

Banky je nakonec plnou hrstí rozdávají i těm, kdo jsou s to horko těžko „splácet jen úroky“, kdežto „splácení kapitálu je nad jejich možnosti“. Jakmile ovšem celá spirála překročí jakkoli smysluplný rámec, vede to „ke kolapsu hodnoty aktiv“ – a následně i „spirále klesajících investic, klesajících zisků a klesajících cen aktiv“. Nastává  „Minskyho moment“, jak to na počest profesora, za života odstrkávaného jako trudomyslný radikál, bylo nazváno až po jeho smrti. Minsky byl také jedním z prvních, kdo postřehli rizika, zapouzdřená v „sekuritizaci“ pohledávek (tehdy především v podobě hypotéčních zástavních listů, jejichž nákupem na sebe - od prvotních zástavních věřitelů – přejímali riziko krom jiných i soukromé penzijní fondy).                 

Z doby, kdy Alan Greenspan regulaci finančních trhů sabotoval, pocházejí i následující Minského slova: „Federální rezervní systém musí rozšířit okruh své působnosti a ujmout se iniciativy, aby zamezil jednání, přispívajícího k finanční nestabilitě. Federální rezervní systém potřebuje usměrňovat vývoj finančních institucí tím, že bude favorizovat takové instituce a jednání, které napomáhají stabilizaci, a odrazovat ty, které rozhojňují nestabilitu.“

Třetí kapitola Cassidyho knihy – Velké lámání chleba – je svižnou kronikou i analýzou světové krize, vlekoucí se už víc než pět let. Sarkasmy nešetří hlavně pokrytectví tržních fanatiků: „Greenspan stál v čele instituce, která byla určena k tomu, aby zachránila finanční kapitalismus před sebou samým, po téměř dvě desetiletí. Jenže tvrzení, že tržní ekonomika je přirozeně stabilní, nebylo pouze sporné – bylo absurdní. Kdyby však opravdu věřil tomu, co napsal, určitě by se zasazoval zrušení Fedu a opětovné nastolení principu, že živořící finanční instituce by se měly nechat padnout. Tohle však nikdy neudělal. Namísto toho pomáhal finančníkům, aby snadněji mohli využívat pákového efektu a brát na sebe více rizika, a prováděl monetární politiku, která se často zdála jako ´ušitá´na to, aby je chránila před jejich vlastními chybami.“ Jenže – zdůrazňuje Cassidy právem – „v takovém prostředí se sledování politiky levných úvěrů plus deregulace nerovná tržní ekonomice; je to kapitalismus typu ´kámoš´. Výnosy z finančních inovací a spekulace se privatizují s tím, že jejich podstatná část připadne skupince zámožných lidí, kteří sedí na vrcholu systému. Mnohé ztráty se zespolečensťují. Takový politický rámec není jen nespravedlivý; je také destabilizující.“ Nastává vláda „racionální iracionality“.        

Když krize vypukla, americký ministr financí a šéf Fedu „Paulson a Bernanke byli vinni; jejich zločiny spočívaly v nedůslednosti a sebeklamu“. Protože poté, co řada banka a korporací přežila jen díky masivním státním dotacím „a trhy se poněkud uklidnily, si Paulson a Bernanke dopřáli představu, že jsou zpátky v jednodušším, spravedlivějším světě“. „Spravedlivějším“ ovšem jen ve smyslu známého žertíku Johna Kennetha Galbraithe: „jediný socialismus, jemuž se daří v Americe, je ten pro bohaté“. Jen do dubna 2009 – podle statistik MMF - „západní vlády vynaložily na vyztužení svých finančních systémů zhruba 10 bilionů dolarů“. Přitom i „Obamova administrativa (…) namísto toho, aby se ujala kontroly nad neduživými institucemi jako Citi či Bank of America, rozhodla se pro koncepci, která jim měla umožnit zotavení po finanční stránce stejně jako je povzbudit k půjčování peněz od soukromých investorů“. I „jedním z jejích strategických cílů“ – i když „nic takového na veřejnosti neřekla“ -  bylo „umožnit, aby si přišly na tučné zisky“.                                                     

A tak „problémem záchranných programů“ bylo nejen to, že „dále obohacovaly nenáviděné bankéře“; samy totiž také „ztěžovaly některé závažné obtíže spojené s pobídkami v samém srdci finančního systému“. Pokud se takto „rozšířená síť ponechá bez kontroly“ – tuší správně Cassidy už v roce 2009 – „určitě povede k dalším krachům, po nichž bude následovat ještě větší pomoc z nesnází. Problém se nachází v oblasti racionální iracionality. Jakmile lidé ve finančním sektoru začnou věřit tomu, že vláda jejich ztráty pokryje, mají pobídku k tomu, aby si na sebe brali stále větší riziko.“ Jak to ve své knize „Volný pád: Amerika, volné trhy a potápějící se světová ekonomika“ („Freefall: America, Free Market, and the Sinking of the World Economy) napsal Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii: „Obamova administrativa se vyhnula funkci opatrovníka; avšak to, co udělala, bylo daleko horší: je to náhražkový kapitalismus, privatizování zisků a zespolečenšťování ztrát“.

Korunu všemu nasadil jiný moment: „Po všech fúzích, které vláda ve Spojených státech během  krize zorganizovala, finanční byznys nyní ovládá šest velkých firem – Bank of America, Citigroup, Goldman Sachs, JP Morgan Chase, Morgan Stanley a Wells Fargo – které tím pádem disponují nesmírnou tržní silou a politickým vlivem (Jejich aktiva tvoří dohromady 60 procent hrubého domácího produktu.) Ratingové agentury zůstávají beze změny, stejně jako balíčky na kompenzaci krátkozrakosti pro obchodníky z Wall Street a generální ředitele, kteří krizi napomáhali vyvolat.“

Následkem krize – uzavírá Cassidy – je sice „utopická ekonomika v defenzívě, stejně jako byla ve třicátých letech 20. století“. Avšak „na oslavování triumfu ekonomiky založené na  realitě je ještě příliš brzy“. Během krize 30. let „se všeobecně přijímal názor, že dogma volného trhu selhalo a že by měly zasáhnout úřady a dát věci do pořádku“. Dnes má to samé dogma „podstatně víc životů“. „Především politické prostředí je velmi odlišné od toho, v němž působili Roosevelt a Keynes“. Tím užitečnější jsou tituly, nimž patří i Cassidyho kniha.