Boris Novoselcev: Čokoládový král, radikální nacionalista

Po stopách Porošenkova slalomu na práh prezidentského postu

„Legitimita ukrajinských prezidentských voleb, stanovených na 25. května 2014, se rovná nule, všichni ovšem chápou, že Západ je jako zákonné uznává,“ píše Boris Novoselcev. „Soudě podle všech průzkumů veřejného mínění je vyhraje Petr Porošenko – kmotr Julije Tymošenkové  a čokoládový magnát. V ukrajinské politice ho v posledních 2 - 3 letech nebylo vidět, vlna euromajdanu ho však korunovala na kandidáta s nejvyšším ratingem. Sociologické průzkumy napovídají, že Porošenko má dokonce šanci vyhrát volby už v prvním kole (což se podařilo jen L. Kravčukovi v roce 1991).“

Podle týchž průzkumů má svůj hlas dá „32,9 % Ukrajinců, resp. 48,4 % z těch, kdo k volbám určitě půjdou. Pro srovnání: u Julije Tymošenkové je to 9, resp. 14 %.“ Poté, co se „kandidatury ve prospěch P. Porošenka vzdal     V. Kličko, se tak definitivně vyjasnilo, že Západ svého favorita vyměnil“.

Po „celé tři měsíce aktivní konfrontace na majdanu (prosinec – únor) se P. Porošenko mistrovsky držel ´v zákulisí´ a neúčastnil se akcí, nevýhodných  z hlediska reputace, typu dohod s V. Janukovyčem či vyhlášení jejich výsledků před zjančeným majdanem.“ Pak ale „všechny trumfy opozičního lídra rázem stáhl do svých rukou“.  

Tím „pečlivěji bude třeba analyzovat Porošenkovu roli v nejkrvavější epizodě majdanu – popravě několika desítek pouličních militantů i příslušníků pořádkových sil rukou anonymních odstřelovačů“.

„Čokoládový zajíc“ byl „na majdanu jako doma a těšil se důvěře organizátorů a předáků převratu“. Volil však jinou taktiku, než „ti, kdo se s oblibou předváděli na veřejnosti a pendlovali mezi mítinky na majdanu, rozhovory na Bankovské a tiskovými konferencemi“.

Porošenko si „půdu pro prezidentské volby připravoval v tichosti. A pokud se nemohl podílet na financování banderovců, musel na sebe vzít náklady nasazení odstřelovačů. Čokoládový král nikde neexhiboval, své mocenské ambice mazaně tutlal.“ Všechny dostupné indicie však nasvědčují, že  jeho rozhodující investicí, již – v „řadách politicko-podnikatelských kruhů i na Západě“ – vložil do dostihů o prezidentský post, byla právě role iniciátora „toho, jak pouliční boje kulminovaly 18. – 20. února 2014“.  

Porošenkův slalom děním posledních měsíců se tak „podobá celé jeho dosavadní politické kariéře“, plné „podvodů, intrik, zrady a zřejmě i vražd“. To už je ovšem „zadání pro vyšetřovatele a soud“.

Poté, co „vytlačil potenciální protivníky, chystá se vyhrát volby už v prvním kole“. „Slovy se hlásí ke všemu, co se může zalíbit voličům na západní i jihovýchodní Ukrajině.“ Jeho oficiální program, zveřejněný na webu Ústřední volební komise, zároveň ilustruje, že „hodlá porušit všechny dohody o deeskalaci ukrajinské krize, podepsané i představiteli nynější junty“.

„Ukrajina zůstane unitárním státem,“ píše tu „čokoládový král“.  Federalizaci země, požadovanou jihovýchodními regiony, tak odmítá.  Kategoricky se staví i proti jejich jazykovým právům: „Budu vycházet z článku 10 Ústavy, definujícího ukrajinštinu jako státní jazyk…S cílem zajištění jednoty ukrajinského politického národa třeba v otázce jazyka zachovat stávající status quo.“

Sám pro něj volí pojem „jednotný humanitární prostor v kulturně-jazykové sféře, školství a politice historické paměti“. Jak bude onen „humanitární prostor“ vypadat za vlády „člověka, asistujícího nástupu nacistického ´Pravého sektoru´ k moci, si není bůhvíjak obtížné představit“.

Naznačují to i Porošenkovy „komentáře na adresu dění na jihovýchodě“: „Silný stát se musí naučit mluvit jazykem síly. Nesvolávat kulaté stoly se separatisty a teroristy, nehledat k nim takové či onaké přístupové cesty. Chce to absolutně striktní jazyk, kterému porozumí. Ukrajinskému jazyku nerozumí…Rozumí jazyku síly.“ Tak zní reálný smysl všech tirád o „usmíření“ - a „respektu ke specifice regionů“ – jimiž Porošenkův volební program jinak perlí.

„Obsahuje i tezi z říše fantazie: ´V době do vypršení mých pravomocí hodlám dosáhnout nezbytných politických rozhodnutí ze strany EU a zahájit jednání o plném členství Ukrajiny v EU.“

Naproti tomu o „členství Ukrajiny v NATO není v programu ani zmínka“. Ač právě o něm „´čokoládový král´ veřejně mluvívá bez všech okolků: ´Integrace do NATO – to je otázka číslo jedna´.“ Sám ovšem „přiznává, že její podpora u obyvatelstva nedosahuje ani 50 %“.

V Porošenkově osobě „Ukrajina riskuje, že se dočká politické reinkarnace jeho kmotra Juščenka“ – tentokrát už ovšem prostého „vidin v duchu bukolického etnického romantismu a lásky ke včelám“. Petro Porošenko se v ukrajinské politice vyšplhal a udržel díky „krutosti, zlodějskému instinktu a umění zrazovat“. To jsou „kvality“, jimiž si „zajistil jak nynější rating prezidentského kandidáta“, tak oporu v „´Pravém sektoru´, který si platí jako svou soukromou armádu“.

„Občané jihovýchodu, kteří stále ještě zvažují, zda se divadla zvaného volby mají zúčastnit, a pokud ano, komu mají dát svůj hlas, si musí jasně uvědomit, že je-li řeč o zločinech ´Pravého sektoru´, rozumí se tím zločiny P. Porošenka.“

Svůj poměr k vlastnímu lidu demonstroval už svržením legální vlády. Teď ho předvádí tím, že „občany, hájící svá ústavní práva (občanská, politická, kulturně-jazyková) nazývá ´separatisty´ a ´teroristy´“.

„Petro Porošenko coby hlavní favorit Západu na post ukrajinské hlavy státu – to je sázka na radikálně nacionalistickou metamorfózu Ukrajiny.“ Na její proměnu v „nedobrovolně unitární politický útvar, neslučitelný s respektem k zájmům miliónů Rusů a ruskojazyčných občanů země“.