Renfrey Clarke: Třeskutě pomatený azimut

Ukrajina se řítí do devastace a polokoloniální subordinace

Ekonomickou anatomii ukrajinské krize – a iluzorní program Majdanu – si bere na mušku Renfrey Clarke na americkém portálu Truthout (tedy „s pravdou ven“).

Startuje březnovou statistikou týdeníku The Economist: „ukrajinský HDP na hlavu činil v roce 2013 (1992 = 100) 45 v porovnání se 130 v případě Ruska a 260 Běloruska“. Je to vizitka „přechodu k oligarchickému kapitalismu“. I následek „státních hranic, vedoucích napříč samotným centrem úzce integrovaných výrobních komplexů“.

V dobách centrálně plánovaného průmyslu „se hranice mezi sovětskými republikami racionálním direktivám plánu do cesty nestavěly. Spousta  podniků závisela na materiálech a komponentech napříč hranicemi jednotlivých republik. Dokud spadaly do SSSR, nepředstavovalo to problém.“ Hranice „nabyly významu teprve od roku 1991“. Výrobním komplexům, ležícím nyní v různých zemích, nadělily „často enormní  komplikace“.

Na Ukrajinu dolehly o to víc, že „patřila k nejvíce industrializovaným regionům SSSR“. Jediným schůdným východiskem byla transformace  dřívějších vazeb do „nových forem mezinárodního obchodu s Ruskem a dalšími postsovětskými partnery“. Nahradit je „vstupy ze Západu reálnou variantou nebylo“. Vliv řady jiných faktorů násobily „odlišné technické normy“.

„40 procent ukrajinského zahraničního obchodu připadá dodnes na ostatní postsovětské země“. „Na ukrajinském exportu se podílejí z více než 60 procent.“ Za této konstelace bude „ideologicky motivovaný ´obrat k Západu´ v jakékoli podobě nutně mimořádně nákladný“. „Spoustu podniků vyvrhne na mělčinu a donutí zavřít krám.“

Tím víc se nabízí „srovnání s hospodářskou politikou Běloruska, severního souseda Ukrajiny“. Alexandr Lukašenko se „svody privatizace průmyslu a reorientace obchodu na Evropskou unii zlákat nenechal. V Bělorusku je více než 80 procent velkého průmyslu stále v rukou státu. Vazby s ruskými dodavateli i odběrateli se zachovaly a dál posilují. Nese to neporovnatelně lepší výsledky, než na Ukrajině.“

Tady si „klíčové vrstvy inteligence a politických elit – uhranuté kapitalistickou ideologií – namísto nesporných závěrů, jež z toho plynou, vzaly do hlavy, že skutečným problémem je stále ještě nedostatečný obrat západním směrem. Ekonomickou pomoc z Ruska, spolu se vstupem do jím vedené Celní unie, odmítly.“ Vsadily na „smlouvu o volném obchodu s EU, jež má být podepsána po prezidentských volbách 25. května“.

Přesto, že nutně povede ke „zrušení řady obchodních dohod s Ruskem a Běloruskem“. Jinak by se „mnohé artikly z těchto zemí na Ukrajině opatřily jen jinou značkou a bezcelně reexportovaly do EU“. „Hodnostáři EU dali jasně najevo, že nic podobného nebudou tolerovat.“ „Bezcelní import zboží z EU na své území nehodlá dovolit ani Rusko.“

„Evropská volba“ možná poněkud rozšíří odbytiště ukrajinského zemědělství. To je však významnějším sektorem jen v západních regionech země. „Ukrajina je převážně urbanizovanou, průmyslovou zemí.“ Její „průmysl tak neminou kataklyzmatické dopady. Zvlášť chmurné jsou perspektivy východních regionů, kde je soustředěn těžký průmysl.“

„Nové celní bariéry zřejmě definitivně zpřetrhají životně důležité výrobní vazby s ruským průmyslem. Spousta ukrajinských podniků skončí ve frcu za cenu šrotu. Ukrajinská finální produkce, v jiných postsovětských zemích doposud konkurenceschopná, nalezne v EU jen málo zákazníků. V přímé konkurenci se sofistikovanější nabídkou vyšší kvality z EU najde pramálo kupujících i na Ukrajině. Tím víc podniků zbankrotuje.“

Představa, že „kapitál z EU Ukrajinu zaplaví, skoupí tu její ochromené  továrny a zmodernizuje je pro produkci na evropský trh, je z říše fantazie.  Západní korporace, poptávající levnou, kvalifikovanou práci, ji snadno najdou kdekoli jinde ve východní Evropě.“ V „zemích, kde porodní bolesti    přechodu ke kapitalismu zvládli na mnohem vyšší úrovni“ – a „klíčové průmyslové regiony tu neochromily nepokoje“.