Christiane Hoffmannová: Ukrajina a německé schizma

Polovině Němců „ruská politika“ NATO a EU nesedí

Spoustu Němců poutá k Rusku osobité pouto, píše Christiane Hoffmann v obsažném eseji Jak západní je Německo?, publikovaném v týdeníku Der Spiegel. Tím „nebezpečnější se pro Berlín stává ukrajinská krize“. Vznáší totiž „fundamentální otázky po samotné povaze německé identity“: „Máme opravdu tak hluboké západní kořeny, jak se většinou usuzuje?“

Tak „emocionální a rozporuplné vztahy“, jako k Rusům, nemají Němci k nikomu jinému. Jedněm jsou ztělesněním „primitivismu“, druhým  imponují „poklady kultury“ a „hloubkou své duše“. Jedni mají Rusy za „Asiaty“, symbolizované Ivanem Hrozným, druzí za neobyčejně „pohostinné lidi“ – v „zemi Čajkovského a Tolstého“.

„Sotva se proto divit, že debata kolem ruské role v ukrajinské krizi polarizuje zemi víc, než kterákoli z jiných otázek dnešní německé politiky. Pro Němce není ukrajinská krize problémem kdesi za horami, tak jako Sýrie či Irák – a míří k samému jádru německé identity. A tedy i k jiné otázce: kdo jsme my sami coby Němci? Roste na váze úměrně hrozbě nového konfliktu Východ-Západ a může nás přimět, abychom revidovali své vlastní místo, či minimálně znovu postulovali svou pozici na Západě.“

V uplynulých týdnech se rozhořela „intenzivní a polemická debata mezi těmi, kdo vůči Rusku inklinují k sympatiím, a zastánci tvrdší linie proti Moskvě“. A vedle hlasů, jež Rusko odsuzují, tak sílí i volání, že „Rusku, ponižovanému a šikujícímu se k obraně, třeba hlouběji porozumět“.  

Stále víc Němců se netají, že vnímají kriticky ukrajinskou politiku západních zemí. „Jednou z hlavních výhrad je, že expanze Evropské unie a NATO   na východ zachází s Moskvou přezíravě. Do debat se zřejmě zapojili už úplně všichni – politici, spisovatelé, bývalí kancléři i vědci. Čtenáři, posluchači a diváci píší vydavatelům, účastní se internetových fór a telefonují své názory do rozhlasových a televizních show. ´Většina Němců chce porozumět ruskému pohledu na věc,´ říká Jörg Baberowski, uznávaný profesor dějin východní Evropy na berlínské Humboldtově univerzitě.“        

„Některá z vysvětlení pouta mezi Němci a Rusy jsou patrná na první pohled: ekonomické zájmy i antiamerikanismus, hluboce zakořeněný v obou zemích,  na levém i pravém křídle politického spektra. To jsou však pouze povrchní odpovědi – jen co kopnete do hloubky trochu víc, narazíte na další dvě vysvětlení: romantismus a válku.“

Druhé z nich je „neodlučnou součástí německé viny. Jako země, jež proti Rusům spáchala obludné zločiny, cítíme někdy potřebu být co možná velkorysí, i když je řeč o porušování lidských práv. Němci tak cítí, že Berlín by se měl v kritice mírnit a volit umírněnou linii i vůči ukrajinské krizi. Bylo to nakonec Německo, kdo přepadl Sovětský svaz a v rasistické vyhlazovací válce tu povraždil 25 miliónů lidí.“ Osobitá „rusofilie“ – míní Heinz-Henning Schröder, expert na ruskou tématiku v Institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky – je i „kompenzací za nacistickou minulost Německa“.

Z ruské strany přitom „otázka viny vyprchala docela rychle po válce“. Rusové – „na „rozdíl od Francouzů, Skandinávců a Holanďanů“ – „nemají ve zvyku na Němce za zločiny, spáchané za německé okupace, ukazovat prstem a hnát je uličkou hanby. ´Nejmenší nenávist cítí k Němcům ti, co si vytrpěli ze všech nejvíc,´ říká Baberowski.“ Za afekty z let války se zavřela voda  „minimálně od doby, kdy se do Německa vrátili poslední váleční zajatci“.

„´Rusové vyprávěli věci, z nichž v žilách tuhne krev, nikdy nám ale nic nevyčítali,´ říká Ingo Schulze, autor románu Prosté příběhy na téma německé identity a německého sjednocení, který v roce 1990 strávil v Petrohradě několik měsíců.“         

„Půvab, jímž Rusko přitahuje Německo,“ však pramení i z „touhy odlišit se od Západu“. Právě „bytostný odporu k jeho povrchnosti“ se Němcům jeví jako dominanta „ruské duše“. „Východní hloubku emocí a spirituality“ vnímají v „kontrastu s horlivostí a přízemní hamižností Západu“.

„Myšlení, namířené proti Západu, má v Německu dlouhé tradice.“ K jeho artikulaci výrazně přispěl už Thomas Mann v Úvahách nepolitického člověka, napsaných v letech I. světové války. Krédo, prahnoucí po „vyčlenění Německa ze Západu“, zakládal i na Dostojevském. „Být Němcem,“ psal tehdy, se rovná „kultuře, duši, svobodě a umění, a ne civilizaci, společnosti, volebnímu právu a literatuře“.

Poté, co se „Západní Německo stalo po roce 1945 politickou součástí Západu, šla východní myšlenková orientace stranou“. Rusko však – zvlášť pro východní Němce - svůj „půvab“ neztratilo.

Renomovaný historik Heinrich August Winkler míní, že „Německo už  dorazilo na samý konec své ´dlouhé poutě na Západ´.“ Ta „konečná se sice ve stínu ukrajinské krize“ – a „hrozby oživení konfliktu Východ-Západ“ – znovu „až tak definitivní nezdá“.  

„Staré otázky po zvláštní roli Německa jsou rázem na pořadu v nové podobě. Naše členství v EU a NATO sice nikdo přirozeně zpochybňovat nebude, specifické vazby Německa k Rusku – odlišující nás od ostatních západoevropských zemí – však na naši politiku legitimní vliv mají.“

„Dokáže-li EU mluvit jedním hlasem, možnost, že Západ dosáhne určitého konsensu, tu stále je. Pokud však konflikt s Ruskem eskaluje a bude třeba rozhodovat o ekonomických sankcích a dislokaci vojsk, snadno to Německo vystaví značně komplikované situaci. Může Němce konfrontovat kardinální otázkou, kde ve svém vztahu k Rusku stojí.“ Bude tím prekérnější, že právě Německo je faktickým „lídrem celé Evropy“.

Ukrajinská krize tak pro ně větší váhu, než pro kteroukoli z jiných evropských zemí. Kancléřce Angele Merkelové a ministru zahraničí Frank-Walteru Steinmeierovi se sice „jednotnou pozici zatím daří horko těžko udržet, trhliny se už však derou na povrch. Vedení středolevé Sociálně demokratické strany (SPD), provádějící za kancléře Willyho Brandta ostpolitiku détente, tíhne k nepřátelství vůči Rusku méně, než Merkelové konzervativci. Sociální demokracie vsadila vůči Putinovu autoritativnímu režimu na stejnou strategii jako v 70. letech, kdy aspirovala na lepší porozumění komunistům.“ Svůj tehdejší „úspěšný politický model“ se snaží aplikovat i vůči dnešnímu Rusku.

Roste ovšem i rozestup „mezi politickým elitami a německou  veřejností, která s Ruskem sympatizuje“. Zůstat kdesi „na půli cesty mezi Ruskem a Západem“ – ukázal poslední průzkum agentury Infratest – „chce téměř polovina Němců. V  zemích někdejšího Východního Německa má za to, že by Německo by mělo hrát specifickou roli, dvakrát víc lidí než v západoněmeckých spolkových zemích. Dokonce i v západních spolkových zemích je však názoru, že by ve střetu s Ruskem mělo Německo stát pevně na straně NATO a EU, jen těsná většina. Jak dojde na otázku příslušnosti k Západu, třeba si čestně přiznat, že Německo je rozdělenou zemí.“

„Staré antiamerické emoce“ přitom oživil nejen „strach z eskalace konfliktu s Ruskem“ – ale i „špionážní skandál NSA“.