Seymour M. Hersh: „Červená čára“, „krysí stezka“

Sarin a zločinné spolčení očima laureáta Pullitzerovy ceny

Seymour M. Hersh je z ranku živoucích legend. Pullitzerovu cenu dostal už na prahu 70. let. Odhalil americký masakr v My Lai – i kuchyni  dezinformační operace, metoucí ho pod koberec.

Vyšlo to v americkém tisku. Skandál, jejž Hersh otevírá teď, už ne. Slovo mu dala London Review of Books:

„V roce 2011 vedl Barack Obama vojenskou intervenci spojenců do Libye, aniž požádal o souhlas Kongres.“ Totéž chtěl „původně udělat i loni v srpnu, po útoku sarinem v damašském předměstí Ghúta“. Pak ale - „necelé dva dny před plánovaným úderem“ – „oznámil, že Kongres o souhlas požádá“. Díky přípravám „slyšení byl útok odložen a následně odvolán“.

Tajemstvím náhlého obratu, kontrastujícího s libyjskou kauzou, byl „střet uvnitř administrativy“: mezi stoupenci útoku pod záminkou „překročení červené čáry“ - a „názorem velení armády, že válka postrádá oprávnění a může mít katastrofální důsledky“.

Že sarinem, vraždícím z 21. srpna, neudeřily vládní síly, signalizovala už pár dní nato i armádní laboratoř Porton Down  ve Wiltshire. „Britská špionáž získala vzorek sarinu, nasazeného 21. srpna, a rozbor prokázal, že plyn šaržím, známým z chemického arzenálu syrské armády, neodpovídá“.

Zjištění bylo „obratem postoupeno členům spojeného štábu vojenských složek Spojených států“. V „Pentagonu sílily pochybnosti“. Jeho vedení  tíhlo už tehdy k rozhodnutí „Obamu varovat, že jeho plány dalekosáhlých náletů a raketových úderů na syrskou infrastrukturu by mohly vést k širší válce na Středním východě.“ Právě to, soudí sama americká generalita, „vedlo k odvolání útoku“.

Už po řadu předchozích měsíců „vrcholné vojenské činitele a zpravodajskou komunitu vážně znepokojovala role, již ve válce hrají sousedé Sýrie a specificky Turecko“. O jeho „premiérovi Recepu Erdoganovi se vědělo, že podporuje Frontu an-Nusrá, džíhádistickou frakci v rámci vzbouřenců, stejně jako jiná islamistická seskupení“.

Hersh si už roky buduje vlivné konexe ve vojenských a špionážních krizích. Jednoho z „bývalých vrcholných činitelů tajné služby, majícího přístup k aktuálním zpravodajským informacím“, vyzpovídal i na dané téma. Ten se Hershovi svěřil na rovinu:  „My jsme věděli, že v turecké vládě sedí i lidé přesvědčení, že když se špína za útok sarinem i hodí na Asáda, Obama bude to, čím za překročení červené čáry pohrozil, muset splnit.“

Na stolech armádních špiček ležela i řada důkazů, že syrská armáda – „navzdory veřejným prohlášením Obamovy administrativy“ – není zdaleka jediná, kdo v zemi disponuje chemickými zbraněmi. První byl už z loňského jara, druhý z 20. června. Tady šlo o přísně tajné pětistránkové memorandum pro zástupce šéfa armádní rozvědky Defence Intelligence Agency (DIA) Davida Shedda. Dokládalo, že „zařízením na výrobu sarinu disponuje An-Nusrá“. Hodnotilo je jako „zatím vůbec nejpokročilejší sarinovou intriku od těch, na kterých al-Káida pracovala před 11. zářím“. Netajilo se obavami, že díky „relativní svobodě pohybu, jíž se an-Nusrá těší“, „může být zmaření aspirací, které skupina s chemickými zbraněmi spojuje, značně komplikované“. Ještě dřív se DIA propracovala i k videozáznamům „experimentů, které al-Káida provádí s chemickými zbraněmi na psech“.         

Memorandum z 20. června zmiňovalo i to, že „zprostředkovatelé v Turecku a Saúdské Arábii shánějí ingredience sarinu ve velkém, po desítkách kilogramů, pro plánovanou velkovýrobu v Sýrii“. Už „loni v květnu bylo v jižním Turecko zatčeno přes deset členů an-Nusrá se dvěma kilogramy sarinu“. Žaloba o více než 130 stranách jim prokázala rozsáhlé nákupy materiálů pro výrobu střelných zbraní i sarinu. Kápo skupiny, Haytham Kassáb, se k členství v an-Nusrá přihlásil sám. Žaloba mu navrhla 25 let natvrdo. Adekvátní sazby žádala i pro ostatní. Pět z nich bylo přesto propuštěno už krátce po zatčení, odsouzen nebyl dosud ani jediný. Turecký tisk se hemžil narážkami, že i to je součástí „krycích manévrů, jimiž svou roli na straně vzbouřenců mete pod koberec sama Erdoganova vláda“.

Po chemických útocích loni v březnu a dubnu hovořil Hersh s jedním z vyšetřovatelů incidentu osobně. Ten to viděl jednoznačně: „Plyn použili povstalci. Na veřejnost se s tím nešlo, protože na tom nikdo neměl zájem.“

DIA distribuovala už dřív „tajná denní hlášení, známá coby SYRUP“. Vyhodnocovala „všechny zpravodajské informace o Sýrii“, včetně „materiálů o chemických zbraních“. Po incidentech z jara 2013 však šéf aparátu Bílého domu Denis McDonough rozhodl, že právě o chemických zbraních už nebudou. Zrovna v době, kdy se začala připravovat i „rozsáhlá pozemní operace, mající eliminovat chemické zbraně.“

Obama formuloval „červenou čáru“ natolik gumově, že z toho nebyly příliš moudrá ani sama generalita. Když jí po 21. srpnu nařídil „specifikovat cíle náletů“, těch 35, které mu Pentagon navrhl, odmítl jako „málo bolavé pro Asádův režim“. Generalita chtěla udeřit „na vojenské cíle, na civilní infrastrukturu však ne“. „Pod tlakem Bílého domu se to nabylo rozměrů ´obludného úderu´: dvou letek bombardérů B-52, přesunutých na letecké základny poblíž Sýrie, i ponorek a hladinových plavidel, vyzbrojených raketami Tomahawk. Seznam cílů narůstal s každým dalším dnem.“

Zúčastnit se mělo i britské a francouzské vojenské letectvo. Cameronovi, který už „nařídil přesun šesti bitevníků Typhoon na Kypr“ – a „ponorek, schopných odpalovat rakety Tomahawk“ do vod poblíž syrských břehů -  však „parlament 29. srpna účast na intervenci zatrhnul“. Hollande vyčlenil „několik stíhacích bombardérů Rafale“, majících atakovat západní Sýrii.

Nejzazší termín „masivního úderu, majícího Asáda neutralizovat, byl stanoven na pondělí 2. září ráno“. O to víc zasvěcené šokovalo, když Obama „31. srpna v Růžové zahradě Bílého domu oznámil, že se útok odkládá, dokud o něm neproběhne hlasování v Kongresu“.

Během několika málo dní od 21. srpna totiž „operativci ruské vojenské zpravodajské služby zajistili vzorky chemické látky z Ghúty“. Hned nato „je analyzovali a předali britské vojenské špionáži“. Podle jejích expertů šlo o „solidní zdroj – někoho znalého a s důvěryhodnou reputací“.

Přípravu útoku dostal na povel náčelník spojeného štábu armádních složek Martin Dempsey. Za „zásadní omyl“ ho považoval už z ryze vojenského hlediska. S rizikem, že „konflikt skončí bez vítěze“, se netajil ani před zahraničním výborem Senátu. Doličné předměty z Ghúty ho přiměly Obamu varovat, že ponese odpovědnost za „akt bezdůvodné agrese“.

„Tři dny před svou řečí v Růžové zahradě Obama telefonoval Nancy Pelosiové, šéfce demokratů ve Sněmovně reprezentantů.“ Ta ho – jak se podle Wall Street Journal kolegům svěřila sama – „požádala, aby o bombardování hlasovat nedával“. Kongresem by tak útok neprošel.

Nastal čas „plánu B“. Otázku intervence nechával „otevřenou“ (jako „jednu z možných variant“). Trval však na tom, že sarin použila vládní vojska. „Říci ´Mýlili jsme se´, si jednoduše nemohl dovolit.“

Tím prekérnější je otázka, již „třeba na denní světlo teprve dostat“. Téma „celého rozsahu spolupráce Spojených států s Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem na pomoc vzbouřené opozici v Sýrii“. „Obamova administrativa se nikdy veřejně nepřiznala k roli, již sehrála při budování toho, čemu CIA říká ´krysí stezka´“ (v originále „rat line“, zatímco „red line“ je originál Obamovy „červené čáry“).

„´Krysí stezka´, schválená počátkem roku 2012, je tajným dálničním kanálem, užívaným k dodávkám zbraní a munice z Libye přes jižní Turecko a syrské hranice do rukou opozice. Konečnými příjemci v Sýrii byli v mnoha případech džihádisté, někteří dokonce napojení přímo na al-Káidu.“

Provoz „krysí stezky“ upravuje „přísně tajná dohoda z počátku roku 2012 mezi Obamou a Erdoganovou vládou“. Zatímco za „financování odpovídá Turecko spolu se Saúdskou Arábií a Katarem, za přesun zbraní z Kaddáfího arzenálů do Sýrie je to CIA za podpory MI6“. Jen pro tento účel byla v „Libyi založena řada firem“. Některé mají „krytí australských společností“. Působí tu i „penzionovaní američtí vojáci, kteří zdaleka ne vždy vědí, kdo že je zaměstnává ve skutečnosti“.

Operaci řídil „David Petraeus, ředitel CIA nucený krátce nato rezignovat, když praskl jeho románek s autorkou jeho životopisu“. Účast MI6 umožnila CIA zařadit operaci do kategorie, nepodléhající povinnosti informovat Kongres.

Zvlášť přísný režim utajení, uvalený na tuto dokumentaci i její téma, má krajně delikátní motiv. Souvisí s útokem na americký konzulát v libyjském Benghází, jemuž padl za oběť jeho šéf i několik dalších důstojníků CIA. Někdejší hodnostář americké špionáže zavedl Hershe i za kulisy této kauzy: „Jediným posláním konzulátu bylo krýt přesun zbraní. Žádnou politickou roli nehrál.“              

Tak frapantní blamáž se nedala jen tak přejít. Bílý dům musel „účast CIA v transferu zbraní z Libye zarazit“. „Krysí stezka však funguje dál.“ Washington tak – tvrdí Hershův zasvěcený informátor – nad „tureckými dodávkami džihádistům ztratil kontrolu“. Už „během několika týdnů se do rukou syrských vzbouřenců dostalo minimálně čtyřicet přenosných odpalovacích zařízení země-vzduch, známých jako ´manpads´“.

Už „na sklonku roku 2012 se v americké špionážní komunitě mělo za to, že povstalci svou válku prohrávají“. „Erdogan byl vzteky bez sebe.“ Byly to „přeci jeho peníze“. Tím víc to „vnímal jako zradu“. Na jaře 2013 „americká špionáž zjistila, že turecká vláda – rukama jistých elementů ve zpravodajské agentuře MIT a Gendarmerie, militarizované policejní složce – pracuje přímo s an-Nusrá a jejími komplici na vývoji kapacit, produkujících chemické zbraně. MIT zajišťovala s rebely politický kontakt a Gendarmerie měla na starosti vojenskou logistiku, poradenství a výcvik – včetně nácviku chemické války.“

Erdogan „věděl, že pokud by džihádisty přestal podporovat, všemu je konec“. V silách samotných Saúdů to nebylo už s ohledem na vzdálenost od jejich hranic na syrské bojiště. „Erdogan spojoval naděje s vyvoláním incidentu, který by Spojené státy donutil překročit červenou čáru.“ Loni v březnu a dubnu se toho od Obamy nedočkal.

Turecké špičky na něj vyvíjely tlak i za „pracovního oběda v Bílém domě loni v květnu“. Obama turecké verzi nepřitakal ani tu. Zároveň ovšem nechal běžet „krysí stezku“ a Turecku nebránil ani v masivním vývozu zlata do Íránu a „přeshraničním platbám za íránskou ropu a zemní plyn“ poté, co si EU v březnu vynutila vyloučení teheránských bank z elektronického platebního systému SWIFT. Jen „zlata tak od března 2012 do července 2013 mělo touto cestou do Íránu dorazit za 13 miliard dolarů“. CIA odhaduje, že   „zprostředkování“, porušující mezinárodní embargo, vyneslo Erdoganovi  minimálně 2 miliard dolarů. Financoval z něj i dodávky „krysí stezkou“.

Na syrském bojišti mezitím skórovaly vládní síly. Úměrně rostla i nervozita Erdoganovy vlády. Pár týdnů před 21. srpnem se konal „tajný brífink za účasti Chucka Hagela a Martinu Dempseyho“. Na pořadu byla „varovná analýza, že turecké vedení vyjádřilo ´potřebu udělat něco, co vyvolá vojenskou reakci Spojených států´“.

Že sarin, vraždící v Ghútě, je tureckou intrikou, signalizovaly i poznatky americké špionáže. „Dnes už víme“ – řekl Hershovi jeho zpravodajský zdroj – „že to byla tajná akce Erdoganových lidí, mající Obamu dostat přes červenou čáru“. Právě v době, kdy „byli poblíž Damašku inspektoři OSN, kteří tu od 18. srpna vyšetřovali dřívější nasazení plynu. Cílem bylo udělat něco spektakulárního. Jednomu vysokému armádnímu důstojníkovi bylo DIA a dalšími zpravodajskými službami řečeno, že sarin dorazil přes Turecko – což bylo možné pouze s tureckou podporou. Turci poskytli i výcvik v jeho výrobě a použití´.“                 

Ameriku to staví do krajně hloupé pozice. Hershův zasvěcený zdroj to formuloval natvrdo: „Jakmile už jsme jednou ukázali prstem na Asáda, nedá se to vzít zpátky a obvinit Erdogana. Ptal jsem se svých kolegů, zda existuje způsob, jak Erdoganovu podporu vzbouřenců zarazit, zvlášť vyvíjí-li se škodlivým směrem. Odpověď zněla: ´Drží nás pod krkem.´ Nebýt to Erdogan, ale někdo jiný, dalo by se s tím jít na veřejnost. Turecko je však specifický případ. ´Je to spojenec v NATO. Turci Západu nevěří. Postavíme-li se aktivně proti tomu, co za svůj zájem považuje Turecko, přijdeme o ně. Pokud s tím, co víme o Erdoganově roli s plynem, vylezeme na veřejnost, bude to katastrofa. Turci řeknou: ´Budete-li nám říkat, co smíme a co ne, stihne vás naše nenávist´.“

Píše už i laureát Pulitzerovy ceny. S očima na rtech papaláše amerických cifršpiónů v.v. Je to parádní rána z milosti. Trabantům politické korektnosti. Kejklířům z cirkusu, děsícího „Asádovými zločiny proti lidskosti“.  Jezinkám, lobbujícím za Turecko v EU. Řada z nich to zkouší i česky.