Stephen F. Cohen: Podvrhy a rizika „putinofóbie“

Mytologie o Rusku už láme i mánie studené války

Profesor Stephen Cohen – původem z židovské rodiny, uprchlé před pogromy z předrevoluční Litvy - patřil do extraligy sovětologie. Té civilizovanější, co bořila buranské mánie. Roky je členem vlivné Council on Foreign Relations. Byl jedním ze suflérů G. Bushe seniora. Roky přednášel na Princeton University. Od konce minulého století vede hlavně kurs Rusko po roce 1917 na New York University. 

Napsal i řadu knih, např. Bucharin a bolševická revoluce: Politický životopis (Bukharin and the Bolshevik Revolution: A Political Biography, na sklonku 80. let vyšla i rusky v Moskvě), Sovětské osudy a zmařené alternativy: od stalinismu k nové studené válce (Soviet Fates and Lost Alternatives: From Stalinism to the New Cold War), Jinak o sovětské zkušenosti: politika a dějiny od roku 1917 (Rethinking the Soviet Experience: Politics and History since 1917) – i třeba Fiasko křížového tažení: Amerika a tragédie postsovětského Ruska (Failed Crusade: America and the Tragedy of Post-Soviet Russia).

Syžet své poslední stati – v magazínu The Nation – anoncuje už titulkem: Znetvořený obraz Ruska. „Degradace toho, jak americký mediální mainstream referuje o Rusku, zemi stále životně důležité pro národní bezpečnost Spojených států, graduje už po řadu let.“ Přerůstá v „tsunami hanebně neprofesionálních a politicky pobuřujících článků v klíčových denících a časopisech“ – teď hlavně o „olympiádě v Soči, Ukrajině a bez ustání i prezidentu Vladimíru Putinovi“.

„Tradiční normy žurnalistiky“ – „zřetelné rozlišení mezi zpravodajstvím a komentáři“ (a povinnost necenzurovat „směrodatná fakta a kontext“) – už přestaly platit i ve „ctihodných New York Times a Washington Post“. Ani tady už není šance „aspoň na dva rozdílné politické či ´expertní´ pohledy“, natož na přímou „oponenturu“ názorů redakce.

„Americká média jsou dnes na téma Rusko ještě méně objektivní, méně vyvážené, více konformní a jen zřídka méně ideologické, než když za studené války referovaly o Sovětském Rusku.“

Pupeční šňůra „degradace“ vede až do „počátku 90. let“. Už tehdy   „americká média převzala schéma Washingtonu, že téměř cokoli udělá prezident Boris Jelcin, je ´přechodem od komunismu k demokracii´, a proto i v tom nejlepším zájmu Ameriky“. A že tak oběma kritériím plně odpovídá i „jeho ekonomická ´šoková terapie´ a rozkradení nosného majetku státu oligarchy, které zruinovalo desítky miliónů ruských životů; ozbrojená likvidace parlamentu zvoleného lidem a oktroj ´prezidentské´ Ústavy, která zmrzačila demokratizaci a teď dává moc Putinovi; brutální válka v malém Čečensku, plodící expanzi terorismu na ruském severním Kavkazu; zmanipulované Jelcinovo znovuzvolení v roce 1996; zamlčování faktu, že  roku 1999 odcházel už jenom s jednociferným ratingem; a dezintegrace země disponující zbraněmi hromadného ničení“. Většina amerických médií pracuje dodnes na zachování „dojmu, že ideálním ruským lídrem byl Jelcin“.

Hned po jeho demisi ovládlo „americká média jiné schéma, koncentrované na muže v čele“ – „zarytá démonizace Putina, respektující fakta jen mizivě“. „Byl snad za takového darebáka, jako on, vydáván osobně kterýkoli ze sovětských komunistických lídrů po Stalinovi?“ „Rusko za Jelcina bylo prezentováno jako země s legitimní politikou a národními zájmy.“ Teď se však „předkládá k uvěření, že Putinovo Rusko nemá z obojího zhola nic,  doma ani v zahraničí – dokonce ani na svých hranicích, například na Ukrajině“.

Dnešní Rusko má samozřejmě vážné problémy. „Kdokoli ovšem závisí na mainstreamu amerických médií, nenalezne v nich jediný z jejich kořenů či dopadů už v Jelcinově Rusku či provokativní politice Spojených států od 90. let – ale jen a jen ´autokrata´ Putina“. Natož aby se dnešnímu ruskému prezidentovi „přičetla k dobru stabilizace dezintegrované země, disponující  jadernými zbraněmi, pomoc bezpečnostní politice Spojených států od Afghánistánu a Sýrie až po Írán či prosincová amnestie více než tisíce vězňů, včetně matek malých dětí“.

O to víc prostoru dostávají insinuace postav typu „zkompromitovaného bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho“, který „ve Wall Street Journal cejchuje Putinovu vládu jako seriál ´podvodů, násilí a cynismu´“ – a „Kreml coby epicentrum těžkostí, rozvracejících Západ“. Táž kakofonie, která se s fakty nezdržuje, je přitom i „dominantním schématem centristických, liberálních a progresívních médií“ – „od Washington Post, New York Times a The New Republic po CNN, MSNBC a HBO“. Tady „nedávno Howard Dean, o jehož odborné kvalifikaci na téma Rusko není nic známo, za souhlasu dalších panelistů prohlásil: ´Putin je gangster´ („thug“)“.

„Média proto, celá nadržená, vyhlížejí Putinův pád – následkem jeho ´krachující ekonomiky´ (z hlediska některých ukazatelů je na tom lépe než Spojené státy).“ Předhánějí se v „líčení srdnatých účastníků pouličních protestů“ (aniž si dají práci s analýzou toho, co má ta „korektně smýšlející opozice“ v programu), domnělé „dezerce jeho voličů (ač se rating veřejného souhlasu s Putinovou politikou drží stále na úrovni 65 procent)“.

Celá ta „toxická žurnalistika“ se už po několik týdnů „koncentruje na olympiádu v Soči a prohlubující se krizi na Ukrajině“. Na prvé téma se i klíčová americká periodika hemží titulky typu Terorismus a napětí, a ne sport a radost. Styl, s nímž cynicky pohrávají s „terorismem“, nabyl „pornografických“ rozměrů. Tak se i deníku „Washington Post, známému dřív coby kritický čtenář Pravdy“, celá olympiáda scvrkla na „válku Putinovy gangsterokracie“ s „teroristickými povstalci“.

Olympiáda brzy skončí – ať už „triumfálně nebo tragicky“ – „fatálně ukrajinská krize však nikoli“. „Schizma nové studené války mezi Západem a Východem“ se tak může zrodit „ne v Berlíně, ale v samotném historickém srdci ruské civilizace. Může vést k permanentní konfrontaci, šířící destabilizaci a hrozbu horké války mnohem horší, než ta v Gruzii v roce 2008. Krajně selektivní, tendenční a pobuřující přístup amerických médií všechny tyto hrozby ignoruje.“

Cohen pak nabízí i ještě skandálnější exempláře. I The New York Review of Books, která si seriózní tvář uměla zachovat po řadu dřívějších dekád, teď neváhá publikovat „varování“ jisté Amy Knight americkým tajným službám, aby se – kolem zimní olympiády – „vyvarovaly spolupráce“ se svými ruskými kolegy. Poněvadž samy „Putinovy tajné služby mohou zájem teroristické útoky nejen umožnit, ale i přímo se podílet na jejich organizaci“.

Z téhož periodika, jež bývalo solidním průvodcem novými knihami, Cohen vybírá i příklad fantasmagorie o dnešní Ukrajině. Tentokrát z pera profesora Yale University Timothy Snydera. Na Ukrajině už, ví i Stephen Cohen, zavládl „politický chaos, vymykající se kontrole prezidenta Viktora Janukovyče, parlamentu, policie a kterékoli jiné státní instituce“. Snyder ji přesto líčí jako „diktátorský režim“. V zápalných lahvích, vrhaných na policii – i v okupaci vládních budov – spatřuje „pozitivní příklad pro Evropu“. Z té mánie ho neruší ani „šíření antisemitských hesel značným počtem protestujících proti Janukovyčovi“ – „doložených a dokonce přenášených i na televizní obrazovky“. Nic na ten způsob by – kontruje Cohen - „netolerovala žádná západní demokracie“ (a to ani v afektu, vyvolaném „policejní brutalitou“).

Pro Snydera je však i to vše tu „ruskou provokací na dálkový ovladač“, tu rovnou „výplodem ruské propagandy“. Čirou lží, zdůrazňuje Cohen, je i verze, podle níž Ukrajina po „evropské integraci prahne jako jeden muž“. Neb „každý jen trochu informovaný pozorovatel ví – z ukrajinských dějin, geografie, jazyků, náboženství, kultury, soudobé politiky i průzkumů veřejného mínění – že země je v otázce, zda se má spojit s Evropou, či zůstat politicky a ekonomicky po boku Ruska, hluboce rozdělená“.

Nynější „stále nebezpečnější konfrontaci mezi dvěma Ukrajinami nevyvolala, jak tvrdí New York Times, Janukovyčova jednání na obě strany – nebo Putin – nýbrž bezohledné listopadové ultimátum EU požadující, aby si demokraticky zvolený prezident hluboce rozdělené země vybral mezi Evropou a Ruskem. Putinův návrh třístranného ujednání, o němž padá zřídka i pouhá zmínka, odmítly obratem jak Spojené státy, tak hodnostáři EU.“

Rozhodujícím aspektem, jejž americká média berou velkým obloukem, je však „důvodné přesvědčení Moskvy, že boj o Ukrajinu je jen další kapitolou postupu Západu, vedeného Spojenými státy, do nitra postsovětského Ruska, započatého expanzí NATO na východ v 90. letech a pokračujícího politickými aktivitami nevládních organizací, sponzorovaných USA, v Rusku, předsunutou platformou USA-NATO v Gruzii a rozmísťováním protiraketové obrany poblíž Ruska“. I sama smlouva, již EU navrhla Ukrajině, je „civilizační“ pozvánkou jen naoko; „obsahuje totiž i klauzule ´bezpečnostní politiky´, o nichž se téměř nereferuje, očividně Ukrajinu  podřizující NATO“.

A tak „není pochyb, že skutečné záměry Obamovy administrativy na Ukrajině demaskovala nedávná nahrávka hovoru mezi vysokou činitelkou Státního departmentu Viktorií Nulandovou a velvyslancem Spojených států v Kyjevě“. Média cíleně odvedla pozornost k tomu, kdo je „za jejím únikem“ – a ke „slovníku dlaždiče“ z úst vicešéfky americké diplomacie („Fuck the EU“). Aby tak zastřela nepoměrně vážnější moment, který zmíněná nahrávka obnažila: v „intrikách, majících svrhnout či vyřadit ze hry demokraticky zvoleného prezidenta“ – a „nadělit Ukrajině protiruskou vládu“  - se osobně angažují sami „vrcholní papaláši Spojených států“.  

Amerika tak stojí před „starou otázkou v novém vydání“: „Je to dvacet let trvající přístup Washingtonu k postsovětskému Rusku ve stylu ´vítěz bere vše´, co přivedlo žurnalistiku k takové degradaci, nebo je to tato žurnalistika, co formuje i oficiální politiku? Postavil se senátor John McCain v Kyjevě po bok šéfa extrémně nacionalistické strany proto, že ho dezinformují média, nebo tu epizodu média tutlají proto, aby nevyšlo najevo, jaký je  McCain idiot?“

„A co rozhodnutí Baracka Obamy vyslat do Soči jen delegaci na nízké úrovni?“ Tím spíš poté, co mu „v srpnu doslova zachránil prezidentské křeslo Putin, když přesvědčil syrského prezidenta Bašára Asáda, že má  své chemické zbraně nechat zlikvidovat. Pak Putin Obamovi pomohl otevřít skulinu do Íránu. Neměl do Soči vyrazit sám Obama – ať už z vděčnosti vůči Putinovi nebo proto, aby se tu postavil po bok ruského lídra proti mezinárodnímu terorismu, útočícímu na obě země?“

„Nejel tam proto, že se chytil do pasti své nemoudré politiky vůči Rusku, anebo ve vleku dezinterpretací otázek, vydávaných za důvod: azylu pro Edwarda Snowdena, rozdílných pozic na Středním východě, intolerance k právům homosexuálů v Rusku či teď i situace na Ukrajině?“

„Ať už je vysvětlením cokoli, ruští intelektuálové, mají-li na výběr ze dvou špatných možností, říkávají: ´Ze všeho nejhorší jsou obě dvě´.“