Sergej Lavrov: Ukrajinské rozcestí Evropy

Sklerotické stereotypy škodí všem bez výjimky

„Rok 2014 hýří historickou symbolikou,“ startuje svou dnešní stať v deníku Kommersant šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov. 25 let od pádu Berlínské zdi, 75 let od vypuknutí Druhé a 100 let od začátku První světové války by se od Evropy právem čekal „příklad politické moudrosti pro jiné regiony, usilující o vybřednutí z přediva konfliktů a přechod k rozvoji a prosperitě“. Tím spíš, že „nesmiřitelná ideologická konfrontace, rozdělující Evropu ve XX. století, je věcí minulosti“ – a „principy demokracie a tržní ekonomiky respektuje celý euroatlantický prostor“.

V „poslední době je však patrný trend stále vyhrocenější polemiky“. V „západních médiích graduje protiruská informační kampaň, plná frazeologie ´studené války´“. Její ozvěny zazněly i na posledním jednání ministrů členských zemí OBSE a jubilejní Mnichovské konferenci o bezpečnostních otázkách.

Jádrem „sporu v evropském mediálním prostoru je situace na Ukrajině“. Otázka „asociační dohody s Evropskou unií, připravené v rámci programu ´Východního partnerství´“. „Odklad jejího podpisu ukrajinským vedením vyvolal v EU bouři negativních emocí.“ Na „Ukrajině se stal impulsem vnitřní konfrontace“. Iniciátoři „´Východního partnerství´ přitom od počátku ujišťovali, že daný projekt konfrontační komponenty neobsahuje a klade si za cíl výlučně pomoc zemím, ležícím na východním křídle Společenství nezávislých států, takzvaným ´státům v ohnisku´, při řešení úkolů rozvoje a modernizace, aniž by se uváděly v pochybnost jejich tradiční historické vazby s jinými sousedy včetně Ruska. Řeč byla dokonce o tom, že by bylo účelné realizovat třístranné projekty za účasti Evropské unie, Ruska a ´států v ohnisku´. Tyto myšlenky však už nikdo dál nekonkretizoval.“

„Naši společní sousedé byli naopak konfrontováni otázkou, stavěnou úplně jinak: je třeba se rozhodnout, na čí straně stojíte – Evropy, nebo Ruska. Zvolíte-li Evropu – plňte předpisy z Bruselu, i kdyby nekorespondovaly s už přijatými závazky, včetně těch v rámci SNS. Takový přístup odporuje logice kroků, zaměřených na překonání dělících čar v Evropě, zakotvené krom jiného v dokumentech OBSE, a působí spíš dojmem snahy přesunout tyto hranice na Východ.“

Rusko takový přístup nijak netěší. Samo se však „čitelně a konzistentně řídí tím, že volba vektoru vlastního rozvoje i odpověď na otázku účasti v těch či oněch integračních strukturách jsou suverénním právem každého státu. Nikomu jsme se nikdy nic nepokoušeli oktrojovat s vědomím, že integrace může být pevná jedině tehdy, opírá-li se o vzájemné zájmy. Tím jsme se řídili a řídíme i ve vztahu k Ukrajině a svým ukrajinským přátelům jsme pouze vysvětlili, že změna ekonomických pravidel hry z jejich strany by vyvolala striktně adekvátní reakci Ruska v plném souladu s mezinárodními normami, včetně standardů Světové obchodní organizace.“

„Očekávali jsme, že shodný respekt ke svobodné volbě ukrajinského lidu projeví i naši evropští partneři. Dočkali jsme se však nepříjemného překvapení, když se ukázalo, že z pohledu EU a USA se za Ukrajince už ´svobodně rozhodlo´, a to ve prospěch ´evropské perspektivy´. Sentence o tom, že Ukrajina má zopakovat cestu, jíž prošlo Polsko a další země východní Evropy, jsou očividně nekorektní: Kyjevu přece nikdo vstup do Evropské unie v jakkoli reálném výhledu nenabízí, řeč je v principu o jednostranném přijetí podmínek, nadiktovaných z Bruselu, včetně úplného zrušení bariér obchodní expanze EU.“

„Opakuji: to, zda takový návrh přijmou či nikoli, je věcí samotných Ukrajinců a pouze jich samých. Určitá část společnosti může logicky  s pozicí vedení země nesouhlasit, dát to otevřeně najevo i usilovat o její změnu. Jen ale na ústavní půdě, v rámci zákona. Situaci, kdy místo demokratického procesu nastupuje ´demokracie ulice´ a názor několika tisíc manifestujících, pokoušejících se na státní moc vyvíjet nátlak silou, však za přijatelnou považovat nelze. Nepokoje a pouliční násilí se v kterékoli metropoli Evropské unie kvalifikují jako to, čím jsou – ohrožením veřejného pořádku a demokratického řádu.“ Z „ruské strany nikdo řádícím demonstrantům sladkosti rozdávat nechodil“.

„Destabilizace poměrů ve státě, ležícím v centru evropského kontinentu, může čímkoli zájmům odpovídat jen sotva. Nelze nevidět, že v akcích protivládních sil na Ukrajině hrají stále aktivnější roli nacionalistické, extremistické nálady a protiruská rétorika určitých kruhů se mísí s antisemitskými, rasistickými výzvami. Vedle vlády a lídrů opozice, podporovaných západními vládami, se rojí i jiné síly, jež pod kontrolou v podstatě nikdo nemá a zřejmě ani nehodlají dodržovat civilizované normy chování. Otázka integračních priorit se přitom odsouvá na vedlejší kolej, přehlušují ji radikálnější hesla, nemající s evropskou kulturou nic společného. Zavírat před tím oči v domnění, že se probíhající dění podaří hlava nehlava vtěsnat do šablon typu ´dobrá´ opozice proti ´špatné´ vládě, je krátkozraké stejně, jako každá slepota vůči realitě a podcenění vlastních problémů typu těch ve vztazích mezi různými etniky a konfesemi.“

Pokusy „stanovit vektor vnější orientace Ukrajiny – buď směrem na Západ, nebo na Východ - ´z jedné vody načisto´ skončily pokaždé nevyhnutelně fiaskem“. Odporují totiž samotné podstatě problému. Na vlastní kůži se o tom přesvědčila i „ekipa prezidenta V. Juščenka“. Byl to ostatně už Samuel Huntington, kdo ve svém kultovním Střetu civilizací, vydaném již před dvaceti lety, varoval, že každý podobný pokus riskuje přerůst v erozi vnitřního přediva ukrajinské společnosti měrou, hrozící velice vážnými následky.

Proto jsou „absolutně bezperspektivní i všechny snahy rozhodovat jménem občanů Ukrajiny, jak má vypadat jejich budoucí stát – ba kdo že v něm osobně má vládnout. Podobné ´sociální inženýrství´ vede nevyhnutelně k žalostným výsledkům. Stačí nahlédnout do bilance vnějšího vměšování v Iráku, Afghánistánu či Libyi. Posledním příkladem je situace v Jižním Súdánu – státu, jenž za svůj vznik do značné míry vděčí trucovitosti řady vlivných mezinárodních hráčů. Pro očekávání, že ´export revoluce´ přinese cokoli pozitivního Evropě, neexistuje žádný důvod.“

Míra, v níž se „naši západní partneři řídí ve vztahu k Ukrajině tak tvrdošíjně, přímočaře a bez všech skrupulí zásadou ´buď-anebo´, usilujíce o její začlenění do svého geopolitického prostoru, nutně nastoluje fundamentální otázky vztahů mezi Evropskou unií a Ruskem“. Ukazuje se, že „základem dnešních nedorozumění jsou nevyjasněné dlouhodobé cíle rozvoje vztahů mezi Ruskem a EU či, řečeno  pojmem Javiera Solany, deficit strategické důvěry. Cílem Ruska je vybudovat společný ekonomický a humanitární prostor od Lisabonu po Vladivostok, v jehož rámci bude garantován svobodný pohyb lidí a volná výměn zboží a služeb. Iniciativa prezidenta V. V. Putina, mířící právě tímto směrem, je zakotvena v ruské Koncepci zahraniční politiky. Vedení EU tento přístup verbálně sdílí. K tomu, aby z něj  vycházela i každodenní rozhodnutí Bruselu, však máme ještě daleko.“

„Přechodu na principiálně novou, vyšší úroveň partnerství lze dosáhnout pouze na základě rovnoprávnosti, vzájemného respektu a ohledu k zájmům druhé strany. V přístupu Evropské unie však přetrvává tendence budovat vztahy se sousedy výlučně na bázi adaptace těchto zemí ke standardům EU a pohybu řečištěm politiky Bruselu. Rusko si ovšem vstup do Evropské unie za cíl neklade.“ Už proto má „spolupráce mezi oběma velkými hráči  evropské scény“ šanci jedině tehdy, „bude-li rovnoprávná“.

Tím je motivován i Putinův návrh, přednesený na nedávném bruselském summitu Rusko-EU – analyzovat možnosti vytvoření zóny volného obchodu mezi EU a Euroasijskou ekonomickou unií do roku 2020. Obrovský potenciál partnerství obou seskupení je dán už teritoriem o 21 miliónech km2 – a 650 milióny lidí, kteří je obývají. „Spojuje nás jak vzájemná synergie a závislost ekonomik, tak společné kulturní kořeny. Rusko saturuje třetinu spotřeby ropy a plynu v EU a téměř čtvrtinu její spotřeby uhlí a petrochemických produktů. Evropská unie žádného jiného partnera, schopného zajistit stabilní dodávky v nezbytném objemu, prostě nemá.“ Spojí-li se zdroje i technologický a lidský potenciál obou seskupení, dodá to „jak působivý impuls rozvoji Ruska, tak EU“ - a „významně upevní jejich pozice v dnešním vysoce konkurenčním světě“.

Právě takový „společný přístup k budoucnosti našeho kontinentu by pomohl i státům, ležícím mezi Ruskem a EU“. Tak, aby „podstatně komfortněji a bezkonfliktně rozvíjely své vzájemné vztahy se sousedy na Západě i na Východě“. Logicky by to předpokládalo i „zapojení našich partnerů na východě SNS“.

V Evropské unii před tím leckoho zrazují „stereotypy minulé epochy“. Například „rusko-německé smíření“ má má přitom neméně zásadní význam, než „francouzsko-německý tandem“. Těžko se ovšem ubránit dojmu, že se „naši západní partneři často bezděčně řídí dichotomií ´náš-cizí´ a nad dlouhodobými důsledky svých kroků se příliš nezamýšlejí“. „Primitivní ´přetahovaná o lano´ mezi Evropskou unií a Ruskem už s reáliemi stále komplikovanějších mezinárodních vztahů nemůže korespondovat“. Před soudem „obrovské politicko-diplomatické zkušenosti, nahromaděné po staletí evropskými mocnostmi“, je navíc i „nedůstojná“.

V poslední době zaznívají „úvahy, a to i v kontextu situace na Ukrajině, že  na zásadní otázky vztahů mezi Ruskem a EU teď není doba“. A že vzhledem ke vznikající „zóně volného obchodu mezi EU a USA v rámci transatlantického obchodního a investičního partnerství jsou  pro země EU velké modernizační projekty s Ruskem méně aktuální“. Jakkoli „o sobě každý rozhoduje sám“, „prohloubení vzájemných vztahů mezi státy Západu může rozvoj styků s jinými partnery nahradit jen stěží“. V dnešním „globálním, vzájemně závislém světě je budování izolovaných oáz blahobytu cílem, dosažitelným jen sotva“. Což „platí jak v případě vojensko-politických, tak ekonomických otázek. Tím spíš vezme-li se v úvahu, že Evropa už dnes není centrem globální ekonomiky a politiky a musí brát v potaz vzestup jiných center síly a vlivu.“

„Skutečné partnerství s Ruskem“ už za „obligátní podmínku překonání krizových jevů, zajištění ekonomického rozvoje a upevnění politického vlivu Evropské unie“ považují „mnozí politici a experti v jejích členských zemích“. Celé „evropské dějiny potvrzují, že mír a stabilitu se na kontinentu dařilo zajistit v dobách, kdy se Rusko na evropském dění aktivně podílelo, zatímco pokusy naši zemi izolovat uvedly pokaždé do chodu procesy, kulminující pohromami světových válek“.

Základem ruské zahraničněpolitické doktríny je „filozofie společné práce“. Její „oslabení a růst vzájemného odcizení boji proti společným výzvám nemají čím prospět“. Tím spíš tváří v tvář „ohniskům“ – rojícím se „jednou tam, podruhé zase jinde“ – „extremismu, terorismu, vln nelegální imigrace či rostoucí hrozby zlomů podél linií třenic mezi konfesemi a civilizacemi“.

„Vzájemné vědomí významu dalšího sblížení mezi Ruskem a EU by bezpochyby přispělo i k řešení přezrálých problémů ve sféře bezpečnosti. Za situace, kdy je vojenská konfrontace na evropském kontinentu nemyslitelná, musí naplnění principů rovné a nedělitelné bezpečnosti v euroatlantické zóně korespondovat co možná adekvátně s geopolitickou realitou posledních desetiletí.“ Tedy především s faktem, že „přechodná deformace historického prostoru, jež do Evropy vnesla rozkol na Západ a Východ, byla jednou provždy překonána“.

„Rozhodnutí, přijatá v OBSE a Radě Rusko-NATO, o vytvoření jednotného prostoru míru, bezpečnosti a stability v euroatlantickém teritoriu je načase naplnit konkrétními skutky. Je tak lze garantovat, že řetězová reakce krátkozrakých, nezodpovědných kroků nevyprovokuje v evropské politice podobný krizový ´trychtýř´, jako v srpnu 2008 (!!!!).“

S tím, že role „tmelu společného evropského domu přísluší společným hodnotám, nelze než souhlasit. Třeba se ovšem dohodnout, v čem spočívají a kdo je definuje. Vycházíme z toho, že hodnotové azimuty musí být výsledkem vzájemného konsensu, a nikoli vynálezem toho či onoho státu či skupiny zemí. Kolekce základních hodnot, v nichž by celoevropská spolupráce mohla najít oporu, je zformulována v dokumentech OSN, OBSE a Rady Evropy. Společnost je samozřejmě živým organismem a hodnotové představy se úměrně svému rozvoji mohou měnit. Mnohé z přístupů, akceptovaných dnes v Evropské unii, se tu považovaly za nepřijatelné ještě před 20 – 30 lety. Konkrétně mám na mysli mravní relativismus, propagaci bezbřehého hedonismu a manýr zbavených všech zábran, expanzi militantního ateismu, negaci tradičních hodnot, jež byly po staletí etickým základem vývoje lidstva. Právě tyto postoje se přitom s mesiášskou arogancí vnucují jak vlastním zemím, tak sousedům. V této souvislosti bude záhodno připomenout, že tím, co z principů demokracie plyne především, je respekt k jiným názorům.“

Spějí-li „evropské národy ke shodě, pokud jde o nosné hodnoty, včetně demokratických základů organizace společenského života, lidských práv a základních svobod“, „musí zároveň jeden druhému přiznat právo zůstat sám sebou, zachovat si svou kulturní identitu – v plném souladu s univerzálními konvencemi a deklaracemi ve sféře lidských práv“.

Ve „vztazích Ruska a Evropské unie nadešla vteřina pravdy“. Rozcestí, které ukáže, „zda jsme opravdu odhodláni jít cestou, vedoucí k ambiciózním cílům skutečného strategického partnerství“. Protože „jinak nám bude přesný azimut chybět na každém kroku i nadále“.

„Informační války“ to nespraví. Doba si žádá „nefalšované lídry a politickou moudrost“.