Jevgenij Požidajev: Poločas ukrajinského rozpadu

Bankrot a územní fragmentace jsou jen otázkou času

Occupy Wall Street rozehnali bez skrupulí. Nepodpálilo jediného policistu (natož vládní budovu). Stovky nenásilných aktivistů skončily za katrem. Hujeři nosili švestičky papalášům, bránícím totalitní zvůli banksters.

Teď melou o lidských právech lůzy, která plundruje a vraždí. Uctívá světlou památku divize SS „Galizien“. Dá se vše, o čem je sociální demokracie, zaorat ještě hanebněji?

Ukrajina je bankrotem postkomunismu. Amok, který ji plení, je z jeho  kloaky. Pupeční šňůru, z níž vyrostl, mapuje Jevgenij Požidajev:

„Země demonstruje fatální změť dvou nejproblematičtějších modelů státnosti. Ukrajina – to je za prvé ´Evropa´, mající značně vyčerpané zdroje a rychle rostoucí demografickou zátěž následkem stárnoucí populace (přičemž situaci vyhrocují i nenormálně nízký věk odchodu do důchodu, značný odliv pracovní síly a neexistující imigrace v důsledku malé přitažlivosti země)“. Ukrajina je však „i učebnicovým příkladem velké chudé země (´kolumbijský model´)“. „Charakterizují ho tři atributy“: „stabilní systém oligarchických klanů“ („stabilní v tom smyslu, že předvádí stabilní chaos“). „Ekonomika podobných zemí je příliš velká na to, aby ji mohl ovládnout jeden jediný klan“ („což brání zformování stabilního autoritářského režimu“). Bývá však také „příliš malá na to, aby těch ´klanů´ bylo tolik, že státní moc bude jejich vrchním arbitrem“.

Ukrajina má však i „příliš úzký vnitřní trh“. Pro samu „závislost na těch vnějších je výrazně kompradorské povahy i domácí kapitál“.

Má však i „zdroje omezené“ natolik, že „limitují její silový potenciál“ - a fakticky tak „znemožňují efektivní kontrolu nad rozsáhlými teritorii a/nebo populací“.

Už proto je „s to ústřední vládu postavit před téměř neřešitelné problémy i opozice docela omezené síly“. Při troše nadsázky to lze přirovnat k  „posledním africkým krizím“ (kdy situaci, vedoucí k „mezinárodní intervenci, vyprovokovalo pouhých pár tisíc vzbouřenců“).

Následkem je „nekonečná politická destabilizace“ - a „zakonzervování země v roli agrárně-surovinového přívěsku“. „Mentální normou“ toho masochismu je  „specifická ´láska ke svobodě´“ – á la „Kolumbie či Rzecz pospolita“ (a tu a tam i „´svobodná´ území á la Záporožská Síč či ta v Somálsku“).

„´Kolumbijský´ tvar státnosti se ovšem vyznačuje i dalším pejorativním detailem – podobné země jsou až příliš snadnou hříčkou manipulací zvenčí“ („lákavou konkurenční arénou zainteresovaných mocenských center“). Oč víc závisí na vnějších trzích, tím snáz „tu lze těžit i z rozporů mezi rivaly  uvnitř vládnoucích elit“.

Na Ukrajině dosáhla „obludné úrovně i koncentrace kapitálu“. Pouhé „stovce nejbohatších Ukrajinců patří 38 % HDP – téměř dvakrát víc než v Rusku (20 %), kdežto ve vyspělých zemích se tato cifra obvykle pohybuje v řádu 10 - 12 %“. Krajně „nerovnoměrné jsou přitom i proporce majetku v rámci této stovky – například Rinat Achmetov ho má víc, než všichni ostatní členové první desítky dohromady. První desítce patří téměř polovina kapitálu celé nejbohatší stovky. Převážná většina velkých majetků pochází z exportu komodit s krajně nízkou přidanou hodnotou, převážně na Západ.“

„Odér, typický pro Latinskou Ameriku 19. století, sílí pod tíhou dalších příznačných specifik ukrajinského modelu“: „Oligarchové se výlučně mezi sebou podělili i o veškerý mediální prostor.“ Plně „ve své hrsti mají i celou kolekci politiků“. A k tomu všemu „mnohdy i privátní úderné skupiny“.

Co do „silového potenciálu“ sice Ukrajina není dvojčetem Středoafrické republiky. Čelit „masovým a agresivním nepokojům je však nad síly lokálních policejních kontingentů“. „´Berkut´ (analogie OMONu) má kolem 4 tisíc příslušníků, vybavených zdaleka nikoli ideálně, vycvičených sice lépe, avšak nedostatečně mobilních. Počet vnitřních vojsk činí 33 tisíc, vycvičená a vybavená jsou však mizerně. Minimálně polovina ukrajinské konspirologie“ – kolem „neuvěřitelně pasivní taktiky ´Berkutu´, který na provokatéry často jen banálně ´civí´“ – je „ve skutečnosti jen daní za deficit financí a profesionality“.

„Bezpečnostní služba Ukrajiny (SBU) je nanejvýš specifickou organizací, v níž se profesionální slabiny mísí se zkorumpovaností a pochybnou loajalitou - ´oranžový´ vliv je v těchto strukturách velice markantní. Armáda má krajně nízkou bojeschopnost, veze se v tomtéž ´oranžovém´ vleku (Akademie pozemních vojsk sídlí ve Lvově) a v důsledku škrtů má zřejmé důvody k nespokojenosti.“

Základem „oligarchické pyramidy“ je „společnost mnohem archaičtější a zmanipulovanější, než se zdá na první pohled. Západní a zčásti i centrální Ukrajina byla konzervativně agrárním teritoriem dokonce i v dobách SSSR.“ Po jeho rozpadu se však „vypařil“ i průmysl, který zdědila. „Ukrajinský HDP na hlavu, měřený paritou kupní síly, je někde mezi Egyptem a Alžírskem. Podobnost s prvou z těchto zemí umocňuje struktura zaměstnanosti a příjmů. Formálně vzato není na Ukrajině nezaměstnanost  až tak velká (7,6 %), pohled do tuzemské statistiky však obnaží prazvláštní  fenomén – z 20 miliónů lidí v ekonomicky aktivním věku uvádí jen 10 miliónů námezdních sil, zaměstnaných ´podle všech pravidel´, a kolem 1 miliónu těch, kdo zaměstnávají sami sebe.“ Tyto „diskrepance zastírají obludnou masu skryté nezaměstnanosti, ´neregulovaných´ a neúplných úvazků. Následkem toho tvoří mzdy, tak jako v Egyptě, jen kolem 40 % příjmů, zbylých 60 % připadá na ´blahosklonnost´ státu. Ve finále je tak řeč o mase napůl nezaměstnaných, infikovaných parazitními náladami a zralých ke snadné mobilizaci.“

A to za situace, kdy má „feudální ráz nejen ekonomika, ale také informační sféra“. V té lze jen sotva přehlédnout i „velice intenzívní přítomnost vnějších partnerů oligarchů“. Poměry byly relativně stabilní, jen „dokud feudální mír držela při životě příznivá konjunktura, umožňující oligarchům vydělávat a nekopat se navzájem do kotníků“. „Distribuovat mamon ´evropským´ směrem, správným optikou ukrajinských miliardářů - snížení  cel díky vstupu do zóny volného obchodu s EU by sice technologickým oborům nadělilo propad, zato vývozcům surovin a polotovarů by vyneslo o 700 miliónů dolarů navíc.“

„Propaganda hlaholila unisono o zákonnosti, pořádku a dávkách v nezaměstnanosti ve výši 1.000 dolarů měsíčně, vyplácených jistojistě po vstupu do EU.“ „Cudně však zamlčovala, že Ukrajinu do Evropské unie nikdo nezval ani ve vzdálené budoucnosti.“

Průmysl mezitím strádal stále větším „propadem investic, infrastruktura degradovala a  úroveň spotřeby, převyšující možnosti ekonomiky, byla dotována zahraničními úvěry“. To se „však stalo rutinou už za Viktora Juščenka. Ukrajinský establishment kalkuloval docela okatě s tím, že tyto problémy vyřeší za peníze EU – v naději, že zemi prodá za dvakrát víc, než to udělalo Polsko.“

Jenže „v roce 2012 průmysl zaznamenal pokles“. „Zisky metalurgů a chemiků klesly o celé řády.“ Galerka „tuzemských oligarchů, jež zářným intelektem nikdy nevynikala, navíc vyprovokovala i další problémy. Rozpory uvnitř ´elity´, spojené s expanzí prezidentovy ´rodiny´, a pokusy administrativy donutit velký byznys platit daně, na což rozhodně nebyl zvyklý, se postupem času značně vyhrotily. Radikálně se zhoršila i platební bilance a nad zemí vyvstala hrozba defaultu. ´Spásná´ dohoda s EU by ovšem situaci jen dál zkomplikovala.“ 

V době, kdy „Janukovyč cestoval do Vilniusu, sice ´rodinný´ byznys dál bouřlivě expandoval, jediným vlivným aktivem ´rodiny´ ve sféře médií však byla nedávno koupená Kurčenko UMH Group (´Korrespondent´, ´Komsomolskaja pravda v Ukrajine´ a ´Argumenty i fakty v Ukrajine´).“ A „samozřejmě i státní ´První národní kanál´,  jehož vliv na mediálním trhu však není velký“.

„Rinat Achmetov, klíčový sponzor Strany regionů a hlavní Janukovyčova opora, měl na podpisu dohody o volném obchodu s EU bezprostřední zájem.“ Aniž by sám „byl s ´rodinou´ v přímém konfliktu, dal nejednou najevo svou nespokojenost s tím, jak rychle expanduje“. Achmetov „ovládá mediální skupinu ´Ukrajina´, disponující stejnojmenným kanálem“.

„Viktor Pinčuk (3,8 mld. dolarů) vlastní televizní kanály ´STB´, ´Novyj´, ´ICTV´ i deník ´Fakty´. Jeho slogan zní: ´Jsem západní člověk. To je můj hlavní cíl. Chci žít v globálním světě´.“

„Igor Kolomojskij (odhady jeho majetku oscilují od 3 do 4,187 mld. USD) je, vedle své přímé zainteresovanosti na podpisu dohody o volném obchodu (vývoz jeho struktur do EU je zhruba dvakrát větší, než do Ruska), zatažen do letitého konfliktu s ´rodinou´.“ Skandály, vyvolanými prověrkami jeho čerpacích stanic i dodávek leteckým společnostem, si vykoledoval přezdívku  „ukrajinský Chodorkovskij“. Právě on je „klíčovým sponzorem ´nacionalisty´ Ťahnyboka“, na „5 miliónů dolarů měl utratit už na odporu ´oranžové revoluce´ a kolem 40 miliónů USD za volební kampaň Juščenkovy ´Naší Ukrajiny´“. Ten přitom na Kolomojského adresu dřív hřímal, že „ruce od krve až po lokte“. O tom, že má „prsty v několika skandálních nájemných vraždách“, v zemi pochybuje jen málokdo.

„Klíčovou roli v historii ´majdanu´ hrají konexe mezi kápy ultras a majiteli ´vlastních´ klubů. Kolomojskému patří ´Dynamo Kyjev´ - jeho blízkým partnerům - ´Dněpr´.“

„Petr Porošenko (1,8 mld.) má pod kontrolou dnešní hlavní tlampač  opozice - ´Pátý kanál´. Podporuje vstup do NATO i evropskou integraci.“ Vydává se za „potomka oběti nemilosrdného sovětského režimu“. Reálným dějstvím legendy jsou „masivní krádeže lihovin a nelegální držení střelných zbraní“. Alexej Porošenko se „na byznysu svého syna aktivně podílí dodnes“. Teď ovšem zažívá strmý propad jak Porošenkova „strojírenská divize“, tak čokoládovny „Rošen“.

„Dmitrij Firtaš (683 mil.) ovládá kanál ´Inter´.“ Sám nijak fatálně  „nezávisí na západních, ani na ruském trhu“. Zato jeho „konflikt s ´rodinou´ je o docela prosté formuli - ´nepodělili se se mnou´.“ V příštích prezidentských volbách se proto rozhodl podpořit Vitalije Klička.

„Platit daně jen zcela minimálně“ – a „zaměstnávat lidi co možná načerno a  ´za hubičku´“ – si za léta zvykla i nižší patra ukrajinského „byznysu“. Tlak, aby s tím skoncoval, však na Janukovyče stupňuje i MMF. Když se teď „pokouší ucpat díry v rozpočtu lepším výběrem daní“, „byznys“ to „vnímá jako teror a zvůli“. „Koncentrace ´rozhořčených lidí z měst´ je nikoli náhodou největší v ´postindustriálním´ Kyjevě a pohraničních oblastech západní Ukrajiny, kde se kšeft s vysloveným kontrabandem stal nosným oborem.“

Domněle „´svobodná´ ukrajinská média jsou aktivně financována americkými vládními strukturami“. I tak vlivná vydání, jako „Ukrajinská pravda“, se už „ani netají, že existence ´nezávislé´ žurnalistiky stojí a padá…se západními penězi“. Přímo v „gáži amerických struktur“ jsou i „radikálové, kteří se vyznamenali okupací budovy Ministerstva spravedlnosti“. „Jejich lídr Alexandr Daniljuk má britské občanství a pro americkou státní organizaci pracuje naprosto oficiálně.“

Na sklonku loňského roku si tak vzaly slovo „rozkol uvnitř elit i masa polomarginálů, ´utiskovaná střední třída´ i vnější síly, zainteresované na destabilizaci poměrů“. „První rozehnání ´majdanu´“ – a „následná protivládní kampaň VŠECH ´nezávislých médií´“ – byly „průhlednou  provokací tandemu Ljovočkin-Firtaš za solidární podpory ostatních oligarchů, naladěných proti ´rodině´“.

„Koňský handl mezi Achmetovem a Janukovyčem hned nato“ však zřejmě „opomenul Kolomojského a Porošenka“. Pak už nastala jen „chronická paralýza a výbuch násilí 19. ledna“ – „tlak velvyslance USA na Achmetova, rozkol ve Straně regionů, třetina z jejíchž poslanců je pod přímou kontrolou Achmetova a Firtaše, a fiasko všech mimořádných opatření. Paralelně byla k vidění změna dekorací v západních oblastech, kde militanti, financovaní Porošenkem, okupovali administrativní budovy a dosazovali tam jeho klientelu, aniž tomu kdo kladl odpor.“ Naproti tomu „rodina“ rezignovala i na „nasazení informačních a silových zdrojů, jimiž disponuje“ (v „obvyklé snaze sedět na dvou židlích“).

Zároveň narůstají i „očividné rozpory uvnitř opozice – stačí si připomenout střety Ťahnybokovy oligarchické pěchoty s Daniljukovou a Jaceňukovou ´poslaneckou´ pěchotou v budově Ministerstva spravedlnosti“. Hlavu však zvedá i „radikální křídlo loajálních sil, jejichž oporou je regionální byznys pro vnitřní trh“.

Na další vývoj situace bude mít klíčový vliv „balancování ukrajinské ekonomiky na hraně kolapsu“. A to jak následkem „nepříznivé vnější konjunktury“ – „světový trh v nejlepší kondici rozhodně není“ a nově se „omezuje i ´kvantitativní uvolňování´ americkým Fedem´“ („emise, stimulující investice do rozvíjejících se ekonomik“). Jen v „lednu z nich bylo staženo 16,8 miliardy dolarů“ - „proti 15 miliardám za celý loňský rok“. Sama „Janukovyčova administrativa přitom prováděla krajně neadekvátní populistickou politiku, na kterou ukrajinská ekonomika nemá“. „Poslední šance na příznivé východisko padly následkem zdlouhavé politické krize.“

A tak i za předpokladu, že „země inkasuje ruskou pomoc ve výši 15 miliard dolarů“ – a nastane v ní „relativní klid“ – je „ukrajinský rozpočet na rok 2014 naprosto nereálný“. Počítá totiž s „ekonomickým růstem o 3,4 % a příjmů o 16,9 %,  k nimž samozřejmě nedojde“. Přitom i za „scénáře z říše podobných fantazií se měl rozpočtový deficit zvýšit  dalších 7 miliard dolarů“. „Majdan“ však „vyprovokoval další odliv kapitálu a v jeho důsledku i tlak na kurs hřivny“. Pokusy jeho propad aspoň zbrzdit „zkonzumovaly už beztak chatrné devizové rezervy“.

V „živých penězích“ už činí jen kolem 5,5 miliard dolarů. Devalvace hřivny prodraží velice citelně dovozy, představující „41 procent maloobchodního obratu Ukrajiny“. Zvedne však i ceny strategických importních komodit (především zemního plynu) – a prodraží obsluhu vnějšího dluhu. Ten přitom „už koncem ledna dosáhl vůči Gazpromu 3,3 miliard dolarů“.

Další „refinancování dluhů už prakticky není možné – lednové avantýry srazily úvěrový rating do pásma CCC, tedy na sám práh defaultu“. Řeč není jen o státním dluhu, ale i „devizových depozitech velkých bank a obligacích řady klíčových korporací“.

Na spadnutí je tak i „krize bankovního systému“. Je na tom „ještě hůř, než v roce 2008“. Jeho „zisk loni klesl 3,4krát, v prosinci banky zaznamenaly ztrátu 0,97 mld. hřiven“. Proporce „ohrožených úvěrů dosáhla hrozivých 40 procent“. Podíl „zahraničních bank na aktivech ukrajinského finančního sektoru se od roku 2008 snížil ze 40 na 16 procent“. Stále se propadá i suma depozit. „Klesne-li kurs na 9,5 hřivny za dolar, krach bankovního systému nastane automaticky. Ta pravděpodobnost hrozí už velice brzy.“

O nic lépe na tom nejsou ani „Naftogaz“, „Ukrzaliznyca“ (tedy státní železnice) či klíčové struktury Rinata Achmetova (´Metinvest´ a ´DTEK´). Také „jejich rating byl snížen na úroveň CCC, na sám práh defaultu s negativní prognózou“. Výroba „oceli v lednu klesla o 12 procent“ („třebaže konjunktura bývá příznivá právě počátkem roku“). „´Naftogaz´ čelí platební krizi svých klientů v 11 regionech, uvízlých v dluhové pasti, a byl tu   dodávky zemního plynu nucen snížit na úroveň technologického minima.“  

„Může Ukrajině pomoci Evropská unie? Letošní roční rozpočet EU činí 135 miliard EUR a je nižší, než v předchozím roce, poprvé za 56 let. Pod Damoklovým mečem, visícím nad jihoevropskými ekonomikami (státní dluh Itálie vzrostl na 133 % HDP), je masivní příliv financí do ukrajinské ekonomiky z říše absurdit. Evropská centrální banka (což je v danou chvíli fakticky pseudonym Německa) před nedávnem oznámila, že problémovým zemím eurozóny doporučuje, aby se opřely o své vlastní síly, poněvadž vnější pomoc nepřijde v žádném případě, s výjimkou naprostých katastrof. Proces přijetí rozhodnutí je v EU navíc značně zdlouhavý. USA se znovu přiblížily k samému stropu státního dluhu – peníze ani na pomoc, ani na intervence v nejbližších letech nemají a mít ani nebudou.“

Proto i veškerá rétorika o „okamžité a masivní pomoci ´demokratické´ vládě“ – „první s ní vystartovala šéfka evropské zahraniční politiky Catherine Ashtonová“ – „zmlkla velice rychle“. Ukrajina si může „dělat naděje na maximálně 15 – 19 miliard dolarů“. Jejich „transfer se ovšem protáhne do roku 2020“ - a „začne až po ´ozdravění´ ekonomiky podle receptů MMF“. Ani to přitom „rozhodně neudrží hřivnu v kursu 9,6 – 10,5 za dolar (což je kurs doporučený samotný Fondem)“. Ukrajinu čeká „kalamitní devalvace“. „MMF se aktivizoval teprve poté, co se směnný kurs propadl o 50 %, i v roce 2008.“

Zemi tak nemine „bankrot, ať bude u moci kdokoli“. „Životní úroveň se sníží minimálně o 20 %“ už z „ryze ekonomických důvodů“. „Výbuch protestních nálad musel přijít tak jako tak.“ „Virtuózní mistři motorových pil“ - a „geniální loupežníci lihovin (což je velký ukrajinský byznys)“ – to „za neutuchající pomoci Západu prokaučovali natolik, že to kolapsu otevírá principiálně nový prostor“.

„Politická krize je s to radikálně vyhrotit i tu ekonomickou.“ To „povede i k další radikalizaci protestů“. „Rozkol přitom bije do očí jak v řadách opozice, tak loajálních sil.“

„Budoucnost Ukrajiny se rýsuje jako na dlani. Čeká ji strmý propad životní úrovně (se všemi průvodními dopady) a dlouhá pauza v ekonomickém rozvoji, a to v jakékoli podobě. Budeme svědky ještě jednoho kroku do Moldávie – a dost možná zdaleka ne jen jednoho.“

„Otázku územní fragmentace země (ne ovšem podle československého scénáře) lze považovat za v podstatě rozhodnutou – polemizovat se dá už jen o konkrétních termínech.“