Dmitrij Minin: Vyvede Egypt z krize polní maršál?

Sisí jako hlava státu možná zaskočí i Ameriku

6. února přišla světová média - s odvoláním na kuvajtský Al-Seyassah – s tím, že vrchní velitel egyptských ozbrojených sil Abdul Fattah al-Sisí oznámil svou kandidaturu na prezidenta. Tiskový mluvčí armády to sice označil za „svévolnou interpretaci“. Spíš asi ale jen proto, že se ta zpráva  čeká od samotného generála – a „ne přes Kuvajt“ - píše Dmitrij Minin.

Bratrstvo konjunkturální slepoty, srocené pod liberální fanglí, si se Sisím neví rady. Bude to i tím, co shrnuje ruský analytik:

Volby se, má-li být dodržen zákon, musí konat do 19. dubna. Sisího – nově už „polního maršála“ – navrhla Nejvyšší vojenská rada. Egypt stíhá „chaos a destabilizace už pět let“. Podepsaly se na nich i „květnový projev B. Obamy v Káhiře v roce 2009“ -  a prsty, strkané z Washingtonu do „arabského jara“. Egyptu „přineslo jen oběti a materiální ztráty“. „Projekt demokratizace ´Velkého Středního východu´“ dopadá přesně opačně, než sliboval.    

„Abdul Fattáh Said Husejn Chalil al-Sisí se narodil 19. listopadu 1954 v Káhiře v pobožné rodině. Svou náklonností k islámským tradicím je znám i osobně (v rozhovorech často cituje nazpaměť Korán, jeho žena nosí hidžáb), fanatik to však není a k jiným náboženstvím je tolerantní.“

Varován „pobouřením, jež v zemi budilo nestřídmé chování rodiny H. Mubaraka, zvlášť jeho syna Gamála, drží své blízké obezřetně v pozadí.  Má tři syny a dceru, o nichž se toho ví pramálo. Miluje pořádek a disciplínu. ´Generál´ mu okolí říkávalo už v dětství. V roce 1977 absolvoval Vojenskou akademii. Později získal vyšší vojenskou erudici v řadě vzdělávacích institucí Velké Británie a USA. Jeho zálibami jsou dějiny a právo. Řídil vojenskou rozvědku země.“

Už dřív „coby její představitel vykonával i prestižní post vojenského atašé v Saúdské Arábii. Má vlivné konexe v saúdských vojenských špičkách i v řadě jiných arabských zemí, konkrétně i v Sýrii.“ Když mu „Západ v krizové situaci ukázal záda, díky své autoritě dokázal získat štědrou finanční pomoc ze zemí Perského zálivu“.           

Postupem do Nejvyšší vojenské rady se stal jejím nejmladším členem. „12. srpna 2013 byl jmenován jejím předsedou a ministrem obrany. Od 3. července 2013, kdy armáda zbavila moci prezidenta Muhammada Mursího z ´Muslimského bratrstva´, je sice formálně jen místopředsedou vlády, fakticky ovšem nevyhlášeným lídrem. Tento reálný stav nadcházející volby  jen potvrdí a kodifikují.“

Poměr sil v zemi ilustruje i referendum o návrhu Ústavy, nahrazující konstituci prosazenou „Muslimskými bratry“: „Kritici sice namítají, že se referenda zúčastnilo jen 39 % procent populace, zapomínají však dodat, že o předcházející Ústavě hlasovalo lidí ještě méně - jen 32 %, přičemž ´pro´ jich tehdy bylo 63,8 %, kdežto tentokrát – 98 %. Růst lidové podpory je zřejmý. Příznačné přitom je, že se o daný výsledek, podle názoru expertů, v mnohém zasloužily ženy, hlasující pro nový základní zákon proto, že jim vrací dříve  zrušená práva.“

Byl to právě generálův „respekt k náboženským tradicím“, co „lídry ´Muslimského bratrstva´ zmátlo, když v řadách ozbrojených sil vsadili hlavně na něj. Pro Sisího jsou totiž národní zájmy důležitější než islám.“ Ač je to „muslim i svým niterným přesvědčením“, „názoru, že by islám musel být v rozporu s moderním životem či jinými věroukami, není. Jeho krédo zní ´všichni jsme především Egypťané, a teprve pak muslimové či křesťané´. Má za to, že demokratická organizace společnosti a pluralismus jsou s muslimskými normami plně slučitelné,, cesta k nim však musí být postupná. Ve své práci ´Demokracie na Střední východě´, napsané v době ročního studia Vojenské vysoké školy USA v Pensylvánii, píše, že ´na Středním východě bude demokracii obtížné zavést, poněvadž formu vlády třeba přizpůsobit místním kulturním a náboženským reáliím´.“

„Al-Sisí v této práci teokratické uspořádání společnosti odmítá, vyjadřuje však přesvědčení, že v Egyptě musí demokracie stavět na hodnotách islámu. Vždy přitom zdůrazňuje, že armáda musí stát na straně lidu, a tedy všech občanů země. Al-Sisího cílem není nekonečná konfrontace s ´Muslimskými bratry´, ale národní usmíření. Těší se například unisono podpoře vlivných egyptských koptů, jejichž počet dosahuje v zemi 8 - 10 miliónů. Nikoli náhodou ho v předvečer oznámení, že ho nejvyšší vojenské velení navrhne na prezidenta, navštívil patriarcha Koptské pravoslavné církve Feodor II. v doprovodu šesti biskupů.“

Sisího odpůrci vsadili na teror. I to jen výmluvně dokresluje fakt, že „zorganizovat proti němu skutečně masové protesty už nejsou s to“. Každý další v pořadí „jejich nesmyslných útoků Sisího autoritu jen dál upevňuje“ - a „posiluje obyvatelstvo v přesvědčení o nezbytnosti ´tvrdé ruky´“.

Za Sisím už stojí i „stále víc prozápadních liberálů, kteří se ve svých protektorech hořce zklamali“ - a také „náboženských menšin“. Hlavně však „celé silové složky státního aparátu“ - a „značná část prostých lidí“. Mnozí z nich v něm dokonce „spatřují reinkarnaci Násira“. „Člověka, schopného zajistit ve společnosti sociální spravedlnost.“

Posun většinových nálad vnímá i Mubarak: „Chtějí ho na  postu prezidenta“ – řekl v nedávném interview televizi al-Arabía – „a také toho dosáhnou.“

Hlasovat pro Sisího vyzval Egypťany i jeden z kandidát v minulých prezidentských volbách, někdejší předseda Ligy arabských států Amr Músa.

„Sisího popularita leckdy nabývá groteskních forem – plakátů s jeho portrétem, kam oko dohlédne, často v podobě koláže s Násirem a někdy dokonce ve třech s V. Putinem. Právě Sisího podobizny a iniciály jdou nejvíc na dračku i v nesčetných stáncích se suvenýry. Dokonce i na cukrovinkách.“

Maršálův „vztah ke spolupráci s USA má ryze pragmatický základ. Strávil tam dost času na to, aby znal Ameriku jako své boty, její majestátem však omráčen není, zná totiž jeho cenu. Ne náhodou ho některá americká média označují postavu uzavřenou a ´záhadnou´. K postupu Bílého domu v Iráku se Sisí stavěl kriticky.“ Dával to najevo „dokonce i za studií v USA“. Vysloužil si tím „hněvivé repliky amerických veteránů, kteří se odtud vrátili“. I to „si zřejmě uložil do paměti“.

Po „svržení Mursího Sisí v interview ve Washington Post americkou administrativu obvinil přímo z neloajálních kroků vůči své zemi: ´Vy jste Egypt hodili přes palubu. K egyptskému lidu jste se postavili zády a on vám to nezapomene.´

Spojené státy hodlaly jmenovat velvyslancem v Káhiře Roberta Forda, svého tituláře v Sýrii, „proslulého těsnými vazbami na islámskou syrskou opozici“. Egypt mu „vydat souhlas odmítl“. Právě Sisí byl také zřejmě „iniciátorem znovunavázání vztahů mezi Káhirou a Damaškem, vypovězených ´Muslimským bratrstvem´.“

Když v Egyptě převzala moc armáda, Washington se zpočátku nechal slyšet, že svou letitou „vojenskou pomoc v roční výši 1,5 miliardy dolarů pozastavuje“. Už za pár týdnů to však „musel vzít zpátky“ – v tomto případě však i „na nátlak Izraele“. Jeho „média Západ děsila domnělými záměry Moskvy vytvořit v Egyptě vlastní základny vojenského námořnictva“. Dokonce už i „přesně identifikovala“ čtyři jejich „konkrétní dislokace“. Souběžně Washingtonu sugerovala, že se připravují „velké dodávky ruské výzbroje, mající plně nahradit jejich americké zdroje“. Izrael „nemá zájem na tom, aby se Amerika od Egypta odvrátila“. Dělá naopak vše pro to, „aby ho ve svém objetí držela i nadále“.  

„Ruský vektor egyptské politiky“ má přesto docela „příznivé vyhlídky“. S „mytologií příprav na válku“ nemají nic společného. Nabízejí je zcela „objektivní ekonomické podmínky“. Pro „egyptskou ekonomiku mají kardinální význam především tři zdroje“ – „turistika, Suezský průplav a těžba zemního plynu. V exploataci Suezu Egypt na nikom nezávisí, zato pokud jde o plyn a zejména o turistiku, právě s Ruskem může spolupracovat velice produktivně. Občané Ruska, které jen tak něco nevyděsí, v krizovém roce 2013 turistické odvětví země doslov spasili – v Egyptě jich ten rok pobývalo na 2,5 miliónu. Egypt, značně závislý na dovozu obilovin, jich z Ruska dovezl za 3 miliardy dolarů, což Rusko v daném dovozním artiklu   posunulo na prvé místo.“

Ekonomické spolupráci obou zemí rozšíří mantinely i „připravovaná dohoda o volném obchodu mezi Egyptskou arabskou republikou a Celní unií“.

Americká „vojenská pomoc“, líčená v „superlativech, je v podstatě jen o slevách na zastaralou výzbroj“. Ta se přitom dá „hravě nahradit i diskontovanými dodávkami odjinud“.

Washington z „toho, co egyptský lid potřebuje doopravdy, už prostě nemá co nabídnout“.

„Polní maršál má“ – soudí Minin – „v boji o budoucnost Egypta vítězství na dosah ruky.“ Byl by to zvrat, startující širší domino.