Natalia Meden: Z flanďáka vrchní feldkurát

Gauck světil v Mnichově války

Když se farizejství zkříží s idiotismem – a pasuje na rezónu konce dějin – temno si, už od středověku, žádá i své svaté. Anšlus Německa, kde už nevládl mamon, ho udělal z Joachima Gaucka. Profesí flanďák - dočista  protestantský – skládal slib křesťanské lásky. Z vůle anšlusu řídil hony na čarodějnice. Lustrace postihly víc Němců, než denacifikace.

Gaucka vynesly do prezidentského paláce. Tady má pohrdání Desaterem nebetyčné šance. Své ambice netajilo ani na nedávné – už padesáte v pořadí – Mnichovské konferenci o bezpečnosti. S Gauckem tu nehnula ani velká protiválečná demonstrace. Čím že se rouhal proti lásce, o níž jsou evangelia, komentuje Natalia Meden:

„Z úst bývalého protestantského pastora zaznělo dlouhé kázání, světící válku. Federální prezident se obořil na ´pacifisty´, co se, na protest proti zahraničním misím, ´ohánějí historickou vinou Němců´.“ Na ty, „kdo článek 26 Základního zákona SRN interpretují ´příliš doslovně´“. Řeč je o ústavním závazku, že „z německé půdy už nikdy nevzejde hrozba míru.“

Německo – míní St. Joachim (von Anschluss) – se už „vojenským intervencím vyhýbat nemůže“. Na „pochybné právo ohlížet se zpátky“ už nemá nárok. Dnešní Německo je „demokratické“ – a „demokraté mají svědomí čisté a ničím neposkvrněné“.

Veškeré „reminiscence“ jsou podle Gaucka jen „falešnou pózou“. Ta „schovávaná za zády spojenců“ je „amorální“. „Boj za mír už nelze nechat jen na Spojených státech.“ Teď „musí převzít větší odpovědnosti“ i Německo a „evropští spojenci“.  

Svůj partes hraje i zhrzený rodokmen. Gauckův otec prošel britským i sovětským zajetím. Jádro poptávky je však nepoměrně mladší. V kostce ji shrnuje dokument z loňského září, nazvaný „Nová moc. Nová odpovědnost“. Zpracovala ho Nadace vědy a politiky (Stiftung Wissenschaft und Politik), think tank spolkové vlády - a americká Marshallova nadace (Marshall Fund), napojená hlavně na špionážní služby. Studie vrcholí zkratem, jenž boří celý chrám logiky: „Úměrně rostoucímu vlivu Německa v Evropě roste jeho odpovědnost vůči Americe.“

Gauck by rád spočinul v kolumbáriu, vyhrazeném filozofům.  Mnichovskou konferenci oblažil i tímto moudrem: „Principy státní suverenity a nevměšování nemohou znamenat nedotknutelnost režimů, užívajících násilí.“

Hodlá snad vrchní velitel, nesmí-li ztrestat Ameriku, vyslat své Truppen – třeba na Izrael? To samozřejmě nehrozí. Zamlada flanďák – a teď vrchní feldkurát – světí „právo svévolné intervence“ do zemí, jež Americe z pysku nečtou. Pokusy vykládat právě tak samu „Chartu OSN provázely už přípravu Deklarace o principech mezinárodního práva v letech 1965 a 1970. Tehdy však, hlavně díky úsilí SSSR, skončily fiaskem. Otázka nakolik mohou mít úspěch dnes, je otevřená, i když v praxi to Západ v konverzi  nejzákladnějšího principu v pravý opak už dotáhl hodně daleko.“

„Právní stránka věci zaměstnává především pedantické Němce, známé svou úctou k tištěnému slovu téměř nábožnou. Gauckův předchůdce na postu prezidenta SRN Horst Köhler svého času také agitoval za revizi principu nevměšování do vnitřních věcí jiných států. Ve vystoupení před studenty univerzity v Tübingen v roce 2004 vydával za příklad demokratických hodnot Ustavující akt Africké unie (AU).“ Mínil tím „klauzuli o právu Unie intervenovat, na základě rozhodnutí její Konference, dojde-li v členském státu AU k válečným zločinům, genocidě či zločinům proti lidskosti.“

Ze všech projevů, pronesených v Mnichově hostiteli, vzbudil ten Gauckův největší ohlas. Byl ovšem součástí režie, patrné i docela „nevyzbrojenému zraku“: „Němci, národ to muzikální, rozehráli kompozici o třech větách s razantním nástupem (J. Gauck), rozvážnou prostřední větou (ministryně obrany U. von den Leyenová) a epickým finále (ministr zahraničních věcí F. W. Steinmeier).“

„Militaristický virus se ovšem šíří i dalšími evropskými zeměmi. Rakouská Die Presse například vládě vyčítá, že není s to následovat německý příklad“ -  a „mentoruje, že svět je dílem vůle (vivat Nietzsche)“. „České Lidové noviny strategický obrat, jímž zahraničněpolitický kurs Německa prochází, vítají.“

Je-li co symbolem, kam vede „ztráta německé zdrženlivosti ve vojenské oblasti“, pak je to dějiště Gauckovy nekřesťanské homilie. Právě tu totiž „posvětili Hitlerovi vpád německých vojsk do Sudet i předáci západních demokracií“. Teď se však „demokracií, která ´se neohlíží zpátky´“, zdá být i Česko. Dnešní vojenské ambice Německa totiž „souhlasně kvituje“.

Hodlá snad nakonec „revidovat i svůj pohled na Mnichovskou dohodu z roku 1938“? A spolknout, že führer „bránil německé obyvatelstvo proti diskriminaci“?

Bundeswehr se na celkem deseti „zahraničních misích“ podílí už dnes. Nejvíc svých příslušníků má v Afghánistánu (3.135) a v Kosovu (784). V předvečer mnichovské konference jednala Angela Merkelová s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem. Řeč byla o „zvýšení německého podílu na urovnání konfliktů“. Zdaleka nejen za kulatými stoly diplomacie.