Jack Rasmus: Maškarní a reálná řešení sílící nerovnosti

Sezóna řečnických cvičení nenávratně končí

Zelení na západ od Aše jsou jiní. Není to kompars druhohorní pravice. Bývá to nápaditá opozice. Dokonce už i v Americe. Jack Rasmus je – v jejich stínové vládě - šéfem Federálního rezervního systému. Naposled griluje úterní Poselství o stavu Unie. Přesněji kankán poťouchlostí, jež dalo na téma „příjmových nerovností“:

Včerejší Obamovo expozé – píše stínový šéf Fedu – je „ozvěnou podobných proslovů, znějících minulý týden na Světovém ekonomickém fóru v Davosu“. Rok co rok se tam „v lednu scházejí velcí kapitalisté světa“.  K „debatám na klíčová témata uplynulého roku“ – a na otázku, „co si s nimi počít“.  

Jsou to intermezza v lukulském menu „povyražení“. To nabízejí „nejrůznější celebrity a baviči, vpouštění do klubu jen coby nižší sorta světa bohatství“.

„Výroční kultura v Davosu“ je tak dvojčetem „doprovodných show velkých kasin v Las Vegas“: „zatímco baviči exhibují a vyzpěvují“, „sázky a kostky padají v diskusích o zítřejší kapitalistické politice.“

To vše je však „jenom pro zvané“. „Vstupenka vyjde na statisíce dolarů.“ „Typický účet za to, že se šéf korporace a jeho anturáž mohou zúčastnit Davosu, překračuje 500.000 USD.“

Letošní „fórum globálních kapitalistů ´objevilo´ příjmovou nerovnost, dorůstající nebezpečného stupně celosvětově a zvlášť v USA“. Jen ale proto, že hrozí přerůst v „nežádoucí ´sociální nepokoje´“ – a to už „v blízké budoucnosti“.

Téma, vnímané dosud jako svatokrádež, je tak salonfähig: „příjmovou nerovnost ´objevuje´ i Obama a politici Demokratické strany (a také pár chytřejších republikánů)“. „Rétoriku“, která tu achilovku nemine, „poptávají i blížící se volby v roce 2016“. „Pár elementárních fakt“ - i „vágních návrhů“ (co „nikdo nemá v úmyslu dovést ani do vstupní fáze legislativního procesu“) – tak hravě unese i Poselství o stavu Unie.

Jen ale v poloze „povšechných tirád“ o tom, že „jediná cesta, jak příjmovou nerovnost snížit, vede přes zlepšení nabízených ´příležitostí´“. Čímž se rozumí – „místo čehokoli zásadnějšího už brzy“ – jen „řešení kdesi v nedohlednu“.

Tak jako svět velké politiky, tancují mazurku i „liberální akademici“. Autoři typu „Paula Krugmana, Roberta Reicha, Joe Siglitze, Jamese Galbraitha i dalších vydali na dané téma knihy až v posledních letech. Ve svých doporučeních však jsou, podobně jako politici, které podporují, jen velice opatrní.“ I oni tak „omílají většinou jen staré obnošené liberální návrhy, omezující se na ´vzdělání a příležitosti´“.

Mají kolosální zpoždění: „Růst příjmové nerovnosti sahá ve Spojených státech až do 70. let a akceleruje v průběhu 80. a počátkem 90. let.“ A „pak znovu po roce 2000 za George W. Bushe“. Úplně „nejhůř však narostla za Baracka Obamy, kdy podle posledních údajů končí u 1 % nejbohatších rodin téměř veškerý přírůstek výnosů (více než 90 %)“ – právě v letech „takzvaného oživení“.

Emmaneul Saez, ekonom z Kalifornské univerzity v Berkeley, monitoruje asociální trend už od počátku století. V knize, alarmující i titulkem – Domácí válka: ofenzíva korporací počínaje Ronaldem Reaganem až po George W. Bushe (The War At Home: The Corporate Offensive From Ronald Reagan to George W. Bush) ho detailně zmapoval už roku 2004.

Doložil detailně, že „příjmová nerovnost v USA není je provozním karambolem“. Že „má vědomé, záměrné kořeny, dohledatelné v politických iniciativách korporátní Ameriky od konce 70. let“. Ve „vůli politiků, zvolených na objednávku korporátní Ameriky do Kongresu, za prezidenty a do jiných pater státní moci – jak demokratů, tak republikánů“. Jde jak o „přestavbu daní ve prospěch zámožných a jejich byznysu“ – tak o expanzi „volného trhu a offshorů“; o „atrofii reálné minimální mzdy“ – i „likvidaci reálných penzí a příspěvků zaměstnavatelů na zdravotní pojištění“; o „posun od trvalých pracovních míst na plný úvazek k těm na úvazek jenom částečný a dobu určitou“ – i o „destrukci odborů“; o „vytlačování lépe placené práce technologiemi“, politiku „nahrazující růst mezd úvěry“ i „impotenci korporátní Ameriky investovat do Spojených států atd. atp.“.

To „proto počet pracovních míst, reálných mezd a příjmů drtivé většiny amerických domácností v nejlepším případě jen stagnuje“ - a „v reálu z velké části klesá“. Tím strmější křivkou roste opačný pól - „kapitálové zisky bohatých (1 %), velmi bohatých (0,1 %) a multiboháčů (0,01 %)“. Živí je především „spekulace s finančními aktivy“ - a „inflace finanční ´sekuritizace´, která zmutovala v definiční znak americké (a globální) ekonomiky minimálně od 80. let. Reagan jí odemkl brány. Clinton je otevřel. Obama pro opravu toho vchodu neudělal zhola nic.“

Tím urgentnější jsou „skutečná řešení příjmové nerovnosti“. „Rekonvalescence příjmů dělnické třídy střední kategorie i pracující a nepracující chudiny.“ „Zkrocení příjmové akumulace značně bohatých i multiboháčů a jejich kámošů“. Právě „to ovšem v Obamově Poselství o stavu Unie nezazní ani náznakem“.

„Tím, co střední třída potřebuje doopravdy, jsou desítky miliónů důstojných pracovních míst. Obnovu toho, co přišlo vniveč za posledních 15 let. Ve Spojených státech je stále 20 miliónů nezaměstnaných a více než 5 miliónů lidí, kteří z pracovního trhu vypadli. 60 % pracovních míst, vytvořených od roku 2009, vynáší nízkou mzdu, zatímco 58 % těch, která zanikla, bylo z ranku vyšších příjmů. Systémy starobních důchodů se rozpadají a příjmy desítek miliónů seniorů klesají volným pádem. Ti, kdo zdravotní pojištění už měli, nutí Obamacare platit víc za menší péči. Práci nemohou najít desítky miliónů studentů, fakticky degradovaných mezi jen vyučené.“

„Krugmanům, Reichům a Stiglitzům trvalo celé desetiletí, než práci svého akademického kolegy vůbec ´objevili´“ – a s ní i hrozby, sílící s růstem příjmové nerovnosti. Pořád však „lepší pozdě, než nikdy“. „Jediný z liberálních ekonomů se však trendy příjmové nerovnosti neobtěžoval dodnes konfrontovat politiky, kteří je mají na svědomí, natož své přátele z Demokratické strany.“

Sezóna řečnických cvičení, žonglujících s líbivými klišé - a sliby pro nedohlednou budoucnost - je nenávratně pryč. Teď to chce „řešení s krátkými termíny“, co „zvýší příjmy většiny“ - a „zvrátí i extrémní růst zisků zámožných a nejbohatších vrstev“.

Zelené nad Vltavou nic podobného netrápí. Znovu a znovu se derou mezi satrapy převratu, negujícího nosné krédo novověku. Étos generální emancipace – všech a každého bez výjimky.

Už na půli cesty však řadí zpátečku i zelení za velkou louží. Řešením všeho, co souží i je, je jen demokracie, vpuštěná do vlastnictví existenčních zdrojů.  Prohibice zisku z cizí práce.