Michail Leonťjev: Tržní dinosauři krizi nevyřeší

Šance a ztracené varty systémové křižovatky

Michail Leonťjev byl viceprezidentem Rosněfti. Ještě nedávno tu řídil   public relations. K otázkám za jejich mantinely držel bobříka mlčení. Teď je z něj znovu politolog. Agilní debatér o rozcestí, které nenabízí azyl. Mantry hlavního proudu bere na solar i ve včerejším interview:

„Putin je – na rozdíl od Janukovyče, za nějž se buď naprosto provokativně a nesmyslně rozhání Majdan, anebo vládne naopak totální anarchie – konzistentní a čitelný. Požádat Chodorkovskij o milost před pěti lety, je na svobodě už pět let“ („i když v mnoha západních zemích by to schytal mnohem víc“). Rusko “nečeká ani žádné přitažení, ani uvolnění šroubů“. Jen prostě „nelze po policii, řečeno slovy prezidenta, házet ničím těžkým ani lehčím“.

Země je na samém „prahu revoluce. Ne revolty, jak by si přála určitá část opozice – ale čištění Augiášových chlévů od podlahy. I já dám za pravdu těm, kdo říkají, že Putin se doposud nepustil do terapie, ale jen do anestézie.“

Už „dvacet let má absolutní nadvládu makroekonomická neoliberální, reálně ovšem čistě kompradorská ideologie“. Teď ale „zahnala státní moc do kleští“. V sázce jsou jak „sociální stabilita“ („ceny spotřebních artiklů rostou“), tak „bankovní systém, jehož závazky jsou všechny v zahraničních měnách“. „Centrální banka už odmítá refinancovat komerční ústavy.“ Hrotí se „systémový rozpor mezi politikou upevnění suverenity a destrukcí jejích materiálních předpokladů“. Mezi „politikou a ekonomikou, která zůstává – tak jako celá naše vláda –  absolutně prozápadní a liberální“. 

V principu shodný rozpor doléhá i na Spojené státy. Tady se potřeba  „systémových východisek z krize“ střetává s „nároky zachování americké globální nadvlády“. Že jsou ty druhé „nezvládnutelné, dnešní administrativa už chápe – proto se tak hned chopila ruské varianty urovnání v Sýrii. A dohodne se i o Íránu, o tom jsem přesvědčen na sto procent.“

Za ambicemi, posedlými hegemonií, jsou však „příliš mocné zájmy, instituce, peníze, ideologie a lidé. Dnešní americká rétorika musí proto být co možná razantní, jinak je s Obamou prostě konec. Bůhvíjak velký význam jí však přikládat není třeba. Éra americké globální dominance skončila a Amerika je nucena vyjednávat, jít na dohody. Na dohody s protivníkem, jak jinak. Nemůže nechápat, že dohoda s Ruskem je možná a účelná – poněvadž my na globální dominanci neaspirujeme. Klíčovou podmínkou takové dohody je ovšem respekt k našim zájmům v postsovětském prostoru. To, co pro ně dosud bylo kategoricky nepřijatelné.“

„Minimálním požadavkem na východisko ze systémové krize je změna samotného systému. Týká se to jak Ruska, tak Ameriky, tak také Číny – v jednom a tom samém systému žijeme všichni. Nejde jen o systém ekonomický, ale i politický. Současná postmoderní demokracie už nefunguje. Byl to velice pohodlný model reprodukce moci elit. Ve kterém byl, na rozdíl od časů modernity, veřejný politický systém plně oddělen od reálné moci. Pokud se v moderně muselo bojovat za mozky, za hlasy mas, postmoderna je drží v separaci, ve zvláštní dekoraci postavené jenom pro ně. Tu dekoraci je ovšem třeba přikrmovat růstem blahobytu, jenže ten už nepřijde. Demokracie postmoderny dokonce není špatná proto, že to žádná demokracie není – nýbrž proto, že nefunguje. Výzvy ruských liberálů jít západní cestou jsou proto absurdní – žádná taková cesta už neexistuje.“

Hrozí tak i „banální diktatura“ („diktatura v zájmu modernizace“). Tím víc to chce „vyprojektovat formy postdemokracie, které nebudou kanibalské. Ty kanibalské se bez velkých mozků klidně obejdou. A v tom máme historickou zkušenost, historickou přednost. Putin není diktátor ani náhodou, což je možná škoda, ale nic se s tím nedá dělat. Diktátor minimálně nedovolí, aby ho za diktátora vydávali. Putin není ani avanturista: rizika pokaždé pečlivě váží. Myslím, že právě proto se zatím nepouští do ´revoluce shora´ - rizika, která obnáší, jsou příliš velká. Dopředu na ni rezignovat je ovšem smrtelnou hrozbou.“

Podstatou „sympatické varianty postdemokracie“ je „návrat k reálné demokracii“. Ke „striktní vzájemné vazbě práv a povinností“. K „právům, garantovaným povinnostmi – a obráceně. Tak jako v Římské republice: máš místo v legiích – máš politická práva. Veškerá pozdější evoluce demokracie je cestou, jež práva od povinností odděluje a ty druhé vyprazdňuje. To ovšem kastruje i práva: že je lze lidem brát, plyne přímo z podstaty… Jsou lidé, kteří nikomu sloužit a za nikoho umírat nejsou ochotni:  je to jejich právo, očividně však ne politické. Kdo ale stojí o povinnosti, ať se práv zřekne.“

„Skutečná modernizace nebyla se ´svobodou´ v korelaci nikdy a nikde.“ „Ekonomický růst závisí na motivaci… Motivace musí být prostě adekvátní dané společnosti. Jistě, sovětská ekonomika prohrála v efektivnosti – Sovětský svaz však nezašel na to, že by jeho ekonomika byla totálně neefektivní, ale na zradu své vlastní elity, prahnoucí po kapitalizaci administrativních zdrojů. Po ´životě, jako tam u nich´. Když politická elita – včetně té čekistické – začala své děti posílat na MGIMO, s výhledem pracovat v zahraničí, pokud možno v kapitalistických zemích…“

Markantním „specifikem světového názoru inteligence“ se ukázala „hluboce zapouzdřená rusofobie, genetická vada ruských kulturních vrstev. Už od Petrových časů.“ Primárně je to však „kolekce zlozvyků, přeludů a kapriců“, které jsou „genetickou komponentou západního sebevědomí, svou podstatou anglosaského. Nosnou pohnutkou je tu expanze, živená  ideologií násilného civilizačního oktroje. Ty, kdo se násilím civilizovat nedají, má za barbary ex definitione.“

Stačí si „připomenout Čínu z konce 19. století: opiové války a vše, co následovalo. Tehdy ještě nebylo zvykem schovávat se za humanismus: brány do země se prorážely prostě proto, že dosud nevpouštěly západní zboží. Rusko je jedinou zemí, jíž zvenku civilizaci nenadiktovali. A právě to se mu nehodlá tolerovat. Ve svém genetickém kódu to má i jádro ruské inteligence Je tu ovšem i jiná inteligence – inteligence vojensko-průmyslového komplexu.“

Veškeré „možnosti rozvoje v rámci volného trhu zbavila živné půdy  makroekonomická politika, o níž byla řeč“. Za této konstelace „zůstává zdrojem rozvoje vojensko-průmyslový komplex. Konkrétně – státní zbrojní programy. To pochopitelně ´trh až tak není´. Tady je konkrétní klient k dispozici předem. Zakázky ovšem závisí na příjmech státního rozpočtu a ve smršťující se ekonomice čeká redukce je i poslední ohniska rozvoje.“

Růstovým stimulem je „mimochodem i těžba ropy. Její těžko dostupné zásoby v šelfu, navíc arktickém – to není Mexický záliv. To jsou průlomové technologie a obrovské výrobní zakázky. Jedna plošina a deset plavidel se dají koupit. Ale sto plošin a stovky plavidel si musíme vyrobit sami. Jinak bych do Rosněfti šel pracovat jen sotva.“

V principu na tom nic nezmění ani výkyvy v tržní ceně ropy: „Pro Rusko nejsou fatální. Žili jsme jak při 80, tak při 20 a dokonce 7 dolarech za barel: s obrovskými potížemi, ale žili.“ Platí to i do budoucna, zvlášť pokud se „uvedou do chodu vnitřní mechanismy růstu…Kdežto Saúdská Arábie je v koutě už při 90 dolarech za barel, protože tam nic jiného není. A ani nebude.“

Složitější, než se to traduje, je to i s „břidlicovou revolucí“. Z jedné strany je to – podobně jako v USA – „další růstová šance“ („nějaký čas nám ještě zbyl“). Na „naší straně jsou však i evropští ekologové. A to je zárukou, že Evropa – každopádně ta západní – ropu z břidlic těžit nebude“.