Nikolaj Mališevskij: S Banderou na klopě proti Evropě
O páté koloně na „euromejdanu“ i v mocenských strukturách
Když konec dějin startoval, Nikolaj Mališevskij nebyl ani v pubertě. Intriky, tutlané štáby darebáctví, stopuje už roky. Teď je na ráně Ukrajina. Mafii, která ji sráží na kolena, mapuje i poslední z Mališevského komentářů (portál, z nějž přebíráme originál, nabízí i ty dřívější):
„Z prohlášení tiskové mluvčí Státního departmentu, zveřejněného 12. ledna velvyslanectvím USA v Kyjevě:
´Od momentu, kdy Ukrajina získala roku 1991 nezávislost, jí pomáháme osvojit si demokratické návyky a instituce a podporujeme i rozvoj občanské aktivity a efektivní státní správy, které jsou předpokladem dosažení evropských aspirací Ukrajiny. Na pomoc dosažení těchto i dalších cílů jsme vynaložili přes 5 miliard dolarů.´“
Na 100 miliónů USD to – na konto „reforem, nezbytných v zájmu evropské integrace“ – dělalo jen v loňském roce. „Do navození tzv. demokratických efektů“ – dokumentuje poslanec Vadim Kolesničenko – „se na Ukrajinu v posledních deseti letech napumpovalo kolem 10 miliard dolarů“.
Ty peníze hlídá bdělá supervize. Německý publicista Udo Ulfkotte ji demaskuje v knize, nazvané Válka v temnotách. Skutečná moc tajných služeb (Der Krieg im Dunkeln. Die wahre Macht der Geheimdienste). Vyšla už roku 2008 v Heyne Verlag.
„Základy ´občanské rezistence´ na Ukrajině“ – dokládá tu Ulfkotte – „budoval už bývalý náčelník oddělení vnitřní bezpečnosti CIA Charles Kane.“ Muž „velkých zkušeností z organizace barevných revolucí“. Na „Ukrajinu byl vyslán už v roce 1996, aby tu připravil a nabudil opoziční skupiny na pokojný státní převrat“.
Ta sláma trčela už ze škrpálů „Majdanu 2004“. Že „všechna hesla“ – ba „samolepky, plakáty a dokonce webové stránky“ – byly americké provenience už tehdy, zachytily i dobové reportáže „britského deníku Guardian a jiných západních médií“.
Washington buduje „masivní ´pátou kolonu´“ nejen v „občanském“, ale „silových sektorech Majdanu“. Roky tu pořádá i demonstrace, jaké mu netrpí ani stará Evropa. Příkladem je „nová tradice Akademie Ukrajinské služby bezpečnosti“. „Diplomy i distinkce jejím absolventům předává velvyslanec USA“. „Už od roku 2000“.
„Jádrem ´páté kolony´ jsou bývalí sovětští kariéristé,“ co se „po kolapsu SSSR“ – „za tučné osobní prebendy“ – „přebarvili na ukrajinské nacionalisty.“ Prototypem je „Anatolij Gricenko, honosící se svými zásluhami o sblížení Ukrajiny s NATO, když stál v čele Ministerstva obrany“. Teď lidi „buntuje vyrazit do ulic se zbraní v ruce“ (a „s očima, sklopenýma před kamerami, to slibuje udělat i sám“).
Jiní „ukrajinští generálové na penzi koordinují akce neofašistů z ´Trojzubce Stěpana Bandery´“. Jde o „střechovou strukturu takzvaného pravého sektoru“, „jejíž ozbrojenci prolévají krev a terorizují ulice ukrajinských měst“.
Za drátky „povstání“ tahají síly, „orientované právě na USA, a ne na Evropu“. „Amerika má zájem na oslabení Ruska, a ne na posílení EU“. Teroristické „předvoje“ obojí nijak netají. Z postav, řečnících na „Majdanu“ jménem „Trojzubce“, padají i následující indiskrece:
„Je-li řeč o integraci v praxi, tedy o vstupu Ukrajiny do EU, tu my podpořit nemůžeme vzhledem k tomu, že EU je nadnárodním útvarem, nivelizujícím všechny členské národy…My sami se od samého počátku až dodnes stavíme a budeme stavět i do budoucna ne za evropskou integraci, ale za dovršení národní revoluce… Jsme ve válce. Obracím se ke všem mužům, majícím registrované zbraně: Připojte se k ´Pravému sektoru´! Formujeme oddíly palebné ochrany…“
Ukrajinskou „pátou kolonu“ – píše už Udo Ulfkotte v citované knize – diriguje „jeden z nejkontroverznějších útvarů CIA – Štáb tajných operací (Covert Action Staff, CAS)“. A to prostřednictvím své „Operativní správy, jejímž úkolem je svržení zahraničních vlád cestou propagandy, politických a ekonomických manipulací i vojenských a polovojenských operací… Agenti CAS mají obvykle krytí pracovníků diplomatického sboru na velvyslanectvích USA v bývalých sovětských republikách. Tito ´diplomaté ze CIA´ ´vedou´ lidi ve stranách, svazech, studentských organizacích, odborech, médiích, vojenských a vládních kruzích a také v ekonomické sféře země. Další spolupracovníci CAS se maskují jako personál amerických firem, institutů a organizací.“
„Právní základnou proamerických platforem, ´páté kolony´ a sítí nevládních organizací“ – navazuje Mališevskij – je „Dohoda mezi vládou Ukrajiny a vládou USA o humanitární a technicko-ekonomické spolupráci“.
Autor pak cituje i z „Analytické informace o zahraničních vlivech na Ukrajině“. Ta krom jiného uvádí: „Funkcionáři USAID, National Endowment for Democracy a Interviews Network provádějí v Žitomirské, Záporožské, Luganské, Oděské a Ternopolské oblasti trénink ukrajinských novinářů a aktivistů nevládních organizací – uživatelů sítí Facebook, Twitter a Live Journal… Personál USAID, využívající partnerskou nevládní organizaci z Nizozemí – European Journalism Centre – rozvíjí agilně projekt MediaNet, zaměřený na sjednocení nezávislých ukrajinských novinářů, redaktorů elektronických médií, blogerů, účastníků sociálních sítí, představitelů společenských organizací a mládežnických lídrů do ucelené sítě, která Washingtonu v kýžený moment umožní vyvinout efektivní nepřímý vliv na politické procesy. Auditoriem médií, podporovaných z Ameriky, je ukrajinská střední třída, představující prvořadou cílovou skupinu (target group). Dalším klíčovým adresátem jsou mládež a studenti, na něž jsou zaměřeny různé internetové i další zdroje. Vedle přímého financování ukrajinských médií (především elektronických, mezi nimiž zaujímá bezkonkurenční primát ´Ukrajinská pravda´) působí Američané i nepřímo, prostřednictvím formálně ukrajinských organizací typu ´Interviews-Ukrajina´, největší neziskové organizace ve sféře médií realizující i rozsáhlé programy, například Ukrajinský mediální projekt (´U-Média´). Sponzorují ho vláda USA a Agentura mezinárodního rozvoje (rozpočet činí 14 miliónů dolarů). Za dobu své existence projekt vytvořil 270 televizních a 1.220 tematických rozhlasových relací a vyškolil 3.700 pracovníků médií. Činnost organizací tohoto typu v zemi zformovala kritickou masu mediálního personálu, připraveného k informačnímu boji proti vlastní zemi a přesvědčeného, že zemi prospěje právě odpor vůči panující moci v jakékoli podobě.“
„Americký projekt na Ukrajině“ – uzavírá Mališevskij – „není proevropský. Dokonce i ´prozápadní´ se mu dá říkat jen velice podmíněně. Je militantně rusofobní s neonacistickou příměsí. Nejšpinavější práci v něm vykonávají lidé, kteří už proti Rusku válčili v Podněstří, Abcházii, Čečensku, Osetii i jinde.“ Jejich „dnešním úkolem je ´nezávislost´ par excellence“ – „urvat z území Ukrajiny určitou část a dostat ji pod plnou vlastní kontrolu“.
A pak se - s podporou sil, jimž britský expert John Laughland říká ´část americké lobby, namířené proti dnešnímu ruskému prezidentovi´ - pokusit rozšířit území až do hranic ´Velké Ukrajiny´“. „Na úkor Ruska,“ jak jinak.
Někdo si s Rusy rozumí. Jiný je zase nemusí. Když se fóbie zvrhne v mánie, hrozí jí demižón metanolu. Chaos a teror jsou artikly, z nichž nemá jak profitovat ani bílá hůl. Pretoriánskou gardou euromejdanu jsou klony hnědého moru.
Zálusk na dotace z Bruselu na tom nic nemění. Evropa na ně nemá, i kdyby je měla v plánu. Mafie, hecující ukrajinské nepokoje, nepustí chlup tím spíš. Hodlá snad loudit s kasičkou – bílá hůl rusofobie?
Bandera na klopě – a bělmo zalité krví – jdou po krku i Evropě. Probrat se z mánie, která ji mění v pimprle Velkého Bratra, je nejvyšší čas.
předchozí článek | další článek |