Robert Reich: Přesilovka mamonu si zadělává na změnu

Na téma revoluce od Clintonova ministra práce

Profesor Robert Reich byl za Clintona ministrem práce. Týdeník Time ho zařadil mezi „10 nejefektivnějších ministrů za posledních sto let”. Je autorem 13 knih. Několik jich vyšlo i česky. Přednáší veřejnou politiku na univerzitě v Berkeley. Příloha nabízí i upoutávku jeho nového filmu. Nazval ho Nerovnost pro všechny (Inequality for All).

V posledním článku klade otázku, která netíží jen Ameriku – Proč žádné protesty nahlas (Why There Is No Outcry):

„Lidé se mne ptají bez ustání, proč nemáme v Americe revoluci.“ Či „aspoň velkou reformní vlnu“, srovnatelnou s „Érou pokroku“ (míněny reformy z let 1900-1917, za vlády prezidentů T. Roosevelta, W. Tafta a W. Wilsona), „Novým údělem“ (za vlády F. D. Roosevelta) či programem „Velké společnosti“ (za vlády L. B. Johnsona).

„Střední příjmy se propadají, zóna chudoby bobtná, skoro všechny ekonomické výnosy končí u horních deseti tisíc a naši demokracii  korumpují velké peníze. Tak proč není protesty slyšet víc?“

„Odpověď je sice komplikovanější, tři důvody však bijí do očí.“

Předně – „dělnickou třídu paralyzuje strach ze ztráty práce a příjmu“. Tím, kdo „v minulých desetiletích vyvíjel tlak na reformy“, přitom byla hlavně „dělnická třída“ („working class“). Právě „hnutí pracujících“ („labor movement“) si vynutilo „zavedení minimální mzdy, 40hodinového pracovního týdne, pojištění v nezaměstnanosti a sociálních garancí“.

„To už však neplatí. Pracující si na to netroufnou. Podíl Američanů v aktivním věku, kteří práci mají, je nižší než kdykoli za posledních minimálně třicet let.“ Plných „76 procent z nich žije od výplaty k výplatě“.

„Své místo už nemá jisté nikdo. To poslední, oč stojí, je riskovat to málo, které mu ještě zůstalo.“ Tím spíš, že „odbory“ – „hlavní nástroj, v němž se dřív mohl organizovat“ – „jsou na kolenou“. Ještě „před čtyřiceti lety v nich byla třetina dělníků v soukromém sektoru.“ Dnes už „to není ani 7 procent“.

„Zatřást poměry si“ – zní Reichovo druhé vysvětlení – už „netroufnou ani studenti“. Bývali velice „aktivní silou společenské změny“. Štikou „hnutí za občanská práva, svobodu projevu i proti válce ve Vietnamu“.

„Dnešní studenty to však do protestů nahlas netáhne. Tíží je dluhy. Zadlužení studujících narostlo od roku 1999 o víc než 500 procent, průměrný plat začínajících absolventů se však, započte-li se inflace, propadl o 10 procent. Dluhu za studia se nelze zbavit ani osobním úpadkem.“ Takový „bankrot provází penalizace“. Nemluvě o „úvěrovém ratingu v troskách“, visícím na nohou jako olověná koule po celý další život.  

Na „trhu práce pro absolventy je situace mizerná“. Dnes jich tak „rekordní počet žije i dál u rodičů“. Kdo aspiruje na „reformátora“ - ne-li přímo na  „revolucionáře“ - sotva si může „plánovat život u mámy a táty“. „Klepat se strachy o svůj úvěrový rating.“ A záviset na tom, že se za něj, až bude hledat práci, někdo „přimluví“.

Neméně tristní je třetí důvod: „americká veřejnost už vůči vládě propadla cynismu natolik, že z velké části přestala věřit už v samu možnost jakékoli  reformy“. S názorem, že „vláda postupuje většinou správně, už souhlasí méně než 20 procent Američanů“. Každoroční průzkum jim tu otázku klade už 50 let. Poprvé „na ni odpovědělo kladně více než 75 procent dotázaných“.

Jakmile „lidé ztratí důvěru v akceschopnost vlády“, chtít po nich, aby se zasadili o „společenskou změnu“ – ba i o „změnu pár zákonů“ - je kvadraturou kruhu.   

Vidět za tím vším jen scénář „sil, kladoucích pozitivní společenské změně největší odpor“, si žádá „víru v gigantické spiknutí“. I když „je samozřejmě možné, že redukce pracovních míst a mezd má dělníky zastrašit“. A také „dluhy, pod nimiž se prohýbají studenti“, jsou zároveň pojistkou , že „je ani nenapadne vyrazit protestovat do ulic“. A „tak cynický vztah k vládě, k němuž se povedlo dovést většinu Američanů“, předčí i spoustu jiných garancí toho, že „se o žádnou změnu ani nepokusí“.

To vše plní roli „obrovské mokré deky“, hozené přes „nevoli a hněv většinové Ameriky“. Aby „to, co má na srdci, nikde neventilovala nahlas“.  

„Změna se ovšem blíží tak jako tak.“ Poměry, kdy „stále větší díl výnosu a bohatství země končí u horních deseti tisíc, zatímco se medián rodinných příjmů nepřestává propadat, každé páté dítě živoří v zoufalé nouzi a naší demokracie se zmocňují velké peníze, už trpět nemůžeme.“ 

„Jednoho dne toho pracující, studenti a široká veřejnost budou mít plné zuby. Pak na své hospodářství i demokracii uplatní restituční nárok. Ústřední lekce z amerických dějin zní právě tak.“

„Reforma“ je sice „méně riskantní, než revoluce“. „Čím déle na ni ovšem čekáme, tím pravděpodobnější je druhá z nich.“

Alarmuje už i Clintonův ministr práce. Ty hrozny hněvu nezrají jen v Americe. Blíží se hodina jejich globalizace.