William Pfaff: Tristní reflexe starého zbrojnoše

Rauš studené války sklízí kyselé hrozny

Poválečná éra končí, chuť válčit však ne (Postwar Era Has Ended, but Not Appetite for War), nazval svůj poslední článek William Pfaff. Letos mu bude šestaosmdesát. Býval elitním komentátorem International Herald Tribune. Dlouho vedl i pařížskou filiálku Hudson Institute. Šéfoval Výboru svobodné Evropy (Free Europe Committee). Na svém webu ho prezentuje jako organizaci politické války (political warfare organization).  Války ve střední a východní Evropě.

Prý za ni dostal i pár metálů. Huckala groteskní galimatyáš. Skartovala ho už dávno. Nadílku skořápkářského švindlu vidí černě i jeho starý zbrojnoš:

„Evropské unii hrozí krize“ právě v „roce, kdy má být o 30 členech“ – a „Británie zvažuje, že z ní vystoupí“. Čelí jak „referendu o tom, zda má být jejím členem“, tak „o nezávislosti Skotska“. I „kolapsu poválečného uspořádání ve Středomoří“. Nastává „konec západního systému po Druhé světové válce, vybudovaného v letech 1947-1949“.

Jeho iniciátorem – myje si Pfaff i vlastní ruce – „byla Británie, nikoli Spojené státy“. Těm šlo hlavně o „demobilizaci a repatriaci vojenských jednotek“. Na jejich „pravici přežíval izolacionismus“; „střed a levici“ opanovaly „pocity bratrství se SSSR za jeho gigantickou roli za války“.

Na západoevropskou integraci naléhala Británie – spolu s Francií, Holandskem, Belgií a Lucemburskem. I ty tehdy motivovala hlavně obava ze „zmrtvýchvstání Německa, jemuž se kladla odpovědnost za dvě světové války“. Podobně pohlížely na „Itálii, kolébku moderní západoevropské civilizace“.          

Motorem integrace byla „Churchillova vize poválečné budoucnosti“. Viděl v ní „pokračování unikátní politické role, již Británie hrála v Evropě a ve světě po celý novověk už od 17. století“.

Hans Morgenthau – „nejprominentnější z politických vědců poválečných Spojených států (a sám běženec)“ – to shrnul lakonicky: „jediným zájmem, prosazovaným Velkou Británií konzistentně po celá staletí, bylo uchovat si poměr sil“. Právě obě světové války však anulovaly nejenom britskou koloniální říši, ale celou „globální mocenskou dominanci Evropy“. 

Smlouva, zakládající NATO, „prošla Senátem Spojených států přes opozici Republikánské strany“. Její „tehdejší nejvýznamnější člen a lídr izolacionistů, senátor Robert A. Taft, jí oponoval tím, že zahrnuje nepředvídatelné závazky.“

Studená válka - jen jako úlitba Churchillovi? Jeho kolegům ve Francii a Beneluxu? Museli do ní Ameriku tahat párem volů? Páchá-li takový veletoč její starý zbrojnoš, pohnutky budou dozajista urgentní.    

Sype je z rukávu hned nato. Jen co „Varšavská smlouva zkolabovala“ – a „rozpadl se i Sovětský svaz“ – profitovali z toho „predátorští oligarchové“. „Bývalé členy Varšavské smlouvy spolkla Evropská unie a NATO“. „Úmysly“ je prý vedly „šlechetné“. Sklízí však „nadýmání samotné EU, vrávorající v ekonomické krizi, která se narodila na Wall Street“.

Čas odnesl nejen „britské impérium, ale brzy tu už možná nebude ani Británie – jen Anglie, Ulster a Skotsko“. „Fiaskem“ končí „americká snaha udržet Evropu ve stopách Británie“ - i „vytvořit nový, vyvážený velký Střední východ, přátelsky nakloněný Izraeli“.

„Poválečná éra končí; ne však chuť k válkám a výbojům.“

V záchvatu bipolárního syndromu – na troskách bipolárního světa – bere nebohý William na rohy i klasika fylogeneze: „Darwin se mýlil. Na poslední stránce jeho díla O původu druhů prohlašuje: ´Poněvadž přirozený výběr pracuje jen pro dobro každé z bytostí, všechny tělesné i mentální vlohy budou pokrokem, směřujícím k dokonalosti.“

Darwin jen ten poslední, kdo za to může. Stála ta maškaráda za to, Mr. Pfaff?