Thierry Meyssan: Turecký skandál, teroristický holport

„Svobodný svět“ peče s al-Káidou nonstop

 „Až dosud představitelé členských států NATO tvrdili, že hnutí mezinárodního džihádu, jehož výcvik podporovali za afghánské války proti Sovětům (1979), se proti nim obrátilo po osvobození Kuvajtu (1991). Al-Káidu viní z útoků na ambasády v Keni a Tanzánii (1998) a z konspirace, stojící za útoky z 11. září 2001.“ Zároveň ovšem „připouštějí, že“ – prý až „po oficiální smrti Usámy bin Ládina (2011)“ – „s nimi některé džihádistické elementy znovu spolupracovaly v Libyi a Sýrii. Washington však měl toto taktické sbližování ukončit v prosinci 2012.“

Jenže „al-Káida bojuje proti stejným nepřátelům, jako Severoatlantická aliance, nepřetržitě.“ Právě to „znovu demaskuje skandál, otřásající momentálně Tureckem,“ píše Thierry Meyssan v článku, nazvaném Al-Káida, trvalé příslušenství NATO (Al-Qaida, éternel supplétif de l´Otan).  

Meyssan je autorem první knihy, drtící napadrť Bushovu verzi 11. září (česky Velký podvod –žádné letadlo na Pentagon nespadlo, Motto 2002). Mediální extraligu, neřízenou arogancí moci, zdobí i publicistikou o syrském konfliktu (např. Pozadí tureckého monstrprocesu, 19. 8. 2013; Sýrie prochází dalekosáhlou změnou, 7. 11. 2013; Chronologie syrské krize, 21. 11. 2013 či Eutanázie nezávislé Francie, 26. 11. 2013).

Turecký skandál, jejž český mainstream bere obloukem, nasvěcuje širší panoráma:

Například to, že „Jásin al-Kádí, identifikovaný jako bankéř al-Káidy a stíhaný za to Spojenými státy už od útoků na jejich velvyslanectví v Keni a Tanzánii v roce 1998, byl jak osobním přítelem viceprezidenta Spojených států Dicka Cheneyeho, tak tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana“. Roky si „dopřává luxusní životní styl“. Brázdí svět „svým privátním letounem“. Ze „sankcí OSN si dělá šprťouchlata“.

Samotného „Erdogana navštívil minimálně čtyřikrát i v roce 2012“. Pokaždé přistál na „druhém istanbulském letišti“. Tam ho - „po vypnutí bezpečnostních kamer“ (a v „bezcelním režimu“) – „vítal šéf premiérovy ochranky“.

Přišly s tím „turecká policie a justice“. Uvalily „vazbu i na potomky několika ministrů, namočené do kauzy“. Erdogan nechal ty, kdo k tomu našli kuráž, 17. prosince suspendovat. Bezpochyby i za odhalení, že právě on „vyvinul s Jásinem al-Kádí rozvětvený systém, odklánějící peníze pro al-Káidu v Sýrii“.     

Na světě je i další skandál: „turecká policie zadržela u syrských hranic kamión, vezoucí zbraně pro al-Káidu“. Jeden ze zatčených členů posádky při výslechu uvedl, že „dodává zásilku IHH, ´humanitární´ Asociace tureckého Muslimského bratrstva“. Zbylí dva se „prohlásili za tajné agenty, plnící služební rozkaz“.

Policie i justice chtěly konat. Zakázal jim to guvernér provincie, v níž se incident odehrál. Kontraband prohlásil za „cargo MIT (turecké tajné policie)“. Mocenským složkám nařídil „propustit vozidlo původní trasou i s nákladem“.

Vyšetřování zjevilo i další pikantérii: „turecký sponzoring al-Káidy využívá íránské společnosti“. Jak ke „kamufláži akcí v Sýrii“, tak k „teroristickým operacím v Íránu“.

„NATO mělo své komplice v Teheránu už za operace ´Írán-contras“. Přímo v „interním okruhu prezidenta Rafsandžáního“. Například „šejka Rúháního, zvoleného nynějším prezidentem“.

To vše „vstupuje do hry v předvečer konference Ženeva II“. Syrská „politická opozice v exilu“ se ji snaží ovlivnit „novou teorií“. Je o tom, že jak Fronta al-Nusrá, tak Islámský stát Iráku a Levantě (ISIL) jsou „fasádou syrských tajných služeb“. Ty prý s jejich pomocí „obyvatelstvo jen straší ve snaze udržet je pod kontrolou“.

Fantasmagorie, vydávající za „nástroj režimu“ vrahy tisíců jeho vojáků a policistů, se zároveň snaží sugerovat, že „jedinou ozbrojenou opozicí je Svobodná syrská armáda (FSA), respektující syrskou politickou opozici“. A právě „anulovat i problém zastoupení na mírové konferenci“.

Od světa se tak žádá hned dvojí veletoč: „Vše s kladným znaménkem, čím  táž exilová opozice al-Káidu častovala po tři roky, má být zapomenuto.“ Tak jako „to, jak k expanzi terorismu v Sýrii mlčeli členové NATO“.

Máme-li „připustit, že většina šéfů Atlantické aliance o její podpoře  mezinárodního terorismu nevěděla“, pak ovšem „nezbývá než vzít na vědomí, že za světový terorismus nese odpovědnost především NATO“.