Bill Blum: Křížová cesta „kubánské pětky“

Mstivá parodie na spravedlnost trvá už přes patnáct let

Jednu věc nemůže popřít „ani ten nejtvrdší kritik Fidela Castra a kubánské revoluce“, píše Bill Blum na americkém portálu Truthdig. „Federální perzekuce skupiny zpravodajských důstojníků, známé jako Kubánská pětka, je parodií na spravedlnost volající po nápravě“. A „ne-li už na půdě justice, pak aspoň rukama diplomacie, která má letité zpoždění“. Zatím se ovšem „nejeví pravděpodobné jedno ani druhé“.

O osudu těch pěti – připomíná autor – rozhodl už šestiměsíční proces v Miami roku 2001. Konal se v obklíčení „proticastrovských vášní a médií“.  „Pětce“ přišili  „špionáž proti americkým ozbrojeným silám a kubánskému exilu na Floridě“. Gerardu Hernandezovi navíc i „spiknutí za účelem vraždy čtyř členů proticastrovské skupiny Hermanos al Rescate“. Ti „zahynuli, když dva jimi pilotované stroje mělo roku 1996 sestřelit kubánské letectvo“.

Zatím byl propuštěn a repatriován jen René Gonzales. Všechny ostatní vězní dál. Hernándeze dokonce na doživotí bez termínu, k němuž by měl nárok na propuštění kdykoli dřív.  

Kauza jakoby „vypadla z oka posledním fázím studené války“. Patří však i ke „vstupním salvám dnešního amerického státu, posedlého špehováním“.

„Těch pět bylo příslušníky La Red Avispa“ – „správy kubánské rozvědky“. Do „Miami je vyslala monitorovat a infiltrovat kubánské emigrantské skupiny typu nechvalně známé Alpha-66“. Ty mají – ve snaze o „změnu režimu už od prvých dnů revoluce“ – žaludek i na „terorismus“. Včetně „pokusů o atentát na Castra a několika bombových útoků na hotely a noční kluby v Havaně“. „Pětka“ to nezvratně doložila i za procesu v Miami.  

Tam se naopak neprokázalo nic z toho, zač nemá Gerardo Hernández opustit celu až do smrti. Ani to, že - když se jeden ze dvou letounů Hermanos al Rescate roku 1996 nevrátil z letu nad Kubu – byl skutečně sestřelen, a navíc v mezinárodním, a nikoli kubánském vzdušném prostoru. Natož to, že s tím měl cokoli společného právě Hernández.

Tak trapná „parodie na spravedlnost“ – připomíná Blum – riskovala blamáž před odvolacím soudem. Dezertovala před ní odvolávkou na to, že „většina důkazů, uplatněných v procesu vládou, pochází ze zdrojů podléhajících Foreign Intelligence Surveillance Act“. Tedy zákonu už z roku 1978, mezitím mnohokrát novelizovanému, jímž se americké tajné služby a policie řídí vůči „rozvědkám cizích mocností“ a „jejich komunikaci s agenty“ na americkém území. Cokoli na dané téma lze, když se to právě hodí, svěřit do jurisdikce neveřejného „soudu, zřízeného podle tohoto zákona“. Šanci, že by se „kubánská pětka“ mohla bránit u standardní soudní instance, tak uťala mantra „újmy, hrozící státní bezpečnosti“. Tedy ta samá průhledná finta, kterou se teď vylhává i celý mamutí aparát konfiskace soukromí, jemuž zařídil unikátní striptýz Edward Snowden.   

„Kubánská pětka“ byla zatčena už v roce 1998. A po „prvních 17 měsíců držena v samovazbách, limitujících i kontakt s obhájci“. To nepřešly mlčením ani Amnesty International a Pracovní skupina OSN pro otázky arbitrárního věznění.

Následný proces lemoval „virtuální lynč spodiny“. „Protesty, že vláda odmítá uvolnit utajená svědectví,“ bohorovně ignoroval.            

Tak ostentativní zvůle „pětce“ logicky získává stále širší sympatie: „Obnovu procesu nežádá jen Amnesty, ale i mnozí nositelé Nobelovy ceny, například fyzik Žores Alferov, spisovatelka Nadine Gordimerová a jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu. Renomovaný novinář a režisér Saul Landau si ´pětku´ zvolil za námět svého dokumentu ´Ráčili by se postavit skuteční teroristé, prosím?´.“       

Autor pak rekapituluje i pozdější peripetie. Nový tým obhájců, vedený Lenny Weinglassem, dosáhl už roku 2005 „šokujícího zvratu v celé kauze jednomyslným hlasováním tříčlenného senátu 11. odvolacího okrsku Spojených států“. Naděje, jež to vyvolalo, netrvaly dlouho. „Parodii na spravedlnost“ restituoval „soudce  William Pryor, dříve nejvyšší státní návladní státu Alabama, člen Federalist Society a favorit Tea Party“.

„Pětce“ nebyl dopřán ani habeas corpus. Podání, jež to nezvratně dokládají, však u federálního soudu leží nevyřízena dodnes.  

Tryzna za Nelsona Mandely sice – byť zatím jen na pár sekund – už přemostila i Rubikon. Barack Obama si potřásl rukou a vyměnil pár slov s Raúlem Castrem. „Náprava parodie na spravedlnost“, jež čtyři z pěti kubánských bojovníků proti terorismu drží za mřížemi už přes 15 let, se však zatím neklube ani v zárodku.

Naděje se tak upírá už jen ke kauze „Alana Grosse, Američana odsouzeného na Kubě k 15 letům za špionáž“. K jeho „výměně“ za čtyři vězněné Kubánce, která by celý „skandální případ dovedla do férového finále“.  

Washington na ni –  a to nejednou - neváhal přistoupit ani v letech, kdy studená válka eskalovala. Tentokrát ovšem zatím vše nasvědčuje, že „nemá v plánu ani jakékoli diplomatické řešení“.