John Pilger: Normalizace nepředstavitelného

Masakr Iráku vydá za rwandskou genocidu

Nedávný průzkum v Británii se tázal na počet obětí války v Iráku. „Odpověď byla šokující. Většina dotázaných uvedla, že zabitých nebylo ani 10.000.“ Podle „vědeckých studií však v pekle, rozpoutaném britskou vládou a jejím spojencem ve Washigtonu, zahynul až milión iráckých mužů, žen a dětí“. Zhruba „stejně jako za genocidy ve Rwandě“. A „masakr běží dál. Brutálně,“ říká v relaci BBC 4 John Pilger,  živoucí legenda válečné reportáže. Původem z Austrálie, debutoval už ve Vietnamu. Desítky let zdobí publicistiku Daily Mirror, New Statesman i řady jiných médií.

Svědectví z první ruky nabízí i tentokrát: „Když jsem po Iráku cestoval v 90. letech, dvě hlavní muslimské komunity, šíity a sunnity, sice dělily i rozdíly.“ Žily však “bok po boku, ba ve smíšených manželstvích a shodně se navzájem hrdě považovaly za Iráčany. Nebyla tu žádná al-Káida, jediný džihádista. To vše jsme rozmetali na cucky ´šokem a děsem´ z roku 2003. Dnes spolu sunnité s šíity válčí napříč Středním východem.“

Trefně to nazval „americký akademik Edward Herman: ´normalizace nepředstavitelného (´normalising the unthinkable)´“. „Oběti“ člení „na dvě sorty“: „hodnotné“ („worthy victims“) - a „bezcenné“ („unworthy victims“).

„´Hodnotné oběti´ jsou ty, co trpí rukama našich nepřátel: typu Asáda, Kaddáfího, Saddáma Husajna.“ Jako „legitimace toho, čemu říkáme ´humanitární intervence´.“

„Bezcenné oběti“ jsou „ty, co stojí v cestě naší trestající moci“ – a také „´správným diktátorům´, které angažujeme. ´Správným diktátorem´ kdysi býval i Saddám Husajn, pak mu však narostl hřebínek a přestal poslouchat, a proto byl přeřazen mezi ´špatné diktátory´.“

V „Indonésii byl generál Suharto ´správným diktátorem´ přesto, že“ – „ za asistence vlád Británie a Ameriky“ – „zmasakroval na milión lidí“. S  „pomocí britských stíhačů a britských kulometů vyvraždil i celou třetinu populace Východního Timoru“. Přesto „ho v Londýně vítala sama královna“. Když „zemřel přirozenou smrtí ve své posteli, velebili ho za osvícenou modernizaci, coby jednoho z nás“. Jemu totiž – „na rozdíl od Saddáma Husajna“- „hřebínek nikdy tolik nenarostl“.              

Irácký masakr „financuje režim Saúdské Arábie“. Ten, co „stíná lidi a diskriminuje ženy“. Ze „Saúdské Arábie byla většina únosců letounů z 11. září 2001. WikiLeaks zveřejnila v roce 2010 telegram, zaslaný ministryní zahraničí Hillary Clinton ambasádám Spojených států. Psala tu: ´Saúdská Arábie je rozhodující finanční oporou al-Káidy,  Talibánu a ostatních teroristických skupin celém světě.´ Saúdové jsou však našimi váženými spojenci stále. Jsou to ti správní diktátoři. Britská královská rodina je často navštěvuje. Prodáme jim všechny zbraně, o něž si řeknou.“

„První osobu“ („´my´ a ´naše´“) – píše Pilger – „volím ve shodě s hlasateli a komentátory médií“. Užívají ji pokaždé, kdy radno „nerozlišovat mezi zločineckou mocí našich vlád a námi, veřejností“. A kde se tak máme jevit úplně všichni jako „součást konsensu: toryovci i labouristé, ba Obamův Bílý dům“.

„Když zemřel Nelson Mandela, BBC vyrazila rovnou za Davidem Cameronem a hned nato za Obamou.“ Jenomže právě „Cameron jel do Jižní Afriky v roce, kdy tu byl Mandela vězněn už 25 let“. Ta „cesta se rovnala podpoře režimu apartheidu“. A Obama, „ronící slzy v Mandelově cele na Robben Island, je nadřízeným karceru na Guantánamu“.

„Čemu to tedy na tryzně za Mandelu vzdávali hold? Výjimečná vůle k odporu proti režimu útlaku, po léta v jeho zvrácenosti podporovanému americkou a britskou vládou, to nebyla garantovaně. Spíš vděčnost za to, že Mandela zpacifikoval povstání černé Jižní Afriky proti bezpráví, nastolenému politickou a ekonomickou mocí bělochů. Na svobodu se jistě dostal jen díky tomu.“

„Dnes je stejně brutální ekonomickou mocí i apartheid v jiné podobě.“  Mění „Jižní Afriku ve společnost nejmenší rovnosti na Zemi. Někdo tomu říká ´usmíření´.“

Už Aldous Huxley – v kultovním Brave New World (česky Konec civilizace aneb Překrásný nový svět) – prorokoval dobu, jejíž „duch“ se smrskne na čistě osobní “identitu“, měřenou exhibicemi prestižního konzumu. A právě z tak „jalové iluze osobní svobody“ vyroste „klíčový nástroj společenské kontroly“.

Žijeme ve „věku médií, a ne informací“. „Brilantních mediálních technologií“, usurpovaných „jako památka Nelsona Mandely“.  

Když Harold Pinter - laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 2005 – dostal slovo při jejím slavnostním předání, věnoval je „globální mocenské manipulaci, pitvořící se jako síla univerzálního dobra“. Je to – jak řekl - „brilantní, rafinovaná a velice úspěšná hypnóza“. Až na to, že co sugeruje, „se nikdy nestalo“ – a oč kráčí skutečně, „poutá nulový zájem“. 

Pinter mířil na „systematické zločiny Spojených států“ - a “cenzuru mlčením“, která je kryje. Na „informaci“, která je - pro „orientaci v dnešním světě“ – „možná ze všeho vůbec nejdůležitější“.

“Namísto liberální demokracie“ totiž „přichází systém, v němž lidé skládají účty státu, plnícímu zadání korporací – a ne v opačném gardu, jak by tomu mělo být“. Nejenom v „Británii se parlamentní strany řídí jednou a toutéž doktrínou“ –„péče o bohaté a boje pro chudé“. Taková „negace skutečné demokracie“ je „zvratem historického rozměru“.

A právě „proto je pro mocné, co účty neskládají, takovou hrozbou kuráž Edwarda Snowdena, Chelsea Manning a Juliana Assange“.

„Trefně to řekl velký reportér Claude Cockburn: ´Nikdy nevěřte ničemu, co dosud nikdo oficiálně nedementoval.´“

Být „lhaní vlády, pokoutně připravující napadení Iráku, náležitě demaskováno a konfrontováno, milión lidí je naživu možná dodnes“.