Manuál omezené suverenity

Britská ambasáda jako kyjevský místodržící

Dřív se červená knihovna – a červená lucerna - míjely obloukem. Zadáním mozkové prostituce – řečeno slovy Černé labutě – jsou však právě pohádky pro dospělé. Svár dobra, hodného nanebevstoupení – a zla, proklatého do věků skonání – od nichž se reálná předloha liší k nepoznání. Teď se ty erosenky ducha vrhly i na dění, otřásající Ukrajinou.

Dobru malují tváře hned dvě. Evropských hodnot, co vyvedou z temnot – a spontánní touhy, jíž po tom prahne vox populi. Bestiář zla má sice hlav ještě víc. Rostou však z jediné obludy: Mráz přichází z Kremlu! Amen.

Teď však tu selanku, kříženou s hororem, boří i pikantní indiskrece. Má 27 stran. Pod názvem Program pro hlubší porozumění a podporu Dohody o připojení Ukrajiny k EU včetně Dohody o hlubším a komplexnějším svobodném obchodu na Ukrajině (A blueprint for enhancing understanding of and support for the EU-Ukraine Association Agreement including DCFTA in Ukraine).

Je to manuál britského velvyslanectví v Kyjevě. Visí na stránkách vlády Jejího Veličenstva. Obligátní větička úvodem, že „názory, obsažené v této publikaci, jsou míněním autora a nemusí korespondovat s oficiální politikou vlády Velké Británie“, na tom mění pramálo.

„Podpora Dohody o připojení“ – přiznává ten opus s hořkostí - „mezi populací nedominuje“. Chybí jí „dostatečně silná lobby“. Mnozí Ukrajinci věří verzím, jež „Dohodu o připojení vykreslují negativně“.

„Průzkumy veřejného mínění ukazují, že evropská integrace není pro značný počet Ukrajinců atraktivní.“ I proto, že „z jedné strany nevěří, že ukrajinské vedení je s to evropské standardy naplňovat, a z druhé ve vstupu Ukrajiny do EU nespatřují reálnou perspektivu.“

Ukrajinským médiím, jež se za Dohodu staví, „chybí profesionální a systematický přístup“. „Majitelé ani redaktoři médií nespatřují v evropské integraci téma, o něž by masové auditorium mělo zájem.“

Naproti tomu „stoupenci Celní unie vedou aktivní komunikační kampaň“, která „dokázala stimulovat veřejnou diskusi o volbě vektoru zahraniční politiky Ukrajiny, přestože Ukrajina svou zahraničně politickou podporu evropské integraci oficiálně deklarovala“.

Nehledě na všechen tlak, mající vynutit pravý opak, tak „média posuzují otázku více možných vektorů zahraniční politiky Ukrajiny“, „někdy mají sklon požadavky EU kritizovat“, ba „zároveň obracet pozornost k tématu Celní unie“.

To vše je ovšem jen „důvodová zpráva“. Úkolem manuálu jsou „aktivní opatření“:

„Navrhované kroky zahrnují: trénink pro žurnalisty, press-tours a zvláště televizní talk-shows, road-shows, aktivní vzájemné vztahy s ukrajinskými podniky, reklamu, on-line působení prostřednictvím sociálních médií a tiskových materiálů.“

V „průběhu dvou let si navrhovaná opatření vyžádají 2,3 miliónu EUR v každém regiónu (podrobnější informace viz příloha A ´Akční plán a rozpočet´).“ Ten ovšem tam, odkud citujeme, už nefiguruje.

Tím barvitější je seznam těch, koho políbí štěstěna „grantů“. Od Polsko-ukrajinského fondu spolupráce či Výboru pro monitoring svobody tisku na Krymu až po Evropský mládežnický parlament, Institut světové politiky, Institut evropské politiky a řadu dalších center „nezávislé vědy“ i ničím nezastírané „výroby souhlasu“. Zvláštní důraz se klade na spolky ukrajinských absolventů západních univerzit a také struktury Erasmus, Tempus a další instituce mezinárodní akademické výměny. Konkrétní zadání nemíjí ani British Council, Goethe Institut a jejich francouzskou analogii.

Neb „nehledě na zdánlivou hojnost informací o otázkách evropské integrace a Dohody o připojení chybí dostatečně konkrétní informace (cifry, fakta, pojmy, přesně specifikované výhody i rizika)“. „Celkově jsou oficiální informace, jak vedení Ukrajiny, tak EU, mlhavé a nedostatečně jasné.“ Na „rozdíl od ekonomicky zdůvodněných pozic stoupenců Celní unie“.               

Tím víc teď musí „kampaň apelovat jak na racionální pohnutky (přednosti a výhody EU), tak tak na emoce.“ Zahrnovat i „co možná vizuálních prvků“. Tak, aby na každou „sociální a profesionální skupinu“ mířila i „reklamní hesla, globální i adresná sdělení, zaměřená na konkrétní cílové auditorium“. 

Kdo se chce před spaním pobavit, lze mu vřele doporučit už jejich základní kostru, obsaženém v samotném manuálu – pro „mládež“, „představitele byznysu“ či „auditorium 55+“.

Půvabně se čte i doznání, co nastane den poté, až by se Ukrajina připojila: „Musíme být čestní. Tyto přeměny budou výzvou pro ukrajinský byznys, prověrkou jeho životaschopnosti.“ Takže „některé ztráty jsou v krátkodobém výhledu nevyhnutelné…“

27 hustých stran unese i „politicko-organizační zabezpečení“, určené nomenklatuře omezené suverenity. Zvláštní přízni se těší ukrajinský klérus: „Nehledě na odluku církve od státu se její představitelé aktivně účastní debaty o sociálně významných otázkách. Vyjadřují se i přímo k tématu zahraničně politické volby Ukrajiny. V současnosti na Ukrajině většina církví, kromě Moskevského patriarchátu, podporuje evropský vektor. Proto se navrhuje účast představitelů církví ve veřejných debatách, tím spíš že poslední údaje potvrzují, že církev se ze strany obyvatelstva těší největší důvěře (66,5 %).“

Vítězům privatizace se ukládá přímo slovníkem c. a k. místodržícího: „Oligarchové musí být zapojeni do lobbingu za Dohodu o připojení prostřednictvím ´svých´ masových médií i osobní účasti na akcích v rámci kampaně.“

Jádrem nomenklatury, volané k euroatlantické odpovědnosti, jsou však sami papaláši oranžové revoluce: „Bez účasti moci, zvláště na regionální a místní úrovni, by naše kampaň snadno postrádala efekt a mohla by mít i negativní důsledky.“

Všeho však s mírou: „Politikům a činitelům nelze dát prostor pro rozhodnutí, jež by se vymkla kontrole.“

Hůř na tom nebyl ani maharádža v předminulém století.