Timothy Alexander Guzman: Libreto dluhové pasti
„Happyend dějin“ na huntě terorizuje vlastní achilovkou
Že život – „visí-li na půjčkách a dluzích“ – „přestane být svobodný a hezký,“ napsal už Henrik Ibsen. Timothy Alexander Guzman to vidí ještě skeptičtěji:
„Oxford Dictionary definuje otroka jako osobu, která je zákonným majetkem někoho jiného a je nucena ho poslouchat“ („což byl případ Spojených států v 18. a 19. století, kdy tu otroctví bylo legální institucí“). Oxfordský lexikon má za otroka i osobu, jež tvrdě pracuje, aniž je za to náležitě placena. A také osobu, která je na něčem nepřiměřeně závislá (ba díky této závislosti ovládána někým jiným).
Dnes je nejsnazším „nástrojem nadvlády“ – „nad jednotlivcem či celou zemí“ – právě „dluh“. Existenční „závislost na úvěru“, který „se musí splácet“. Dlužníky mění v „novodobé otroky“. Věřitele - v „moderní otrokáře“. „Čím se otroctví z 18. století“ – „kdy Amerika otroky importovala“ – „liší od Ameriky v roce 2013? Jedině fyzickým násilím vůči africkým otrokům.“ Zato „psychologickým násilím“ trpí i dnes ti, kdo se „pout dluhů ne a ne zbavit nadosmrti“.
Problém má nedozírnou plochu. Cifry za třetí kvartál nabídla agentura Bloomberg:
„Zadluženost na bázi spotřebních úvěrů vzrostla o 127 miliard na 11.280 miliard dolarů.“ Jde o „největší skok od prvého čtvrtletí roku 2008“. „Hypotéční dluhy se vyšplhaly o dalších 56 miliard USD, studentské půjčky o 33 miliard, úvěry na nákup osobních vozů o 31 miliard a suma, nesplacená na kreditních kartách, o 4 miliardy dolarů.“
„Pozorujeme narůstající zadluženost domácností v podstatě všemi typy závazků,“ konstatuje Donghoon Lee, přední ekonom amerického Fedu. „Trvale roste i zadlužení, nevztahující se k bydlení.“ Zároveň „slábnou faktory, snižující úroveň hypotéčních závazků“. Obojí „nasvědčuje tomu, že domácnosti už, co do své schopnosti udržet dluhy pod kontrolou, překročily bod zvratu“.
Průměrná domácnost – uvádí statistika samotného Fedu – „dluží mezi 7.000 a 15.122 dolary jen na kreditních kartách“. „Průměrný hypotéční dluh dělá 146.215 dolarů“. Student, který na vzdělání dosáhne jen na úvěr, „dluží v průměru 31.240 dolarů“. Všichni dohromady - skoro tisíc miliard.
Bankéři nepůjčují z prasátka, do nějž si utrhli od papuly. Točí peníze jiných lidí (other people´s money). Neboli OPM – čti oupíem - řečeno ležérní zkratkou banksters.
Teď navíc točí hlavně peníze, kryté jen řídkým vzduchem (money out of a thin air). „Tiskne“ jim je - 85 miliard USD měsíčně – Federální rezervní systém. Výměnou za nové dluhy federální vlády - a cenné papíry, přeplněné toxickými aktivy.
Tajenku stínohry, jež dobré víře uniká – a tápe v ní i většina levice, považující se za radikální – obnažil dialog ve filmu Internacionála (The International). Už roku 2009 vznikl v Hollywoodu. Předlohou je skandál banky BCCI – a s ní spřažených italských politiků. Na plátně je hraje cynik, zvaný Umberto Calvini, takto i majitel zbrojařské firmy. Zájemcům o raketový naváděcí systém – Eleanor Whitmanové a Lousi Salingerovi – dává lekce z motivace bankovních elit:
Calvini: „Ne, to není o zisku z prodeje zbraní. Je to o tom, jak mít věci pod kontrolou.“
Eleanor: „Mít pod kontrolou pohyb zbraní, řídit konflikt?“
Calvini: „Ne, ne, ne. IBBC je banka. Nejde jí o to řídit konflikt, ale vládnout dluhu, který tím konfliktem vznikne. Pravou hodnotou konfliktu je dluh, který vytvoří. Když máte v moci dluh, máte pod kontrolou úplně všechno. Zdá se vám to zvrácené? Jenomže právě v tom, jak z nás všech, ať už jde o celé země nebo jednotlivce, nadělat otroky dluhu, je sama podstata bankovního průmyslu.“
Sociologie tomu říká disciplinizace. Chomout dluhů ji umí v rukavičkách. Efektivněji, než všechna autocenzura – i slzný plyn, pendreky a vodní děla.
V tom chomoutu mlčí – nebo jen vrčí, ale nekouše – i devět desetin Ameriky, jejíž reálný příjem se propadl na konec 60. let.
Touž roli plní dluhová past, líčená pimprlaty sametu. Penězovody, rabující veřejné rozpočty. Znárodňované dluhy konkrétních vlastníků. To jejich krásný ztráty terorizují dolních deset miliónů.
Je to asociální zvrhlost. Hazarduje i s národním zájmem. Dělá to z čiré impotence? V nutkavém rauši delikvence? Nebo je ve hře i spojenecká vděčnost? Libreto cizího mamonu, co nás chce vyvlastnit až na kost.
předchozí článek | další článek |