Valentin Katasonov: Čína na sopce liberalizace

Hrozí politice, unikající „katastrojce“, tichá skartace?

Jen co skončilo nedávné jednání ÚV KS Číny, vyrojily se protichůdné intepretace. Jednu inicioval Michael Snyder. Na webu, nazvaném chytlavě - The Economic Collapse – přišel s bombastickou verzí: „Čína odpálila skutečnou bombu, avšak média ve Spojených státech ji totálně ignorují. Čínská centrální banka rozhodla, že ´akumulace zahraničních měn už neodpovídá zájmům Číny´.“

Profesor Valentin Katasonov to vidí jinak. „Podobná prohlášení už Čína činila i v minulosti,“ v praxi “však k ničemu nevedla“. Čínské „rezervy v cizích měnách rostou téměř nepřetržitě už od konce 70. let“. Všechny přestávky – „dají se spočítat na prstech“ - trvaly jen „měsíce, maximálně kvartály“.

Citát šéfa Národní banky Číny, na nějž Snyder – jindy „precizní analytik“ – reagoval „tak emocionálně“, je navíc „značně nekonkrétní“. Hlavně však: „Pokud už centrální banky a státní pokladny těch či oněch zemí s nákupem státních dluhopisů USA opravdu končí a zásoby americké měny dokonce snižují, obyčejně s tím nechodí na buben. Například ruská centrální banka snížila od ledna do července 2013 zásoby dluhopisů americké státní pokladny z 164,4 na 131,6 miliard dolarů, tedy o 20 %. A učinila tak, povšimněte si, docela potichu.“

Čínská migréna z devizových rezerv, jež neustále rostou, má pádné důvody. Jejich suma se  - podle agentury Bloomberg - „v letech 2004 – 2012 zvýšila o 721 % a dosáhl 3.300 miliard dolarů“. V letošním třetím kvartálu to bylo už 3.660 miliard – „víc než roční HDP Německa“. V roce „2004 na Čínu připadalo 14 % světových devizových rezerv, do konce roku 2012 už to bylo 30,2 %“.   

Peking strukturu zahraničních rezerv nezveřejňuje. „´Únik informací´ však občas organizuje“. V roce 2010 tak světu naznačila, že plných 65 % svých rezerv drží v dolarech V eurech to bylo 26 %, v britských librách – 5 % a v jenech – 3 %. Na zhruba shodné proporci se experti shodují i dnes.  

Čínskými dolarovými rezervami jsou však „jen dluhopisy americké státní pokladny“. Změnit je v „obchodovatelné ´zboží´ je krajně obtížné“. Peking to zkouší mj. „transferem části rezerv do speciálních (suverénních) fondů, jež mohou devizy alokovat nejen do státních papírů a na depozitní účty, ale i do akcií a obchodních podílů zahraničních podniků v reálném sektoru ekonomiky. Investicím tohoto typu se však USA a další západní země všemožně brání a pro investice suverénních fondů zavádějí různá omezení a zákazy pod záminkou ´ochrany národní bezpečnosti´.“

Šíří se „podezření, že Čína část devizových rezerv konvertuje do zlata“. Takže už ho má několikanásobně víc, než „oficiálních tisíc tun“.

Definiční slabina rezerv, jichž Peking kupí rekordní masu, zní ovšem jinak: „Převážná část dolarových rezerv Číny ´nic nevynáší´, přesněji řečeno vynáší, ne však Číně, ale Americe, již Říše středu úvěruje prakticky gratis.“

„Bomb“ ražení, jaké má na mysli Michael Snyder, „bylo za posledních let nemálo. Ještě nevybuchly, dřív či později však explodují“. Patří sem jak zavedení „regulovaného plovoucího kurs jüanu“ z léta 2010, tak záměr „změnit ho v mezinárodní měnu“, deklarovaný v „dvanáctiletém plánu sociálně-ekonomického rozvoje Číny“ z roku 2011. Také však řada bilaterálních dohod o zúčtování vzájemného obchodu v národních měnách (či výlučně v jüanech) místo dolarů – s Japonskem, Íránem, Ruskem, Saúdskou Arábií, Venezuelou, Angolou, Ománem či Súdánem.            Centrální banka Austrálie se dokonce zavázala „konvertovat 5 % svých zahraničních rezerv do čínských státních obligací“.

S Británií byla letos v říjnu uzavřena dohoda, podle níž se „se jüan začne obchodovat na londýnské burze“ a „čínské banky otevřou své filiálky v City of London“. Londýn se tak „stane faktickým off-shore čínských bank a finančních korporací. Už dřív Čína uzavřela analogické dohody s Hongkongem, Singapurem a Tchajwanem.“ Letos v listopadu ohlásil „prezident šanghajské burzy futures nový finanční instrument – future na ropné kontrakty, nominované v jüanech.“ Razantně se má uvést hlavně na trzích jihovýchodní Asie.

To vše dovršilo listopadové „uzavřené plénum ÚV KS Číny k sociálně-ekonomickým reformám Číny do roku 2020“. Jeho závěry už hovoří přímo o „urychleném přechodu k úplné konvertibilitě jüanu“.

Peking se hodlá „vymanit ze železného objetí amerického dolaru“. Jeho „vedení však není zajedno v otázce, jak toho dosáhnout“ – a co konkrétně rozumět se pod pojmem „´mezinárodní´ jüan“. I „proto bylo rozhodnuto provést poslední plénum ÚV KS Číny jako uzavřené. Vedla se tu, soudě podle řady příznaků, velice žhavá diskuse.“ Jako další dějství „střetu mezi stoupenci tržní orientace a zastánci rozhodující role státu“. Ti první „pomalu, ale jistě tahají za delší konec“. Zbraně sice zdaleka nesložil ani jejich rival. Jakkoli mlhavé jsou formulace závěrečného dokumentu, „posun k další liberalizaci čínské ekonomiky lze nepostřehnout jen těžko“.

„Do roku 2005 měl jüan fixní kurs k dolaru a dalším konvertibilním měnám.“ Byl to „uměle podhodnocený kurs, stimulující vývoz čínské produkce na světový trh, včetně USA“. I díky němu si „Čína razila triumfální cestu světem“ a dosahovala „aktivního salda obchodní i platební bilance“. Pak byl však –„pod tlakem USA a další konkurenčních zemí“ - „Peking donucen se fixního kursu vzdát a přejít na režim tzv. plovoucího regulovaného kursu“. Stále však s „minimálními výchylkami“ („aby nedezorganizoval tuzemskou produkci a obchod)“ – a v pásmu, jímž si jüan udržoval pozici „´levné´ měny“.

Nutně však za cenu „devizových intervencí“ („banálního skupování ´zelených papírků´ centrální bankou“). Ergo i „uměle vysoké poptávky po americké měně“. Daní za „uměle nízký kurs jüanu“ je tak nutně i „uměle nadhodnocený dolar“. Podobný masochismus si sice dopřávají „centrální banky všech zemí periférie světového kapitalismu“. Od té čínské však – díky rozsahu jejích devizových rezerv a intervencí – dostává dolar zcela bezkonkurenční umělé dýchání.   

„Čínským liberálům“ z toho vychází jen docela „prostinká logika“: je-li „stabilní a ´levný´ jüan“ pro „zemi příliš nákladný“ – protože „vyžaduje nepřetržitý nákup americké měny a akumulaci rezerv“ – „velké rezervy naopak nevyžaduje plně konvertibilní jüan“. Jen co se zavede, odpadne rázem i to, z čeho už „roky bolí vedení země hlava“. V „logice čínských liberálů“ to bude i „tečka“ za vším, co s tím souvisí.   

„Řetěz kauzálních souvislostí“ je však nepoměrně komplikovanější. Katasonov ho skicuje takto:   

1. „´Svobodný´ jüan začne rychle růst, z ´levného´ se stane ´drahým´.“
2. To „povede k poklesu mezinárodní konkurenceschopnosti čínské produkce“. Velice rychle tak dojde k „redukci exportu a růstu importu“. A tím i k „propadu aktivní čínské obchodní bilance  v záporné saldo“.
3. „Obrovské devizové rezervy tak roztají, jako březnový sníh, už za několik let.“
4. „Produkce čínských podniků, zbavených odbytových trhů, začne váznout.“ „Desítky miliónů jejich zaměstnanců se ocitnou na ulici.“ „Reálný sektor ekonomiky rychle degraduje.“
5. „Aby se předešlo bankrotu podniků a stát mohl dovážet životně nezbytné zboží, Čína se bude muset obrátit o pomoc na zahraniční věřitele a investory.“
6. „Západ takovou ´pomoc´ poskytne milerád.“ Jen za tu cenu však, že „aktiva čínské ekonomiky přejdou do rukou nadnárodních korporací“. Pak na tom Čína – co do vnější zadluženosti a jejích následků – „bude hůř, než dnešní Řecko.“
7. Po „demontáži měnové regulace“ zůstane „naprosto bezbranná i vůči úderům globálních finančních krizí“. A také tváří v tvář intrikám „spekulantů Sorosova typu“. Až by se terčem útoku – britskou libru to potkalo už před dvaceti lety – stal jüan, Čína už „devizové rezervy, nutné na obranu před finančními spekulanty, nebude mít“.
8. Jüan tak „ztratí dokonce i některé atributy ´mezinárodní měny´, které už má dnes, v roce 2013“. V podstatě nezávisle na tom, „zda své pozice udrží nebo ztratí dolar“. Jüan totiž „oslabí vůči měnám těch zemí, které si zachovají reálný sektor ekonomiky.“

Živoucím mementem je Japonsko: „ještě před dvaceti lety uvažovalo docela vážně o tom, že se jen může postavit naroveň americkému dolaru nebo ho dokonce nahradit“. Japonsko na tom tehdy - z hlediska „řady ekonomických ukazatelů“ – „bylo přitom dokonce lépe, než dnešní Čína“. Do „horní ´sedmičky´ ekonomicky vyspělých zemí světa“ sice patří nadále. Hraje v ní ovšem už “jenom druhé housle“.  

Na čínské „měnové liberalizaci“ zaráží především její „uspěchanost“. Tamní „liberálové svou šachovou partii zřejmě promýšlejí na víc, než jenom jeden tah dopředu“. Ani jim asi neuniká, že „liberalizace kursu jüanu zemi velice rychle zbaví dnešních exportních tržeb se všemi následky, jež z toho plynou“. Tím víc podle všeho spoléhají na to, že „exportní inkasa nahradí peníze zahraničních investorů“.

Jak iluzorní je to kalkulace, plyne už ze snadno dostupných fakt: „jestliže tržby čínského exportu činily v roce 2012 kolem dvou tisíc miliard dolarů“, „přímé zahraniční investice do čínské ekonomiky – 120 miliard dolarů“.  Přímé zahraniční investice, alokované globálně, téhož roku nepřesáhly 1.300 miliard dolarů. „Úplná substituce“ zdrojů, generovaných dnešním čínským exportem, je proto zcela nad síly „sebevětší měnové liberalizace.“  

Právě ta ovšem – barvitých příkladů jsou desítky - „v zemích na periférii světového kapitalismu vede obvykle i k tomu, že do země nemíří strategičtí investoři, nýbrž spekulanti s ´horkými´ penězi. Takoví ´investoři´ ekonomiku nerozvíjejí, ale ohlodávají její aktiva a destabilizují chod podniků, které ještě zůstaly naživu. Úplná liberalizace kapitálových operací, provedená koncem 80. a počátkem 90. let v řadě zemí ASEAN, zvaných tehdy ´asijští tygři´, vedla k mutaci těchto ´tygrů´ v kočky, budící slitování.“ Naplno se to projevilo v „době finanční krize v jihovýchodní Asii v roce 1998“. Byli to právě „bývalí ´tygři´“, koho „nevyčíslitelně poškodila“.   

Poslední jednání ÚV KS Číny „položilo důraz na export čínského kapitálu“. Pro ten je „silný jüan“ skutečně alfou i omegou. Až bude „regulace zrušena, kurs čínské měny nějakou dobu nahoru půjde“. Vydrží mu to ale jen „rok, možná dva, déle jen sotva“. Právě v „té době má být z Číny vyveden kapitál“, investovaný „do finančních a nefinančních aktiv jiných zemí“.

Těžko se proto ubránit dojmu, že „čínští liberálové připravují dezerci kapitálů (a zároveň i svou vlastní)“. A všechny ty „hlubokomyslné debaty o jüanu jako ´mezinárodní devize´“ jsou vlastně inscenací, sloužící hlavně tomuto tutlanému plánu. Podle „mezinárodní organizace Global Financial Integrity (GFI) byl v prvé dekádě 21. století z Číny nelegálně vyvezen kapitál ve výši 2.740 miliard dolarů. Jen v roce 2010 to dělalo 420 miliard dolarů, zhruba čtvrtinu všech exportních tržeb země. Vyvádění kapitálu z Číny je pro své organizátory a beneficienty (zkorumpované činitele a s nimi spjaté byznysmeny) spojeno s riziky.“ Ne náhodou jsou to právě „stínoví exportéři kapitálu“, kdo nejvíc „lobbuje za rychlé zrušení všech omezení vývozu kapitálu, zavedení konvertibility jüanu a jeho transformaci v ´silnou´ měnu“.                                         

Michael Snyder „je Američan“. Logicky má proto „hrůzu z následků, jež by konec čínské akumulace dolarů měl pro Ameriku“. Ta se skutečně „ještě nestačila probrat“ z říjnového šoku kolem „dluhového stropu“. Vyjevil znovu jako na dlani, „jak moc je blahobyt syté Ameriky labilní“. Nakolik „závisí na zemích typu Číny, nakupujících státní dluhopisy USA“. Přímo na Čínu už připadá „každý desátý dolar, emitovaný na bázi těchto dluhopisů“. Pokud by o tyto berličky přišel, „příklad Číny by mohli následovat i jiní sponzoři strýčka Sama“. Tím víc by to mělo za následek „razantní růst úroků ze státních obligací USA“. Zemí, kde je dluh téměř vše, by to otřáslo tektonicky.

Dnes ovšem zdaleka ne tolik, jako ještě nedávno. Běžící – v pořadí už třetí - fáze „kvantitativního uvolňování“ sází na jinou taktiku: Federální rezervní systém „sype měsíc co měsíc do americké finančně-bankovní sféry 85 miliard dolarů“ – „cestou nákupu cenných papírů, podložených hypotékami (za 40 mld. USD) a státních obligací USA (za 45 mld. USD) od amerických bank na sekundárním trhu“. V „posledním roce se tak kupujícím státních dluhopisů stal hlavně sám Fed. Na zahraniční centrální banky a jiné zájemce jich už zbývá relativně málo. Co za tak příkrým zvratem je, lze už teď říci jen těžko. Možná se Washington chce pojistit proti možnému bojkotu centrálních bank jiných zemí.“

Úvahu, jíž si nemoří hlavu jen Michael Snyder, to však koriguje zásadně: i kdyby Čína skutečně „přestala nakupovat americké státní obligace, k okamžitému bankrotu Ameriky nedojde.“ Amerika samozřejmě „může zkrachovat, teď už však z jiných důvodů“ – pokud se „pod gigantickou tíhou státních dluhopisů USA, které musí skupovat, položí sám Fed“.

Zato Číně, „zastaví-li akumulaci dolarů“, hrozí „sebevražda“. Její ekonomika se „podobá letadlu, kroužícímu dlouho ve vzduchu, protože pilot ne a ne najít plochu, kde by mohl přistát. Palivo dochází a letounu hrozí, že se zřítí. Peking by s akumulací dolarů mohl přestat jen v případě, že by měl záložní letiště, kam by letoun, zvaný ´čínská ekonomika´, mohl přistát. Takovým ´letištěm´ je jen vnitřní trh Říše středu. Čínské vedení si to uvědomilo už dávno a ještě v minulém desetiletí podnikalo nevýrazné pokusy o přesměrování průmyslu i dalších ekonomických odvětví k vnitřní poptávce.“  O vytváření „homogenního národohospodářského komplexu“ místo „dvou ekonomik v jedné“ – jedné „na export“ a druhé „vnitřní“.

„Země však jela dál po koleji, na niž ji na přelomu 70. – 80. let minulého století zatáhl Západ. Směrem nezávislého ekonomického rozvoje to už nedokázala.“ Vnitřní trh, adekvátní svým produkčním kapacitám, tak „nemá dodnes“. Tím víc je neuralgicky „závislá na vnějších trzích a americkém dolaru“.           

Poslední plénum ÚV KS Číny nad obratem, který by ekonomiku přesměroval k vnitřní poptávce, už „podle všeho zlomilo hůl“. Jinak, než dosud, však orientuje i „další integraci Číny do globální ekonomiky“. Po celá dosavadní „tři desetiletí, počínaje Teng Siao-pchingem, usilovala o ovládnutí světových trhů zboží. Země se změnila v ´globální dílnu´, obsluhující půl světa. Čína ztělesňovala model průmyslového kapitalismu závislého typu, který si zachoval socialistickou rétoriku. ´Socialismem´ se v Číně rozumí východní odrůda státního kapitalismu.“

Co tento azimut nosil v genech, zjevila „v celé nahotě světová finanční krize“. Prostor pro další „expanzi na světovém trhu zboží se vyčerpal“. „Tempo ekonomického rozvoje země začalo zpomalovat“ – „zatím sice ne katastrofálně, varovně však už ano“. „Slepá ulička“ přiměla vedení země k „trýznivému hledání východiska“.

Sázku na „rychlý rozvoj vnitřního finančního trhu“ (a jeho „postupné otevírání vnějšímu světu“) – i expanzi na „světových finančních trzích“ - indikoval mezi řádky už 12. pětiletý plán Číny z roku 2011. Listopadové jednání ÚV KS Číny ji dovádí ještě dál: „Čínské vedení nabralo kurs směrem k transformaci průmyslového kapitalismu v kapitalismus finanční.“

Má to však háček: „Finanční kapitalismus se už dávno zformoval v zemích ´zlaté miliardy´. Západ a především Spojené státy konkurenci čínského finančního kapitálu nepotřebují.“ Zato Čína tím, že „zavádí kompletní měnově-finanční liberalizaci“, jen „urychlí ovládnutí Říši středu grandy západního finančního kapitálu“.

Riziko „těžkých časů“ – už v „nejbližších letech“ – nevisí jen nad Čínou. Zvrat v její politice klade „časované miny“, hrozící „změnit k nepoznání celý svět“.