Chipstone Livejournal: Kyjevský mariáš, mapa reálných zájmů

Pokus vydírat Brusel i Moskvu čeká ponižující blamáž

Ještě docela nedávno se zdálo, že podpisu asociační dohody Ukrajiny s EU nemá co zabránit, rekapituluje blog Chipstone Livejournal. Prezident Janukovyč to k ní bral  „trasou cínového vojáčka, s jistotou zatahujícího svou zemi do ekonomického kolapsu“. Marné „reptání oponentů“ provázelo „natěšené kvílení zastánců“ zvratu, načasovaného už na tento týden.  

V „radostném očekávání si mnuli ruce i potentáti EU“, „bombardující Ukrajinu novými a novými přísliby světlých zítřků v evropském objetí“. Aniž by ovšem - jak je to jejich zvyklostí i popisem práce - „garantovali cokoli konkrétního“.

Pro „dobro mazaných ´chochlů´ se nijak nespěchala plácnout přes kapsu ani Amerika“. Tím víc však zněly i z ní „bravurní hlasy, hýřící hrdostí na triumf, co se už zdál být v hrsti“.

Když do „Vilniusu chyběly už jen hodiny, zaduněl z čistého nebe nečekaný hrom“. Příznačné byly už silokřivky, z nichž nabral energii. Janukovyč - přinucen „brbláním řady ukrajinských byznysmenů“ – se „tajně vydal do Moskvy za prezidentem Putinem“. Tady však – „podle „nejmenovaných zdrojů“ – „dopadl jako sedlák u Chlumce“: „Rusko se kteréhokoli ze svých zájmů odmítlo vzdát i za cenu, že na svého souseda ztratí vliv úplně.“

Pár dní „nato poslali Putinovi dopis ukrajinští poslanci“. Že „jeho politice hrozí krach“, mu bulíkoval „neméně chytrolínsky“, než totéž zkoušel už jejich prezident. A sice verzí, že „rozhodne-li se Ukrajina pro EU, nemá si Moskva dělat zálusk, že Janukovyč v roce 2015 skončí“. Ta komedie očividně „předpokládala, že Putin hodí stranou vše ostatní a začne zachraňovat, co se dá“.

Poslanci ovšem „zároveň upřeli Tymošenkové právo odjet na léčení do Německa“, což „bylo jedním z klíčových požadavků Unie“.

Vláda však - pouhý „týden před jejím plánovaným podpisem“ – „dohodu s EU jednomyslně odmítla“. Zdůvodnila to „kolosálními ekonomickými ztrátami“, které by přinesla zemi. Hlavně však „nevůlí EU či kohokoli jiného je kompenzovat“.  

Zemi to rázem uvrhlo do „předrevoluční situace“: „Na Majdan se začaly sjíždět dávno připravené oddíly demonstrantů a ostrých hochů.“ Parlamentní „opozice“ – aniž se ráčila obtěžovat meritem věci -  „zorganizovala vládě obstrukce“. Janukovyče to zastihlo v zahraničí. Reagoval „telefonátem svému kolegovi v Litvě“. Jak rychle otočil na obrtlíku, mu „vysvětlil bezprecedentním nátlakem Kremlu“.

Má-li pochopit i okolní svět, čím a proč skončí nynější střet, chce to porozumět „hrám a cílům každého ze zúčastněných hráčů“. I k nim jsou však klíčem už „události z roku 2004 a jejich konsekvence“.

Pokud jde o dnešní ukrajinské špičky, je to „oligarchický režim v unikátně nezastřené a odpudivé podobě“. Janukovyč stojí a padá s „několika oligarchickými klany, které si zmocnily velké části živého torza ukrajinské ekonomiky“. Jádrem „ekonomické základny těchto klanů je v podstatě jedno jediné odvětví – metalurgie a s ní spojené surovinové zdroje“. Jen ta „má s ´evropskou´ orientací země důvod ke spokojenosti“ - „na rozdíl od celé ostatní ekonomiky“. Pouze metalurgie je s to - i za podmínek asociační dohody – „dodávat svou produkci do EU, jejíž země se vlastních špinavých výrob zbavují“. Jen ukrajinská metalurgie na „otevření hranic EU dokonce vydělá“, protože se jí „sníží nejrůznější exportní bariéry“. Co bude se zbytkem země, je jejím „oligarchům dokonale šumafuk“. Právě „tento moment má v jednání ukrajinských špiček rozhodující váhu.“

Proč tedy, vkrádá se logická otázka, ta zpátečka na poslední chvíli? Je to jen další klamání tělem. Kyjev  „nic zpátky nebere“. Jde mu jen o to, kdo „zaplatí ušlé výnosy“ – a kompenzuje „zničení východní a jižní části země“. Trucpodnik pět minut před dvanáctou je „ultimátem EU (když už se nechce podvolit Rusko)“: „Buď plaťte, nebo od země oddělíme její východní a jižní část“ – a „hodíme ji napospas osudu a Rusku“. Hra je to „sice velice riskantní“, že by snad „byla i předem prohraná, se zatím tvrdit nedá“.  

Evropská unie by „k Ukrajině přišla s velkým gustem“. Ne ovšem „na úkor svých vlastních zájmů“. Ukrajina ji vábí „výlučně jako obrovské úrodné teritorium“, momentálně však „s chudou populací, ochotnou vzít jakoukoli práci“. A - „v případě potřeby“ - i roli „úderného oddílu proti Rusku“.

„Reálnou cenu za to však EU platit nehodlá a ani nemůže. Tučné roky evropské ekonomiky rozpočtů jsou dávno ty tam.“ Zůstaly jí jen „halasné deklarace“, jimiž „kamufluje nouzi regionu, kdysi nejbohatšího na celé planetě“.

Už proto se „ukrajinská demarše“ v naději, že s ní teď budou „smlouvat“, totálně přepočítala. Brusel kontruje „silou“. „Hrozbou státního převratu“. V očividné „kalkulaci, že Janukovyč buď změkne sám, nebo ho smete Majdan“. A na „trůn tak triumfálně usedne charkovský mukl v sukních“.

Neméně příkře se realita rozchází s legendami i v tom, oč jde za dané konstelace Ruska.  Zvlášť chytlavé jsou tři verze: „že Rusko udělá vše proto, aby evropskou integraci Ukrajiny nedopustilo“; „že na ukrajinské špičky vyvíjí bezprecedentní nátlak“ – a že právě „jeho výsledkem je i samo prohlášení ukrajinské vlády“.

„Rusko však nic z toho nedělá“ – a „dělat ani nehodlá“. Má k tomu hned několik důvodů:

Předně ten, že se „vůči Ukrajině ekonomicky uzavřelo už dřív“. Aby jí „ukázalo, k čemu její rozhodnutí nevyhnutelně povede“.

Moskvě se její verdikt dokonce paradoxně hodí. Jak proto, že vrátit souseda do „příčetného stavu už může jen bolest a ponížení“, tak proto, že v „dnešní politické třídě Ukrajiny nemá jediného důsledného a principiálního stoupence“. Dnešní kyjevské „elita“ se totiž - bez jediné výjimky - etablovala na vlně, „vymezující se právě vůči Rusku“.

Dramaty, do nichž se žene, si koleduje o záhubu. Politiky, naladěné k Rusku konstruktivně, Ukrajina teprve vygeneruje. Teď už jen tím, že si „následky své nezávislosti vypije až do dna“. Tahat do „šťastné budoucnosti párem volů“ – „nebo si dobrou vůli kupovat“ – není jen „mnohem dražší“. Má to „totiž pokaždé i tristní následky“. 

Nemenší váhu má třetí faktor: Moskva se držela mimo hru už v roce 2004, kdy Kyjev ovládla „oranžová revoluce“. Tím pozorněji „postup ´revolucionářů´ analyzovala“. I „díky tomu se na ně stihla připravit doma“. Najít „efektivní metody, jak hrozbu neutralizovat“. Rusko se „nebude vměšovat ani dnes“. O to důkladněji se bude „rozebírat v tom, se na Ukrajině bude dít teď“. Aby si „vakcínu proti amoku připravilo včas i tentokrát“.

„Pokus ukrajinských špiček vydírat souběžně EU i Rusko je odsouzen k fiasku. V nejbližších dnech a možná už hodinách se téměř nevyhnutelně schyluje k ostrému střetu.“ Hrozí docela „nepředvídatelnými následky“. Pokud „Janukovyč proti opozici vsadí na tvrdou konfrontaci, včetně použití síly, udrží sice situaci v rukou, automaticky se však stane rukojmím Kremlu.“ 

Pokud „před protesty vyměkne, ztratí tvář.“ Krve sice „poteče méně“, země se ovšem „vrhne EU kolem krku, aniž by mohla trvat na kterémkoli z dnešních nároků“. Potom si ale „vypije kalich hořkosti až do dna“.

Pokud „protesty Janukovyče smetou“ – a „na trůn usedne znovu Tymošenková“ – „vyjde to sice nastejno“. Přesto však s podstatným rozdílem: vina už „nepadne jenom na dnešní špičky“, ale „na celou prozápadní elitu“.

„Rusku se v principu hodí každá ze tří variant“ – „i když ta třetí nejvíc“. Tím méně mu sedí „Ukrajina, obrácená k Evropě zády“, stále však v čele s „politickými elitami, co jenom žvaní“ - v bavlnce svých „parazitních choutek“.