Thierry Meyssan: Chronologie syrské krize

Ženeva 2 musí zaručit mír, a ne zakšeftovat pravdu

Diplomacie dostává šanci jen díky prohrané agresi, glosuje cestu k mírové konferenci o Sýrii francouzský publicista Thierry Meyssan. V Damašku strávil dohromady deset let. Tím přesněji lokalizuje i hrozící zradu: Ženeva 2 bude pokusem “přepsat pravdu”. Snahy “mocností NATO a Rady pro spolupráci arabských států Zálivu (GCC) prosadit vlastní verzí událostí, jež by je za jednacím stolem zvýhodnila“.

Proto “ta lavina článků a shrnujících hodnocení, jež z ničeho nic zaplavila média Západu i Zálivu”. Cílem je sugerovat, že “syrská krize zapadá do ´arabského jara´”. Že žábou na prameni je “´Bašárův režim´, krvavě potlačující demokratické aspirace lidu”. A NATO a GCC vykreslit jako archanděla, “bránícího civilní populaci”.

“Ve skutečnosti je to jinak: Spojené státy si Sýrii předsevzaly zničit už na setkání v Camp Davidu 15. září 2001. Přípravu zahájily Zákonem o syrské odpovědnosti (Syrian Accountability Act) z 12. prosince 2003. Zatáhnout Sýrii do války chtěly už rezolucí Rady bezpečnosti č. 1559, vraždou libanonského premiéra Rafíka Harírího a obviněním, že si ji objednal prezident Asád.”

Když “tento scénář nevyšel, subkontrahovaly válku s Velkou Británií a Francií, které to zakotvily Lancasterskou smlouvou z 2. listopadu 2010. Spojené státy vyslaly signál k zahájení operací z Káhiry počátkem února 2011.”

“NATO a GCC rozpoutaly válku čtvrté generace, naplno profitující z nadvlády, již mají v masových médiích. Přesvědčily svět i samotné Syřany, že povstala celá země, třebaže víc než 5.000 lidí se jaktěživ nezúčastnilo ani klíčových událostí.” Krvavou lázeň tak nezbylo než zjednat u najatých “sniperů a komand”.    

Už v “dubnu-květnu 2012, po pádu Islámského emirátu v Baba Amr, jednal Nicolas Sarkozy o stažení francouzských sil”. V “květnu Syřané začali pochybovat, že jim al-Džazíra říká pravdu”. V “červnu vzal na vědomí, že prohrál, Washington”.

Agrese stála jen na dvou živých silách: “syrských takfiristech (včetně tří tisíc těch, co padli do zajetí v Baba Amr)” - a “zahraničních profesionálech, hlavně libyjských členech al-Káidy, řízených Abdelhakimem Belhadžem”. Právě ti “dali dohromady ´Svobodnou syrskou armádu´, asistovanou britskými a francouzskými důstojníky a logistickou podporou Turecka”.

Válce dal druhý dech až Francois Hollande, zvolený prezidentem – a “Laurent Fabius sionistickým ministrem zahraničí”. Libreto dodal “generál David Petraeus ze CIA” - a “velvyslanec Robert S. Ford (bývalý náměstek Johna Negropontea)”.

Francie - s oporou v tomto zázemí - “spustila válku nikaragujského ražení”. Tentokrát pod kokardami “Přátel Sýrie”, jejichž premiéru hostila 6. července 2012. Už “dva týdny nato zbavil armádu hlavy masivní útok, který zavraždil členy Národní bezpečnostní rady”. Hned poté “vzalo Damašek útokem 40.000 zahraničních džihádistů, podporovaných pár tisíci Syřanů pod kuratelou francouzských a britských důstojníků”.

A “právě tady nadešla hodina pravdy”: “Syřané, dosud pasivní, své armádě, bránící metropoli a vyhánějící agresora, pomoc tentokrát poskytli.” Teprve teď začal “rok kruté a krvavé války, mající na svědomí víc než 100.000 obětí”.

V této fázi už “Spojené státy zůstávaly stranou”. Přímo “v terénu to nechávaly na spojencích”. Samy už spíš jen naléhaly na “Katar a Saúdskou Arábii, aby omezily vliv džihádistů a posílily roli sekulárních žoldáků”. V “Tunisku a Afghánistánu byla zřízena náborová střediska”. “Letecké mosty z Libye a Jemenu expedovaly desetisíce džihádistů, přicházejících do Sýrie zemřít. I tady se, tak jako v Nikaragui, našli Syřané, ochotní je podpořit.” Jen ovšem coby “personál ´osvobozených zón´”. V “boji tváří v tvář armádě” ani náhodou.

“NATO a GCC zkoušely ruská a čínská veta v Radě bezpečnosti ignorovat.” Pokračovaly v tom i poté, co musely “vzít na vědomí i své nové fiasko”. Jenže “zločin, který zorganizovaly, pro ně měl i kolosální symbolickou váhu”. O to víc prahly po zámince k “mezinárodní intervenci na ochranu civilistů”. Po šanci Sýrii “vybombardovat, tak jako Libyi”.

“Chemický útok v Gútě 21. srpna 2013 zorganizovala NATO.” Zbraně “přisunula z kasáren turecké armády do Damašku”. Pak “zmobilizovala obvyklou mediální válku”. Ta se incidentu snažila stůj co stůj připsat “větší váhu, než kterékoli z jiných událostí”.

Do hry však vstoupila i “nečekaná dislokace ruské flotily u břehů Středozemního moře”. Pentagon tak už mohl “útočit jen z Rudého moře, přes Jordánsko a Saúdskou Arábii”. Tím by chtě nechtě “do války zatáhl i své spojence”.                  

Angažmá v “regionálním konfliktu Washington vzdal”. Ženevě 2 dává přednost až pod vahou jeho rizik.  Konference “se zřejmě sejde koncem ledna”. Syrská vláda má - “zdroje se různí” - ”podporu 60 až 90 % populace”. Země “není v občanské válce”. “Vítězí nad vnější agresí”.

Meyssan trefuje i titulkem: La vérité comme enjeue. Česky – a na míru danému kontextu - nejspíš V sázce je pravda. Ke shnilým kompromisům nemá důvod. Za stolem Ženevy 2, ani kdekoli jinde. Oč suverénnější bude, tím víc zúží prostor i všem příštím pokusům o export chaosu.