Thierry Meyssan: Eutanázie nezávislé Francie

Hřebík do rakve její suverenity zatlouká “socialista” Hollande

Když se i Obama rozhodl, že s Íránem to chce diplomacii, a ne další masakr, házejí do toho vidle Izrael, Saúdská Arábie - a Francie. Kdo za tím vidí jen “židovskou krev Hollandova ministra zahraničí Laurenta Fabiuse”, “ignoruje, že se francouzská politika na Středním východě za posledních devět let změnila od základu,” píše Thierry Meyssan. Ač také Francouz, v regionu v podstatě žije. Tím zasvěceněji komentuje, co se tu děje:

“Začalo to v roce 2004, kdy se rozkmotřili Jacques Chirac a Bašár Asád. Syrský prezident svému francouzskému protějšku slíbil, že v tendru dostane  přednost Total. Když ale francouzská nabídka dorazila, byla pro zemi tak nevýhodná, že si to prezident rozmyslel. Rozzuřený Jacques Chirac se se Sýrií rozešel a navrhl Radě bezpečnosti rezoluci č. 1559.”

Pak “Francie zvolila Nicolase Sarkozyho netušíc, že jí ho katapultoval i jeden z nejvyšších šéfů CIA Frank Wisner Jr.”. Sarkozy - aby si nepřipadal jen jako “americký prefabrikát” - “objevil i své židovské kořeny”. Hned nato “zapracoval i na izraelských konexích”. Globální agendu “diktovaly Spojené státy”. S “Izraelem byly ještě jedna ruka”. Tím jednodušší to měl i “Sarko”.          

Francois Hollande na to šel jinak. Ďůlek, z nějž to dotáhl až na špičku pyramidy, vyseděl v aparátu Socialistické strany. Na své fazóně z “tuctové šedi” stavěl i jako její generální tajemník. Za celých deset let, kdy ten post vykonával, nestál v “čele žádné z jejích frakcí”. Jaktěživ “nedal najevo svůj vlastní názor”.  

Až na vrchol mu však pomohlo právě to. Lidé ho vnímali jako muže kompromisu. Ve víře, že se “obklopí zkušenými osobnostmi”. Jenže “skutečný Francois Hollande se vybarvil až v Elysejském paláci.” Dosud byl “expertem na vnitřní politiku”. O “mezinárodních vztazích toho věděl minimálně”. Tady bral rozum od “celebrit”, k nimž se už dávno nehlásila ani jeho partaj.   

Například od “Julese Ferryho, teoretika kolonialismu” z 19. století. Tehdy se “břemenem bílého muže” honosil i “reformní socialismus”. Hollandovi za to vysekl pukrle i izraelský prezident Šimon Peres. V článku pro “Le Figaro ho postavil se vší pompou naroveň Leonu Blumovi a Guy Molletovi”. Druhý z nich “se ve Francii už popularitě netěší”. V roce 1956 se – “s pomocí izraelské armády” – “pokusil dobýt Suezský průplav”. Leon Blum je zase autorem “návrhu z roku 1936, jak obejít Británii”. A sice tím, že se “Stát Izrael vytvoří v Libanonu, tehdy mandátním území Francie”.

“Socialista”, krvelačnější než řada neocons, šokuje jenom publikum, pro něž býval jen “tuctovou šedí”. “Arabskou politiku” Francie totiž obracel na hlavu už dávno předtím. Meyssan nabízí docela šťavnatou “antologii”:

“V roce 2000, za okupace jižního Libanonu, plánoval Hollande spolu s Bernardem Delanoe cestu premiéra Lionela Jospina do Palestiny.” Včetně projevu, stigmatizujícího “Hizballáh jako teroristickou organizaci”.

“V roce 2001 požadoval rezignaci experta na geopolitiku Pascala Bonifacea” – za jeho “interní memorandum, kritizující slepou podporu Izraele”.

V roce 2004 se po státní radě pro regulaci audiovizuálních médií dožadoval, aby odebrala licenci stanici Al-Manar.  Na “svém nátlaku trval tak dlouho, až si pro opoziční kanál přišla cenzura”.

Když s Hollandem “v roce 2005 natáčela Rada zastupující  židovské instituce Francie (Conseil représentatif des institutions juives de France, CRIF)”, “podpořil Ariela Šarona a tvrdě kritizoval gaullistickou politiku vůči arabskému světu”. Perlil i jezuitismy následujícího kalibru: “Trend, zvaný arabská politika Francie, sahá hluboko do minulosti”; stav, kdy “má vláda ideologii, už nelze dál akceptovat”; pramení z toho, “odkud se rekrutuje personál ministerstva zahraničí”; jeho “personální zdroje musí projít reorganizací”.

Koňskou dávku demagogie si dopřál i v roce 2006. Íránský prezident Ahmadínežád tehdy “pozval rabíny a historiky na konferenci o tom, jak Evropa vyměnila křesťanskou kulturu za náboženství holokaustu”. Hollande ji znetvořil k nepoznání. Nabulíkoval světu, že “íránský prezident upřel Izraeli právo na existenci” – a “chystá se v holokaustu pokračovat sám”.

Pak “žádal propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita” (na “bázi jeho dvojího”, tedy i “francouzského občanství”). Šalit však “padl do zajetí ve službách okupační armády”. Ve “válce proti palestinské samosprávě, takto i francouzskému spojenci”.

V roce 2010 Hollande – spolu s Bernardem Delanoe a Bernardem-Henri Levym – zveřejnil v Le Monde výzvu, atakující bojkot izraelských výrobků. Hauzírovala tím, že bojkot dopadne jako “kolektivní trest i na Izraelce, usilující o mír s Palestinci”.

Tělem klame i Hollandův románek se saúdskými šejky. Je to holport jestřábů proti realismu, v němž dělá – vůči Sýrii i Íránu - slibné pokroky i Bílý dům. “Saúdskou Arábii sblížila s Francií politika, stranící Izraeli.” 

Paříž už “nezávislou politiku vzdala”. Hrbí se v zákrytu USA – a Izraele, “posledního koloniálního státu”. Teď i pod kokardou své “levice”. “Kořeny politiky Socialistické strany” – a “Francois Hollanda osobně” – “vedou ke kolonialismu 19. století”. K expanzi, jíž “byl Jules Ferry heroldem” – a “Theodor Herzl exponentem”.

“Sionisté v Socialistické straně se sčuchli v diskrétním a mocném Kruhu Leona Bluma”. Jeho “čestným předsedou je Jean-Marc Ayrault”. Hollandovi “dělá premiéra”.                     

Ještě že nejsou i ze sexuálních menšin. Pak by všem, kdo ty vyvolené vystaví kritice, hrozila doživotní inkvizice. S právem vycházet jen za temných nocí – a po krk ve splašcích kanalizace.