Todd Miller: Desítky berlínských zdí, ghetta nouze a zoufalství

„Pohraničně-průmyslový komplex“ exportuje omezenou suverenitu

Tentokrát nejde o „zeď vysokou 20 stop, tyčící se jako skála na hranici Spojených států a Mexika“. Ale o „něco na způsob kovových policejních barikád, stavěných proti pouličním protestům“. Ční jako „děravá řada zubů na břehu řeky, jíž Dominikánská republika hraničí s Haiti“. Je to výbava pohraniční policie CESFRONT (Specialized Border Security Corps). Jeden ze „strážných eskortuje pod zbraní šest haitských mužů zpátky do základny v Dajabon, pomalované pouštní kamufláží jako ve válečné zóně na Středním východě“. Celé to vypadá „jako šestáková verze scének, známých z jižní hranice Spojených států“. Právě tou to ovšem i je. Dominikánská republika převzala „model, importovaný z USA“. 

Citujeme z přiloženého článku Todda Millera. Berlínskou zeď, střežící životní zájmy USA, mapuje už přes deset let. A tak mu neuniká ani směrodatná logika: oč déle nevede zeď ulicemi Berlína, tím delší a neprostupnější je ta, za níž se opevňuje Amerika. Tím víc se mění ve válečnou zónu. Tím častěji tu sviští ostrá munice. Tím víc poráží hranice studené války i v počtu zmařených životů. Na čáře, kolíkující americké území - i celé zeměpisné délky a šířky dál.

Příští rok o tom Miller vydává celou knihu – Země pohraničních patrol (Border Patrol Nation). Téma sleduje i na blogu Pohraniční války (Border Wars). Kaskádu pikantních svědectví nabízí i v posledním článku:

Řece, u níž CESFRONT patroluje, říkají místní „Masakr“. Už od roku 1937, kdy tu „dominikánské síly pobily na 20.000 Haiťanů“. V „posledním aktu genocidy“, jejž ostrov „zažil ve XX. století“. CESFRONT tu brání „vstupu ilegales“. Vyhání i „Haiťany, kteří se v Dominikánské republice narodili“. Včetně „teenagarů, marně vysvětlujících: ´Přišli jsme, protože máme hlad´“.

Není to rarita, ale trend. Roste „napříč kontinenty, počínaje Latinskou Amerikou a Afrikou až po Střední východ a Asii“: “Na jedné straně muž v uniformě, se zbraní i pravomocí zadržet, deportovat a leckdy dokonce i zabít; na druhé lidé, jimž jsou upřeny i nejzákladnější potřeby, chybí jim ale dokumenty, opravňující překročit státní hranice.“ Psanců, jimž zbylo jen zoufalství, rapidně přibývá. Tím rychleji se tenčí jejich šance: „Při troše štěstí“ je vyexpedují jen jako „zločince“; se smolaři, „ocejchovanými za ´teroristy´, se zachází tomu adekvátně“.

Roku 2010 zpustošilo Haiti zemětřesení. Na 316.000 životů vyhaslo už v jeho troskách. Milióny těch, co přežily, přišly o střechu nad hlavou. „Už v prvních dnech po pohromě kroužilo nad ostrovem letadlo U. S. Air Force.“ Vysílalo poselství „amerického velvyslance Raymonda Josepha, předtočené v kreolštině“. Diplomat velmoci, přísahající na Bibli, anoncoval hodokvas křesťanské lásky: „Na lodích, opouštějících zemi, si nepomůžete. Pokud to uděláte, čeká nás všechny ještě větší problém. Budu k vám upřímný: máte-li za to, že dojedete až do Spojených států a tam vás uvítá otevřená náruč, nic takového vás nečeká. Budete zadrženi ještě před přistáním a expedováni tam, odkud jste přišli.“  

V zátylku řízných slov supěly rázné skutky: „Ministerstvo vnitřní bezpečnosti vyslalo promptně 16 člunů pobřežní stráže“. „Hlídkovat v haitských vodách“ - a už tam „blokovat lidi, prchající z devastovaného ostrova“. Pro ty, kdo by snad proklouzli i tak humanitárním rastrem, „uvolnilo internační centrum pro imigranty se 600 lůžky v Miami“ - i část kapacit Operačního střediska pro otázky migrace v zálivu Guantánamo (Guantanamo Bay Migrations Operation Center). Spadá do portfolia „ziskové GEO Group“ - na „nechvalně známé základně Spojených států na Kubě“.

Ostnaté dráty – a ozbrojená blokáda už v pobřežních vodách – nebrání jen svobodnému pohybu Haiťanů. Tvoří jen jednu z „militarizovaných hranic, stále běžnějších napříč světem“ - „zvlášť na územích pod vlivem Spojených států“. Michael Flynn – „zakladatel Projektu globální internace (Global Detention Project)“ – zbavil všech skrupulí i krédo, která ta péče o lidská práva vyznává. V článku, přímočarém už titulkem - Kde leží hranice Spojených států? (Where´s the U. S. Border?) - je shrnul takto: „Ochrana hranic Spojených států prochází v posledních letech dramatickou metamorfózou.“ Cílem je „zastavit migranty mnohem dřív, než dosáhnou amerických břehů“. Ač to zahrnuje i „řadu metod, zpevňujících hranice samotných Spojených států – nejdramatičtěji přímo výstavbou skutečných zdí – bylo by zavádějící usuzovat, že tím celé úsilí země snad i končí“. Za „globální války s terorismem“ - a „dopadů ekonomické globalizace“ - se „hranice Spojených států mění v pružnou linii střetu“.

Diplomatické rukavičky netísní ani Roberta Bonnera, komisaře americké Celní a pohraniční ostrahy (Customs and Border Protection, CBP). „Spojené státy“ - prohlásil už roku 2004 - “rozšiřují svou bezpečnostní zónu, kam až to půjde za jejich fyzické hranice - takže samy americké hranice jsou až poslední, a nikoli první linií obrany“. 

Servítky si nebere ani zpráva, vydaná téhož roku komisí, vyšetřující pozadí 11. září 2001: „9/11 nás poučilo, že k terorismu proti americkým zájmům ´tam´ třeba přistupovat stejně, jako k terorismu proti Američanům ´tady´. V tomto smyslu je americkou vlastí celá planeta.“

V praxi to znamená – dešifruje tu aroganci Miller - „jak budování hranic, tak jejich bourání“. V druhém případě i údery „bezpilotních dronů, které Bílý dům vysílá daleko za vlastní hranice, od Pákistánu až po Somálsko, vykonat popravu osob, identifikovaných jako naši nepřátelé“. V opačném gardu zase takové pojetí „státní ´suverenity´ Spojených států“, které „hranice ´obrany´ země mění ve stále gumovější položku“.

Stále víc špinavé práce rozepisuje těm, komu dávkuje omezenou suverenitu. CESFRONT není solitér, ale modelový příklad. Vznikl až roku 2006. Po inspekci „skupiny amerických expertů“, nespokojených – řečeno s deníkem Dominican Today -  se „slabinami, díky nimž na haitsko-dominikánské hranici kvete kriminalita všeho druhu“. Santo Domingo tam muselo dislokovat i jednotku hlídkových vrtulníků – a vybudovat zbrusu novou pohraniční stráž. Do roku 2009 ji „zacvičila i zafinancovala řada amerických agentur“. Poslední slovo má skupina poradců, vedených přímo ve stavu amerického velvyslanectví. Nejvyšší tuzemskou šarží CESFRONT je plukovník Orlando Jerez. Posledních iluzí, komu skládá účty, zbavuje slogan v jeho kanceláři: „Jsme strážci hranic země, jsme frontovou linií Ameriky.“ Je z tiskárny, vybavující vachcimry Pohraniční stráže USA.   

Podobné struktury řídí i „v Guatemale, Hondurasu a dalších zemích“, které se dioptriím Pax Americana „jeví příliš chaotické“, mají „v nich ovšem i své ekonomické a politické zájmy“. A to i prostřednictvím Středoamerické iniciativy pro regionální bezpečnost (Central American Regional Security Initiative), do níž už nasypal 496 miliónů dolarů. Na „15.000 strážců hranic“ je však z americké líhně i v Iráku“. Tady je – v rámci operace Phantom Linebacker - „školili v duchu amerického fotbalu“ (jak znalci napoví už sám název programu).

Více než 15.000 je i – tentokrát ovšem řídících důstojníků – vycepovaných studijním a výcvikovým programem, který pro zahraniční kádry pořádá Celní a pohraniční ostraha USA. Školí je i metodám „sofistikovaného špehování“, nasazení „bezpilotních drones“, „výstavby plotů a bariér všeho druhu“, majících „zamezit i pohybu mezi chudšími a bohatšími zeměmi“.

Je to i - tak jako války, zbrojení, vězení i jiné formy represe - lukrativní byznys. Jeho oligarchové už pořádají i pravidelné veletrhy - například Expo pohraniční bezpečnosti (Border Security Expo). Loni se konal v americkém Phoenixu. Vystavovaly tu firmy ze 14 zemí. Oboru, zažívajícímu raketový boom, už nechybí ani naleštěný outfit. Holport eráru a korporací, exportující berlínské zdi, si nechá říkat pohraničně-průmyslový komplex (border-industrial complex). Budoucnost vidí slibně  i za krize, plenící většinu jiných odvětví. Roste ještě rychleji, než celá industrie vnitřní bezpečnosti a managementu kalamit. Ta počítá – už do roku 2018 - s tržbami minimálně 544 miliard dolarů.

Šmejdi, postrkovaní řídícími důstojníky, vábili na svobodu pohybu. Teď ji ti oficíři stále víc škrtí. Nejenom dotazníky, plnými byrokratická buzerace. Svévolí policejní selekce, co kádruje, aniž zdůvodňuje. Technikou, šmírující intimní partie. Striptýzem na povel kdejakého frajtra. 

Ale i stavbou zdí, nemilosrdnějších než ta berlínská - do světa, který už není bipolární. Tisíci padlých cestou do ilegální emigrace – před ostnatými dráty i na mořském dně. O stovkách miliónů, držených v ghettu nouze, ani nemluvě.

Berlínská zeď, rozebraná na suvenýry, slibovala happyend. Domino šokové terapie trestá i jeho fankluby.   Rozkopává i bábovičku, co ten hrad z písku drží pohromadě. Dětinská víra musí trpět jako zvíře.