Nikolaj Bobkin: Muslimské hlavolamy Baracka Obamy

Teror na export boří i prastaré holporty

George Orwell se – je to lidské - uměl i mýlit. Leckdy docela kapitálně. Striptýz těch, kdo si z něj spíchli monstranci, však prorokoval parádně. Pravda a láska je exemplářem do čítanek. Z povodní lži a nenávisti – o groteskní impotenci nemluvě – však trčí i barometr, který se nemýlí nikdy. Kdekoli lidská práva úpí – a z pravdolásky je mrtvý brouk – rozpozná kartu Velkého Bratra i duše, již nepolíbila žádná fakta.

Příkladem do čítanek bývala Saúdská Arábie. Časy se ovšem mění. I Rijád tou kartou je i není. „Království Saúdské Arábie“ – prohodil John Kerry, když z něj zvedal kotvy naposled - „je na Středním východě partnerem Spojených států s vlastní nezávislou pozicí“. Nejde o bagatelní nuance. Za kulisy  nahlíží Nikolaj Bobkin:

Že „aliance se Saúdskou Arábií ohrožuje jeho dominantní pozici v regionu“, už dochází i Bílému domu. Otevřený střet zatím odkládá. Už brzy však musí reagovat na fakt, že „monarchie Zálivu budují arabský chalifát, podporující terorismus napříč světem“. Zraje střet o „lídra regionu“.

„Saúdskou královskou rodinu“ do něj ženou i „obavy, aby ji nepotkal osud egyptského prezidenta Husní Mubaraka, jemuž dal Washington v rozhodné chvíli padáka“. A tak se - „ve snaze předehnat běh věcí“ - „snaží své zájmy pojistit, aniž se ohlíží, co tomu řekne Washington“.

Především tak třeba chápat i „nedávnou demarši, jíž se Saúdská Arábie zřekla postu nestálého člena Rady bezpečnosti OSN“. Víc než „samotné Radě“ – „či Rusku a Číně jako jejím stálým členům“ – to byla rukavice „americké politice na Středním východě“. Rijád vsadil na „silové řešení syrského konfliktu“. Trvá na něm i poté, co je odpískal Washington. Ženevu 2 bojkotuje proto, že „by tu zůstal v marginálním postavení“ - s „pozicí, nepřijatelnou pro aktéry diplomatického řešení“.

Tím víc si připisuje „historickou misi při šíření ´pravověrného islámu“. Vane z ní „zálusk šejků na roli arbitra arabského světa“. Už z toho titulu, že jsou „hlavními finančními sponzory krvavého marasmu v Sýrii“.

Právě „peníze jsou až na prvním místě i ve vztazích Rijádu s Washingtonem“. Pokus „koupit si souhlas USA s vojenskou akcí proti Sýrii nevyšel“. Uražení Saúdové „vyhrožují, že stáhnou z Ameriky svá dolarová aktiva“. Vznášejí „nárok na kompenzaci obrovských materiálních ztrát, jež utrpěli financováním syrské opozice“. Na odškodnění za to, že si už „politické dividendy“ vyberou jen sotva. „Pokusy Rijádu svrhnout Asáda bez americké vojenské účasti zkrachovaly.“ Saúdům tak zbyl jen „pofidérní holport se sebrankou ´džihádu´ z al-Káidy“. Té se však „ortodoxní islám“ smrskl právě jen na teror.

„Podpora mezinárodního terorismu je pro Saúdy rutinou.“ Jedinou „novinkou je to, že se budou muset obejít bez požehnání prezidenta Obamy.“ Amerika si už „komplicem genocidy alawitů“ - a „likvidace křesťanství na Středním východě“ - být nepřeje. S „morálními principy“ to má společného pramálo.  „Vměšování do vnitřních konfliktů v zahraničí“ je americkou konstantou i pro nové tisíciletí.

„Syrský azimut“ však není kůlem v plotě. S šejky to skřípe na širší ploše: „Arabská monarchie se míchá i do rozhodování o dalším politickém osudu Libanonu, Sýrie, Iráku, Jemenu a Bahrajnu“. Pro Washington se jejich „transformace“ rovná hlavně desateru „demokratizace“. V saúdských scénářích však nemá nárok ani její liberálně vykuchané torzo. Rijád „plánuje stávající režimy nahradit radikálním politickým islámem“. A „boj o moc mezi sunnity a šíity“ tak „změnit i v osu mezistátních vztahů“.

Tím jediným, kdo je s to „sekulární vládce arabských zemí“ vystřídat za dnešní konstelace, jsou právě „islamisté“. Dvojnásob ve „všech variantách za saúdské účasti“. Nejrozhodnější „odpor jim klade Írán, další z pretendentů na vliv v regionu“. Volbu, s kým z „obou rivalů spolupracovat do budoucna“, už nemohou dlouho odkládat ani USA.

Amerika bude na Středním východě – přislíbil Obama na Valném shromáždění OSN - „čelit vnější agresi proti svým spojencům a partnerům, tak jako za války v Perském zálivu“. Otázkou zůstává, kdo do té sorty ještě spadá: „Egypt to už není. Libye zůstává nefunkčním státem (failed state) s nejasnými vyhlídkami.  Irák se z oběžné dráhy amerického vlivu vzdaluje stále víc. Írán je z ranku jeho partnerů vyloučen už dávno, od triumfu islámské revoluce.“

Washingtonu tak zbyly už jen „státy Perského zálivu, s jejichž  saúdským lídrem mu nezbývá než si to rozdat“. Všechny „ostatní země v areálu jsou jen geopolitickými trpaslíky“. Jejich „bojechtivost překročila míru jen díky finančním pákám“, jimiž lze „manipulovat nejrůznějšími  teroristickými bojůvkami“.

Například Katar – ač má „jen 250 tisíc vlastních občanů“ - „disponuje rok co rok 100 miliardami volných dolarů“. Sypou mu je „ložiska plynu pod deštníkem americké vojenské základny“. Ta pidistát chrání jak „před těmi, kdo ho nemají v lásce“, tak před jeho vlastními „velmocenskými ambicemi“.

Když o tom, že „Katar může významně přispívat k angažmá USA na Středním východě“, preluduje i „Washington, zní to komicky. Ozbrojené složky emirátu nedosahují ani bojové síly jediné americké mateřské letadlové lodi. Většina z jejich deseti tisíc příslušníků se ani nezdržuje v kasárnách, ale doma, a nejenže neslouží, ale nedělá vůbec nic.“ Tak „jako celá země, která si k vlastním službám dovezla přes milion muslimů z jiných zemí“. Ti jí „těží jak plyn, tak posluhují“.

Dokud „souvěrci pracují na Katar, i jeho peníze pracují na celý Střední východ“. Hlavně však po „kapsách teroristů a moderní výzbrojí, již za ně nakupují“. To, že v „Kataru žádné politické strany ani nejsou“ - a nehrozí tu „ani elementární respekt k lidským právům“ - ovšem „demokraty z USA a liberály z Evropy nijak netrápí“.

O to víc Americe voní „štědrost, s níž emirát utrácí miliardy dolarů za vojenské zakázky v USA“. Evropě zase - „možnost, jak díky katarskému plynu snížit energetickou závislost na Rusku“. Když „Pentagon potřeboval doplnit zásoby leteckých bomb pro své sklady v Perském zálivu, Katar nedělal drahoty a věnoval 4 miliardy dolarů na 5 tisíc nejmodernějších pum GBU 39/B.  Evropské státy roku 2012 obdržely 31,1 miliard kubíků katarského modravého paliva; Katar peníze, jež za něj utržil, investoval hlavně do podpory terorismu.“

Feudální dynastie Bahrajnu hostí velitelství 5. americké flotily. Na „americký deštník“ spoléhá i vnitropoliticky:  „Střety policie s šíity, jichž je v zemi kolem 60 procent, trvají už několik let. Převaha šíitů je očividná a s íránskou podporou může nabýt váhy, schopné bahrajnskou monarchii knockoutovat.“ Spojené státy „i nadále podporují krále, odhodlaného utahovat šrouby a vést se šíitskou opozici ozbrojený střet“. Právě tím ovšem „riskují, že o svou základnu přijdou“.

„Bílý dům má dvě východiska: buď si pro 5. flotilu najít nové velitelství, anebo změnu režimu připustit a začít pracovat s těmi, kdo přijdou na jeho místo. Prvá varianta je nákladnější a lokalit, na něž je spolehnutí, už v Perském zálivu moc nezbylo. Druhá se realizovat nedá, mají-li zůstat v platnosti spojenecké závazky k Rijádu.“ Ten se „americkým zájmům postavil do cesty i tu, když do Bahrajnu vyslal svá vojska a vzal královskou rodinu pod ochranu.“

John Kerry „zatím zprávy o možné disonanci ve vztazích mezi USA a Saúdskou Arábií popírá.  Obamova administrativa si snaží zachovat image ochránce spojenců v Perském zálivu.“ Vzájemné vazby líčí jako „pevné“, ba přímo „strategické povahy“. Škála témat, plných kontroverze, však narůstá. Napětí houstne. A „tím, kdo diktuje podmínky, jsou Saúdové, a ne Amerika“.