Stephen Zunes: Třicet let „humanitárních“ agresí

První pomstu za vietnamský debakl schytala Grenada

Za pár dní to bude rovných třicet let, co Washington přepadl Grenadu. Karibský ostrůvek má jen 344 km2. Pouhou stovku tisíc obyvatel. Převálcovat troufalost, s níž si dovolil jít svou vlastní cestou, bylo pro Pentagon hračkou. Grenadu potkala první intervence, oktrojující změnu režimu, od vietnamského debaklu, připomíná Stephen Zunes. Je profesorem University of San Francisco, jedním z editorů Foreign Policy in Focus Project. I autorem knihy Sud prachu: Politika Spojených států na Středním východě a kořeny terorismu (Tinderbox: U.S. Middle East Policy and the Roots of Terrorism).

Kabaretní ležérnost, s níž byla na Grenadě restituována omezená suverenita – a lidskoprávní demagogie, z níž si pořídila ambaláž – hypnotizovaly i populaci agresora. Útok podpořilo plných 63 procent Američanů. Obojí nemálo katalyzovalo humanitární intervence, které už stály i tisíce amerických životů – a vypustily z láhve džina terorismu, vraždícího i na území zlaté miliardy. Jejich anatomii však obnažila už ostrůvek rozměrů Bratislavy s populací, menší než řada krajských měst. Článek amerického profesora, který ji zmapoval, vyšel už před deseti lety. Portál, odolný vůči cukru i biči politické korektnosti, ho právě publikoval znovu. Na pozadí dnešních dramat neměl jak zestárnout:    

Na Grenadě – jednom z „ministátů v někdejším karibském koloniálním panství Velké Británie“ - žijí „potomci černých afrických otroků“. Původní obyvatele ostrova kolonialismus vyhladil už na startu. Nezávislost získal až v roce 1974. Moc převzal „despotický a excentrický premiér Sir Eric Gairy“ (a „vrahouni jeho tajné policie“). Západní polokoule ho znala jako pošuka, posedlého mrákotami „létajících talířů, okultismu a mimozemské komunikace“.             

13. března 1979 se v zemi chopilo moci Hnutí New Jewel, vedené mladým právníkem Mauricem Bishopem. Razilo „ambiciózní socialistický program, inspirovaný Bobem Marleym přinejmenším stejně, jako Karlem Marxem“. Zatímco většina karibských zemí uvízla v recesi, ekonomika Grenady dosáhla za čtyři roky růstu o 9 procent. Nezaměstnanost klesla ze 49 na 14 procent. Vláda diverzifikovala agrární produkci, dala zelenou rozvoji zemědělských družstev a vybudovala potravinářský průmysl, markantně zvyšující soběstačnost země. Podíl dovážených potravin i dalších komodit snížila ze 40 na 28 procent.         

Negramotnost, jíž dosud trpělo 15 procent populace, klesla na pouhá 2 procenta („úroveň, srovnatelnou či větší než ve většině průmyslově vyspělých zemí“). Vláda „zavedla systém bezplatné zdravotní péče i středoškolského vzdělání, ztrojnásobila počet středních škol i stipendií pro posluchače vysokých škol v zahraničí“. Začala realizovat „ambiciózní programy rozvoje rybného průmyslu, řemesel, bytové výstavby, turistického ruchu, rozšiřování silniční sítě a dopravních systémů, modernizace veřejné infrastruktury“.  

I „pokrokové americké komunitě“ imponoval “vstřícný postoj vlády k decentralizaci“ a jí adekvátnímu technologickému zázemí. Přitažlivou alternativu k poměrům, srážejících je do subalterní pozice vůči mamutím korporacím, v nich spatřovala i řada „amerických malých podnikatelů“. „Byla to revoluce hned za plotem, blízká a rukama lidí mluvících anglicky“. Mířila mnohem víc stopou „nové levice, než komunismu sovětského ražení“.          

Bishop sice – ač by je zřejmě vyhrál – standardní volby uspořádat nestačil. Opoziční tisk zakázal – a „bylo i pár politických vězňů“. S lidskými právy na tom však země - v „porovnání s velkou většinou západní hemisféry“ - špatně rozhodně nebyla. Podporu sovětské zahraniční politiky – a hlavně těsnou vazbu na Havanu, která na Grenadu vyslala „stovky kvalifikovaných specialistů“ - provázely „pozitivní vztahy se zeměmi západní Evropy, Kanadou, Mexikem a Venezuelou“ (dávno před nástupem Huga Cháveze a bolívarské revoluce). Charisma i moc nové vlády se sice výrazně sbíhaly až u samotného Bishopa. Země však zažívala nezpochybnitelný rozvoj demokratické samosprávy.       

Záminkou k americké intervenci se stal palácový převrat z 19. října 1983, vedený sektářskou menšinou v čele s Bernardem Coardem. Ten Bishopa a jeho nejbližší okolí internoval. Když si masový protest vynutil jejich propuštění, střelbě armády do davu padly za oběť i lidské životy. Bishop a dva ministři jeho vlády byli popraveni. Převrat kategoricky „odsoudil i Fidel Castro“. Kuba dokonce za Bishopa vyhlásila státní smutek. „Tvrdě formulované telegramy z Havany vyjadřovaly znepokojení kubánské vlády, hrozily zastavením kubánské pomoci“ - a vysílaly na Grenadu jasný vzkaz, že „kubánské síly na ostrově použijí zbraně jen k vlastní sebeobraně“.

Záminkou k agresi se však stala fabulace, obracející na hlavu právě to. Washington Coardovu akci prohlásil za „kubánskou konspiraci“. Rovných deset let nato Jelcin masakroval ruský parlament tankovou kanonádou. Washington za lidská práva – jeho poslanců i personálu, vynášených v rakvích – ani nehlesl. Grenadu vzal útokem. Začal 25. října. Už tři dny nato vládl zemi Pentagon.

Grenadské proměny iritovaly Washington od samého počátku: „Carter udělil Gairymu politický azyl hned po revoluci v roce 1979“. Vybavil ho i veškerým zázemím „protivládního rozhlasového vysílání“. Bishop požádal o kubánské vojenské poradce a zbraně, teprve když mu je odmítly dodat Spojené státy. Ty za trest rozpoutaly kampaň, odrazující Američany i od turistických cest na ostrov. Odmítly akreditovat jejího velvyslance. Zablokovaly Grenadě i dřívější rozvojovou pomoc. Když Bishop v červnu 1983 navštívil USA, „Reagan se s ním odmítl sejít“. Když ho nakonec přijal aspoň jeho poradce pro státní bezpečnost William Clark, „údajně zprvu ani netušil, kde Grenada leží“.

CIA – psal později i Washington Post – spustila inscenaci, mající Grenadu destabilizovat politicky i ekonomicky, naplno už v roce 1981. Již v srpnu téhož roku proběhlo poblíž portorických břehů i vojenské cvičení, jehož terénní konfigurace i scénář – a 10.000 elitních mariňáků i nasazená technika – se pak téměř faksimilně zopakovaly dva roky na Grenadě. „Invaze se plánovala už minimálně dva roky předtím, než revoluce dospěla k vlastnímu sebezničení.“

Jádrem prolhaného alibi byla „ochrana amerických životů“. Poněvadž „jediné funkční letiště prý bylo uzavřeno“, a „zbavilo tak americké studenty možnosti uniknout“. To ovšem vyvrátila i spousta cizinců, kteří „ostrov opustili charterovými lety i den před americkou invazí“. Aniž by na samotném letišti či v jeho okolí „zaznamenali přítomnost armády“. Provoz pravidelných linek na ostrov byl přerušen až 21. října. Jenže právě na „přímý nátlaku úřadů USA na vlády sousedních ostrovů“. Že „žádné nevojenské prostředky evakuace Američanů ani aktivně nezvažovala“, přiznala později bez mučení i sama Reaganova vláda.  

Blamáží skončil i tyjátr kolem evakuace 800 amerických studentů z lékařské fakulty St. George University School of Medicine. Před invazí totiž, jak vyšlo později najevo, nebyl ohrožen život jediného z nich. Kategorické záruky, že se jim nic nestane, dostali od grenadských i kubánských představitelů. Odmítli vyhovět i tlaku Státního departmentu, aby „požádali o vojenskou intervenci Spojených států“. Petici adresovanou osobně Reaganovi, aby nepodnikal „žádnou unáhlenou akci“, podepsalo i na pět set jejich rodičů. O tom, že studentům nic nehrozí, se na místě přesvědčila deputace americké ambasády ze sousedního Barbadosu.   

Rektor lékařské fakulty Charles Modica mezi studenty dokonce uspořádal anketu, zda preferují evakuaci či setrvání na ostrově. Plných devět desetin z nich hlasovalo pro druhou z obou variant. Když došlo k invazi, Dr. Modica ji „hněvivě odsoudil“ - s dodatkem, že i pro jeho studenty je „mnohem větším rizikem než momentální krize v zemi“. Rozhodný nesouhlas vyslovili i prorektoři Geoffrey Bourne a Bursar Gary Solin. „Prvé americké jednotky dorazily do vysokoškolského areálu teprve tři dny po vylodění“. Legendě, podle níž bylo „její prioritou ochránit americké životy“, tím nasadily šaškovskou korunu.    

Jiným cinknutým alibi invaze byla „koncentrace kubánských vojsk“. Jakýchsi „šest velkoskladů, narvaných jejich arzenálem k prasknutí“, fabuloval tehdy sám Reagan. Invazní jednotky však zajistily jen tři a podstatně menší zbrojnice – a v nich výlučně lehké zbraně starší generace. Prolhaná legenda odporovala i elementární logice: „Grenada leží od středoamerické šíje třikrát dál než samotná Kuba“ - a také k „tehdejším kubánským základnám v Angole, vzdáleným přes 12 000 mil, byla blíž jen zcela zanedbatelně“.   

Ze 750 Kubánců, nacházejících se v době invaze na ostrově, tvořil vojenský personál jen asi stovku. Navzdory mediálním fámám, že „útoku USA kladou odpor téměř výlučně kubánské síly“, se krátce nato potvrdilo, že se mu „postavili hlavně sami Grenaďané“. Právě to zřejmě bylo – shoduje se řada analytiků – jednou z hlavních příčin, proč Washington vydal v prvních fází invaze embargo i na přítomnost amerických médií. Pozdější americké bilance uváděly „smrt zhruba 35 Kubánců“; „počet grenadských obětí však nebyl nikdy zveřejněn“.

Zvlášť jurodivá fantasmagorie opřádala nové letiště, budované poblíž grenadské metropole. Reagan se do ní vložil verzí, že jde o „sovětsko-kubánskou leteckou základnu“. Hned po invazi splaskla i tato bublina. Výlučným cílem investice bylo opatřit ostrov letištěm, umožňujícím i provoz proudových letounů, a to nejen ve dne, ale i v noci za zhoršeného počasí a viditelnosti. Dřív nic z toho možné nebylo. Turisté museli často čekat i několik dní, než se „počasí umoudřilo“.

Letiště stavěla „britská firma Plessey“, na bázi kontraktu schváleného konzervativní vládou v čele s Margaret Thatcherovou. Kvalifikovaný personál dodaly – vedle Kuby – i kupříkladu Kanada či Finsko. Součástí projektu nebyly ani podzemní nádrže, odolné vůči náletům, ani opevněné hangáry či kontrolní věže či jiný prvek, poptávaný armádami. Plán postavit na ostrově letiště, vyhovující moderním požadavkům cestovního ruchu, byl starý už čtvrt století. První, koho Grenada požádala o odbornou asistenci, byly samy Spojené státy. Tehdy to odmítly. S tím větším gustem z projektu profitovaly po invazi. 

Trapně švindlovala i třetí záminka – domnělá žádost o vojenský zásah, s níž se prý na Washington obrátila regionální struktura východokaribských států (OECS). Ta to však – podle své konstitutivní charty – mohla učinit výlučně v případě „vnější agrese“. A navíc jen svým jednomyslným rozhodnutím. Dva členské státy však americkému nátlaku odolaly. Táž charta přitom výslovně uvádí, že rozhodnutí OECS nesmí odporovat Chartě OSN ani statutu Organizace amerických států. Oba dokumenty porušilo právě americké přepadení Grenady.  

Jeho pravým motivem – píše americký profesor – byl „špatný příklad“, jejž země dávala „ostatním chudým karibským státům“. A to jak svou „zahraniční politikou, nepodřizující se americké vládě“, tak vůlí „neotevřít svou ekonomiku zájmům korporací Spojených států“. Pokud by Grenada obojí ustála, byl by to povzbudivý impuls pro „podobné levicově vlastenecké myšlenky“ i v okolních zemích. „Pokračovat tak rychlý rozvoj socialistickou cestou i v natolik malé a chudé zemi typu Grenady, vznikl by precedens i pro jiné země třetího světa. Grenada vedená Hnutím New Jewel se zkrátka dopracovala k nebezpečné úrovni zdravotní péče, gramotnosti, řešení bytové otázky, participativní demokracie a ekonomické nezávislosti.“

„Zvláštní obavy“ budil vliv, jejž Bishop hrozil dosáhnout v řadách „Afroameričanů v samotných Spojených státech. Úspěšný socialistický experiment anglicky hovořících černochů pouhých pár hodin letu od Spojených států byl vnímán jako hrozba.“ 

Pro Washington byla „invaze i snadným triumfem osm let po porážce ve vietnamské válce“ - a „pouhé dva dny po smrtícím útoku proti silám USA v Libanonu“. Stala se modelem „změny režimu“, nadiktované vojenskou silou USA – a tím i „zlověstnou výstrahou levicové sandinovské vládě v Nikaragui“. Hlavně té tehdy vzkazoval, že Washington nemusí zůstat jen u „vyzbrojování žoldáků typu contras“ - a „může do jejich země vpadnout i sám“.    

“Většina světa přijala invazi negativně. Rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která ji odsoudila,  Spojené státy vetovaly. Proti invazi hlasovalo velkou většinou Valné shromáždění OSN. Silná kritika zněla i ze strany amerických spojenců typu Kanady, jež měla na Grenadě početný kontingent poradců zahraniční pomoci.“

Na samotné Grenadě byly - už během pár měsíců po invazi - „zrušeny masové demokratické organizace a reorganizovány odbory“. A dokonce „propuštěna více než polovina personálu zdravotnictví“. Zásadní „revizi ve prospěch zahraničních investorů“ doznala i celá legislativa. „Družstevní a státní podniky byly rozprodány soukromým investorům.“ Billboardy, „inspirující ke skutkům v zájmu spravedlnosti a rovnosti, rozvoje a národní suverenity“, nahradila komerční reklama, „nabádající nakupovat americké spotřební zboží“.    

„Kvalita života většina ostrovanů se po invazi propadla.“ Zvlášť markantně se to projevilo ve zdravotnictví - „v zemi, kde lidé do 25 let tvoří plných 60 procent populace, nezůstal jediný pediatr“. Nezbyl tu „ani jediný psychiatr, který by pečoval o 180 mentálně postižených (sedmnáct pacientů a jeden člen personálu přišlo o život, když Spojené státy za invaze bombardovaly psychiatrickou kliniku)“.

Invaze „odstartovala v celém Karibiku hony na čarodějnice“. Terčem se stala každá síla, „sympatizující s levicí“. Země, žijící dosud v představě, že „mohou ekonomickou i vojenskou pomoc přijmout od kohokoli, kdo ji nabízí, to musely začít přehodnocovat“. Už den „po invazi například Surinam zavřel kubánské velvyslanectví a jeho personál vypověděl ze země“.

Hned poté, co ostrov ovládl Pentagon, „byla většina zahraničních lékařů, učitelů i jiných civilních profesí zatčena a vypovězena“. Okupační razie dopadla i na Ekumenické centrum papeže Pavla, obviněné z „podvratné činnosti“. Měla ji páchat svou „charitou mezi grenadskou chudinou“. „Stovky Grenaďanů byly po měsíce drženy ve vazbě, aniž jim bylo sděleno obvinění. Někteří z ´podezřelých´ dokonce v poutech a s páskami přes oči, což je porušením haagské konvence o válečných zajatcích. Jediné rozhlasové stanice na ostrově se zmocnila námořní pěchota USA. Právo na svobodné shromažďování bylo značně okleštěno, tisk byl podroben cenzuře a zrušen byl i habeas corpus.“

Grenada se „zařadila mezi ostatní karibské ostrůvky, ovládané konzervativní a zkorumpovanou elitou“. Skandální kauzy – „kolem veřejných zakázek pro zahraniční investory s kriminálními vazbami“ – bují i kolem dnešní vlády pravého středu. Země je jedním z rájů „bank off-shore pod minimálním dozorem“. Ač ekonomicky nestojí na místě, „bída se šíří masově“. Dnešní Grenada je hříčkou „neoliberální ortodoxie, diktované z Washingtonu a s ním spřažených mezinárodních finančních institucí“. Nic jiného nedostala na vybranou už třicet let.