Chris Hedges: Hlavolamy americké levice

Boj o infrastrukturu - i o kulturu

Chris Hedges je notorický rebelant. Tak ho zná hlavně alternativní Amerika – i když zdaleka nejen ta. Na Truthdig - kam zavěsil i řádky, o nichž bude řeč – komentuje aktuální dění každé pondělí. Cizeluje i jiné zbraně kritiky. Publiku spojenému krédem, že Jenom jiný svět je možný, nabízí know-how letitého reportéra - Christian Science Monitor, National Public Radio, New York Times či Dallas Morning News. Tu akreditaci měl v pěti desítkách zemí - Střední Ameriky, Středního východu, Afriky i Balkánu.

13. října bude panelistou velké debaty v Santa Monice. Na téma Mýtus lidského pokroku a kolaps komplexních společností. Tím mýtem nemíní pokrok, ale naivní víru, že “uchránit nás před kolapsem” je s to vertikála, v níž zcepeněla dnešní moc nad světem.

Panelista poslal pár námětů předem. Stojí i za pozornost publika, znechuceného debaklem postkomunismu:

Koncepční mozky změny – od Proudhona či Marxe, Bakunina až po Lenina – ji spojovali hlavně s “osvícenými průmyslovými dělníky”. S “generální stávkou” i jinými formami protestu, schopnými “ohromit mechanismus produkce”. Jenže v dnešních Spojených státech je “produkční základna zdecimována” - a “odbory i opoziční strany demobilizovány”. Změna si musí “najít jiné nástroje”. Jen o “svaly průmyslu a zemědělství” už nemůže opírat ani svou teorií. “Většina práce ve výrobě je v tahu”. Kdekoli přežívá, je “pozice odborů mizivá”. A “naše rodinné farmy likvidoval agrobyznys”. 

“Korporátní Leviathan, globální svou náturou, se vyvázal ze všech vládních restrikcí. Korporace se vymkly regulaci a kontrole. Politici jsou příliš anemičtí a často navíc i zkorumpovaní, než aby se sílící korporátní destrukci dokázali postavit.” V tom všem – a zdaleka nejen v tom – má boj za radikální změnu docela jiné hřiště, než v minulosti.  

A tak “bude spíš variací na to, čím prošly méně industrializované slovanské země, Rusko, Španělsko a Čína” - a v lecčem i “osvobozenecká hnutí Afriky a Latinské Ameriky”. Bude to “hnutí pracujících chudých, vyhozených z kola”, spolu s “vysokoškoláky a studenty i novináři, umělci, právníky a učiteli, zbavenými práva na práci”. I proto má tak zásadní význam “boj za vyšší minimální mzdu”, zvlášť dokáže-li propojit “personál služeb” s “marginalizovanými absolventy vysokých škol, jejichž rodiče se řadí do středních vrstev”. “Deklasovaná inteligence” patřila k silám, na něž sázely už radikální mozky 19. století. Dnes je to ještě nepoměrně důležitější rezervoár “úspěšné revolty”.

Tím, kdo “dělá revoluce”, “nejsou primárně sami chudí”. O to víc jsou to ti, co už “vědí, že si na ekonomický a sociální pohyb nahoru, s nímž počítali, musí nechat zajít chuť”. Právě toto poznání dnes rapidně sílí u “personálu služeb” či “fast-foodů”, ale i “rychle rostoucího podílu vysokoškoláků, uvízlých v pasti mizerně placené práce a obscénních dluhů”. Až se “tyto dvě skupiny jednou spojí”, stanou se “prvořadým motorem revolty”.

Naproti tomu zóny “městské bídy” udržuje v šachu jezuitské “přepisování zákonů, zvláště protidrogových”. “Probačnímu dozoru” i policii a soudům umožňuje stále svévolnější reglementaci. Především “chudé lidé barevné pleti” drží “za mřížemi celé roky”, aniž je pro to pádnější důvod. “Městská chudina už v řetězech je. Tyto řetězy se připravují i pro nás. ´Zákon, honosící se majestátem své rovnosti, zakazuje spát pod mostem, žebrat na ulici či krást chleba úplně stejně bohatým i chudým,´ řečeno sarkasmem W. E. B. Du Bois.”

Erica Chenoweth a Maria J. Stephan – v knize Proč funguje občanský odpor (Why Civil Resistance Works) - “analyzují 100 let hnutí odporu, který po násilí sáhl či na ně naopak rezignoval”.  Vyšlo jim, že “hnutí, která se násilí zřeknou, jsou dvakrát úspěšnější než povstání”. Ta slaví “úspěch primárně za občanských válek či na sklonku cizí okupace”. Výsledek nenásilného odporu však závisí kriticky na tom, “nakolik dosáhne i dovnitř mocenských struktur, především policejních, ale i civilních, které o zkorumpovanosti a dekadenci mocenských elit vědí své a s gustem by s nimi skoncovaly též”.

Kevin Zeese a Margaret Flowers založili PopularResistance.org. Patřili i k programovým duším ´Occupy Wall Street´. “Skoncovat s vládou peněz” podle nich dokáže jen “celonárodně propojené hnutí mnoha lokálních a regionálních skupin i iniciativ, zaměřených na konkrétní tematická ohniska”. “Masová” budou už od momentu, kdy – s “oporou v sympatiích velké většiny” - “vtáhnou do aktivní práce na transformaci 1 až 5 procent populace”. To ovšem předpokládá umění synchronizovat “blokádu stávající mašinérie” - a expanzi “alternativních struktur ekonomické demokracie a institucí participativní demokracie “.

Neuralgickou otázkou jsou “finanční zdroje”. Právě jejich deficit váže i řadu radikálních iniciativ na “nadace, spojené s Demokratickou stranou“. Zeese a Flowers nejsou sami, kdo z toho zajetí hledají cestu v public banking – tedy jakési variaci na kampeličky, byť samozřejmě po všech stránkách modernizované. Hnutí za radikální změnu se od institucí, vrostlých do establishmentu, žádné podpory nedočká. Šancí, jak vybřednout z “tyranie komerčních bank a Wall Street”, jsou jen zdroje ve veřejném vlastnictví.

Na pořadu je i spousta “ideologických dilemat”. Neméně akutní jsou však “logistické hlavolamy”: “Vrcholnou prioritou policejního státu, masivně špehujícího v soukromí, je rozbít každou infrastrukturu, schopnou iniciovat revoltu na širší ploše. Stát ví, že přihořívá.” Že “ekonomika, praskající stále víc ve švech, i následky klimatických změn povedou nevyhnutelně k občanským nepokojům”. Že “polozaměstnanost a nezaměstnanost vězní v pasti trvalé chudoby minimálně čtvrtinu americké populace”. Že i pod tíhou dalších trendů – “krácení podpor v nezaměstnanosti”, domina “zavíraných škol” či “penzijních fondů, rozkrádaných galerkou z hedge funds” - se “budoucnost mění v arénu stále otevřenějšího konfliktu”. Tím víc je “boj proti korporátnímu státu primárně o infrastruktuře. Potřebujeme infrastrukturu revolty. Korporátní stát se rozhodl nám ji vzít.”

Vyděsilo ho hlavně hnutí “Occupy”. Proto teď všude tam, kde protest hrozí rozbít stan i příště, zavádí arbitrární omezení a zákazy. “Newyorská policie zatkla 7. října členy Veteránů za mír, protože odmítli opustit Památník veteránů z Vietnamu v deset večer, kdy se zavírá. Když se za to policisté, vyvádějící je v poutech, některým z veteránů omlouvali, pomáhali si úřední verzí zásahu. Tím, kdo má jejich zatčení na svědomí, je prý hnutí Occupy.”

Represi provází “masívní infiltrace”, mající síly odporu “zdiskreditovat, zatlačit do izolace a zbavit nejkompetentnějších předáků”. Právě to je úkolem “mamutího aparátu špehování v soukromí, monitorujícího veškerou elektronickou komunikaci i osobní vazby mezi aktivisty”. Tím snáz pak “může plánované akce paralyzovat ještě dřív, než začnou”. Zároveň sílí i “mediální kampaně, démonizující každého, kdo klade odpor”. “Ostrakizace ekologických aktivistů jako ´ekoteroristů´.” “Penalizace pokrokových aktivistů drakonickými zákony proti terorismu.” “Štvanice na whistlebowers typu Chelsea Manninga, Juliena Assange a Edwarda Snowdena,” kteří “vytáhli na světlo denní kostlivce ze skříní vládnoucí moci” - a “obvinili ji z ohrožení národní bezpečnosti”.

“´Occupy´ tlumočilo obavy velké většiny. Wall Street a velkých bank má plné zuby. Nechce další války. Potřebuje práci. Nad servilností, s níž volení představitelé poklonkují moci korporací, se jí zvedá kufr. Chce zdravotní péči, dostupnou úplně všem. Obává se, že průmysl fosilních paliv, nepodaří-li ho se včas zastavit, připraví naše děti o budoucnost.” Tím víc chce vládnoucí moc “umlčet každé hnutí, jež tyto požadavky tlumočí”.

Barvitě to potvrdila už dokumentace, kterou se z úřadů nakonec podařilo vyrazit na bázi Zákona o svobodném přístupu k informacím. FBI, Ministerstvo bezpečnosti (Homeland Security) i další represivní složky – včetně NSA a CIA, jež ovšem žádné z požadovaných informací neposkytly -  nasadily, “ruku v ruce s policií napříč celou zemí”, všechny páky, jak “Occupy infiltrovat a rozbít”. Plných “7.765 účastníků hnutí bylo zatčeno”. Do “Occupy” se přitom – “na samém vrcholu” - “zapojilo asi 350.000 lidí” (“tedy kolem desetiny jediného procenta populace Spojených států”).

“Povšimněte si, jak se mocenské struktury bojí už desetiny jediného procenta,” upozorňuje Kevin Zeese. “Co nás čeká, až se do hnutí zapojí celé 1 procento” - nebo dokonce “5 procent, což je podle některých studií hranice, za níž už žádná vláda, lhostejno zda diktátorská či demokratická, čelit tlaku zdola není s to”?

Stát v dnešním zajetí přirozeně nepřipustí, aby snad “personál Wall-Martu či jiného centra služeb, kam  mají odbory vstup zakázán, dosáhl až na infrastrukturu nebo zdroje, umožňující delší stávky či bojkot”. Tím spíš to příště bude o “kamionech s potravinami, stanech zdravotní pomoci, komunikační technice i umělcích, ochotných převzít roli mluvčích i opory, díky níž to lidé už nevzdají”. Nezbývá než znovu “budovat to, co bývalo rolí odborů a radikálních stran”

Vidina světla na konci se už nehoní ani hlavami mocenských špiček. “Ve vlastním zájmu však lžou.” Nejen “politici” a “korporace”, ale i “průmysl public relations a zábavy i naši groteskní televizní poskoci”. Ti všichni řeční i dnes, jakobychom “žili v zemi, již čeká ničím neomezený růst, marnotratný konzum a bezedné fosilní zdroje energie”. Tu “kolektivní mánii naděje” však živí “na úkor pravdy”. Jsou to mrákoty “sebeklamu” a “kolektivní psychózy”. Sám “korporátní stát” se jí mámit nenechá. “Privátně se připravuje na svět, o němž ví, že je za dveřmi”. Tím rychleji mutuje v “policejní stát, kompletně kastrující naše nejdůležitější občanské svobody”. Tím hektičtěji “militarizuje aparát vnitřní bezpečnosti”, “masívně špehující v soukromí vlastních občanů”. 

“Logistika udržitelného odporu” nezačíná od nuly. V míře, nevídané už řadu let, si s ní poradilo právě hnutí “Occupy”. Už to zvládlo zárodky “infrastruktury”, kterou dřív masovým protestům garantovaly “odbory a a staré komunistické strany”. A právě její “destrukcí nás stát zbavuje infrastruktury, již tak akutně potřebují síly odporu”.

Ty ovšem závisí i na brizanci svých “kulturních komponent”. Na způsob “spirituálů, v nichž nacházeli povzbuzení zotročení Afroameričané”. Nebo “básní Federica Garcii Lorky, pomáhajících španělským republikánům v boji proti fašismu”. “Hudba, tanec, drama, umění, píseň, výtvarné umění, to vše bývalo pro hnutí odporu zdrojem energie i orientace. Povstalecké jednotky v Salvadoru, když jsem tam působil jako zpravodaj, se vždy přesouvaly i s muzikanty a divadelními soubory. Umění, Emma Goldman trefila na hlavičku, má moc přetavit myšlenky v emoce.” Tím spíše dnes, kdy “vzdělání degraduje na úzce pojatý trénink pro potřeby korporátního státu”, “státním subvencím umění a žurnalistiky zvoní hrana”, “tyto obory jsou zajatcem korporátních sponzorů” - a lidem se upírá přístup ke všemu, co umožňuje samostatnou orientaci. “Korporátní stát by rád” - i v čistě “estetickém smyslu” - “zašlapal do země krásu, pravdu i imaginaci”. Je to “válka, typická pro totalitní systémy”.

“Kultura”- ta “opravdová” - je vždycky “radikální”. “Inspiruje změnu”. Umí “vyjádřit to, co je hluboko v nás”. Učí nás “cítit i vidět”. “Objevuje svět kolem nás”. Je pramenem “empatie s těmi, kdo jsou jiní či terčem represí.” Rolí umělců - řečeno s Jamesem Baldwinem - je “prosvěcovat temnotu”. “Svítit na cestu hustým lesem”. “Nepřijít o vědomí smyslu všeho, co děláme.” A tím není nic méně, než “proměna světa v příbytek, v němž zavládne větší lidskost”.     

“´Rudá Rosa nás opustila,´ napsal Bertolt Brecht po vraždě Rosy Luxemburgové. ´Říkala chudým, oč v jejich životě kráčí. A tak ji bohatí sprovodili ze světa.´”

“Máme-li se tomu, co nás čeká, postavit čelem, chce to se nejen organizovat a uživit, ale i otevřít srdce  hlubším citům, pohlédnout do očí nepříjemným pravdám, regenerovat empatii a vrhnout se vášnivě do života. Pak dokážeme i bojovat.”