Jelena Prudnikova: Technologie nemožného

Unikátní exkurze do dějin, mrzačených k nepoznání

Od Mnichova uběhlo 75 let. Výročí nasvěcuje širší panoráma. Chamberlain se chlubil, že zachránil mír. Dva roky nato padaly bomby i na Londýn. Paříž to wehrmachtu vzdala už za měsíc. Liberály, kteří ji vydali totalitě, prohnal uličkou hanby i de Gaulle: “Zaslepenost režimu, jenž pokračoval ve svých absurdních hrátkách tváří v tvář reichu, připravenému se na nás vrhnout, stupidita omezenců s jásotem vítajících mnichovskou kapitulaci, byly ve skutečnosti jen následkem hlubokého národního kapitulantství.”

Hitler poroučel všem zdrojům - od Pyrenejí až po hranice Ukrajiny a Běloruska. Blitzkrieg zlomila až východní fronta. Jen šest neděl jí zprvu dávali i spojenci. Tu druhou otevřeli až za tři roky. K devíti desetinám svých ztrát – na živé síle i technice – přišel wehrmacht na té první.

Dokud nebylo vyhráno, psal do Moskvy i Roosevelt: “Jménem lidu Spojených států se tímto pozdravným poselstvím obracím k městu Stalingrad na znamení našeho nadšení jeho statečnými obránci, jejichž chrabrost, síla ducha a obětavost budou navěky inspirovat srdce všech svobodných lidí. Jejich slavné vítězství zastavilo vlnu vpádu a stalo se obratem ve válce spojeneckých národů proti silám agrese.”

Své atavismy načas krotil i Churchill: “Rusko váže a ničí nepoměrně větší síly než ty, jež stojí v cestě spojencům na západě. Na světě neexistuje jiná taková síla, která by byla s to německou armádu ničit a působit jí tak kolosální ztráty, jako sovětské ruské armády.”

Šéf Rooseveltovy diplomacie Edward Stettinius mapoval i širší kontext: “Americký lid nesmí nikdy zapomínat, že byl v roce 1942 na pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz nedokázal svou frontu udržet,  Němci by získali možnost dobýt Velkou Británii. Mohli se zmocnit i Afriky a vybudovat své předmostí v Latinské Americe.”

Podobně to viděl i George Marshall, tehdy náčelník generálnímu štábu – a po válce duše “Marshallova plánu”: “Od samého počátku války byl pro naši zemi  rozhodujícím faktorem čas. Tento čas jsme získali díky hrdinnému odporu sovětského lidu.” Právě ten “zachránil USA před válkou na jejich území”. Jinak by stála i Amerika “tváří v tvář nepříteli, ovládajícímu většinu světa”.

Mozek, scvrklý na škatulky z papundeklu, si vystačí s groteskními dogmaty. Jako že východní frontu vyhrál Generál Zima – nebo Berijovy kulomety, co prý kropily paty každé útočící čety. Mozek, nadaný kuráží myslet, takovou břečku nehltá. Tím víc si klade otázek. Vedou až k jádru věci. Hledají kořeny “chrabrosti, síly ducha a obětavosti”, před nimiž smekal Roosevelt. I “kapitulantské stupidity”, jíž pohrdal de Gaulle. Ten kontrast je básníkovou kapkou rosy. Ve sporu o samu osu XX. století.

Chrabrost by skončila sebevraždou, nemít i adekvátní zázemí. Stát na území, zděděném po samoděržaví, je neměl kde zdědit. Startoval z trosek světové i občanské války - a zahraniční intervence. Asistovala krvelačné chátře, oktrojující středověk. Výsledkem byla devastace, srovnatelná jen se spouští, plenící  Evropu po Třicetileté válce.

Modernizace, která dobyla Berlín – se zdroji celého kontinentu za zády - to musela stihnout ze dvacet let. Do jejích tajů nahlíží kniha, provokující už názvem – Technologie nemožného. Nepsal ji stárnoucí pamětník. Jelena Prudnikova je badatelkou střední generace.

Do vosího hnízda píchá i tematickým ohniskem. Stopuje hlavně modernizaci ruského zemědělství. Minout tak nemůže ani chytlavé téma hladu – jeho frekvence i děsivého dopadu.

Nepreparuje ho z organického kontextu. Nešvindluje selektivním přístupem. Provází čtenáře stohy dobových statistik – i textů intelektuálních elit. Je to makabrózní mozaika: V Rusku byl hladomor doma často i třikrát za dekádu. Pokaždé se statisíci – mnohdy však rovnou milióny obětí. Za časů nevolnických duší – i Stolypinových reforem.

Hlad udeřil i na prahu 30. let. Tehdy však naposled – a souběhem faktorů, jaké netísnily žádného Romanovce. Autorka je rentgenuje pedanticky – k fatální újmě zdánlivých axiomat.  

Šokuje i řadou jiných pasáží. Míří hlavně k ruskému publiku. Část českého možná irituje lexikonem. Kánony řemesla ovšem ctí. Nevrší grafomanské litanie. Uvádí do světa fakt.

A ta jsou – slovy anglického přísloví – a stubborn thing. Věc tvrdošíjná tak, že se nedá okecat. Kdo myslí vlastní hlavou, nesmí se jich bát.