Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Valentin Katasonov: Syrská transfúze petrodolaru

Об истинных целях войны против Сирии

Parazit se chce válkami zbavit i rance dluhů

Na téma, co žene Washington proti Sýrii – píše profesor Valentin Kasatonov – se názory expertů různí.  K častějším patří mj. následující verze:

  • 1. Snaha zajistit Spojeným státům zdroje energie;
  • 2. Vyvolat řízený chaos, usnadňující kontrolu nad Blízkým a Středním východem;
  • 3. Zájmy Izraele, nejbližšího spojence USA;
  • 4. Přeměna Sýrie ve „spoušť“ regionální války, gradující v globální konflikt;
  • 5. Zvýšení klesajícího ratingu amerického prezidenta;
  • 6. Efektivnější kontrola Číny a evropských zemí, závislých na energiích z Blízkého východu;
  • 7. Okupace Sýrie jako předpolí války proti Íránu, na nějž má Washington spadeno ještě víc;
  • 8. Zakázky pro vojensko-průmyslový komplex, z nichž profitují „zbrojní baroni“;
  • 9. Militaristická stimulace ekonomiky, jež ne a ne chytit druhý dech ;
  • 10. Snaha odvést pozornost od sílící nezaměstnanosti, chudoby i debaklů americké zahraniční politiky a obhájit vyděračské praktiky, uplatňované špionážními službami i proti vlastní populaci.

Řečnická cvičení, jež na syrské téma předvádí Obama, zní krajně nevěrohodně. Logický scénář však zjevně postrádá on i Pentagon. Když se ho od Martina Dempseyho dožadoval Senát, „čtyřhvězdičkový generál reagoval zpříma, jak se na vojáka sluší: ´Otázku, čeho se snažíme dosáhnout, zodpovědět nejsem s to´.“

Jenom „na slepou bábu“ to však nebude. „´Syrskému projektu´ Washingtonu“ – míní Kasatonov –  dominují hlavně „tři navzájem provázané priority“:

  • 1. Uvolnit agresorovi cestu ke hranicím Ruska;
  • 2. Vytvořit podmínky k rozpoutání třetí světové války;
  • 3. Zachovat petrodolarový systém.

Sýrie – píše autor ad 1. - je „jen mezičlánkem“. Přípravným krokem k „agresi proti Íránu“. Tou by se  Washington „ocitl až přímo u jižních hranic Ruska“.

„Povšimněte si“ - upozorňuje autor ad 2. - že „nemluvím o rozpoutání třetí světové války“. Nýbrž „o vytvoření podmínek pro její rozpoutání“. Zdánlivě drobná „nuance spočívá v tom, že Spojené státy ještě třetí světovou válku momentálně nepotřebují. Už v blízkém budoucnosti se jim však hodit může.“

Například s cílem „anulovat astronomické dluhy“, nasekané USA i dalšími západními zeměmi („bankami na Wall Street a v londýnské City, dlužícími celé planetě“). „Suverénní dluh USA už překročil 100 % HDP, vnější dluh země už je za tou hranicí též. Těžkou dluhovou krizí, z níž se nerýsuje žádné východisko, prochází už několik let Evropa. Suverénní dluh zemí eurozóny se nezadržitelně blíží k hranici 100 % HDP. S vnějším dluhem je situace ještě kritičtější. Například u Velké Británie se přiblížil 500 % HDP.“

Právě dluhová past je z fatálních faktorů, „měnících Evropu v nedobrovolného spojence vojenských avantýr Washingtonu“. To manko bobtná tempem a v dimenzích, které se dávno vymkly kontrole. Mánie „úsporných opatření“ je jen dál akceleruje. Takový ranec dluhů „už je s to ´odepsat´ vlastně už jen válka. Jinak zvoní hrana nejen bankám, ale i mnoha státům ´zlaté miliardy´.“

Právě válka umí „odepisovat dluhy“ na řadu způsobů: „Některé dlužníky může z mapy světa vymazat úplně.“ Zato věřitelům „lze dát najevo, že jejich nároky vůči Americe se anulují zápočtem proti nákladům,  které Washington vynaložil na ´obranu demokracie´.“ Nebo je rovnou „změnit v dlužníky kontribucemi a reparacemi, uloženými nepřátelům ´světové demokracie´ a jejich komplicům“.

„Čistým věřitelem“ by se tak stal právě ten, kdo má na hrbu největší ranec dluhů všech dob. S tak lákavou vidinou „kalkulují i jeho nejbližší spojenci, zvláště Velká Británie“. Svou roli může hrát i sen „vstoupit podruhé do stejné řeky“ - a dopřát si znovu i všechen ostatní tribut, jejž Washingtonu nadělil výsledek předchozích světových válek. „Scénář světové války však bude spuštěn jen v případě, že Amerika už nebude s to udržet pyramidu svých dluhů. Vojensko-bankovní komplex USA zatím dělá vše pro to, aby ji stůj co stůj udržel a ještě navýšil.“

Podstatně větší váhu, než ji většina publika vnímá, má cíl „ad 3.“. Když USA v roce 1971 zrušily směnitelnost dolaru za zlato, „poptávku po ničím nekryté měně“ si vynutily „systémem petrodolarů“.  Začalo to dohodou se Saúdskou Arábií, že – výměnou za moderní americké zbraně a spojenecké záruky – bude ropu prodávat jen za dolary (a tezaurovat je výlučně v amerických bankách). Od roku 1975 se to změnilo v politiku celého OPEC. Pro Washington je to „výhodné hned ve dvou směrech. Za prvé proto, že Federální rezervní systém inkasuje za každý dolar, puštěný do oběhu (jde totiž o peníze, nesoucí úrok). Bankám to nese pohádkové zisky, jisté drobky propadají až k americkému ´plebsu´. Za druhé – všechny platby v dolarech se realizují přes americké banky, což Washingtonu skýtá efektivní mechanismus kontroly nad jeho vazaly v petrodolarovém systému.“

Alan Greenspan – předposlední šéf Fedu – ve svých memoárech z roku 2007 píše: „Naplňuje mne smutkem, že se politicky nehodí přiznat, co každý ví: irácká válka byla především válkou o ropu.“ Také Chuck Hagel se - ještě jako senátor – nechal slyšet: „Říká se, že válčíme kvůli ropě. Jistěže kvůli ní.“ Co platilo v případě Iráku i Libye, však u Sýrie, jejíž těžba nestačí ani pokrytí vlastních potřeb, tak jednoznačné není. Importní energetická závislost Spojených států navíc klesá úměrně boomu domácí „břidlicové“ těžby. Z Blízkého východu a severní Afriky dovážejí už jen kolem 10 procent své spotřeby. Jejich klíčovou prioritou je udržet zúčtování obchodu s ropou v dolarech.

Ten monopol se však hroutí. Například Čína – nehledě na všechny sankce – dováží stále víc ropy z Íránu. A platí za ni hlavně „bartery, clearingem i svou národní měnou“. Vést „obchod s energiemi za dolary už z vlastní vůle nechce téměř nikdo“. Dnes je ho reálné udržovat „jen z pozice síly – především vůči vývozcům“.

I „Irák, Libye, Sýrie, Írán“ tak jsou arénou „boje za zachování petrodolaru“. Mnohé napovídá už časová řada: Počátkem roku 2011 Sýrie oznamuje, že bude Rusku a Číně ropu účtovat v rublech a jüanech. Už „v březnu 2011 propukají protivládní nepokoje s cílem svrhnout nynější režim. Už 15. listopadu je uvaleno embargo na vývoz syrské ropy. Od 1. června 2012 platí embargo na export ropy z Íránu, již začal Teherán začal roku 2008, na bázi své vnitřní burzy, prodávat za riály a eura.“

„Počátkem roku 2013 klesl podíl dolaru v mezinárodních platbách pod psychologickou mez 50 %. To už je pro majitele FRS hodně vážný signál.“ A tak „´černá listina´ (´na odstřel´) hrozí i jiným zemím“. Těm, co dosavadní zúčtování v dolarech nahrazují „a) bartery, b) clearingem, c) zlatem, d) národními měnami. Například Indie a Čína platí Íránu za ropu zlatem. Dosáhnout, aby od toho upustily, je pro Washington nad síly, v ovládnutí Íránu však stále doufá.  S krajní nevolí nese, že Moskva obchoduje v rublech i se zeměmi  ´blízkého pohraničí´. V rublech a jüanech stále častěji kontrahuje i s Čínou. Peking přechází na zúčtování v jüanech dokonce se zeměmi západní Evropy.“

Sýrie a Írán – a přes ně hranice samotného Ruska – tak nejsou jen geopolitickým terčem. Roste i váha čistě  pekuniárních pohnutek: „Kdokoli boří monopol petrodolaru, nesmí uniknout trestu!“

Až se to privilegium, popírající tržní evangelium, zhroutí, stane se akutní hrozbou „Plán B“. Rozbuška války, těhotné globálním konfliktem, doutná na „Blízkém a Středním východě – v Sýrii a Íránu“.