Thierry Meyssan: A co ZHN pro “jiné rasy”?

Koloniální restituci Středního východu zvoní hrana

Mytologii o 11. září 2001, splichtěné načtenějším služebnictvem G. W. Bushe, už nevěří ani většina Američanů. Prvou z knih, které z ní nenechaly kámen na kameni, napsal Thierry Meyssan. Rok nato vyšla i česky (Velký podvod - žádné letadlo na Pentagon nespadlo, Motto 2002). Meyssana nemají v lásce ani kutny, žehnající teroristické řeži proti Sýrii. Rozkopává jim bábovičky i dvěma posledními články – Tajemství izraelského plynu (Le secret des gaz israéliens) a Konec francouzského kolonialismu (La fin du colonialisme francais).

Byl to “izraelský výzkum chemických a biologických zbraní” - připomíná v prvém z nich – co Sýrii bránilo připojit se k jejich zákazu. Teď, kdy se k němu Damašek zavazuje, to nutně vrací do hry i otázku “existence a možná i pokračujícího vývoje těchto zbraní, určených výlučně k zabíjení Arabů”.

Chemické zbraně mají jen dvojí uplatnění: “vojenské” – a k  “vyhlazení populace”. Prvé dostalo prostor už v “zákopech První světové války” - také však za “irácké agrese proti Íránu” v 80. letech. “V moderní válce, jejíž fronty se neustále pohybují, jsou však nepoužitelné.” I to vedlo k mezinárodní smlouvě o jejich zákazu, podepsané už 189 státy.

Druhou z oněch “funkcí” - “vyhladit civilní obyvatelstvo před kolonizací jeho území” - předvedla brutálně už “fašistická Itálie v letech 1935-1936”. Hlavně “velkou část Eritrey” dobyla “hořčičným plynem, jímž vyhubila její civilní populaci”.

Právě “koloniální” aranžmá však čiší i z kauzy mladšího data: “Izrael  od roku 1985 do roku 1994 tajně financoval výzkum laboratoře  Dr. Woutera Bassona v Roodeplaat (Jižní Afrika)”. Jeho “spojenec, režim apartheidu, se tu snažil vyvinout jak chemické, tak hlavně biologické zbraně, zabíjející jen lidi s určitými  ´rasovými parametry´” (“ať už jmenovitě Palestince či Araby vůbec, anebo lidi černé pleti”). Kam až ten perverzní “výzkum” dospěl – a kde skončil v praxi - nezjistila ani Komise pravdy a usmíření, ustavená po pádu apartheidu. Ve “velkém tajném projektu” však měly “prsty i Spojené státy a Švýcarsko”. V roli “pokusných králíků Dr. Bassona zemřelo několik tisíc lidí”.

Proto se ke smlouvě o zákazu těchto zbraní dosud nepřipojil ani Egypt. Šanci “zbavit se nepoužitelného a čím dál hůř obhajitelného arzenálu” dostal Damašek až teď. Asádovo  prohlášení, že jí využije “na žádost Ruska” - “a nikoli na nátlak Spojených států” - není jen diplomatickým gestem. Jde i o “elegantní způsob, jak zdůraznit odpovědnost Moskvy za ochranu země před možným izraelským útokem chemickými zbraněmi”.

Tel Aviv sice smlouvu o jejich zákazu podepsal. Její ratifikaci však odkládá už dvacet let. Tím víc se mu jako “horká brambora” vrací teď. Jistě bude – píše Meyssan na prahu minulého víkendu – i na pořadu nedělních jednání Kerry-Netanjahu. “Chytrý premiér posledního koloniálního státu” by po takové “šanci skočil” - a “deklaroval, že jeho země otázku přehodnotí”. Jinak je “etnicky selektivní plyn Woutera Bassona” položkou, s níž “izraelští jestřábi počítají i nadále”.

Už kompromis USA a Ruska na loňské konferenci Ženeva I – míří Meyssan za paraván i v druhém článku – je o “dělbě Středního východu na troskách Sykes-Picotovy dohody z roku 1916”. Ač se  “prezentuje jako pokus nalézt trvalý a spravedlivý mír”, jde o “faktický návrat do bipolárního světa z dob  Sovětského svazu, který z regionu vytlačuje Británii a Francii”.

Leckomu se mohl zdát “iluzorní”. “Po čtrnácti měsících už nabývá jasného tvaru.” Sarkozy a Cameron sice už v listopadu 2010 podepsali smlouvu, “projektující nasazení jejich takříkajíc koloniálních sil”. A pak už jen - “po dohodě s Washingtonem” - “obě země čekaly na začátek ´arabského jara´”. Kdo “podněcuje nepokoje v Libyi a Sýrii“, však ukázala už vnější fazóna: “Svým libyjským agentům daly vlajku bývalého krále Idríse, kolaborujícího s Británií. Svobodné syrské armádě přidělili vlajku francouzského mandátu. Že domněle revoluční hnutí jsou prefabrikátem bývalých okupantů, dávaly zřetelně najevo už jejich  symboly.”

Do obou zemí se sice - “za pomoci Kataru a Saúdské arábie” - podařilo vnést zmatek. “Část opozice proti Muammaru Kaddáfímu se načas sešikovala kolem džihádistů NATO. Libyjská džamahírije, zbavená spojenců, náletům podlehla, Sýrie už jim unikla a odolala.”

Dnes už to “není otázka svržení institucí, ale volby budoucnosti”. Počáteční “nedorozumění se postupně vytratila”. Teď - “tak jako ve všech válkách” - “existují už jen dva tábory: sekulárního státu a mezinárodního džihádu.”

Podobné situace už historie pamatuje. Z kalichu hořkosti pil až do dna i Charles de Gaulle. Také on - “se svou výzvou z 18. června 1940” - zůstal zpočátku “izolován”. “Kladně reagovala jen hrstka Francouzů” (“ať už proto, že se jim válka zdála prohraná, dřív než začala, či z nevole k jeho autokratické nátuře”). Jenže “už za čtyři roky se za ním shromáždilo 95 % Francouzů” (už “proto, že je dovedl k vítězství”, také však proto , že “kolem sebe uměl sjednotit rozdílná politická přesvědčení”).

Tím, kdo “dnes sjednocuje velkou většinu Syřanů, je Asád. Francie netuší, co dělat. Hollande v rozhovoru pro TF1 tvrdí, že to měla být válka za demokracii. Západ měl podle něj přivést v Damašku k moci syrské demokraty, tedy, jak to sám upřesnil, ani Asáda, ani džihádisty. Tato absurdní vize by znamenala, že na bojišti nejsou tábory dva, ale tři. Pravda je ovšem taková, že tam jsou jen dva, a demokraté stojí za  syrským státem, spolu s prezidentem Asádem.”

Tato válka má i “zásadní mezinárodní dimenzi”. Zní jednoznačně: “v 21. století už je kolonialismus mimo hru”. Pokud si “Spojené státy a Rusko chtějí region rozdělit na zóny vlivu, což jejich status umožňuje, musí tak učinit na jiné bázi, než Británie a Francie v minulém století.”

Dnes to má totiž šanci jen “cestou aliancí, a nikoli nadvlády”.