Ellen Brown: Libreto bankovní autodestrukce

“Stínové banky” na tapetě šéfky amerického bankovního institutu

“Sílící regulace a nízká úroková míra směrují úvěry z regulovaných komerčních bank do stínového bankovního systému, který regulaci nepodléhá,” stojí v článku Mašinérie zlodějského Armageddonu: přízrak hromadného ničení deriváty (The Armageddon Looting Machine: The Looming Mass Destruction From Derivatives). Napsala ho profesorka Ellen Brown. Řídí Institut bank ve veřejném vlastnictví (Public Banking Institute). Vydala 12 knih i stovky statí. Bestsellerem bylo už Předivo dluhů (Web of Debts). Vyšlo pár týdnů před finanční krizi, co právě bilancuje první pětiletku. Ničivou roli derivátů – a tisku peněz, krytých jen řídkým vzduchem (out of a thin air) - tu však zmapovala s unikátní prozíravostí. Právě jí vychází další svazek, dráždící mocná terária - Řešení v podobě bank ve veřejném vlastnictví. Od odříkání k prosperitě (The Public Bank Solution. From Austerity to Prosperity).

“Stínové banky, ač od vládní regulace osvobozené” - píše Brown v posledním článku - “mají oporu ve skrytých státních zárukách.” “Status bezpečného přístavu” (“safe harbor status”) jim “garantuje Zákon o reformě bankrotu (Banktrupcy Reform Act), propašovaný z Wall Street”. K “autodestrukci” tak “finanční systém perverzně pobízí” samy paragrafy.  

“Riziko všeobecné finanční paniky” je znovu “přízrakem mamutích rozměrů”, srovnatelným s ozvěnou krachu Lehman Brothers. V posledních letech se však “přesunulo do stínu”. “Banky stahují své účetní rozvahy z finančních trhů” - alarmuje i agentura Reuters – ”a stále víc rizik přehrávají na neregulované věřitele.” Do “sektoru ´stínových bank´, zvícího 60 tisících miliard dolarů”.

Lákat na úvěry “majitele domů a malé podnikatele” se už zdaleka nevyplatí tak, jako do roku 2008. Čas “snadných habaďůr s hypotékami pro ty, co je nemají čím splatit,” je nenávratně pryč. Vakuum zaplňuje hlavně “systém stínových bank”. Dere se do něj v “mnoha podobách” - “velké peníze však hlavně cestou repo operací a derivátů. Nominální (či hypotetická) hodnota trhu derivátů se odhaduje na 1,2 miliónu miliard dolarů, tedy dvacetinásobek HDP všech zemí světa dohromady.”

Závazky standardních bank vůči těm, kdo jim svěřili své úspory - píše holandský ekonom Enrico Perotti - garantují systémy bankovního pojištění (a přístup ke zdrojům centrálních bank). Kde potom “finanční instituce berou důvěru k tomu, že půjčují za nízký úrok stínovému trhu, není-li chráněn pojištěním ani systémem vládních sanací?” Tajenku dešifruje právě jejich “status bezpečného přístavu” (či “konkursních privilegií”, jak zní jejich trefná přezdívka). Neznamená totiž o nic méně, než “absolutní nadřazenost” (“superpriority”) jejich nároků v případě, že jimi financovaný subjekt zbankrotuje. Tu přednost mají dokonce před “nároky daňových úřadů a zaměstnanců, depozity, úvěry pod zástavním právem či pojistnými tituly”.

Tak svrchovaně “netržní” privilegia – píše Ellen Brown – si v Zákonu o reformě bankrotu z roku 2005 vymohla vlivná “bankovní lobby”. Detailně se tím zabýval i filmový dokumentarista David Malone. Tato legislativní úprava – doložil už v prosinci 2011, v článku Plán B – jak legálně vykrást celé země a jejich banky (Plan B – How to Loot Nations and Their Banks Legally) - byla sice “inzerována jako krok, nezbytný pro snížení systémového rizika finančních bankrotů”. V reálu ovšem “uvolnila prostor celé škále mnohem rizikovějších aktiv”. Jejich “objem značně vzrostl”. Ještě “rizikovější aktiva jsou s gustem akceptována jako kolaterály” právě proto, že dojde-li k bankrotu projektů, do nichž jsou investována, jsou to peníze vymahatelné “před vším ostatním, aniž je tomu  s to kdokoli zabránit”.

Deriváty – neřekl nikdo menší než Warren Buffet – jsou “zbraní hromadného ničení”. David Malone to konkretizuje: “Všichni ostatní věřitelé – držitelé dluhopisů – riskují v případě bankrotu ztrátu části svých peněz. Mají tak důvod chtít, aby k bankrotu nedošlo. Nikoli ovšem partneři ze sféry operací repo a derivátů.” Pro ně jsou naopak trable podniku, do nějž investovali, bezkonkurenční šancí, jak ho “vykrást - naprosto legálně”. Právě oni totiž - “ve chvíli, kdy je pro ně nejvýhodnější” - postrčí sami úvěrující banku, aby příští kořist zahnala do konkursu. Právě v tom i tajemství “kolapsu Bear Stearns, Lehman Brothers a AIG“. Byl intrikou, inscenovanou velkými hráči “repo operací a derivátů”.

“Globální úvěrový kolaps” - dodává Ellen Brown - “nespustily divoké půjčky klientům, postrádajícím adekvátní bonitu”. Padá na konto “hráčů s Kongresem požehnaným statusem bezpečného přístavu, spěchajících ukrást aktiva, jistící úvěry”. Bearn Stearns a Lehman Brothers byly “striktně investičními bankami”. Teď si však “hazardem s deriváty zabývají i gigantické banky, spravující vklady klientů”. Poté, co se jim “podařilo zrušit Glass-Steagalův zákon”, je jim “vklady a investice dopřáno míchat”.

Úměrně rostou rizika všech, kdo mají banku místo štrozoku. Zvlášť markantní ilustrací byl už bankrot, v němž v říjnu 2011 skončil MF Global. Tady už intrikáni v oboru “repo, derivátů a hypoték“ inscenovali “faktickou konfiskaci”. Zatímco právníci, zastupující většinu ostatních poškozených, se marně pinoží dodnes, například JP Morgan inkasovala obratem a do puntíku i vše, co vložila na vstupu.

Novou spirálou zvrácené logiky byla “kyperská ´sanace bank z vnitřních zdrojů´”. Tady už došlo přímo ke “konfiskaci peněz, deponovaných klienty”. Ukolébavky o “krajně specifické kauze” sypou písek do očí. “Sanace z vnitřních zdrojů” (“bail-in”) už je mustrem, puncovaným Radou pro finanční stabilitu (Financial Stability Board), orgánem globální bankovní regulace se sídlem ve Švýcarsku. Také americký Dodd-Frankův zákon – upozorňuje autorka – v paragrafu 716 “zakazuje sanace z peněz daňových poplatníků”. V praxi to ovšem znamená, že “příště tu máme událost ve stylu Lehman, kdy se bankovní systém zhroutí do černé díry loupeživých derivátů”.

“Konkursní legislativa” - píše David Malone - “skýtá bankám mechanismus, jak jedna druhou vykuchá. Ti nejsilnější půjčí těm slabším a za krize je pak vykradou.” I “největší banky, zatížené masou riskantních euroobligací” tak dostanou šanci “vydělat na bankrotech, jež by je jinak mohly pohřbít”.  Má to docela prostou podmínku: “být jako doma v konkursním právu” - a “dělat co nejvíc repo, hypotéčních a derivátových obchodů se slabšími bankami”. Řada největších bank – míní Malone – tak na  “autodestrukci bankovního systému” pracuje sama a naprosto cílevědomě.

Prvé na ráně sice budou slabší banky, finální obětí však jejich klienti. “Kdo do bank ukládal v posledních čtyřech letech peníze? A kdo se stal masivním majitelem dluhopisů všech bank? To my. Za prvé prostřednictvím našich národních bank a teď i Fedu, ECB a všelijakých sanačních fondů z peněz daňových poplatníků. To my jsme ti majitelé dluhopisů, které vytuneluje Plán B. To my jsme ti lidé, čekající ve frontě na peníze, štípnuté bankami... Banky vybudovaly zlodějskou mašinérii finančního Armageddonu. Jejich Plán B je cestou, jak vykrást nejen zranitelnější banky slabších zemí, ale tyto země jako takové. Ta loupež nepotrvá měsíce, ba ani dny. Mohou to být jen hodiny, ne-li minuty.”

“Nic, co by zregulovalo tento typ rizika, neexistuje,” uzavírá americká profesorka. Hoví-li si v bavlnce “vládních garancí jak konvenční, tak stínové banky, riziko neseme my, lidé”. Právě my proto “musíme určovat, kam půjdou úvěry, a inkasovat úroky”. Z bank třeba udělat “veřejné statky, vlastněné lidmi a s mandátem sloužit veřejnosti. Veřejné banky se v derivátech neangažují.”

Teď je však “veškerá peněžní nabídka (M1, M2 a M3) soukromým ´bankovním úvěrem´ - penězi, generovanými v účetních sestavách bank jako úvěr. Pokud se tento systém zhroutí, zůstaneme bez peněz.”

Jedinou zárukou, že k tomu nedojde, je “systém státních bank ve veřejném vlastnictví”.                              

Naléhá už i profesorka, řídící americký bankovní institut.