George Friedman: Lekce z Obamovy blamáže

Zpátečka mocenské arogance očima jejího velkovezíra

George Friedman je zakladatelem STRATFOR. Tu americkou agenturu řídí dodnes. STRATFOR – Strategic Forecasting, Inc. - je supertěžkou vahou strategických prognóz. Ani Friedmanův poslední článek - Strategie, ideologie a finále syrské krize (Strategy, Ideology and the Close of the Syrian Crisis) – jistě není jen privátní spekulací. “Netriviální” je už na startu:

“Traduje se, že když se věhlasný rakouský diplomat Klemens von Metternich doslechl o smrti tureckého velvyslance, měl prý prohodit ´To bych rád věděl, co tím mínil´.” Diplomacie - “hledající za každým gestem skryté poselství” - vídá “gesto i v každé akci”. Především gestem, majícím tlumočit určitý vzkaz – tvrdí Friedman – byly i Obamovy hrozby útoku na Sýrii.

Z ryze vojenského hlediska si totiž “žádný specifický cíl ani nekladly”. Vyřadit “chemické zbraně syrské vlády by vyžadovalo rozsáhlé vzdušné údery po dlouhou dobu” - s “rizikem, že uniknou do atmosféry”. Cílem prý “nebylo ani zničit režim syrského prezidenta Bašára Asáda” (čistě “vzdušnými údery by to bylo neschůdné”). Hrozilo přitom i “riziko mocenského vakua, jímž by se Spojené státy nerady zatěžovaly”. Pravým cílem tak měl být “signál syrské vládě”, že jsou s ní “Spojené státy nespokojeny”.

Jenomže “hrozba války je užitečná, jen když je skutečná a působivá”. Americké hrozby Damašku však byly “bagatelní” - “něco by sice zkáze neuniklo, ne však chemické zbraně ani režim”. A tak “gesto” nakonec vyznělo tak, že “vyvolat americkou nespokojenost není nebezpečné” - protože “za ni žádné vážné následky vlastně ani nehrozí”.

Když Obama vstupoval do Bílého domu – pokračuje Friedman - “nechtěl se zaplést do žádné války. Jeho cílem bylo posunout mez, za níž následuje vojenská akce, mnohem výš než byla od konce studené války” (kdy “zahraniční politiku Spojených států tvarovaly Pouštní bouře, Somálsko, Kosovo, Afghánistán a Irák Ii řada menších intervencí”). Obama – mající Ameriku za “přetíženou tempem válek” - se “z nich hodlal stáhnout”. “Hrát celkově menší roli v řízení mezinárodního systému” (“coby součást koalice zemí, a ne lídr a už vůbec ne jen na vlastní pěst”).

Také Sýrii vnímal jako “zemi v chaosu občanské války”. Plně si vědom, v “takových vnitřních konfliktech se Spojeným státům prosadit vlastní vůli nedaří”. Tím spíš, že v “této válce chybí Spojeným státům i favorit”. Jejich “animozita vůči Asádovu režimu sice má sice dlouhé dějiny”. Totéž však platí i “ve vztahu k rebelům, kteří – ač ve svých řadách možná mají i ústavní demokraty – se ocitají pod rostoucím vlivem radikálních džihádistů”. Padnout “stát do rukou podobných frakcí, vrátí to do hry hrozby, jaké vzešly z Afghánistánu a vedly k 11. září”. Tentokrát navíc v “zemi, hraničící s Tureckem, Irákem, Jordánskem, Izraelem a Libanonem”. Není-li Washington “připraven k nové a nové okupaci a budování státu”, pak jeho “volbou musí být vyhnout se všemu, o čem byla právě řeč”.

K obratu – tvrdí Friedman – vedla až kauza chemických zbraní. A to prý hlavně ze dvou důvodů. Prvým je “strach ze zbraní hromadného ničení”, doléhající na “americkou psychiku od počátku studené války až dodnes”. Jako “hrozbu pro Spojené státy” vidí už sám fakt, že se k nim dostali “hráči, kteří je dosud neměli”. V “syrské občanské válce zahynuly desetitisíce lidí”. U těch, kvůli nimž začal Obama hrozit válkou, šlo právě o to, že byli obětí zbraní hromadného ničení.

Druhým faktorem “změny strategie” bylo to, že “všechny americké administrativy tíhnou k myšlení v ideologických kategoriích”. V daném případě jí má být premisa, že “armáda Spojených států musí bránit  genocidě”. S filipikami tak bizarního střihu si čtenář jistě hravě poradí.  

Sám Obama – dušuje se Friedman - “nechtěl se Sýrií dělat nic”. “Ke změně kursu ho donutila ideologie zbraní hromadného ničení” - a “ideologie humanitárních intervencí”. A tak se údajně pokoušel o “rovnováhu mezi svou strategií, diktující neintervenovat” - a “svou ideologií, vyžadující něco udělat”. Řešení našel v “halasných pohrůžkách vojenskou akcí, již on sám i jeho ministr zahraničí klasifikovali jako minimální”. Chtěl “prostě vycouvat, potřeboval však určitou záruku, že se chemické zbraně v Sýrii dostanou pod kontrolu”. A tedy i ”příslib Rusů coby Asádových spojenců, že pro to něco vykonají”. Ten nemít, “musel by podniknout neefektivní vojenskou akci, ač ji sám nechtěl”.

“Finální dějství komedie se odehrálo v Ženevě, místě setkání pohřbívajících studenou válku (je bizarní, že Obama akceptoval místo, lemované právě touto symbolikou).” Tady se “zavázal nepodniknout akci, jež by se stejně míjela účinkem, čímž vše i skončilo”.

Tím, oč šlo na prvém místě, přitom nebyly chemické zbraně – to hlavní, co potřeboval Washington, “bylo získat čas a způsob, jak vycouvat ze závazku, že v Sýrii něco rozbombarduje”.

“Bezpochyby se diskutovalo i o jiných otázkách” - “včetně budoucnosti Sýrie”. “Jak Spojené státy, tak Rusko chtějí mít v Asádově režimu destinaci, blokující sunnity. I ukončit občanskou by chtěly obě země” - “Amerika snížit tlak, že musí pomáhat sunnitům, a Rusko redukovat riziko, že Asádův režim padne”.

Vůbec “nejdůležitějším výsledkem” (“globálních rozměrů”) je ovšem “to, že Rusové jednali s Američany jako rovný s rovným” (”poprvé od kolapsu Sovětského svazu”). Ba přímo jako “mentoři, stavějící se do pozice těch, kdo nezralé Američany školí z krizového řízení”. Také “Putinův článek v New York Times byl z daného pohledu brilantní”.

Tady “už nejde o metafory: image Ruska, nutícího Ameriku řadit zpátečku, rezonuje napříč celou ruskou periférií”. Za “kompletního zmatku v Evropě, vrávorajících Spojených států” - a “symboliky Kerryho a Lavrova, jednajících jako rovný s rovným” - to bude v “zemích bývalých sovětských satelitů tvarovat chování ještě poměrně dlouho”.

Bude to ovšem i “případ zemí typu Ázerbajdžánu, klíčové alternativy ruské energie hraničící s Ruskem a Íránem”. Na Ázerbajdžán doléhá i “další důsledek ideologie dnešní administrativy” - její “sklon posuzovat režimy, které jsou potenciálním spojencem, prizmatem lidských práv, aniž se pečlivě zohlední, zda by jiné alternativy, přicházející v úvahu, nebyly ještě horší. Spolu s imagem slabosti to může země typu Ázerbajdžánu přivést k tomu, že přehodnotí svůj postoj vůči Rusku.”

“Ideologie bývají svůdnější v obecnějším směru, ve specifických případech však už tak koherentní nejsou. Platí to pro celé politické spektrum. Ještě víc ovšem pro Obamovu administrativu, kde myšlenky humanitární intervence, absolutismu lidských práv a odporu ke zbraním hromadného ničení kolidují se strategií, limitující angažmá Spojených států – především to vojenské – ve světě.”

“Důsledkem je to, čeho jsme v posledních měsících svědky ve vztahu k Sýrii. Permanentní napětí mezi ideologií a strategií vedlo Obamovu administrativu směry, které si navzájem protiřečí.” Pro Spojené státy to sice “není žádné novum”, jejich “objektivní moc to však redukuje i v daném případě”. A šíří zároveň “pocit nejistoty, oč vlastně Spojeným státům jde”.

“Stane-li se to malé zemi, není to až takový problém. V případě vedoucí mocnosti to může být nebezpečné.”        

George Friedman je šarží pretoriánské gardy, přísahající na americkou hegemonii. Tím pikantnější jsou jeho exkurze děním, jež tomu libidu zvoní hranou.