Ilan Pappé: Recept pro izraelský Titanik
Ilan Pappé
Židovský stát demokratizuje jen změna režimu
Profesor Ilan Pappé je Žid z Haify. Roky tam přednášel na univerzitě. Za knihu Etnická čistka Palestiny (The Ethnical Cleansing of Palestine) mu dali výpověď. Posledních sedm let žije – tak jako řada disidentů židovského státu – v britském exilu. Učí politické vědy na University of Exeter.
V posledním článku - Řešení v podobě dvou států je mrtvé už přes deset let (The Two States Solution Died Over A Decade Ago) – píše:
“Nedávné pokusy oživit mírové rozhovory Izraele a Palestinců zřejmě nepřinesou výsledky o nic smysluplnější, než ty už dřív. Přicházejí 20 let po dohodách z Oslo, podepsaných mezi státem Izrael a Organizací pro osvobození Palestiny.” Měly dvě součásti: “Deklaraci principů, podepsanou se vší pompou 13. září 1993 na trávníku před Bílým domem” - a “už méně oslavovanou dohodu Oslo II, podepsanou v září 1995 v egyptské Tabě”. Ta “plnění Deklarace principů z roku 1993 podřídila jejich izraelskému výkladu”.
Tel Aviv je nikdy “nebral jako mírový plán”. Dohody z Oslo pro něj byly “řešením paradoxu, který mu dlouhodobě komplikoval život” - “hladu po fyzickém prostoru bez lidí, kteří tam žijí”. “Fatální dilema sionismu od jeho zrodu” tkví v tom, “jak se stát pánem území bez jeho původních obyvatel ve světě, pro nějž jsou další kolonialismus a etnické čistky nepřijatelné”.
“Odpověď nabídlo Oslo II”: v podobě kroků, “vytlačujících původní populaci do malých prostor” - a “izraelské okupace všech ostatních”. Dohody z Oslo “člení Západní břeh do tří zón”. Na “Území A, kde žijí Palestinci v hustě osídlených čtvrtích”, se “přímá kontrola Izraele nevztahuje”. Je to však “nehomogenní teritorium”. V “roce 1995 tu žila jen tři procenta populace Západního břehu”. Předloni to bylo už 18 procent. Izrael této zóně poskytl autonomii - a svěřil ji do rukou Palestinské národní rady. Zato moc nad Územími B a C, která jsou mnohem větší, si vyhradil výlučně pro sebe (ač nad jedním z nich formálně “spolu” s palestinskou samosprávou).
“Druhé palestinské povstání v roce 2001 však ukázalo, že to Palestinci nemíní akceptovat. Izrael hledal odpověď v ještě jiném Oslu – řekněme jakémsi Oslu III – jež by mu zajistilo mezinárodní i palestinskou akceptaci vlády na okupovaných územích. Tedy omezené autonomie pro hustě osídlená palestinská území a úplné izraelské kontroly nad celým ostatním teritoriem.” Coby “trvalého řešení, v jehož rámci se z autonomie případně stane ´stát´.”
Zhruba od roku 2000 se však v “izraelském pohledu na Oslo cosi změnilo”. Že konečným cílem je židovský a palestinský stát, sice verbálně nepopírá ani “dnešní politická elita”. V praxi však - “aniž to deklaruje veřejně” - “buduje jeden izraelský stát, v němž Palestincům na Západním břehu připadne stejně druhořadý status jako těm v Izraeli”. Plán “změnit status quo v trvalou skutečnost” inicioval Ariel Šaron. Právě on našel i “specifický recept pro Pásmo Gazy” - v její “proměně v ghetto” (namísto “přímé izraelské nadvlády”).
Libreto kalkuluje s tím, že si Izrael v “dlouhodobém výhledu od mezinárodního společenství vymůže ne-li legitimitu, pak aspoň toleranci pro svou pokračující nadvládu na Západním břehem”. Tel Aviv sice vnímá, že ho “izoluje od veřejného mínění světa” - a v očích angažovaných inciativ mění ve “stát páriů”. Stejně dobře však ví i to, že “tento globální trend má jen nepatrný efekt na politiku západních vlád a jejich spojenců”.
Definitivní hřebík do rakve “dohod z Oslo a řešení v podobě dvou států” zasadila roku 2007 vláda Ehuda Olmerta. Dala mu honosnou ambaláž “unilateralismu”. Poněvadž “žádný mír v dohledné době nehrozí” - znělo vyznání jeho raison d´etre – “o osudu Západního břehu musí unilaterálně rozhodovat Izrael”.
Dnes je “Západní břeh je na dvě zóny: židovskou a palestinskou”. Území B a C “představují téměř polovinu jeho území”. Izrael sice “´židovskou ´část´ oficiálně neanektoval”. Udělat to však “může kdykoli v budoucnu”. Už dnes tu “etnickou identitu určuje masívní židovská přítomnost” - provázená “etnickou čistkou palestinské populace” (nebo jejím “vytlačováním do těsných enkláv uvnitř ´židovských´ prostor”). Zato na “Území A pod kontrolou palestinské samosprávy si Izrael vyhrazuje právo vstupu dle vlastní libovůle” - “pro své tajné agenty, zvláštní jednotky a v případě, kdy to shledá nezbytným, i pro své masivní ozbrojené síly”.
Špičky izraelské politiky i armády “to nechápou jako dočasný stav”. Nýbrž jako “způsob života, mající trvat dlouho”. Provází ho “několik opatření, krajně významných pro každého, kdo se angažuje v boji proti okupaci”:
Prvé je “finanční povahy: izraelská vláda pumpuje velké sumy do kolonií, expandujících v městské aglomerace s moderní infrastrukturou”. Cílem není jen “rozvoj stávajících kolonií”, ale i “expanze do okolních území”, mající dosáhnout co možná nezvratných změn.
“Druhou metodou je pokračující dearabizace ´Velkého Jeruzaléma´ - více než 250.000 Palestinců tu bylo vystrnaděno z území, rovnajícího se téměř třetině Západního břehu”. A to jak “demolicemi domů” - a “vězněním za politiku” - tak “hlavně tím, že se do Velkého Jeruzaléma brání návratu lidí, co odtud neprozřetelně vytáhli paty”.
Do třetice je to “síť zdí”. “Věhlasná zeď apartheidu” (jejich “nejmarkantnější exemplář”) “Západní břeh tříští ” - a ”omezuje i územní integritu každého budoucího palestinského státu”. Síť však “zahrnuje i menší ploty a zdi”. “Většinu palestinských vesnic i měst mění v enklávy, znemožňující jim sebemenší rozvoj za hranice, v nichž lidé žijí dnes”.
“V roce 2013 tak existuje jen stát Izrael: jediná sionistická republika sahající od Středozemního moře až po řeku Jordán” - a s “téměř shodným počtem Palestinců a Židů”. A právě tato “demografická realita ohrožuje identitu státu jako židovského” - a panujícího “režimu coby premianta demokracie”.
V Izraeli však “neexistuje jediná významnější politická strana, nabízející tuto realitu změnit”. Nikde se nerýsuje ani “žádný reálný západní plán, čelící tomu, že se na celém území opevňuje jen jeden stát - a seriózně nabízející i schůdnou alternativu”.
Tím dál postupuje “fragmentace na palestinské straně”, “dezintegrace arabských států kolem Izraele” - i “bezpodmínečná americká podpora Izraele”. To vše je “nárazníkem, chránícím židovskou populaci Izraele před jakýmkoli potenciálním ohrožením jeho nového, většího, rasistického, avšak ekonomicky životaschopného státu”.
Jeho morální kredit sice “eroduje díky úspěšné kampani Bojkot, zbavení práv a sankce (Boycott, Divestment and Sanctions – BDS), zahájené před několika lety”. Jen k “ještě větší ztrátě legitimity v očích široké světové veřejnosti přispívají i vlastní kroky samotného Izraele”.
Inspirací je tak i “boj, vedený na Západě v minulosti proti režimu apartheidu v Jižní Africe”. Vše, čím přispěl k “delegitimizaci režimu”, může zaskočit i “nový, zvětšený stát Izrael”. “Přátelé Palestiny” sehrají tím významnější roli, oč větší “tlak vyvinou na své vlády, aby na tento nový režim za jeho kriminální politiku uvalily sankce”.
Chce to však i “změnu strategie” samotné Palestiny. Stát na území, na něž se zredukoval “palestinský prostor”, přestal být reálným cílem. O to víc třeba “soustředit síly na sjednocení palestinských řad” - a “strategický plán změny režimu v tomto novém státě, zformovaném v roce 2001”. Ten je třeba “koncipovat spolu s pokrokovými Izraelci
“Akutní potřebou je nová strategie, revidující vztah mezi Žida a Palestinci na území Izraele a Palestiny.” Průchodnou variantou je “jeden demokratický stát pro ně všechny”. Jinak se na “izraelských hranicích zvedne ještě silnější bouře”. Cestu, jak dosáhnout “změny režimu a despotických politických realit”, už “hledají lidé a hnutí v celém arabském světě”. Táž vlna “určitě zasáhne i nový větší Izrael” - “ne-li teď hned, pak už zítra”. Izraelci “mohou na Titaniku obsadit tu nejlepší palubu”. Ta “loď se však potápí”.
Píše profesor z Haify. Židovský disident státu Izrael – v politické emigraci.
předchozí článek | další článek |