Jürgen Habermas: Power play proti demokracii a lidským právům

Krize liberálních poměrů před soudem kritického liberála

Profesor Jürgen Habermas je ratolestí kritické teorie tzv. frankfurtské školy. Od roku 1964 třímal i její žezlo. Celý proud zdobí řada zvučných jmen - Max Horkheimer, Theodor Wiesengrund Adorno, Frederick Pollock, Walter Benjamin, Herbert Marcuse či Erich Fromm. Ubožátkům, servilně prznícím poválečné dějiny, neuškodí připomenout aspoň jednu epizodu. Horkheimerova a Adornova Dialektika osvícenství – opus magnus prvé generace frankfurtské školy – vznikla v americkém azylu před Hitlerem. Šanci vyjít jako regulérní kniha dostala až na prahu studené války.  To už však autoři museli brutálně zcenzurovat i slovník. Všude tam, kde v rukopisu stálo kapitalismus, to změkčit na stávající (das Bestehende). Pojem kapitál nahradit kulantním spojením hospodářský systém, (Wirtschaftssystem), monopol – hospodářským aparátem (Wirtschaftsapparatur), třídní společnost (Klassengesellschaft) – panstvím (Herrschaft), kapitalistické vykořisťovatele (kapitalistische Aussaugern) – rytíři průmyslu (Industrieritter), monopolní vlastníky (Monopolherren) – generálními řediteli (Generaldirektoren). Vypuštěn byl dokonce i krotký kondicionál To by byla beztřídní společnost (Das wäre eine klassenlose Gesellschaft).

Zpátky však k Habermasovi. Napřesrok mu bude už pětaosmdesát. Na kritických textech, které nepřestal psát, to není znát. Knížku Zur Verfassung Europas. Ein Essay vydal už předloni. Teď je – pod titulem K ustavení Evropy – k mání i česky. Ze svěží inspirace aspoň degustace: 

„Nejvíce mne znepokojuje do nebe volající sociální nespravedlnost, která spočívá v tom, že socializované náklady selhání systému dopadají nejtvrději na ty nejzranitelnější sociální skupiny. Za důsledky poruch finančního systému, které se daly v reálné ekonomice předvídat, má ještě jednou zaplatit masa lidí, kteří tak jako tak nepatřili k vítězům globalizace. A to nikoli jako vlastníci akcií, nýbrž v tvrdé měně své každodenní existence. A i v globálním měřítku postihuje tento trestající osud ekonomicky nejslabší země. To je politický skandál... I spekulanti se přitom chovali v rámci zákonů důsledně podle společensky uznávané logiky maximalizace zisku. Politika sama sebe činí směšnou, když moralizuje, místo aby se opírala o donucovací právo demokratického zákonodárce.“

„Korejskou válkou skončilo období New Dealu, s Reaganem a Thatcherovou a s koncem studené války skončilo období budování sociálního státu. A dnes, s koncem Bushovy éry, s tím, jak splaskly poslední neoliberální komiksové bubliny, skončila i programatika reprezentovaná Clintonem a New Labour. Co přijde nyní? Doufám, že neoliberální agenda už nebude brána za bernou minci, nýbrž že se stane předmětem diskusí a kritiky. Celý program bezskrupulózního podřizování světa našeho života imperativům trhu musí být podroben zatěžkávací zkoušce.“

„Blamovala se agenda, která přiznává bezohlednou nadřazenost zájmům investorů, která se smiřuje s rostoucí sociální nerovností, vznikem prekariátu, dětské chudoby, nízkých mezd atd., agenda, která v důsledku privatizační mánie podkopává základní funkce státu, která finančním investorům, jimž stále stoupají výnosy, za babku prodává deliberativní zbytky politické veřejnosti a která činí kulturu a vzdělání závislými na zájmech a rozmarech sponzorů, kteří jsou citliví na vývoj konjunktury.“

„(V USA) privatizace důchodového a zdravotního zabezpečení, veřejné dopravy, zásobování energií, výkonu trestu, úkolů zajištění vojenské bezpečnosti, dále oblastí školního a univerzitního vzdělávání, právě tak jako vydávání a ponechávání kulturní infrastruktury měst a obcí napospas angažovanosti a velkorysosti soukromých sponzorů jsou dnes součástí společenského designu, jejž lze s ohledem na jeho rizika a dopady sotva uvést do souladu s egalitárními zásadami sociálního a demokratického právního řádu.“

„Existují zranitelné oblasti života, které nesmíme vystavit rizikům burzovní spekulace; a přestavět zaopatření ve stáří na akcie, to se s tím skutečně neslučuje. V demokratickém ústavním státě existují i veřejné statky, např. nenarušená politická komunikace, které nesmějí být střiženy na míru finančním investorům a jejich očekávání výnosů. Potřeba občanů státu mít informace nemůže být uspokojována konzumní kulturou chuťovek celoplošné soukromé televize.“

„(Politikové a jejich ekonomičtí poradci) věděli už dávno o potřebě regulovat finanční trhy. Právě jsem si ještě jednou přečetl naprosto jasný článek Helmuta Schmidta z února 2007, nazvaný ´Dohlížejte na nové velké spekulanty!´ Všichni to věděli. Ale v Americe a ve Velké Británii pokládaly politické elity bezuzdnou spekulaci, tedy dokud šlo vše dobře, za užitečnou. A na evropském kontinentu se podvolovaly Washingtonskému konsenzu. I tady existovala široká koalice ochotných, pro kterou nemusel pan Rumsfeld ani nijak zvlášť agitovat.“

„Neoliberalismus je určitá životní forma. Všichni občané se mají stát podnikateli, zákazníky... a konkurenty. Ten silnější, jenž se prosadí v divokém prostředí společnosti konkurence, si může nechat tento úspěch započíst jako osobní zásluhu. Je nesmírně komické, jak obchodní manažeři – a nejen oni – sedají na lep tlachání elit v našich moderovaných debatách, jak se zcela vážně nechávají oslavovat coby vzory a mentálně se povznášejí nad zbytek společnosti. Jako kdyby neuměli rozeznat funkční elity od šosáckých elit stavovské společnosti. Co má být, prosím vás, příkladem na povaze lidí ve vedoucích pozicích, kteří vykonávají svou práci pořádně jen z poloviny? Dalším alarmujícím znamením byla Bushova doktrína z podzimu 2002, která připravila invazi do Iráku. Sociálnědarwinistický potenciál tržního fundamentalismu se od té doby rozvíjel nejen v sociální politice, nýbrž také v politice zahraniční.“

„Byly to přece tři nejmocnější národní státy sdružené v EU, které se jako suverénně jednající aktéři dohodli, že budou koordinovat svá opatření... Přijetí této mezinárodní dohody klasického stylu má sotva co do činění se společným utvářením politické vůle Evropské unie.“                 

„Politika, tak jako v posledních desetiletích dominovala nejen v USA a ve Velké Británii, ale také na evropském kontinentě, ba v celém světě, tedy politika, která předstírá, že je s to garantovat občanům nezávislý život primárně tím, že zaručí ekonomické svobody, narušuje rovnováhu mezi různými kategoriemi základních práv. Lidská důstojnost, která je všude a pro každého člověka jedna a táž, zakládá nedělitelnost základních práv.“

„Jestliže se politika lidských práv stala zástěrkou a prostředkem prosazování velmocenských zájmů; jestliže supervelmoc odsouvá stranou Chartu OSN a osobuje si právo na intervenci; jestliže provádí intervenci, byť tím porušuje mezinárodní humanitární právo a ospravedlňuje ji ve jménu univerzálních hodnot; pak se potvrzuje podezření, že program lidských práv spočívá v jeho imperialistickém zneužívání.“

„Tyto policejní zásahy jsou ještě stále vedeny jako války, v nichž armáda odepisuje smrt a nouzi nevinných obyvatel jako ´vedlejší ztráty´. V dosud žádném z případů intervenující mocnosti neprokázaly, že vynaloží sílu a vytrvalost při budování státu (state-building), to znamená při rekonstrukci zničených nebo rozpadlých infrastruktur v oblastech, v nichž byl nastolen mír.“     

„Hustá síť nadnárodních organizací vzbuzuje již dlouho obavu, že by... demokratické suverény mohly nahradit celosvětové osamostatněné výkonné moci... Demokratické sebeurčení znamená, že adresáti donucovacích zákonů jsou zároveň jejich autory. V demokracii jsou občané podřízeni jen těm zákonům, které si sami dali v souladu s demokratickou procedurou... Ale jestliže zcela odhlédneme od problematické mocenské asymetrie ve skladbě většiny mezinárodních smluvních režimů, platí zúčastněné státy, pokud jsou demokraticky ustaveny, za vládnutí, jež je založeno na mezinárodní spolupráci, tím, že úroveň jejich legitimity klesá. Tuto škodu nemůže kompenzovat ani ta okolnost, že vlády, které své zástupce delegují do mezinárodních organizací, jsou demokraticky zvoleny. Jestliže se s tím nechceme smířit,.... vnucuje se politická nezbytnost rozšířit demokratické procedury přes hranice národního státu... Potom totiž nestačí, aby se kompetence, které národní stát odevzdává mezinárodním institucím nebo je s nimi sdílí, juridifikovaly pouze cestou mezinárodních smluv, nýbrž je třeba je juridifikovat demokratickým způsobem. V případě přenesení výsostných práv se herní prostor státoobčanské autonomie nezmenší pouze tehdy, pokud se budou občané příslušného státu ve spolupráci s občany ostatních zúčastněných států podílet na nadnárodní legislativě v souladu s demokratickou procedurou.“

„Evropská unie se bude moci dlouhodobě stabilizovat pouze tehdy, pokud nebude kroky směřující ke koordinaci relevantních politik, které musí učinit pod tlakem ekonomických imperativů, činit dosud obvyklým gubernativně-byrokratickým stylem, nýbrž pokud půjde cestou dostatečně demokratické juridifikace.“

„Všechny známky nasvědčují, že by Merkelová a Sarkozy chtěli exekutivní federalismus, jenž je zakomponován v Lisabonské smlouvě, přestavět v mezivládní nadvládu Evropské rady... Cestou ústředního řízení Evropskou radou by mohli přenést imperativy trhů na národní rozpočty. Netransparentně přijatá a právně neformální ujednání by přitom musela být prosazována pomocí pohrůžek sankcemi a nátlaku uplatňovaného protinárodním parlamentům, jež byly zbaveny své moci. Šéfové vlád by tímto způsobem evropský projekt zvrátili v pravý opak. První nadnárodní demokraticky juridifikované společenství by se tak stalo uspořádáním napomáhajícím postdemokraticko-byrokratické nadvládě.“

„V představách ´exekutivního federalismu´ zvláštního druhu se odráží nechuť politických elit přeměnit evropský projekt, jenž byl dosud provozován za zavřenými dveřmi, v záměrně neformální způsob vedení názorového sporu v široké veřejnosti, sporu provázeného argumenty vyslovovanými nahlas.  Vzhledem k neslýchané závažnosti problémů by se dalo očekávat, že politici konečně – bez nějakých ´když´ a ´ale´ - vyloží evropské karty na stůl a rozhodným způsobem vysvětlí obyvatelstvu vztah krátkodobých nákladů a skutečného zisku... Všechny zúčastněné vlády, všechny politické strany před tímto krokem couvají. Mnozí se místo toho chtějí zavděčit populismem, jejž sami vypěstovali tím, že zamlžovali již tak složité a neoblíbené téma.“

„´Smlouva pro Evropu´ opakuje jednu starou chybu: právně nezávazné dohody uzavírané v okruhu šéfů vlád jsou buď neúčinné, nebo nedemokratické, a musejí být proto nahrazeny demokraticky nezávadnou institucionalizací společných rozhodnutí.“                

„USA vyjdou z nynější dvojité krize oslabené... Jsou v situaci, která jim naznačuje, aby zásadně revidovaly neokonzervativní chápání sebe sama jako toho, kdo paternalisticky obšťastňuje svět. Vývoz vlastní formy života do celého světa má svůj původ v nesprávném, centrovaném univerzalismu starých říší. Moderní doba naproti tomu žije z decentrovaného univerzalismu rovného respektu ke každému člověku. Je ve vlastním zájmu USA, aby se nejen vzdaly svého kontraproduktivního postoje k Organizaci spojených národů, nýbrž aby se postavily do centra reformního hnutí... Amerika je dnes hluboce znejistěna ztroskotáním unitaleralistického dobrodružství, sebezničením neoliberalismu a zneužitím vědomí vlastní výjimečnosti.“

„Nový prezident (USA) by se musel prosadit proti elitám ve vlastní straně, které jsou závislé na Wall Streetu; musel by být asi také chráněn před reflexy nového protekcionismu, které jsou nasnadě. A v USA by k takto radikálnímu obratu potřebovali přátelskou vzpruhu, kterou by jim měl poskytnout nějaký loajální, ale sebevědomý spojenec. V kreativním smyslu ´bipolární´ Západ může samozřejmě existovat jen tehdy, pokud se Evropská unie naučí promlouvat navenek jedním hlasem a využívat mezinárodně našetřený kapitál důvěry, aby mohla prozíravě jednat... V krizových dobách potřebujeme spíše nějakou velkorysou perspektivu než jen radu ´mainstreamu´ a pouhá protloukání se v malicherném ztrácení se v nepodstatných všedních věcech.“ 

„Poprvé v dějinách kapitalismu mohly na podzim r. 2008 páteř světového hospodářského systému, jenž je poháněn finančním trhem, zachránit před zborcením už jen záruky daňových poplatníků. A tento fakt, že se kapitalismus už není schopen reprodukovat z vlastních sil, se od té doby pevně usadil ve vědomí občanů států, kteří jakožto plátci daní musejí ručit za ´selhání systému´.“