Pepe Escobar: Kamelot Barack jako hromádka neštěstí

Loutkáře politických pimprlat tlačí čas

“Obamovo prezidentství není tragédií, schopnou uhranout analytické talenty nového Plútarcha či Gibbona. Je to spíš fraška ve stylu Pirandella,” píše Pepe Escobar v Asia Times. Roky je hlavně štikou nezávislého kyberprostoru. Vydal i knížky Globalistán: Jak se globalizovaný svět rozpouští v tekuté válce (Globalistan: How the Globalized World is Dissolving into Liquid War), Blues v červené zóně: Momentka z Bagdádu v bodu zvratu (Red Zone Blues: A Snapshot of Baghdad during the Surge) a Obama dělá globalizaci (Obama Does Globalization).

Doložených tvůrců Obamovy role – píše v článku Nahatý císař jako fraška – je hned několik: “od izraelské lobby po saúdský dvůr, vojensko-policejně-bezpečnostního komplexu až po, a to především, prořídlou bankovně-finanční elitu”. Tedy jen samé “skutečné panstvo světa”. Zato “nebohý Barack je pouhá nula, inventář impéria”. Jeho “´šéfovský´ repertoár končí volbou značkového úsměvu, jímž se zazubí na kamery”.   

“Nic ´tragického´ není ani na tom, že tento týden – rovných 12 let od 11. září – bude prezidentský úřad bojovat v Kongresu o ´důvěru´ pro bombardování.” Tentokrát hlavně u “republikánských jestřábů” (neb “většina válečných fanatiků je teď u Demokratů”). Republikány zase “cloumá dilema, zda mají podpořit prezidenta, kterého z duše nenávidí”. Jistě je umravní “instrukce jejich principálů” - “od Americko-izraelského výborem pro veřejné záležitosti (AIPAC) až po zbrojaře”.

Je to “jedna velká fraška”. Obamu “zvolili, aby s válkami skoncoval”. Sám by však “rád rozpoutal další v pořadí” (“bez mandátu OSN, tak jako pokaždé doposud”).

V týdnu, kdy se má vše rozhodnout, zkusí “přesvědčit Kongres, že Spojené státy musí v Sýrii ztrestat ´hanebného diktátora´” - prý “není o nic lepší než Hitler” – “vraždícího děti plynem”. Ze všech “důkazů”, jimiž pro to agituje, není prost vážných pochybností ani jeden. Všechny se domáhají jen “důvěry” ve spekulace, jimiž prý Washington osvítil “zdravý rozum”.

Na eskamotáže s “červenou linií” už “svět nezabírá”. Za vrchol “farizejství” je má hlavně “arabská ulice”. Munici, mající “ztrestat Bašára Asáda”, srovnává s “generálním pardonem pro vše, čeho se izraelský stát apartheidu dopouští v okupované Palestině”.

“Muslimský svět na ten špek neskočí, protože jasně vidí, že terčem démonizace jsou výlučně muslimové – od Arafata přes bin Ládina až po Saddáma Husajna a teď i Bašára Asáda.”

Do očí bije i jiný dvojí metr: ostrakizace totiž jaktěživ nehrozila například “diktatuře Islama Karimova v Uzbekistánu”. Toho “´my´ přece potřebujeme nonstop” - “jako jednoho z bastardů proti Rusku a Číně”. U “dynastie Kimů v severní Koreji” to pro změnu nefunguje: ”ti zpropadení Asiati by to Americe totiž mohli vrátit”.

Na nudli, o níž je řeč, už “neskočí poučenější veřejnost napříč celým rozvojovým světem”. Už z “dějin totiž ví, že Washington neměl jaktěživ problém s tím, když Arabové vraždili nonstop Araby a muslimové jiné muslimy. Korunním svědkem je válka Írán-Irák v letech 1980-1988.”

“Na posledním summitu G 20 daly vzmáhající se mocnosti BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR – i Indonésie a Argentina jasně najevo, že válkou proti Sýrii bez mandátu Rady bezpečnosti by se z Obamy stal válečný zločinec.” Podpořit se ji ošívají i “evropští pudlíci” - “Angela Merkelová i útočný francouzský čokl Francois Hollande”. Právě “politické řešení chce i Evropská unie jako celek”. O to víc “stojí za to si připomenout, že na šéfy vlád členských zemí, páchajících válečné zločiny, může EU vydat v Bruselu zatykač”. I “v Paříži před tím kdosi zřejmě varoval útočného čokla Hollanda”.

“Zlo” mají za “politickou kategorií” jen docela “mátožné mozky”. “Klíčová otázka tak osciluje kolem ´osy´ válečného fanatismu – Washingtonu, Izraele a saúdského trůnu. Zkusí dostrkat Kongres do války Izrael, trochu diskrétnější, o nic však slabší saúdská lobby a zombie neocons?”     

Pominout neradno ani ”čím dál kurióznější případ al-Káidy – jak zní arabské krycí jméno mudžáhidů z databáze CIA, vycvičených v 80. letech USA, Pákistánem a Saudy”. Je to “univerzální poskok ´legitimizace´ ´globální války proti teroru´”. “Útoku na Irák” aranžoval pouze “předtančení”. Teď už to dotáhl “dál, než jen na šíbra”.  V Sýrii “válčí CIA a Obamova administrativa s al-Káidou v jednom šiku”. Přezdívka “´al-CIAda´ je šitá jako na míru”.

“S fraškou po frašce a zase jen frašce v Babylónské věži”, je “fraškou všech frašek sama ´důvěryhodnost Spojených států´, vynášená do nebes”. Politicky vzato “nikdo netuší, co hrozící vakuum vyplní”. Ta šance se upírá “OSN, BRICS i značně rozštěpené G 20” (byť právě “multipolární hráči jsou mnohem těžší vahou, než pudlíci Spojených států”).

“Důvěryhodnost Spojených států” by přitom obnovil pravý opak toho, co podnikají: “kuráž donutit trůny Saúdské Arábie a Kataru (´300 lidí a televizní stanici´, řečeno epickou definicí saúdského prince Bandára Sultána – řečeného Bandár Bush), aby už jednou provždy přestaly vyzbrojovat tvrdé ´rebely´ a zvlášť ultras mezi džihádisty”. A aby “akceptovaly Írán za jednacím stolem Ženevy II coby skutečného mírového procesu v Sýrii.” Právě “to se však nestane”.  Právě to “by vybočilo z žánru frašky”.

“Bezradný Barack je jen kamelotem. Plutokraty u koryt jímá krajní nervozita. Systém se rozpadá – a oni musí jednat rychle.”

Sýrii “potřebují jako poddaného arabských naftových monarchií”. Rádi by “citelně zasáhli Rusko -  a pak s ním jednali z pozice síly o raketové obraně a vlivu Ruska ve východní Evropě”. Neméně “citelný úder chtějí zasadit Íránu” -  a pak mu “z pozice diktovat ultimáta”. Cílem je i nová “izraelská okupace Libanonu (je to o vodě, ty pitomče)”. A také “monstrózní plynovod z Kataru k evropským klientům, co obejde území Íránu a Sýrie a nechá stranou Gazprom”. Úplně “celé je to hlavně o nadvládě nad přírodními zdroji a distribučními kanály”.

Teprve tyto, přízemně “reálné motivy nemají s fraškou nic společného”. Jejím libretem je “pohřbít vše, co dává šanci reálné diplomacii a politické diskusi.” Fraška je “divadelní maskou ´humanitárního´ imperialismu”. Jen “´přijatelnou´ verzí časů, kdy panoval Dick Cheney”.

Je to “jakoby se Dick Cheney vlastně ani nikdy neporoučel”. Sám “kamelot Obama” je “Dickem Cheneym s ´lidskou ´ tváří”.

Celá ta “žalostná story” však “jeden klad přeci jen má”: “skutečnému ´mezinárodnímu společenství´ zjevuje nahatého císaře v celé nádheře frašky, v níž statuje”.