Dmitrij Sedov: Imperiální dekadence

Útok na Sýrii sklidí opak svých cílů

„Vzestup a pád impérií má, nezávisle na epoše, do níž spadají, identické zákonitosti,“ píše ruský politolog Dmitrij Sedov. Tou hlavní je „nesoulad imperiálního myšlení se změnami ve světě“. Pak už „chybějící pružnost v poznání není jen obrazem oslabených analytických schopností imperiální elity“. Pak už dokládá „tvrdošíjnou nevůli si přiznat, že konstrukci, jíž se řídí, třeba přehodnotit od základu“.

„Starý Řím  ztrácel v válkách s Góty převahu tak dlouho, až barbarské kmeny Věčné město  dobyly a vyplenily. Pak už se rozpad Římské říše nedal zastavit.“ Protože „Římané ne a ne pochopit, že doba trestních výprav je ta tam“ - a s „jinými národy se třeba naučit žít jinak.“

Žábou na prameni byla „lživá víra, že jejich legie jsou neporazitelné“. Netkví však právě v tom „analogie s tím, jak se anglosaské impérium chová dnes?“ S jeho „zatvrzelým přesvědčením, že se může lidstvo donutit ke štěstí železnou rukou“?

„Za posledních 12 let Spojené státy prohrály koncepčně tři války – afghánskou, iráckou a libyjskou.“ „Demokratický režim“ - natož cokoli na způsob „štěstí“ pro lidi, žijící v těchto zemích - tu „´železná ruka´ nenastolila ani jednou“. Tím spíš by se dalo čekat „přehodnocení nosných principů zahraniční polititiky USA“ („rezignace na ´demokratické misionářství´ raket a bomb“).

„Zákonitost, fungující už ve Starém Římě“, však působí i dnes: „Americká elita se střízlivému pohledu na změny, jimiž svět prochází, trucovitě brání.“

V podstatě zbytečná je tak i celá debata v Kongresu, smí-li Obama napadnout Sýrii: „Kongres už prezidentovi není s to zakázat ani demonstraci vojenské síly“. Amerika tak zřejmě „musí dostat ještě nejednu krutou lekci“, než se její „politické špičky zbaví komplexu imperiální nadřazenosti“. Prohlašuje-li Obama,  že je „na Sýrii ochoten zaútočit i  bez mandátu Rady bezpečnosti OSN“, pak s  ním „ten komplex očividně cvičí“.  

Tak arogantní „pohrdání celosvětovou organizací Washington nepředvedl už dlouho“. Útok na Sýrii, pokud k němu dojde, „zasáhne celý systém mezinárodních vztahů“. Moskva před „tím varovala už před 3 měsíci“ - a „nešlo o prázdná slova“.  

„Krize, do níž Sýrii uvrhly vnější síly,“ přitom „už mírovou cestou ani řešitelná není“. I sama „konference Ženeva-2“, na jejíž svolání Rusko naléhá, tak „už může posloužit jediné věci“: „ukázat, že teroristická internacionála, shromážděná v Syrské arabské republice, není jakéhokoli dialogu schopná z principu“ - takže „sílu je namístě použít právě proti ní“.

Právě toto poznání však vládnoucím špičkám USA beznadějně uniká. V zajetí „slepé a zatvrzelé snahy svrhnout politický režim v Sýrii“ se neštítí ani „spolupráce s kanibaly, hltajícími lidské vnitřnosti“.

Čím „delší čas běží od 21. srpna, tím patrnější je, že útok chemickými zbraněmi na jednom z předměstí Damašku spáchala námezdní chátra“ („zverbovaná z různých zemí“, samotným „syrským lidem však nenáviděná“). Právě „tyto teroristy se teď Spojené státy snaží zachránit před úplným zničením“. Právě to  žene Ameriku až do pozice „otevřených nepřátel lidu Sýrie“.

„K čemu plánovaný útok tomahawků na Sýrii povede? K porážce syrské armády, bohatší o bojové  zkušenosti? K dobytí Damašku ´bojovníky džihádu´? K tomu, že v Sýrii bude nastolena demokracie? Nikoli! Nedojde na to první, druhé ani třetí. Jinak bude úplně všechno.“

Opora, již má v syrské populaci vláda, naopak ještě posílí. Zato proti „Spojeným státům se zvedne nová vlna nenávisti v muslimském světě“. Zatímco „bandy zahraničních žoldáků nemine likvidace“, v „zemích, které dosud nejsou vystaveny ´demokracii z donucení´ bombami a raketami, terčem agrese se však mohou stát už zítra, vzroste vůle k odporu“.

A právě to „vše přiblíží konec impéria“.

Je to jen – čistě privátní - úvaha jednoho politologa?