Christophe Deloire, Christophe Dubois: Circus politicus

Exkurze před i za oponu “oligarchického režimu”

Francouzští novináři Deloire a Dubois – oba křtění jako Christophe – spolu vydali už osm knih. Kasovním eldorádem byl hlavně Sexus politicus z roku 2006. Nahlíží do ložnic politických elit – těch mimomanželských (hlavně s televizními moderátorkami). Circus politicus jim vyšel v Paříži loni. Česky před pár dny. Je na vážnější téma:

„Kdo by ještě před nedávnem vsadil byť jen jediné euro na dnešní zrychlení Dějin? Před našima očima se náhle otevírá trhlina, která hrozí pohlcením celé naší politické stavby. Jako v hollywoodském filmu 2012 se základy Evropy s postupující krizí hroutí.“ V „této atmosféře zemětřesení“ - píše tandem na prahu loňských  prezidentských voleb - „politické strany a média již po měsíce, možná po léta, organizují Circus politicus, turné 2012, a režírují dialogy, zatímco Francouzi se obávají, že budou jen přihlížet opakování předešlých představení. Byli tak často zklamáni, že se bojí, že dnešní kampaň těžko odpoví na jejich očekávání... Ať bude výsledek jakýkoliv, Francouzi mu už nevěří. Tito milovníci politiky nabývají přesvědčení, že volby k ničemu nejsou.

Kvůli probíhajícímu představení jsme zapomněli, že svět se neomezuje na manéž našeho jediného šapitó. Kvůli naší posedlosti politickým cirkusem, jeho klauny, jeho divokou zvěří a jeho krotiteli, jsme zanedbali reálný svět. Tak jako děti podléháme fascinaci volebním představením a zapomínáme, že tu v žádném případě nejde o reálný svět. Oklamáni kouzelníky a jejich triky vidíme moc tam, kde jde pouze o její simulaci.

Zapáleně reagujeme i na ten nejdrobnější vzletný projev pronesený prezidentem nebo předsedou vlády. Vzrušeně komentujeme jakoukoliv maličkost zplozenou nějakým ministerstvem, zatímco opatření, která přijímá ´evropský generální štáb´ v Bruselu, jiné mezinárodní instituce nebo sídla ředitelství velkých bank, nás nechávají lhostejnými. A přitom se dnes vše odehrává právě tam. O našem osudu rozhodují neznámé tváře.

Artisté politického cirkusu nás ochromili natolik, že když si nedáme pozor, může dojít ke ´konci demokracie´. Je taková vyhlídka absurdní? Když se ponoříme do našeho průzkumu současného fungování této bláznivé mechaniky, vidíme, že ne tak docela. Náš Circus politicus se snaží pravdivě předvést fungování moci v Paříži, Bruselu a jinde, v klubech, kde se rozhoduje o naší budoucnosti ve Francii, na evropské úrovni i na té úrovni, která se dnes nazývá ´řízením světa´.

Jádro této knihy odhaluje základy jisté formy neutralizace všeobecného volebního práva neviditelnou supertřídou, jež má k dispozici podzemní sítě, které jí umožňují usměrňovat veřejná rozhodnutí a toto volební právo obcházet. Odhaluje magické volební urny, v nichž inkoust volebních lístků mizí a vůle lidu se vypařuje. Nechává nás také proniknout do diskrétních salónů, kde politické programy vyvolávají pobavený úsměv.“   

Deloire a Dubois si – v tom je jejich hlavní přidaná hodnota – dali práci být téměř „všude, kde žijí, stýkají se, korumpují se a rozhodují oni lidé ´tam nahoře´“. Až za „fasádou oligarchického režimu“ (jehož „nástup se zrychluje s krizí dluhu“). V desítkách zákulisí, kde se to vše „přestává jevit jako abstraktní a neosobní proces“. Až na pár výjimek se – zjišťují autoři nejen ke svému zděšení - „inkarnuje ve směšných mocipánech“. V panoptiku „nadutosti, postupného úpadku vzdělání, a řekli bychom, rozměru osobností, které řídnou, stávají se šedivé, bezvýrazné nebo tatrmanovité (viz francouzská série de Gaulle, Mitterand, Chirac, Sarkozy), buď ouřadové – Barroso, Prodi, Van Rompuy, nebo mediální tajtrlíci bez konzistence – Sarkozy, Zapatero, Blair, Berlusconi.... Žádní diktátoři, spíše průměrné existence s nevelkou kulturou (ani jeden z nich se navzdory elitním školám, které většinou absolvovali, nezdá dosahovat úrovně předválečné maturity). Ovšem jejich arogance, přesvědčení o vlastní důležitosti a nezastupitelnosti, bezcitnost k problémům druhých (těch ´obyčejných´) jsou u této spíše samozvané elity typické.“ Jejich hlavní starostí je pantouflage – uvelebit se v těch správných pantoflích (míněny sinekury v privátním sektoru za to, jak mu šli na ruku v tom “veřejném”).

Evropská unie se sice “zabývá vším a všemi. Každoročně vydává více než dva tisíce nařízení a směrnic.” Ovšem “zasedání Evropské rady (tedy šéfů států a vlád) nejsou nikdy veřejná”. Alibi praví, že “jednání před kamerami snižuje schopnost kompromisu”. Pravý motiv tajnůstkářství špitnul autorům jeden “francouzský poradce”: “Jistá stanoviska by byla na národní úrovni obtížně průchodná. Před kamerou je nutné vyvolávat dojem, že zastávám nějaké stanovisko zuby nehty.” Skutečné rodiště “evropské politiky” - cituje kniha onoho bruselského aparátníka – je ještě “demokratičtější”: “Každý den se odehrávají jednání v permanentním přítmí. Hlasování je pouhou formalitou. Občané do toho nemají co mluvit.”   

Zvlášť “co se týče evropských smluv”, jsou “národy považovány za vulgární kazisvěty”. Když “12. června 2008 irský lid, jediný v Evropě, který měl právo se vyslovit o Lisabonské smlouvě, hlasoval ´ne´ s více než 53 % většinou”, na “recepci v Elysejském paláci Nicolas Sarkozy prohlásil: ´Irové musí hlasovat znovu!´”. Když pod tím nátlakem ”Evropa” dosáhla svého, zpráva pro francouzský Senát obsahovala i tuto sentenci: “Negativní volba v Irsku během referenda a odmítnutí Maastrichtské smlouvy Dánskem mohly být překonány po několika úpravách, které přihlédly ke specifickému útlocitu těchto zemí, novým referendem, jehož výsledek byl pozitivní.”

Mediální paraván, za nímž se “evropská politika” peče, má i docela osobní pohnutky. Jen tak se totiž “evropský občan” nedozví, že Barrosovi se v Bruselu přezdívá Mr. Nobody (“umí nic neříct pěti jazyky” a zvládá i “jeden další: dřevěnou úředničinu”). Nebo že Van Rompuy vyslechl, krátce po intronizaci za “evropského prezidenta”, z pléna Evropského parlamentu i následující: “Máte charisma mokrého hadru a tvář bankovního podúředníka u přepážky! Otázka, kterou vám chci položit a kterou vám pokládáme my všichni, je: Kdo jste? Nikdy jsme o vás neslyšeli mluvit. Nikdo v Evropě o vás nikdy neslyšel.”

S Van Rompuyem je to ještě vážnější: “Občané? Žádné volby se nekonaly. Vrcholem všeho je, že nový předseda Rady je vybrán na závěr naprosto neprůhledného procesu, během něhož se ani nepředstaví. V našem moderním politickém cirkusu vytáhnou kouzelníci moci králíčka Van Rompuye z klobouku.” Celých “sedm dní před vrcholovým setkáním, které jej označí za předsedu Evropské rady”, se totiž “setkává se svými přáteli z Bilderbergu na zámku Val-Duchesse v Auderghemu jižně od Bruselu”. Právě tady absolvuje “ústní maturitu”, která ho katapultuje do nynějšího postu. Řeč je o “Bilderberském klubu, vytvořeném počátkem 50. let”. Tedy “síti podnikatelů, bankéřů a politických činitelů”, “evropským lidem” jaktěživ nevolené, o to víc ovšem “blízké americkému impériu”. Je tedy pravda - ptali se autoři knihy Etienna Davignona, předsedy jeho řídícího výboru - “že Van Rompuy byl těsně před svým jmenováním pasován nejprve Bilderbergem?” “Van Rompuy” - agitoval je ten vašnosta - “už byl jmenován, když jsme ho pozvali”. Jenže – zjistili Deloire a Dubois – už “kalendář dokazuje opak”. Belgický portál EurActiv to   shrnul lakonicky: “Právě tato skupina, složená z manažerů nadnárodních společností, nakonec vybrala ředitele pro Evropu”.   

Bilderberg má i mladší, neméně agilní sestru – Trilaterální komisi, založenou v roce 1972 pod egidou Davida Rockefellera: “Na strojopisném zápisu figurují jména v abecedním pořadí. Byli tam: Zbigniew Brzezinski, obránce americké hegemonie; Robert Bowie, bývalý poradce ministra zahraničí a budoucí náměstek ředitele CIA; McGeorge Bundy, bývalý poradce pro státní bezpečnost dvou prezidentů, Kennedyho a Johnsona; Bayless Manning, první předseda Rady pro mezinárodní vztahy (CFR). Do tohoto diskrétního klubu byli rovněž pozváni slibní cizinci: Němec Carl Carstens, který se stane předsedou Bundestagu a později prezidentem Německé spolkové republiky, zatímco Kiči Mijazawa se stane ministrem zahraničních věcí a později předsedou vlády Japonska.” Své krédo dala komise sepsat Michelu J. Crozierovi, Samuelu Huntingtonovi a Joji Watanukimu. Opus, nazvaný Krize demokracie, ji vidí přesně opačným směrem než ti, o kom demokracie je: “Účinné fungování jistého politického systém si v jisté míře žádá apatii a neangažovanost ze strany jistých individuí a sociálních skupin. V minulosti měly všechny demokratické společnosti marginální populaci větší či menší důležitosti, která se politického života neúčastnila. Sama o sobě je tato marginalita jistých skupin nedemokratická, ale je to jeden z faktorů, který demokracii umožnil, že mohla reálně fungovat.” Tím “zranitelnější” je teď, vlivem “své vnitřní dynamiky, vlastní společnosti vzdělané, která bojuje za svá přesvědčení a která se chce aktivně účastnit politického života” (?!?).

Tak štítivý poměr k tomu, o čem demokracie je, se míní smrtelně vážně: “V listopadu 2011 se v šestidenním odstupu chápou moci Lucas Papademos a Mario Monti: Papademos v Řecku (jako nástupce Jorgose Papandrea), Monti v Itálii (místo Silvia Berlusconiho). Tito dva muži z jednoho klubu byli vyneseni k mocenskému vrcholu ve svých zemích díky evropským sítím vlivu, a nikoli díky vůli svých národů. Jen málo novinářů si všimlo, že oba dva (bývalý místopředseda ECB i bývalý evropský komisař) jsou členy Trilaterály; ten, komu přezdívají ´Super Mario´ a který je považován za zachránce Itálie, byl dokonce v okamžiku svého jmenování předsedou evropské sekce... Mezi Trilaterálou a Evropským společenstvím existovala velmi těsná blízkost již od počátku.”

Většinu “svých lidí”, co zrovna nezaujímají vysoké státní posty, “nikoli náhodou zaměstnával Goldman Sachs. Americká banka umí přitáhnout všechny lidi, kteří aspirují na vysoké funkce, nebo po zralé úvaze zaměstná jisté osobnosti, které se dočasně ocitly v marginální pozici. Mezinárodní organizace, jakou je Trilaterála, umí výhodně využívat k posílení svého vlivu... Ke kázání svého evangelia po celé Evropě.” Zvlášť po Montiho návratu do italské politiky v tom dál vzrostla role “jednoho ze dvou místopředsedů Trilaterály, Vladimíra Dlouhého, který je rovněž mezinárodním poradcem společnosti Goldman Sachs. Bývalý ministr průmyslu a obchodu České republiky, který ve své zemi podstatně přispěl k rozmachu privatizací, ohlásil v r. 1997 svůj odchod z politického života, aby se stal bankovním rádcem pro střední a východní Evropu... Evropská sekce Trilaterály má sto osmdesát členů. ČR tu ´má´ pět členů: místopředsedu V. Dlouhého, G. Eichlera, J. Kunerta, K. Schwarzenberga a A. Vondru.”       

Více než tři sta stran, osázených drobnými literami, je exkurzí do desítek zákoutí, tunelujících demokracii: “V těchto klubech se nesetkávají zástupci států, ale reprezentanti takřka autonomních mocenských struktur uvnitř států, které se zajímají především o své vlastní cíle.” Ve Světové obchodní organizaci (WTO) je tou zednářskou lóží “green room, zelený pokoj” –“neformální prostor, paralelní k tomu, kde se o dohodách WTO jedná oficiálně”. “Moc trhu” - “nad roztříštěnými mocenskými centry” - “ztělesňují i ratingové agentury” (typu Moody´s, Fitch či Standard & Poors). „Poté, co naprosto selhaly v anticipaci krize, jsou tyto agentury, které platí podniky, velmi přísné ke státům. Jejich mínění a známky (trojí A nebo CC-) visí nad národy jako Damoklův meč.... Úvodníkář deníku New York Times a laureát Nobelovy ceny za ekonomii v r. 2008 Paul Krugman označil tyto agentury za ´klauny´.“

Přehlédnout ovšem neradno ani „jiné soukromé kroužky, které disponují netušenou mocí. Bez referenda a bez veřejné debaty jsme pod záminkou, že jistá témata jsou příliš technická, postoupili značnou část své suverenity těmto velmi vlivným instancím.“ „Slyšeli jste někdy mluvit o IASB? Rada pro mezinárodní účetní standardy, známá pouze zasvěceným (a naopak zcela neznámá v širší veřejnosti), vypracovává účetní normy, které se používají v celém světě.“ Ač jsou to „normy veřejné povahy“, byly svěřeny výlučně „lidem ze soukromého sektoru“.  V Radě důvěrníků (Board of Trustees) zasedají hlavně „ředitelé podniků nebo bankovních ústavů jako Deutsche Bank nebo Citigroup“. Také zdrojem rozpočtu IASB jsou „členské příspěvky“ JP Morgan, Goldman Sachs, Bank of America, IBM, Microsoftu i dalších privátních bank a firem. „Dokonce i ratingová agentura Moody´s věnuje tučnější šeky než Evropská centrální banka... Je podivné, že jeden z místopředsedů Boardu, Robert R. Glauber, je bývalým podtajemníkem americké státní pokladny, zatímco rozhodnutí IASB se aplikují skoro na celý svět... s výjimkou Spojených států. Ale i když se jich normy netýkají, nebrání to vládnoucí mocnosti umístit své pěšáky a vnucovat pravidla jiným.“ Nejde o bagatelní maličkosti: „V r. 2002 jedna evropská směrnice uložila všem podnikům, které jsou hodnoceny na burze, aby se podřídily normám IFRS (Mezinárodním standardům účetního výkaznictví, které IASB vydává). Tyto normy jsou založeny na principu fair value, tedy tržní ceny v okamžiku t. Tam, kde tradiční francouzské účetní normy, které respektovaly dlouhodobost, hodnotu aktiv před jejich postoupením nemodifikovaly, IFRS soudí, že je třeba brát v úvahu krátkodobý, nebo dokonce okamžitý vývoj trhů.“ Právě to ovšem – zvlášť v „období krize, jak tomu je dnes“ - jen dál „zvyšuje nestabilitu trhu a nestabilitu burzy“.

Tma jako v pytli je i přímo pod svícnem: „Nemají bílé pláště. Nejsou to lobbisté. Ale jejich vliv je určující. Tím spíše, že pracují uvnitř institucí. Bruselští experti se nepodobají postavám z televizních seriálů. Jejich laboratoří je Evropa. Nemají rádi ani světla ramp, ani kamery.“ Demokracie zdánlivě „jen ustoupila před technokracií“. Jenže „za problémy, jež mají na první pohled odbornou povahu, se hraje o velmi důležité zájmy. Kolik je těchto expertů? Co jsou zač? Nejsou sice placeni, ale proplácejí se jim všechny náklady. Jaký zájem je vede ke vstupu do nějaké expertní skupiny?“ Například „GŘ pro hospodářské a finanční věci je od r. 2005 domovem ´neformální a stálé´ skupiny... o sedmadvaceti členech, rekrutujících se z bankovních asociací. O čem se tam mluví? Nelze se to dozvědět. Neexistuje žádná veřejná zpráva, žádný zápis... Experti musí vyplnit čestné prohlášení týkající se střetu zájmů. Toto prohlášení je ovšem ´čestné´ a nikdo je neprověřuje.“

„Globalizace se vnutila jako přírodní fenomén, nebo byla výsledkem vůle elit zúčastněných států?“ ptají se autoři Jacquese de Larosiéra, guvernéra francouzské centrální banky v letech 1987-1993 (a předtím „deset let jednoho z předchůdců Dominiquea Strausse-Kahna v čele MMF). „Do určité míry“ - zní odpověď - „došlo k fenoménu, který se nazývá ´polapený zákonodárce´. Byl zde jistě i silný lobbing, to je nepochybné. Finančníci chtěli co možná nejmenší omezení pro své finanční pákové efekty a zdůvodňovali to tím, že regulace omezuje růstový potenciál a absurdním způsobem škrtí ekonomiku.“ Ekonomická krize, k níž to vedlo, „vznikla ve Spojených státech, ústavy ovšem nakoupily subprimes i jinde ve světě. V zemích, jako je Velká Británie, které byly touto vlnou strženy, byl bankovní sektor prakticky znárodněn. Může však britský daňový poplatník říci, že mu byla předložena k rozhodnutí demokratickým způsobem?“

S těmi, kdo se k lobbingu hlásí otevřeně, je to „transparentní“ příkladně: „70 % lobbistů reprezentuje soukromé podniky, 20 % podniky veřejnoprávní .. a 10 % občanskou společnost.”

Zvlášť pikantní je kapitolka Naši drazí přátelé ze CIA. Je o Americkém výboru pro sjednocenou Evropu (American Committee On United Europe, ACUE), založeném “roku 1948 jako soukromá organizace, která financovala federalistická evropská hnutí již léta před Římskými smlouvami”. Byl “zcela jasnou emanací amerických tajných služeb. Jeho předseda William J. Donovan od roku 1942 řídil Office of Strategic Services (OSS), agenturu, která disponovala zhruba 35.000 agentů. Tento inspirátor CIA je všeobecně považován za ´otce americké Intelligence Service´. Místopředsedou ACUE byl Allen Dulles, který řídil kancelář OSS v Berlíně, než se stal na osm let ředitelem Central Intelligence Agency.” V Hooverově ústavu – sídlí v prestižní Stanford University – se Deloire a Dubois propracovali až k “sedmi krabicím ACUE Collection“, obsahujícím jeho deklarace z prahu 50. let. “Cíle a prostředky jsou tu stanoveny jasně, i když někdy jen v narážkách: ´American Committee on United Europe byl založen skupinou sukromých občanů, kteří soudí, že organizovaná, ale neoficiální podpora lidu Spojených států vyjádřená ideálu evropské jednoty by se mohla ukázat jako rozhodující faktor pro směr, kterým se bude Evropa v druhé polovině 20. století ubírat´... Tato emanace amerických tajných služeb financovala Evropské hnutí, shromáždění evropských unionistů a federalistů založené v roce 1948. Jména čestných předsedů Evropského hnutí figurují na záložce dokumentu. Jsou to někteří otcové Evropy: Winston Churchill, Alcide De Gasperi, Robert Schuman, Paul-Henri Spaak... Podpora ACUE evropskému projektu trvá až do r. 1960, tři roky po uzavření Římských smluv. Celkově dvanáct let, pouze dvanáct let, která ale změnila Evropu.”

Asociace, jež se nad těmito řádky vyrojí, nejsou “spikleneckou teorií”. Autoři zpovídali i svědka, který to vídal z první ruky - “Constantina Melnika, poradce francouzského předsedy vlády Michela Debrého pro bezpečnost a zpravodajství v letech 1959 až 1962. ´Vše, co jsem tehdy v Matignonu (sídlo francouzského premiéra) viděl, se mi nezdálo být inspirováno demokratickým duchem,´ svěřuje se nám osmdesátník.   ´Dvě osoby, které hrály v Evropě pro financování politiky a odborů největší roli, byli Allen Dulles a Irving Brown. Jednoho dne Allen Dulles požádal o přijetí u generála de Gaulla. Generál byl rozzuřen a poslal ho k Debrému. Protože Debré se o tajné služby příliš nezajímal, byl jsem to já, kdo ho přijal. S Allenem Dullesem jsme strávili v diskusích celé večery. Dulles soudil, že prostřednictvím svých politických kontatků zachránil Evropu. A zmiňoval se mi především o roli Schumana a Monneta. Ano, Schuman a Monnet měli vazby na CIA.”

Zažloutlá lejstra v tom vidí jen třeskutá mrákota. Vedoucí úloha mění jen garderoby. Do výběru – přípravy i rozmísťování své nomenklatury – si od nikoho nenechá kibicovat ani dnes. Z barvité palety ilustrací, již o tom snesli Deloire a Dubois, aspoň tu, co boří i sametové svátosti: “Scénu rámuje impozantní velvyslanectví Spojených států v Paříži, přísně střežená budova v klasicistním stylu, která se nalézá čelem k náměstí Svornosti, pár kroků od hotelu Crillon a zahrad Elysejského paláce. Je symbolem americké moci uprostřed Paříže. Zde přijímají všechny kandidáty nebo hosty zvláštního programu s názvem IVLP (International Visitor Leadership Program).” Jde o “mladé lidi, které služby ambasády vytipovaly a které americká vláda pozvala k okružní cestě po Spojených státech, aby pod záminkou studijního pobytu u nich vzbudila citlivost k zájmům této země... Být ´ívéčkem´ znamená zjistit, že vám největší světová mocnost slibuje krásnou budoucnost! Když jsou často ambiciózní mladí lidé na ambasádě přijati na první pohovor, stává se, že se jim ´náhodou´ mezi dvěma otázkami a upřesněním podsune informace typu: ´Nicolas Sarkozy a Francois Fillon tudy prošli také´... Program IVLP, zahájený v roce 1940, závisí na Bureau of Educational and Cultural Affairs (ECA), úřadu amerického ministerstva zahraničí.” Jde o “program pečlivě připravených návštěv pro cizí vedoucí představitele, ať už stávající nebo budoucí. Podle sdělení úřadu Spojené státy přijímají každoročně čtyři tisíce ´ívéček´.” Tím víc je “s podivem, že účast francouzského prezidenta a předsedy vlády na tomto velmi výběrovém programu nezanechala v jejich oficiálních biografiích ani řádku”. Zato interně se IVLP honosí, že “má ve svém registru 326 šéfů států a vlád, jakož i tisíce ministrů”. Včetně “českého předsedy vlády Petra Nečase (který se programu účastnil dokonce dvakrát!)”. Viděl to kdy kdo v jeho životopise?  

Jaký je tedy – táží se autoři závěrem - “politický projekt Evropy? Argument míru mezi národy, které mezi sebou ve 20. století válčily, už nefunguje. Kdo by ostatně mohl tvrdit, že by se pax americana, mír nastolený americkou nadvládou, bez Evropské unie neobešel?” Nic lákavého nehrozí hlavně “malým zemím”: “Budou ponechány stranou, stanou se pasivními diváky evropského cirkusu? To slibuje pro vedoucí představitele těchto národů obtížné zítřky, toho dne, kdy budou muset jít do svého parlamentu ´prodat´ úsporná opatření.” Že nejde o čerty na zdi, demonstruje “průběh řecké krize, která se během osmnácti měsíců stala krizí evropskou a následně světovou”.

“Evropa je totiž ve skutečnosti mutus politicus, politické ticho po pěšině. Ticho a jazyk za zuby především vinou lhostejnosti médií. Teprve krize eura – a celé Evropy – je donutila, aby toto absurdní mlčení přerušila... Mediální transparentnost, jež by a priori měla být projevem demokracie, se zvrhává v neprůhledný diskurz. Je to dialog hluchých. Vše zanechává dojem hrozné falše a frustrace... Média přikládají větší důležitost politickému životu v Americe než v Evropě, a to i mimo dobu voleb ve Spojených státech. Takže naši mysl kolonizuje americké impérium Hollywoodu a Wall Streetu?  Za těchto okolností se evropská veřejná debata stává pouhým vrtochem...Vrcholem je, že za tento stav věcí jsou odpovědní právě ti, kdo by měli být hlídacími psy (watchdogs) demokracie. Političtí novináři (pověření pokrytím národní politiky) zaujímají v redakcích mocenské pozice. Omezují evropskou politiku na skromnou porci, protože ji neznají a cítí se v Bruselu, Štrasburku nebo Lucemburku jako ryby na suchu. Debaty se pak na evropské úrovni rozhodují, aniž by se někdo občanů na jejich názor dotazoval. Často jsou informováni - v nejlepším případě – až ve chvíli provádění směrnic, když už je po všem a kdy je jedinou možnou reakcí podání žaloby.”

“´Měli jsme arabské jaro, možná, že budeme mít i jaro evropské,´ ujišťuje bývalý šéf kabinetu Jeana Monneta Georges Berthoin. V říjnu 2011 se jeden z nejušlechtilejších duchů světadílu, německý filozof Jürgen Habermas, rovněž v Le Monde dožadoval demokratičtější Evropy: ´Nezávazné dohody uzavírané v okruhu šéfů vlád buď nemají žádný efekt, anebo jsou nedemokratické, a z tohoto důvodu je třeba je nahradit nikým nezpochybnitelnou institucionalizací společných rozhodnutí.´”

Nemají lidé jako Berthion či Habermas – táže se francouzský tandem závěrem - “nakonec pravdu? Epocha otců zakladatelů už dávno skončila. Nenastává tedy doba ´synů zakladatelů´?”

Jistě je inspiruje i atlas tunelované demokracie, jenž francouzskému tandemu právě vyšel i česky.