Robert Reich: Skandální pozadí rekordního bankrotu

Velký Detroit zahrnuje jedny z nejbohatších amerických lokalit

Robert Reich byl za Clintona ministrem práce. Time Magazine ho zařadil mezi deset nejlepších amerických ministrů 20. století. Roky přednáší veřejnou politiku na University of California v Berkeley. Pár knih mu vyšlo i česky. Jeho film Nerovnost pro všechny (Inequality for All) bude mít premiéru koncem září

Právě nahlédl i skandálního pozadí bankrotu, do nějž se propadl Detroit:

“Dosud největší krach amerického města” je i “fiaskem politických jednání, jak by se o finanční oběti měli podělit věřitelé města, jeho zaměstnanci a lidé, jimž město platí penze coby svým dřívějším zaměstnancům”. Než by se ti všichni “dohodli mezi sebou, žádají o to soud”.

Ve hře je však i “mnohem vážnější téma”. Bere si slovo “napříč Amerikou”. Lidé se v ní “víc, než kdy dřív, segregují podle příjmu”. Ještě “před čtyřiceti lety byla většina měst (Detroit nevyjímaje) mixem bohatých, střední třídy i chudé populace”. Teď to však “každou z příjmových skupin táhne k životu separé od všech ostatních”. Ve “svém vlastním městě”. S “jeho daňovými zdroji” - a “filantropií”, živící buď “špičkové školy, oslnivé parky, bleskově reagující bezpečnost, efektivní dopravu a ostatní prvotřídní služby”, anebo “naopak úděsné školy, ohavné parky, obrovskou kriminalitu a služby třetího ranku”.

Země se zmocňuje “geopolitická separace”: “být dnes v Americe bohatý znamená nepřijít do styku s nikým, kdo bohatý není”.

Detroit je “zoufale chudým ostrovem většinou černé pleti, pustnoucím uprostřed moře relativního blahobytu, který je většinově bílé pleti. Jeho předměstí patří k nejbohatším lokalitám v zemi. Například Oakland je čtvrtým nejbohatším okresem Spojených států s miliónem a vice obyvateli. Velký Detroit – zahrnující i předměstí – patří mezi pět nejvýše postavených finančních center, čtyři nejdůležitější střediska high-tech profesí a dva největší zdroje talentů v oboru architektury a inženýringu.”

Medián “ročního rodinného příjmu v Birminghamu – tedy hned za hranicemi Detroitu – činí 94.000 dolarů; v blízkých Bloomfield Hills – stále uvnitř detroitské metropolitní zóny – víc než 150.000 dolarů”. Zato ve ”vnitřním Detroitu je to kolem 26.000 dolarů”. “Nezaměstnanost je děsivě vysoká”. “Jeden ze tří občanů živoří v chudobě”. “Zbídačelá je víc než polovina dětí”. Jen mezi roky 2000 a 2010 “přišel Detroit o čtvrtinu populace” –  “na předměstí se přestěhovala i střední třída”.

Nechala po sobě město s “nemovitostmi vyzáblé hodnoty, zpustlým okolím, prázdnými budovami, mizernými školami, obrovskou kriminalitou a dramaticky zmenšenými rozpočtovými zdroji. V posledních pěti letech byla uzavřena více než polovina městských parků. Čtyřicet procent veřejného osvětlení nefunguje.”

V “moderní Americe” toho stale víc “záleží na tom, kudy vede hranice a kdo je uvnitř a kdo za ní”. S kým ještě vůbec “sociální smlouva počítá”. I Detroit má totiž “dost peněz na to, aby všem svým občanům poskytl adekvátní, ne-li dobré veřejné služby”, aniž by kvůli tomu “musel zbankrotovat”.

“Politicky” se to však “rovná otázce, zda by se blahobytnějším čtvrtím Detroitu chtělo ze svých daní dotovat chudý intravilán, a pomoci mu tak se odrazit ode dna”. Tak  “nemístné otázce se však bohatší čtvrti s gustem vyhnou. ´Jejich´ město trable nemá. To jen to druhé - zvané Detroit.”

Je to “v zásadě totéž, jako když se banka z Wall Street zbaví svých špatných aktiv, prodá je za zbytkovou cenu a odepíše ztrátu. Tady je ale řeč o lidských bytostech, a ne o finančním kapitálu. A nadcházející výprodej pravděpodobně povede k ještě horším komunálním službám, mizernějším školám a větší kriminalitě pro ty, kdo ve městě Detroit zůstanou.”

V “éře expandující nerovnosti je to způsob, jímž bohatší Američané odepisují ty chudé”.