Sergej Filatov: Je Snowden jen osamělý střelec?

Diskuse o širším pozadí teprve začíná

Odhalení, jimiž se Edward Snowden zahnal do role psance, štěpí politiku i veřejné mínění. Za “zrádce” ho má jen sorta, jíž vyděračské šmíráctví nevadí. O liberálních hodnotách si tím ukládá doživotního bobříka mlčení.

Víc je těch, komu imponuje Snowdenova kuráž – a ze špinavostí, které zjevil světu, se zvedá kufr. Existuje však i třetí skupina. Na politiku nehledí jako publikum akčních filmů. Ví totiž, že taková exploze, jako Snowden odjistil, bývá podnikem osamělého střelce jen zcela výjimečně. Že vedle toho, co bylo odhaleno, stojí i otázka, kdo všechno tomu pomohl na svět – a co tím sleduje.

Tahle část auditoria zatím mlčela téměř unisono. Tím barvitější panorama nabízí na otázku, “kdo že to se Snowdenem rozehrál”, ruský analytik Sergej Filatov. Má ji za dvojče jiného tématu – “kdo by rád podrazil nohy Baracku Obamovi”.

Klíčovou prioritou Bílého domu je “transatlantické obchodní a investiční partnerství” (“ekonomické NATO”). Public relations projektu vábí na odstranění celních a jiných bariér, umožňující rozšířit vzájemné toky zboží a kapitálů – a povzbudit tak, po obou stranách Atlantiku, ekonomický růst a zaměstnanost.

Ze zákulisí pronikají i jiné signály. Například o zálusku amerických oligarchií zmocnit se ještě většího dílu evropských aktiv, znehodnocených dluhovou krizí  - za dolary “kryté jen řídkým vzduchem” (“out of a thin air”), “tištěné” americkým Fedem.

Probleskly však i indicie, že pravým cílem je “měnová reforma” celé ”euroatlantické civilizace” – a ve finále tak nahrazení eura i dolaru novou devizou tak, aby to umožnilo anulovat i velkou část nesplatitelných dluhů.

Snowden své pikantérie nabídl ve chvíli, kdy projekt získal veřejnou podporu EU i jejích klíčových členů. Právě v tak neuralgický moment vyšlo najevo, že masivní americké špionáži nejsou vystaveny jen “anglosaské” špičky – Británie, Austrálie, Kanady a Nového Zélandu. Ve všech ostatních metropolích NATO a EU “mají americké tajné služby unikátní možnost sestavovat detailní portréty prakticky kohokoli, integrující data o jeho zájmech i myšlenkách”. V hledáčku je hlavně vše, co umožňuje těžit z “rozporů evropské politiky”.

Emoce, které to v jejích špičkách vyvolalo, živí i žertíky samotného Obamy: “O to, co NSA, se zajímá každá rozvědka - a žádná nechce vědět, co snídám, ale o čem hodlám mluvit na setkáních s předáky jiných zemí”.

Lídrům “starého světadílu” to legrační nepřijde. I ředitel evropských programů washingtonského Centra strategických a mezinárodních studií Hister Cownly už konstatoval, že “odlišný vztah k ochraně informací může mít negativní dopad na spolupráci mezi Evropou a USA, které se připravují uzavřít dohodu o svobodném obchodu”.

Evropa teď akribicky monitoruje i hlasy, znějící ještě blíž “od pramene”. Například Williama Binneye, bývalého technického ředitele Agentury národní bezpečnosti (NSA), dnes majitele megaloadu Kim Dotcom (a “jednoho z nejproslulejších světových hackerů”):

“Spojené státy už občany celého světa špehují nonstop… Sledují i všechny členy Kongresu – imunitu už nemá nikdo… USA investují obrovské prostředky do výstavby odposlechových databází. Každé sdělení, procházející sítí, končí na některém ze statisíců disků ve speciálních úložištích. Protože totální špehování nevyžaduje dokonce ani souhlas soudu, dát dohromady kompromitující materiál na kohokoli je otázkou několika minut.”

Oč víc se evropská – a stále víc a americká – media rozhořčují nad tím, že se “metody studené války” uplatňují i “do vlastních řad” – všímá si Filatov – “tím méně si kdokoli klade otázku, v čem spočívá smysl tohoto informačního ataku na špionážní služby USA”.

Děkan fakulty sociologie a politologie moskevské Finanční univerzity Alexandr Šatilov  to vidí takto: “Indiskrece publikovala západní media. Adresátem je hlavně domácí čtenář. Informace o tom, že USA špehovaly ruské činitele a státní struktury, by senzaci vyvolaly jen sotva. Stačí si připomenout, že nikoho nevyvedlo bůhvíjak z miry, když vyšlo najevo, že západní zvláštní služby špehovaly v Londýně Dmitrije Medvěděva.” 

Kauza, iniciovaná Snowdenem, však má zcela bezprostřední “vliv na ochlazení vztahů mezi USA a jejich spojenci. Ta krize se teď bude dál rozvíjet. Jen sotva se dá sice mluvit o tom, že se Evropa a USA rozhádají na krev a nadlouho. Úroveň důvěry mezi spojenci se však markantně sníží. Mohu předpokládat, že pupeční šňůra vede do Ameriky a k vlivným silám, jimž se nezamlouvá kurs dnešního prezidenta USA. Nemyslím si, že Snowden je ´loutkou na drátkách´. Nevylučuji však, že kdosi v USA rozehrál partii o více tazích a využil Snowdena z přítmí.” Poté, co “zasel 1nedůvěru mezi spojence po obou stranách Atlantiku”, sleduje i “další cíl – vytvořit kolem Obamovy administrativy jakési vakuum”.

Že kráčí právě o to – a ve hře musí být protřelí a vlivní hráči – dokreslují podle Filatova i jiné indicie. Včetně například tempa a míry, v nichž se proti Baracku Obamovi obrací mediálně – a to i v samotných USA – poslední vývoj v Egyptě.

Klíčovou stopu však napovídá jeden anonymní blog: “Hon na Ameriku běží ve stejném stylu, jako na SSSR v 80. letech: vláda to schytává za to, že odporuje základním hodnotám společnosti.” V SSSR jimi “byly spravedlnost a internacionalismus” – proto se “vsadilo na ´privilegia KSSS´ a nacionalismus”. V USA je to “osobní svoboda” – proto ten důraz na “skandály o totálním špehování”, které ji popírají, tak jako máloco.