Leslie H. Gelb, Dimitri K. Simes: Tandem Rusko-Čína americkýma očima

Elitní fórum pravice varuje před arogantním hazardem

Leslie H. Gelb je čestným předsedou americké Council on Foreign Relations. Tedy jedničky mezi “nevládními” vezíry americké geopolitiky. Zastával řadu postů na ministerstvech zahraničí i obrany. Roky byl také komentátorem New York Times.  Dimitri K. Simes je prezidentem Center for the National Interest. Dvouměsíčník The National Interest, který vydává, založil praotec neocons Irving Kristol. Gelb a Simes se tu v čísle na červenec-srpen, jež právě vychází, zamýšlejí nad tandemem Ruska a Číny. 

Podle nich má na vybranou ze dvou azimutů. Prvním je “neformální aliance, konfrontující moc Spojených států, v níž pro své zájmy spatřují hrozbu“. Druhou - “diplomacie v trojúhelníku“ (na způsob „strategie, kterou v 70. let aplikovali Nixon a Kissinger”). Ta by „výhledem možné aliance“ spíš jen „šermovala před očima“ - coby „pákou“, zatlačující Spojené státy „do nevýhodné negociační i mocenské pozice“.

Zatím je to sice tak, že i vztahy mezi Ruskem a Čínou jsou spíš „nezamýšleným důsledkem americké politiky, sledující jiné cíle“. Dnes už však i „Moskva a Peking disponují manévrovacím prostorem a základem vzájemné spolupráce, jež mohou americkým zájmům uškodit“.

Finále studené války zrodilo “demokratický a humanitární triumfalismus”. Stal se z něj kánon “politické korektnosti”. Po válkách v Iráku a Afghánistánu už však nesnese odkladu ani “sebereflexe“. Až dosud je však příliš „mírná“. Tím spíš po “euforii z ´arabského jara´”. Pod tlakem “intervencionistických výzev Británie a Francie” (“zvlášť v případě Libye a Sýrie”). I to vše akutní „introspekci, co v americké zahraniční politice funguje a co ne“, redukuje ještě víc.  

Táž schopnost chybí i spojencům: “Některé evropské země, neschopné aspoň minima zdravé ekonomické politiky a efektivní integrace rychle rostoucí populace přistěhovalců”, si dopřávají sebevědomé tirády, “inzerující Evropu okolnímu světu jako vzor a příklad hodný následování – pokud jí ovšem Spojené státy zajistí dost silnou muskulaturu”. Tito “Evropané si ne a ne připustit, že světu se stále víc zmocňuje tradiční politika z pozice síly”. Tím víc ovšem paralyzují i “svou vlastní koncepci míru, dosahovaného metodami sociálního inženýrství a demokracie”.

Budoucnost totiž “v mnohém stále víc připomíná minulost s jejími konkurenčními centry moci a hodnotovými konflikty”. Řečeno slovy historika Christophera Clarka a jeho kultovní práce o příčinách První světové války: “Po skončení studené války uvolnil systém bipolární stability místo komplikovanější a nepředvídatelnější konfiguraci sil, do níž jsou vtažena impéria na sestupu i sílící mocnosti. Taková situace vybízí ke srovnání s Evropou v roce 1914.”         

Amerika si vesměs nepřipouští, že by ke “globální redislokaci sil” mohlo dojít. V Číně a Rusku však sílí dojem, že “je americká a evropská politika ohrožuje”. Že “v systému, vytvořeném Západem, nehrají samy žádnou roli”. Zda vůbec – a v jaké míře – Peking a Moskva spojí síly “na bázi strategických zájmů a hodnot”, lze dopředu předvídat jen těžko. Už jejich “dočasná taktická dohoda” by však světovou politiku ovlivnila “zásadně a nadlouho”. 

Pevnější alianci sice stojí v cestě hned několik překážek: “letitá vzájemná nedůvěra”; “čínský pocit nadřazenosti a ruská imperiální nostalgie”; “klesající čínská potřeba ruské techniky, včetně vojenské”; “obavy Ruska z čínských investic do sibiřských nalezišť energetických zdrojů” - a nakonec i fakt, že “Čína i Rusko toho potřebují mnohem víc od USA a EU, než jeden od druhého”.

Ani nic z toho však - míní Gelb a Simes – nezastaví úvahy o společných zájmech. Jejich pupeční šňůra vede právě k americké politice. V “likvidaci Sovětského svazu” sice “sehráli klíčovou roli sami ruští předáci”. Nehledě na to však “Západ považuje Rusko za následníka politiky a cílů Sovětského svazu”.  NATO “expanduje nejen do bývalých členských zemí Varšavské smlouvy, ale i do pobaltských republik”. Deklaruje i zájem o Ukrajinu a Gruzii. Také vůči “Bělorusku jednají USA a Západ jako protivník Moskvy”. To vše budí logicky “dojem, že i mnoho let po skončení studené války není vrcholnou prioritou Západu snad jen zadržování Ruska, ale snaha o jeho změnu”. Také proti Číně se Washington paktuje s jejími sousedy - “skoro ve všech sporech, včetně teritoriálních”. A to nejen v případě “svých tradičních spojenců typu Japonska či Filipín” - ale “i Vietnamu, jenž není o nic demokratičtější než Čína a představuje docela bolestnou epizodu amerických dějin”.

Čína i Rusko chtějí setřást břemeno “dvojího zadržování”. Přebudovat celý “světový politický a ekonomický systém“, který – jak se shodně domnívají - „Spojené státy a Západ tvarují jen ke svému vlastnímu prospěchu”.  Moskva i Peking z jedné strany “slýchají, že se musí stát ´odpovědně zainteresovanými stranami´ a podporovat rozhodnutí, přijímaná ve Washingtonu a Bruselu”. Zároveň však “vidí, že Světová banka a Mezinárodní měnový fond jednají v zásadě jako nástroj západní politiky”. Že “USA a EU řídí permanentně i světový finanční systém s cílem prosazovat své vlastní zájmy“. Ruské a čínské vedení tak „dospívá k závěru, že cílem je udržet jejich země v nevýhodné pozici”. Nejsou v tom sami. Snahu “změnit mezinárodní pravidla tak, aby korespondovala s jejich silou a záměry”, sdílí i “mnohé regionální mocnosti na vzestupu”.

Ve Washingtonu však mají stále “mnozí za to, že tvůrci ruské a čínské politiky, nehledě na svou nespokojenost i ambice, by neradi rozhoupali loďku vztahů se Spojenými státy a EU”. Už proto třeba, že největším čínským obchodním partnerem je EU, druhým v pořadí jsou USA – a Rusko figuruje až na 9. místě. Či proto, že “Čína vlastní velkou část amerického dluhu” - a je “vrchovatě zainteresovaná na tom, aby Amerika zůstala solventní”.                         

Historie však nabízí řadu ilustrací, že automatickou pojistkou proti konfliktu nejsou ani ty nejtěsnější ekonomické vazby. Mohou dokonce samy – navzdory široce rozšířenému předsudku – katalyzovat střet, vedoucí až k válce. Británie a Německo byly klíčovými ekonomickými partnery až do První světové války. USA a Japonsko – až do Pearl Harbor. SSSR a Německo - až do jara 1941.

Už “proto by nebylo správné předpokládat, že Washington a Brusel mohou i nadále určovat globální agendu a přijímat rozhodnutí o mezinárodních akcích”. Záběr a dopad “rusko-čínské aliance, vznikne-li”, je sice předčasné přesněji specifikovat. Budou záviset jak na “pevnosti a trvanlivosti” svých základů, tak na váze vzájemných zájmových střetů - i na “síle tlaku ze strany USA a jejich spojenců”.

Studená válka však “neskončila tak dávno, aby si Amerika mohla dovolit zapomenout na polarizovaný svět”. Vedl do “diplomatické slepé uličky” - a hrozil i fatálnějšími riziky. Stačí si představit třeba situaci, kdy - “po americkém či izraelském úroku na Írán” - “nabídnou Čína a Rusko Teheránu garance bezpečnosti nebo mu slíbí obnovit jadernou infrastrukturu”. V “Sýrii se Rusko na opačnou stranu už postavilo”.

“Nepřátelství mezi velkými mocnostmi vážně zkomplikuje mezinárodní úsilí o urovnání konfliktů. V takových podmínkách ovládnou mezinárodní dění strach i vyslovená rizika.“ V podmínkách „eskalace napětí“ a „atmosféry krize“ poroste i „hrozba chybných kalkulací“. “Značně nežádoucí dopad” to bude mít i na “naděje na rozkvět Ameriky”.

“USA, Evropa, Jižní Korea, Japonsko a mnohé další spojenecké a spřátelené země v celém světě mají dost moci a vlivu, aby vedení Číny a Ruska odradily od toho, že své vzájemné konflikty odloží stranou a zatlačí USA a Západ do nevýhodné pozice.” Zahraniční politika USA musí být jak “tvrdá”, tak všestranně “realistická”. Také “Amerika však musí analyzovat a brát v potaz zájmy jiných velmocí”. Jen tak totiž dokáže “minimalizovat riziko, že její politice vznikne protiváha v podobě konkurenční globální koalice”.

Tím víc by měl Washington “věnovat pozornost výhodám, které mu nabízí spolupráce s Ruskem a Čínou”. Nechápat ji jako “odměnu za dobré chování”. Nýbrž za “optimální a zřejmě i jediný způsob neutralizace krizí” („jediné přijatelné východisko z patových situací”). Právě to je i “fundamentální zájem samotné Ameriky”.

Píší-li tohle vše zrovna Gelb a Simes – v periodiku, založeném praotcem neocons – bude to náhoda jen sotva. Honí se těm, kdo o Americe rozhodují, snad hlavou jiné libreto?