Dmitrij Minin: Proč jenom khaki „půlpřevrat“

Loutkáři „arabského jara“ sedí na sudu semtexu

„Odpůrcům Bašára Asáda se v poslední době nedaří,“ píše Dmitrij Minin. „Prohráli Kusejr – a otřáslo to i s režimy v Kataru a Turecku“. Co chvíli „padne i Homs“. Padl i „prezident Egypta Muhammad Mursí.“ Co přijde „po osvobození Aleppa?“ Skončí „král Saúdské Arábie?“ Anebo „ztratí nenávratně tvář někdo z těch, kdo drží nad Asádovými protivníky ruku na Západě?“ Skoro to vypadá, že „kdokoli si vůči prastaré Sýrii s jejími biblickými kořeny nevede fér, před ranou osudu nemá úniku“. 

Hlavně „vnitřní příčiny“ má samozřejmě i „egyptské léto“. Co když tu však je i „spojitost mezi vlnou blízkovýchodní protireformace“ - a „událostmi v Sýrii“? Minin ji vidí zřetelně: v „rozporu mezi deklarovanými ideály ´arabského jara´“ - a tím, jak „egoisticky se tyto režimy zachovaly k Sýrii“. Pod „maskou boje za svobodu podpořily barbarství a zvěrstva v holportu se Spojenými státy a Izraelem“ (což „garantovaně nejsou stoupenci islámu“). Tak „jednoznačně a celoplošně“, jako „proti vměšování v Sýrii“ - a „intervenční politice vlastních vlád“ - bylo „veřejné mínění zajedno po celé světové dějiny jen málokdy“. 

Kápo „vojenského převratu v Egyptě generál Abdal Fatah Sisi se zachoval podobně jako Pinochet za Allenda v Chile (všechny mechanismy jsou v CIA dávno odladěny!). Mursí, který ho osobně instaloval, mu důvěřoval jako Allende Pinochetovi. Sisi si vybudoval reputaci ´tajného Muslimského bratra´.“

Převrat, jemuž se postavil do čela, není jen pomstou za „čistku“, jíž Mursí odstavil celé velení armády. Experti hamburského Ústavu pro výzkum Blízkého východu (GIGA) upozorňují i na jiný moment: „Příčinou nespokojenosti armády s Muhammadem Mursím bylo i to, že vztáhl ruce na vojenský byznys, představující celou čtvrtinu egyptské ekonomiky. Armáda má podíly v mnoha odvětvích, včetně turistiky, stavebnictví či meliorací. Mnohé infrastrukturní projekty, například výstavba silnic, se v Egyptě realizují za pomoci armády. Opomenout nelze ani to, že egyptskou armádu přikrmuje americká vojenská pomoc, dosahující 1,3 miliardy dolarů ročně.“

Události v Egyptě „připomínají v mnohém situaci, jež v roce 1991 nastala v Alžírsku. Tam prvé kolo parlamentních voleb vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) a alžírská armáda druhé kolo zrušila, donutila prezidenta Šadlí Bendžedída abdikovat a zavedla výjimečný stav.“ Po „další desítku let v zemi fakticky probíhala občanská válka, v jejímž průběhu zahynulo více než 100 tisíc lidí. Její dozvuky jsou slyšet dodnes.“

Že „alžírskou cestou půjde i Egypt, nelze vůbec vyloučit“. Generalita však o „úplnou odpovědnost nestojí“. Chybí jí totiž i „ropné zdroje, jimiž disponují její alžírští kolegové“. Ani Západ se nemá k tomu, aby „přímo financoval vojenskou diktaturu“. Nový režim nebude dotovat „ani Katar, hlavní sponzor Káhiry v posledních letech“ (a „patron Muslimských bratrů“).

Docela „nečekaně se na straně spiklenců ocitly Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty“ Jen „proto armádu v samotném Egyptě podpořili salafisté“. Ani tyto země však „nemají tolik volných zdrojů, jako Dauhá“. „Teroristické útoky a bodáky nejsou atraktivní vizitkou“ (zvlášť je-li „hlavní odvětvím egyptské ekonomiky turistika“). A tak „jediným relativně spolehlivým, byť jen nedostatečným zdrojem zůstává Suezský průplav“.

„Uchránit za takové situace zemi před anarchií, za níž by nad Egyptem neudržela moc ani armáda, bude obtížné. Proto byl dočasným prezidentem jmenován občanský soudce Adlí Mansúr, přislíbeny předčasné volby (pravda bez uvedení termínu) a přijata nová ústava“. Jenže každá „´diktatura jen zčásti´ je slabá apriori“. Ti, „kdo se nebojí házet moci rukavici, se před ní neskloní“.

Egypt tak má „všechny šance na dlouhé údobí krizí a mocenských zvratů. Vlna, spuštěná káhirským projevem prezidenta Obamy, v zemi neutichne ještě dlouho. Americký Stratfor prognózuje, že koalice ´Tamarod´, která Mursího svrhla, byla jednotná právě jen v tom; poněvadž sjednocuje protikladné síly od liberálů až po fundamentalisty, nevyhnutelně se rozpadne. Ať už se prezidentem Egypta stane kdokoli, narazí na ty samé problémy.“

„Najít v takové situaci lídra nebude snadné.“ Předseda Ústavního soudu Adlí Mansúr takové charisma nemá. „Náhodu nebylo ani to, že bývalý šéf MAAE Baradej sice mocenskou změnu plně podpořil, nabídku vést přechodnou vládu však odmítl.“ I on totiž ví velice přesně, že „zjednat rychlou nápravu poměrů v jejích silách nebude“.

„Muslimské bratry, vytlačené od moci, teď zaměstnává hlavně zatčení a vazba jejich předáků.  Nevyhrožují přitom ani násilím a prohlašují, že nehledě na převrat zachovají zdrženlivost. Podle všeho nechtějí dát armádě záminku k tomu, jak je vyloučit z nadcházejících voleb.“ Mají totiž „značnou šanci je vyhrát“ - „zlepšení žalostné ekonomické situace není v ničích silách a lidé brzy znovu zaplní ulice“. I proto se „omezují na masové protesty“ - a „psychologické útoky na novou moc“.

Šíří například „verzi, že dočasný prezident země Adlí Mansúr je členem ´židovské sekty´ Adventisté sedmého dne“. Než „byla stažena ze sítě Facebook“, péčí „arabských bloggerů se značně rozšířila“.  „Bratři“ už vytvořili i „nové hnutí - ´Národní svaz stran za legitimní moc´“. Pracuje na „sjednocení všech islamistických proudů Egypta, které jsou s nimi solidární“. Své stoupence „vyzval k řadě protestních akcí v celé zemi“. I k tomu, aby se „zdržely násilností a střetů s armádou“.

Britský Guardian si všímá, že „juntu podpořili i fundamentalisté – islámské seskupení Džamat al-Islamíja a salafistická strana An-Núr“. Mursí to podle listu prohrál mj. proto, že „k moci nepustil i je“. V ulicích jsou „nejbojovnější silou“ i dnes. „Své politické konkurenty obvinili i ze zrady víry a poklonkování před Západem“.

„Holport, uzavřený se Spojenými státy, tak Muslimským bratrům moc užitku nepřinesl. Washington, který je fakticky podrazil, tak jako předtím Mubaraka, se také nemá bůhvíproč radovat.“ Protože „teď už v Egyptě ponesou vysoko vztyčený prapor islámu ti nejrozhodnější nepřátelé Západu – salafisté.“

Armáda sice „svrhla dosavadní moc“. Sama se ovšem „řízení země neujala“. Došlo tak vlastně jen k „půlpřevratu“. Aby tak „Spojené státy a Evropská unie mohly prohlásit, že změnu nepovažují za vojenský převrat“ -  a „nemusely na Egypt uvalit sankce“.

„Generální tajemník NATO Anders Fog Rasmussen prohlásil: ´Nejde o to, zda tomu říkat či neříkat převrat. Hlavní problém tkví v tom, jak v zemi řešit otázku upevnění demokracie.´ Logiku to má, řečeno bez okolků, jezuitskou.“ 

„Barack Obama se zatím omezuje na rozplizlá prohlášení o tom, že ´Spojené státy nepodporují žádné konkrétní činitele či strany, věří však v demokratický proces a triumf zákona´. Egyptské vojenské činitele vyzval, aby ´co nejdřív vrátili moc civilní vládě´.“ I to dokresluje, že „Washington, nehledě na rituální výzvy k demokracii, nemá s mocenskou změnou, která se na žádné demokratické normy neohlížela, v zásadě problém.“

Totéž však neplatí o „spojencích Spojených států v regionu. Státní turecká agentura Anadolu vydala prohlášení, že ´vojenský převrat nelze obhájit´ a turecký premiér R. Erdogan svolal k událostem v Egyptě mimořádné zasedání vlády. Ministr zahraničních věcí Ahmed Davatoglu prohlásil: ´Přijít o moc lze jen ve volbách. To koresponduje s vůlí lidu. Odstranit nezákonnou cestou vládu, která se ujala moci v demokratických volbách, je nepřípustné.´ Obavy Turků mají logiku: převrat v Egyptě je mementem, že odepsat dosavadní spojence nečiní Americe problém.“  

Izrael „reaguje na události v Egyptě zdrženlivě“. „Mocenskou změnu však podporuje“. Vnímá ji „především jako comeback Mubarakových stoupenců“. S ním „měl Tel Aviv docela produktivní vztahy“. A tak se „obává vlastně jen toho, že Obamova administrativa zarazí Egyptu vojenskou pomoc. V takovém případě může být v sázce i mírová dohoda z Camp Davidu.“

Z vrcholných státníků se k meritu věci vyslovil nejvíc syrský prezident Asád. Převrat v Egyptě – řekl v interview pro As-Saura – je „fiaskem snah o politizaci islámu“. To, čím „lidi zkoušeli manipulovat ´Muslimští bratři´, zkrachovalo“. My sami – zdůraznil Asád - „nikdy nedopustíme, aby se islám snížil na úroveň politiky. Sféra náboženství leží totiž výš, než dějiště politiky“.

Agentura Reuters sáhla i do svých zdrojů v egyptských armádních špičkách. Potvrdily jí, že  Mursímu zlomilo vaz i to, že chtěl přerušit diplomatické vztahy se Sýrií. Když se na to novináři ptali  Asáda, odmítl „mluvit jménem Egypťanů“. Zároveň ovšem dodal, že „syrské vedení bylo v kontaktu s těmi, kdo ten plán považovali za chybu“.                                         

„Docela poučná lekce pro všechny politiky“ - uzavírá autor – a „nejen pro ty přímo v regionu“. Kdo „vztáhne ruku na Sýrii, riskuje kariéru“.