Jevgenij Satanovskij: Bumerangy „arabského jara“

Revize středovýchodní politiky Západu je na spadnutí

„Svržení předáků, stojících po 30 – 40 let v čele autoritářských režimů Maghribu, Egyptské arabské republiky a Jemenu, přivedlo v těchto zemích k moci představitele politického islámu, srazilo k nule perspektivy jejich ekonomické modernizace a dovedlo je na hranu občanské války,“ uvádí v prognóze vývoje regionu Jevgenij Satanovskij, prezident moskevského Ústavu Blízkého východu.

Obecným trendem je „konfrontace salafistů se zbytky sekulární společnosti“. V Libyi jde hlavně o „střet kmenových svazů a regionů“. V Egyptě narůstá „tlak na křesťanské kopty, separatismus měst kolem Suezského průplavu, na Káhiře jsou fakticky nezávislí beduíni Sinaje“ - a „podpisová akce za demisi prezidenta Mursího je považována za prolog občanské války“. Faktorem sílícího napětí jsou „hydroprojekty Etiopie a dalších zemí horního Nilu, hrozící Egyptu hladem po vodě“. V Jemenu „narůstá nebezpečí rozpadu země a obnovy nezávislého Jihu“.

Pokud by padla Asádova vláda v Sýrii, „poslední sekulární republikou arabského světa zůstane Alžírsko, které v 90. letech přežilo občanskou válku s islamisty“. Radikální islamismus se dere k moci v celé severní Africe. Právě Alžírsko - i pro vysoký věk a zdravotní problémy svého prezidenta – zraje v „hlavního pretendenta na pokračování ´arabského jara´“. Islamisté mohou vzít útokem „umírněné arabské monarchie“, hlavně Maroko a Jordánsko, kde tvoří „většinu populace Palestinci, neloajální k Hášimovcům, a islamisté jsou vedoucí politickou silou země“. Jordánsko navíc „přijalo i kolem dvou milionů běženců z Iráku a Sýrie“.

Pád někdejších vlád severní Afriky „odstranil překážky nelegální emigrace z Afriky do zemí EU, která nabírá obrátky a vnáší do situace v jihoevropských regionech výbušný prvek“. Do rukou „islámských radikálů padla značná část Kaddáfího arzenálu“. To hrozí i „oživením perspektiv arabsko-izraelské války, pokud ´Muslimští bratři´ splní své předvolební sliby a vypovědí dohody z Camp Davidu“.

„Radikální islamizaci Afriky“ - upozorňuje ruský vědec – podporují nejen státy Zálivu, ale i Turecko a mezinárodní džihádistické hnutí. Sílí snaha „překreslit postkoloniální hranice, nahradit sekulární moc islamisty a budovat zóny pod vládou práva šaría“. Do oběhu už vstupuje i pojem „africké jaro“. „Demografická krize vytváří ideální podmínky pro nadvládu muslimů nad křesťany a postupné vytlačení a likvidaci přívrženců tradičních místních kultů a světské populace.“ Islamizace už „proniká i do tak tradičně křesťanských zemí jako JAR“. Sílí „konverze k islámu i mezi tzv. barevným obyvatelstvem, včetně imigrantů z Indie“.

Epicentrem rozkolu v muslimském světě je schizma mezi sunnity a šíity. Jeho arénou jsou hlavně Sýrie, Libanon, Irák, Jemen, Bahrajn, východní provincie Saúdské Arábie a Afghánistán. „Šíité bojují za své přežití pod hrozbou násilné ´demokratizace´ Íránské islámské republiky irácko-libyjskou cestou, která by jejich komunitu v arabském světě a Afghánistánu dohnala na pokraj genocidy“. Lídry sunnitského rivala jsou „Turecko (neoosmanismus a nursismus), Katar (umírněný salafismus - ´Muslimští bratři´) a Saúdská Arábie (salafisté všeho druhu, blízcí al-Káidě). Přetahují na svou stranu radikály z Hamásu, bojují o Kaddáfího africké dědictví. Největší dividendy inkasoval Katar, jím dirigované skupiny převzaly moc v Tunisku a Egyptě a mají pod kontrolou klíčové pozice v Libyi.“ Nehledě na zájmové konflikty s Francií se Kataru daří „zachovat image spojence Západu“. Za „hlavního prostředníka zájmů Západu ve Střední Asii je v USA a NATO i nadále považováno Turecko“ (ač „jeho finanční zdroje nesnesou srovnání s monarchiemi Zálivu“).

Odchod amerických vojsk z Afghánistánu je faktickou „porážkou Washingtonu v boji s mezinárodním terorismem a triumfem tálibů a jejich pákistánských kurátorů z ISI (Inter-Services Intelligence -  pákistánská mezirezortní rozvědka)“. Země se brzy vrátí do stavu před okupací. Důsledkem bude i   „vytlačení nepaštúnských džihádistickiých skupin, nacházejících se na území Afghánistánu a Pákistánu, do Střední Asie“. Hlavními destinacemi budou „Tádžikistán s jeho islamisty a kriminalizovaný Kyrgyzstán s jeho narkomafií“. Značnému nebezpečí budou vystaveny Turkmenistán a Uzbekistán. „Situace představuje hrozbu i pro Rusko a Kazachstán“ („mezi džíhádisty na afghánsko-pákistánském pomezí je značný počet těch, kdo vzešli z těchto zemí“).

„Radikální islamisté se úspěšně etablují v USA a v Evropě jako na území džihádu, doplňování vlastních řad a akvizice prostředků na boj za vytvoření kalifátu.“ Díky liberálnímu prostředí jsou tu mnohdy „efektivnější, než na Středním východě“. „Džihád se westernizuje - jak to demonstrují teroristické útoky v USA, Velké Británii a Francii. Politika Západu, orientovaná na spojenectví s ´umírněnými´ islamisty a monarchiemi Zálivu proti al-Káidě a světským autoritářským režimům zkrachovala. Země EU a USA, které podpořily ´arabské jaro´, zůstaly otevřené vůči sílícímu průniku džihádistů na své území. Teroristické útoky ´bostonských bratrů´ a ´střelce v Toulouse´ symbolizují fiasko kursu na spolupráci amerických a evropských tajných služeb s pákistánskou ISI a muchabaráty zemí Zálivu – především Saúdské Arábie“. Tuto politiku – byť „se značným zpožděním“ - zřejmě „čeká revize“. Už škody, které způsobila doposud, „mohou otřást kariérami řady představitelů nejvyššího politického a zpravodajského vedení zemí západního bloku“.

Ten bude redukci vojenské přítomnosti v regionu pravděpodobně kompenzovat „širším nasazením standardních i úderných bezpilotníků“ a „obnovou práce s agenturní sítí, nezávislou na islámských ´subdodavatelích´“. Teroristický útok v Bostonu se podle všeho stal příslovečným „stéblem slámy, které velbloudovi zlámalo hřbet“. Nehledě na hektickou snahu „zamést pod koberec saúdskou stopu“ o ní nakonec – ač jen v omezené míře – „média i Kongres informace získaly“. Dnes, kdy Spojené státy díky ropě a plynu z břidlic posilují svou energetickou soběstačnost, hodlá Washington „dohnat Království Saúdské Arábie k bankrotu stejně, jak spolu se Saúdskou Arábií v 80. letech nechaly zbankrotovat SSSR“. V silách Spojených států to je i v případě, že „nepůjde o solidární akci západního bloku“.

„Arabské jaro“ destabilizovalo „rovnováhu mezi tradičními monarchiemi a sekulárními republikami autoritářského typu“. Sázka na „islámskou demokracii“ rozhodně nevede ke změnám, mířícím po vzoru západního politického systému. Začíná „období restaurace tradiční arabské společnosti“, žijící „mýtem o kalifátu“. Tedy „teritoriálních klanů, kmenů a kmenových svazů a rovněž etnických a konfesních menšin“. Na „obnově silného státu nemají zájem“. Nic na způsob „normálního státu soudobého typu v takových podmínkách nemůže vzniknout „ - „demokracie a parlamentarismus tu jsou jen imitací“.

Ačkoli vzájemný vztah, do nějž syrská krize zavedla stálé členy Rady bezpečnosti OSN, „připomíná doby studené války“, jde spíš o „reprízu poměrů z počátku minulého století“. Aktérů – z řad „velmocí i nových tygrů“ - je dnes však ještě víc. Markantní ilustrací je „vojenská základna Japonska v Džibuti – první za jeho hranicemi od Druhé světové války“. „Plnohodnotné vojenské krytí v regionu zatím nemají zájmy Číny“ - s ohledem na její investice v oblasti však „na sebe nenechá dlouho čekat“. Jako s významnými hráči třeba počítat i „s Indií, Jižní Koreou a dalšími zeměmi asijsko-tichomořské oblasti“.

Erdoganova politika vůči Sýrii zkomplikovala turecké vztahy s Irákem a Iránem natolik, že „zemi odřízla od arabského světa a přinutila vést obchod se zeměmi Zálivu přes Izrael“. Konflikt kolem „Flotily svobody“ a turecká podpora Hamásu zbavily Ankaru „přístupu k izraelským vojenským technologiím poslední generace“. Také v otázce „plynu z východního Středomoří se EU a USA přiklonily na stranu Řecka a Kypru“. Pozice Izraele posílí i export zemního plynu do Střední Asie a asijsko-tichomořské oblasti. Také v bezpečnostní sféře se Tel Aviv „přeorientoval na Ázerbájdžán a balkánské země“. Projekt „rychlostní osobní i nákladní železniční sítě mezi středomořským pobřežím a Ejlátem u Rudého moře (investorem a provozovatelem je ČLR) znamená vznik suchozemské dopravní alternativy Suezského průplavu. To zvýší váhu Izraele ve světové ekonomice a sníží závislost mezinárodní nákladní přepravy na tom, kam až zajde destabilizace Egypta.“

Palestinsko-izraelské urovnání se ocitlo na „samé periférii regionálního dění“.I proto, že „Hamás  ´vydal´ Asáda a Palestinci se postavili proti Damašku, který je podporoval po desítky let“. Pro Palestince tak zůstává reálnou variantou vlastně jen „sjednat s Izraelem status, analogický pozici Portorika vůči Spojeným státům“.

V Sýrii se „odpůrcům režimu Asáda svrhnout nedaří“ nehledě na masivní podporu Kataru, Saúdské Arábie, Turecka i západních zemí. Země se však „mění ve velký Libanon s válkou všech proti všem na desítky let zcela nezávisle na tom, povede-li ji Asád nebo se rozpadne na několik nepřátelských teritoriálních enkláv“.

Masové protesty v Turecku jsou znamením „zvratu v jeho dějinách“, k němuž dojde „v letech 2013-2014“. Erdogan by chtěl zemi změnit v „novou Otomanskou Portu a vrátit ji k islámské tradici. Dostal pod svoji kontrolu armádu: soudní procesy s generalitou nenarazily na odpor. Kádrové šachy ve velení, včetně tajné služby MIT, však premiérovi na popularitě nepřidaly. Armáda navíc nechce bojovat v Sýrii z obav ze ztrát.“

Větším problémem, než 400 tisíc syrských běženců, jsou „militanti ´Svobodné syrské armády´a džihádisté v pohraniční zóně, obviňovaní z toho, že přes turecké území pašují sarin z Iráku do Sýrie, z kontrabandu zbraní a organizace provokačních teroristických útoků v Turecku, majících zemi vtáhnout do války“.

Erdoganova snaha prosadit novou ústavu, měnící zemi z parlamentní v prezidentskou republiku, „proti Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) sjednotila všechny ostatní parlamentní frakce“. Erdogan se pokouší o jediné zbylé východisko – alianci s kurdskými poslanci. Už proto zahájil rozhovory s předákem Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullahem Öcalanem o ukončení turecko-kurdského konfliktu. Tím na sebe obrací „kritiku nacionalistů a armády, která s PKK bojovala po desítky let“ (konflikt má na svědomí na 40.000 životů). Odporu proti Erdoganovi ovšem stále chybí lídři. Jeho abdikace je – míní Satanovskij - jen málo pravděpodobná. Avšak „ekonomické problémy či vojenský střet se Sýrií mohou vést ke krizi, hrozící AKP fatálními následky“. To může v jejích řadách vyvolat rozkol, v němž se zájem na zachování moci ukáže větší kartou, než závislost na Erdoganovi.